Bonapartův rozhovor o lásce.

Ve Francii Buonaparte trpěl odloučením a stesk po rodném ostrově v něm po léta probouzel touhu sepsat Dějiny Korsiky. Na konci února 1792 dal u knihtiskaře J.-B. Jolyho v Dôle vytisknout svůj List Buttafuocovi (Lettre à Buttafuoco). Čekal, že se zavděčí obdivovanému generálovi Cesare Paolimu, kterého Buttafuoco, poslanec za korsickou šlechtu v pařížském Národním shromáždění, hrubě ostouzel (jméno Buttafuoco znamená mimo jiné „rozněcovač požárů“, „palič“, volněji „štváč“, což přímo nahrávalo slovním hříčkám a protivýpadům). Předseda Vlasteneckého klubu z Ajaccia, Masseria, mu výslovně napsal, že „Vlastenecký klub, když se seznámil s dílem, v němž pronikavě a pravdivě odhaluje tajné záměry mrzkého Buttafuoca, se rozhodl je zveřejnit“. Téměř všechny výtisky zaslal Paolimu do Bastie a připojil k nim přeuctivé poselství vůdci Korsičanů, s prosbou, zda by mu nezaslal potřebné dokumenty, aby mohl dokončit své Dějiny Korsiky. Čekalo ho veliké zklamání. Druhého dubna 1791 mu Paoli odepsal: „Vysoce vážený pane Buonaparte! Spolu s Vaším dopisem ze 16. března jsem obdržel výtisky, jež jste mi poslal. Neobtěžujte se vyvracet Buttafuocovu lež; tento člověk nemůže mít vliv na lid, který si vždy vážil cti a nyní se mu dostalo svobody. Slyšet vyslovovat své jméno by mu způsobilo radost… Ponechte jej opovržení a lhostejnosti veřejnosti“. Tím ovšem vše neskončilo. Paoli v dalším textu mladého Bonaparta přezíravě poučoval a zaslání podkladů odmítl s tím, že se „dějiny nepíší v mládí“!. Když mu pak na Napoleonovu prosbu znovu napsal Josef, dal již otevřeně najevo, co mu nejvíce vadí: „Dostal jsem brožuru Vašeho bratra, bylo by lépe, kdyby byla méně citově zabarvená a zaujatá. Mám jiné starosti, než vyhledávat svá díla…“. Horší ledové sprchy se Napoleonovi nemohlo dostat, vždyť i jeho milovaný Rousseau se svého času zabýval otázkou budoucí korsické ústavy, ale obdivovaný tribun korsického lidu mu dal najevo, že je člověkem, který si zaslouží být ignorován.



Prvního června byl zařazen jako první poručík ke 4. dělostřeleckému pluku ve Valence. Povýšení mu v jeho bídě vyneslo navíc sedm livrů měsíčně, ale to nemohlo zmírnit jeho bolest. Musel počítat s každým écu a jak se zdá, v hluboké vnitřní krizi citově vzplanul. Když se po více než deseti létech setkal se svým někdejším druhem z Valence, Montalivetem, zajímal se nejvíce o tamější „skvělou servírku“ – „Obávám se“, řekl, že jsem kdysi nezaplatil všechny šálky kávy, jež mi prodala. Vezměte si 50 louisdorů a odevzdejte jí je“.



