II. Císařové

Jiří Kovařík: Slavkovská bitva v kontextu Napoleonových tažení

Jiří Kovařík, historik a autor vojensko-historické literatury věnované často období napoleonských válek, a dlouholetý spolupracovník Projektu Austerlitz, přednesl tento dnes na webu s jeho laskavým souhlasem publikovaný příspěvek na konferenci pořádané v rámci 198. výročí bitvy v roce 2003. Bitvě u Slavkova se pak věnoval ještě v řadě dílčích prací, jež shrnul v monografii Slavkov 1805 z roku 2013, jež je v současnosti nejmodernější ucelenou prací na dané téma. Přednáška byla poprvé publikována ve sborníku Třetí koaliční válka 1805.

Před 188. lety zemřel Napoleon Bonaparte

5. května 1821, v 17 hodin 49 minut, devět minut po západu Slunce. Svá poslední slova pronesl kolem 2. hodiny ranní, podle Montholona zněla: "France, armée, tête d'armée, Joséphine" (Francie, armáda, hlava armády), podle jednoho z přítomných Angličanů: "Mon fils, la tête d'armée, France" (Můj syn, hlava armády, Francie).

Napoleonův pád v anglických písních

Výročí bitvy u Waterloo, které si právě v těchto dnech připomínáme, by mělo nejspíš být podnětem k úvaze na otázky proč, jak a kvůli čemu, které si historie vojenská i politická kladou od onoho osudného 18. června 1815 už sto devadesát let. Jenže taková úvaha by, alespoň v mé případě, vydala na knihu a budiž mi odpuštěno, že se zamířím trochu jiným směrem.

Bonapartův rozhovor o lásce.

Kdo z nás by nezatoužil nahlédnout do nitra Napoléona Bonaparta, tím více, jde-li o mladého, dvaadvacetiletého důstojníka, prožívajícího velký vnitřní zápas? Jeho Rozhovor o lásce, jemuž dal roku 1791 formu dialogu s přítelem, Alexandrem des Mazis, nám to dnes umožňuje.

František II./I. (1768-1835)

Biografie posledního římsko-německého císaře a prvního císaře rakouského.

Napoleon I. Bonaparte

Mezi postavy světové historie, jež ovlivnily svým významem dobu nejen svou, patří na jedno z čelných míst bezesporu Napoléon Bonaparte. Položila-li Francouzská revoluce (jejíž byl generál Bonaparte mocnou zbraní) základ moderní Evropy smetením Starého režimu, první konzul Bonaparte a císař Napoléon starou Evropu donutili na tomto základu stavět.

Alexandr I.

"Car pravoslavnyj" (1777 – 1805) v podvečer toho osudného dne na něj, popravdě řečeno, příliš nevypadal. Umazaný, poněkud vyděšený a hlavně