Útěchu nalezl ve společenském nasazení: 16. června se dal ve Valence zapsat do Společnosti přátel ústavy (Société des amis de la Constitution) a stal se jejím sekretářem. Čtrnáctého července složil ve Valence občanskou přísahu (Serment civique). Po útěku krále do Varennes začal psát nedokončené pojednání Monarchie nebo republika, v němž se jasně vyslovoval pro republiku. Pracoval také intenzivně na konkursní práci pro Lyonskou Akademii na téma Jaké pravdy a pocity jsou lidem je nejdůležitější vnuknout lidem pro jejich štěstí? (Quelles vérités et quels sentiments il importe le plus d´inculquer aux hommes pour leur bonheur?). Rousseau zde zcela dominuje a vzrušený Bonaparte volá: „Ó Rousseaue! Proč jsi musel žít jen šedesát let? V zájmu ctnosti jsi měl být nesmrtelný!“. Francii však stále nepovažoval za svou vlast, ta ležela za mořem. Na konci září již nevydržel a spěchal na Korsiku, kde se chtěl účastnit zasedání Zákonodárného sboru v Corte, který měl zvolit šest poslanců a z poloviny obnovit Departementální shromáždění (Assemblée départementale), aby do něj prosadil svého staršího bratra Josefa; Paoliho vliv způsobil, že byli místo něho zvoleni Pozzo di Borgo a Peraldi. V té době se chtěl stát adjutant-majorem v batalionu korsických dobrovolníků, ale i tato touha byla nakonec frustrována. Šestnáctého října se mu dostalo alespoň malé útěchy: byl u smrtelné postele arcijáhna Luciana Buonaparta, ten mu podle svědectví bratra Josefa řekl: „Ty, Napolione, budeš velkým člověkem“. Uražená hrdost ho postavila proti Paolimu a spojila s o dvanáct let starším energickým a vášnivým Antoinem Christophem Salicettim, který měl mít jako budoucí jakobínský člen Rady pěti set rozhodující vliv na jeho budoucnost.



Po prvním přečtení jeho Rozhovoru o lásce bychom mohli dospět k názoru, že vůči ní zaujímá až přepjatě kritický postoj v zájmu společenského nasazení i ctižádosti, hodné skutečného muže. Pravdu má však spíše Fréderic Masson: „V jeho duchu se rozhořel zápas; vlast, které se zcela zasvětil, ho volá; láska s ním nemá nic společného. Tvrdí to, ale nadarmo hromadí argumenty a aforismy. Nadarmo se rozhořčuje a staví se do pozice filozofa, povšimneme si, že aby odolal, je nucen uchýlit se k mimořádnému nasazení vůle, že ve všech jeho myšlenkách, ve všech jeho snech se objevuje žena… kterou zahání rousseauovskými úvahami“. Ostatně ve svých poznámkách ze čtvrté cesty na rodnou Korsiku (září 1791-květen 1792) si zapsal: „Člověk je v cizí zemi… potřebuje vztah, oporu, cit, který by nahradil bratra, otce… Láska mu přichází na pomoc a nabízí mu všechny tyto výhody… Co je tedy láska? Ten cit vlastní slabosti, o němž se osamělý nebo izolovaný člověk rychle přesvědčí, který je současně pocitem vlastní bezmocnosti a vlastní nesmrtelnosti“. Vnitřní rozervanost uprostřed stálých ponížení a porážek v něm probouzí napětí mezi vysokými cíli, kterým se chtěl oddat a jichž stále nemohl dosáhnout, a „nízkým“ citovým uspokojením. To je ostatně téma, které se mu prodírá jako nechtěný host do vědomí již delší dobu a ozývá se i  v jeho o čtyři roky starším spisku Dobrodružství v Palais Royal, čtvrtek 22. listopadu 1787 v Paříži, , Hôtel de Cherbourg, rue du Four St Honoré (Une aventure au Palais Royal, Jeudi 22 novembre 1787, a Paris, Hôtel de Cherbourg, rue du Four St Honoré), popisujícím náhodné setkání a rozhovor s mladičkou bretaňskou prostitukou. Společenská smlouva, občanská ctnost, čest a ctižádost nakonec měly přednost a dvaadvacetiletý Bonaparte vykazuje ve svých argumentech v Rozhovoru o lásce v zápase o to, aby nepropadl zničujícímu pokušení, všechny rysy, které se staly páteří jeho osobnosti a vynesly ho později do popředí.



Napoléon Bonaparte
Rozhovor o lásce (1791)



des Mazis: „Jakže, pane, co je to láska? Ach! Cožpak nejste stvořen jako ostatní muži?



Bonaparte: „Nežádám vás o definici lásky. Byl jsem kdysi zamilovaný a zůstalo mi z toho dost vzpomínek, abych neměl zapotřebí těchto metafyzických definic, které vždy jen zamlžují věci: řeknu vám více než jen popření její existence. Jsem přesvědčen, že škodí společnosti, individuálnímu štěstí mužů, konečně pak věřím, že láska dělá nejvíce zla… a že by bylo dobrodiním ze strany nějakého ochranného božstva, kdyby nás jí zbavilo a osvobodilo od ní svět“.



des Mazis: „Cože?! Že je láska škodlivá společnosti, láska, která oživuje celou přírodu, je zdrojem vší plodnosti, všeho štěstí. Vůbec žádná láska, pane, to by znamenalo zničit naši existenci!“.



Bonaparte: „Vy se rozohňujete. Vášeň vás strhává. Poznejte, prosím, svého přítele. Nehleďte na mne s rozhořčením a odpovězte. Proč vás od doby, co vás ovládá tato vášeň. Nevidím ve vaší běžné společnosti? Co se stalo s vašimi starostmi o rozličné věci? Proč zanedbáváte své rodiče, své přátele? Celé vaše dny jsou obětovány monotónní a samotářské procházce, dokud vám hodina nedovolí vidět Adelaidu“.



des Mazis: „Ach! Co mi, pane, záleží na vašem starání, na vaší společnosti? K čemu vede vaše nezáživné poznání? Co je mi do toho, co se událo před tisíci roky? Jaký vliv mohu mít na pohyb hvězd? Co mi záleží na zevrubných detailech dětinských diskusí mužů?… Nepochybně jsem se tím zabýval. Co jsem měl lepšího na práci? Bylo docela třeba vytrhnout se díky nějakému prostředku z nudy, která mi hrozila; ale, věřte mi, pociťoval jsem uprostřed své pracovny prázdnotu svého srdce. Někdy byl uspokojen můj duch, ale mé city!… Ach Bože, jenom jsem živořil, dokud jsem nemiloval. Dnes je tomu naopak, když mne svítání vytrhne ze sna, už si neříkám: „Proč pro mne dnes svítí slunce?“. Ne! První paprsek světla mi představuje mou drahou Adélaidu v ranním úboru. Vidím, že na mne myslí. Že se na mne usmívá. Včera navečer mi stiskla ruku; vzdychala, naše pohledy se setkaly. Jak vyjadřovaly naše city! Hledím na portrét, který uchvacuje mou duši. Stokrát ho dokládám, abych se ho hned znovu chopil. Tahle procházka, pane, kterou nazýváte monotónní! Ach! Celá široširá zeměkoule nemá více pestrosti. Nejprve si můj duch znovu probírá věci, které mi řekla. Čtu si znovu lístek, který mi napsala. Myslím na ten, jenž má vykreslit celou šíři mé lásky.. Dělám to stokrát znovu. Má představivost se povznáší; záhy vidím, jak je můj zápal korunován a  hned nato lituji, že nemám nezměrné bohatství, které bych jí obětoval. Dokonce i tady bych chtěl mít korunu. Představte si, jak by to bylo půvabné nabídnout ji jejím rodičům a na radost, kterou by jí to způsobilo. Všechno, co se jí přibližuje, je v mých očích posvátné. Jindy jsem myslel na přípravy sňatku, který nás má brzy spojit., až po dárky, které jí chci dát… Mé srdce se rozpíná, když si představuje něco, čím bych si ji mohl zavázat, prokázat jí svou lásku. Vidíte zámek, kde máme trávit své dny, stinné lesíky, usmívající se loučky, rozkošné květinové zahrady. Nic mne tak neuchvacuje, jako touha být každý den po jejím boku. Ale již brzy mi má dát odměnu naší lásky…. Ale vy se smějete! Po pravdě řečeno vás nenávidím“.



Bonaparte: „Směji se vašim velkým starostem, které spoutaly vaši duši, a ještě více rozohnění, s nímž mi je sdělujete. Jaká podivná nemoc se vás zmocnila? Cítím, že rozum, který vám volám na pomoc, nebude mít žádný vliv v delíriu, v němž se nacházíte, uděláte víc, než že jen před ním uzavřete svůj sluch, budete jím pohrdat. Rozpomeňte se, že jste si nezachoval rozvahu a že mé přátelství bylo vždy soudcem, který vám připomíná vaše povinnosti. Vzpomeňte si, že jsem toho vždy byl hoden. Mám snad zapotřebí opakovat vám zde, čím jste mi zavázán, a všechny známky mého citu, jež jsou vám známy, když bych pak při záchvatu vašeho delíria neuniknul vašim urážkám? Protože váš stav se podobá stavu nemocného, který vidí jen přelud, za nímž se žene, a nezná nemoc, jež ho vyvolala, ani zdraví, které ztratil. Nebudu se tedy ohánět tím, zda jsou vaše radosti hodny muže, či zdali jimi vůbec jsou. Chci věřit, že tohle pohlaví, jež je králem světa díky své síle, své píli, svému duchu a všem ostatním přirozeným schopnostem, nalézá své svrchované štěstí v tom, že chřadne v okovech změkčilé vášně a pod zákony bytosti slabší jak co do chápání, tak na těle. Chci věřit, jak to říkáte, že vám vzpomínka na vaši Adélaidu, její obraz a rozmlouvání s ní mohou nahradit potěšení z činnosti a ze společnosti; ale není pravda, že vždy toužíte po cíli tohoto stavu a že by vaše nenasytná představivost chtěla obdržet to, co mu Adélaidina ctnost nemůže dát. Můj chladný klid, jak vidím, se nehodí k tomu, aby vykreslil těžké břemeno, jež drtí bytí zamilovaného při nejmenším nezdaru, který ho potká. Co se z vás stane, nebude-li tu Adélaida jen na patnáct dní? Kolik neklidu, kdyby se někdo jiný snažil zalíbit téhle milované osobě, o níž si myslíte, že vám náleží! A co když znepokojená matka shledá špatnými příliš časté návštěvy, jež vedou zlomyslnou veřejnost k řečem, konec konců, pane, co já vím, vás rozrušuje sto jiných malých věcí, které silně zasahují zamilovaného. Noci se často tráví beze snů, obědy bez jídla a na zemi vůbec není místo, jež by mohlo obsáhnout váš nezměrný neklid. Vaše krev vře, kráčíte velkými kroky s nepřítomným pohledem. Ubohý rytíři, v tom je štěstí?… Nepochybuji že byste dnes, v extázi, kterou by vám přineslo náhodné stisknutí ruky, neshledal tento stav svrchovaným štěstím; nepochybuji, říkám, že zítra, v opačné náladě, shledáte svou slabost nesnesitelnou.



Ale hle, rytíři, takový je váš postoj. Kdyby bylo třeba bránit napadenou vlast, co byste dělal? Kdyby bylo třeba!… Ale k čemu jste dobrý? Cožpak se štěstí vašich bližních svěří dítěti, které neustále pláče, které se poleká nebo rozveselí při pouhém pohybu druhé osoby? Cožpak se svěří státní tajemství někomu, kdo vůbec nemá vůli?“.



des Mazis: „Stále jen velká slova beze smyslu! Co pro mne dělá váš stát, jeho tajemství? Jste dnes vpravdě nepředstavitelný. Nikdy jste tak uboze neuvažoval“.



Bonaparte: „Ach, rytíři, co vám záleží na státě, na vašich spoluobčanech, na společnosti?! Hle, to jsou důsledky ochablého srdce, jež propadlo rozkoši. Na vaší cestě není vůbec žádná síla, vůbec žádné ctnosti. Dychtíte jen po tom, abyste konal dobro a dnes je vám i samo ono dobro lhostejné. Co je to tedy za zvrácený cit, který zaujal místo vaší lásky k ctnosti? Přejete si jen žít opomíjen ve stínu svých topolů. Hluboká filozofie? Ach rytíři! Jak nenávidím tuto vášeň, jež ve vás vyvolala tak velkou proměnu. Neuvědomujete si, že sklouzáváte k sobectví a všechno je vám lhostejné, mínění lidí, úcta vašich přátel, láska vašich rodičů. Vše je v zajetí silného tyrana vaší slabosti. Jeden letmý pohled, jeden stisk ruky, jeden polibek, rytíři, a co vám záleží na obtížích vaší vlasti, na špatném mínění vašich přátel;jeden tělesný dotyk… ale já vás nechci rozčílit. Chci tomu věřit: láska má svá s ničím jiným nesrovnatelná potěšení a možná i ještě větší soužení, ale na tom nezáleží, zvažme  jenom vliv, který má ve státě a ve společnosti. Je pravdou, rytíři, že za tohoto stavu věcí má naše duše, zrozená jako nezávislá, zapotřebí být formována, snižována, chcete-li, institucemi, a že proto, již od narození, věnovali všichni zákonodárci pozornost výchově k poznání, že jsme se zrodili, abychom byli šťastní, že je to nejvyšší zákon, který příroda vryla do našeho nitra. Je pravdou, že je to základ, který nám byl dán, aby se stal pravidlem našeho chování. Každý, zrozený k tomu, aby posoudil, co mu může vyhovovat, má tedy právo disponovat svým tělem, stejně jako svými náklonnostmi, ale tento stav nezávislosti je vskutku v rozporu se stavem podřízenosti, do nějž nás postavila společnost. Když jsme změnili stav, bylo tedy také třeba změnit náladu. Bylo tedy také třeba nahradit výkřik našeho citu hlasem precedentů. Toto je základ všech společenských institucí. Bylo třeba chopit se člověka hned od jeho počátku a udělat z něj, je-li to možné, jiného tvora. Myslíte, že by bez této změny tolik lidí strpělo, že jsou pokořováni malým počtem velkých pánů a že by byly honosné paláce respektovány lidmi, kterým chybí chléb? Síla je zákonem zvířat; přesvědčení je zákonem lidí. Je vhodné mít, ať již pro odražení útoků silnějších šelem, či proto, abychom nebyli v každé chvíli vystaveni nutnosti se bít, je vhodné mít, říkám, zákony o vlastnictví, aby si každý byl ve jménu všech jist vlastnictvím na svém poli.



Toto přesvědčení existovalo jen mezi velmi malým počtem lidí. Bylo tedy třeba vyšších veřejných úředníků, jak k odražení útoků sousedních kmenů, tak k zajištění provedení smlouvy, jíž se dosáhlo.



Tito veřejní úředníci pocítili kouzlo rozkazování, ale ti bdělejší z lidu se proti tomu vzepřeli. Získali je a tak je připojili k záměrům ctižádostivců. Lid byl podroben. Vidíte jak se mocnými kroky zaváděla nerovnost; vidíte jak se z vrstvy, jíž se vládlo, formovala vládnoucí vrstva. Náboženství přišlo utěšit nešťastníky, kteří byli zbaveni všeho vlastnictví. Přišlo je navždy spoutat. Člověk už se neměl řídit hlasem svědomí. Ne! Obávali se, že tenhle cit, který ve světě všemožně dusili, znovu nabude vrchu. Byl tam tedy po ruce nějaký bůh. Tento bůh řídil svět. Všechno se dálo z rozhodnutí jeho vůle. Dal psané zákony… a začala vláda kněží, vláda, která pravděpodobně nikdy neskončí. Je tedy smutnou pravdou, že člověk byl degradován! Ale že by stav společnosti byl legitimní, to je to, co nemůžeme připouštět. Mlčení lidí tam nahoře je tichým potvrzením, které nikdo nemůže popřít. Je vám dvacet let, pane, vyberte si: buď se zřekněte svého postavení, svého majetku a opusťte svět, který se vám oškliví, nebo se zařaďte do počtu občanů a podrobte se jejich zákonům. Budete-li se těšit z výhod /společenské/ smlouvy, nebudete věrný ostatním ustanovením? To by neznamenalo, že se považujete za čestného člověka, ale spíše že o tom pochybujete. Musíte tedy být spojen se státem, který vám poskytuje tolik blahobytu a když přislíbíte, že budete důstojně užívat výhod, které vám přiznal, musíte učinit šťastným lid, nad nímž jste, a přispět k rozvoji společnosti, která vás vyznamenala. Abyste tak učinil, můj drahý rytíři, je třeba abyste byl vždy pánem své duše a toho, čím se zaměstnáváte, a není vhodné, aby vám v tom bránil dojem z událostí. Abyste tak učinil, je třeba, abyste, vždy veden pochodní rozumu, mohl spravedlivě zvážit práva lidí, jimž jste zavázán. Abyste tak učinil, je třeba, abyste, připraven všechno podstoupit pro službu státu, byl vojákem, obchodníkem, ba dokonce i dvořanem, vyžaduje-li zájem lidu a vašeho národa. Ach, vaše odměna bude sladká! Nebojte se tedy zlých výparů pomluvy a závisti! Vyzvěte směle na souboj dokonce i čas! Vaše vetché údy už nebudou jen nedokonalým obrazem toho, čím byly kdysi, a přitáhnou úctu všech, kdo se k vám přiblíží. Jeden bude ve své chatrči vyprávět o úlevě, kterou jste mu přinesl. Když bude jiný vyprávět o zlovolných spiknutích, řekne: „Kdyby mi nepřispěchal na pomoc, byl bych zavražděn zločinci“. Rytíři, přestaň snižovat tuto výšinám navyklou duši a toto srdce, kdysi tak hrdé na tak široké sféry! Ty u nohou nějaké ženy! Dej raději padnout ke svým nohám zahanbené zlomyslníky! Ty že pohrdáš utrpením lidí! Ovládni spíše svůj cit pro čest! Když budeš ctěn svými bližními, respektován,  milován svými poddanými, vyrve tě smrt uprostřed nářků těch, kdo tě budou obklopovat, poté co jsi prožil sladký život, co jsi byl prorokem pro své blízké a otcem svých poddaných“.



des Mazis: „Nechápu vás. Jakže, pane, má láska by mi mohla zabránit následovat plán, který mi zde právě načrtáváte? Jakou představu jste si o Adélaidě udělal? Adélaida, když má splnit své povinnosti, ulehčit trpícím…; je-li k tomu, aby byl člověk ctnostný, třeba milovat svou vlast, lidi, společnost, kdo je ctnostnější než ona? Myslíte si, že bych konal dobro s chladem filozofie? Až bude vůle Adélaidy pohnutkou, která mne povede k tomu, abych jí dělal radost, a odměna…… Ne, pane, vy jste nikdy nebyl zamilovaný“.



Bonaparte: „Lituji vašeho omylu. Cožpak, rytíři, věříte, že láska je cestou ctnosti? Na každém kroku vás spoutává. Buďte upřímný. Povšimnul jste si ode chvíle, co tato osudová vášeň rozbouřila váš klid, nějakého jiného požitku než lásky? Budete tedy konat dobro nebo zlo podle příznaků své vášně. Ale, co to říkám, vy a vaše vášeň jste jen jedno bytí. Dokud potrvá, budete jednat jen pro ni, a, protože jste souhlasil, že povinnosti bohatého člověka spočívají v tom, aby konal dobro, aby vytrhnul z nedostatku chudáky, kteří v něm úpí, že povinnosti urozeného člověka ho zavazují k tomu, aby užil kreditu svého jména ke zničení pletich zlovolníků, že povinnosti občana spočívají v obraně vlasti a přispění k jejímu blahobytu, nebudete snad souhlasit, že povinností dobrého syna uznat vůči svému otci a své matce závazky pečlivé výchovy?! Ne, rytíři, zmlknu, kdybych měl být nucen vám dokazovat tak zřejmé věci…“.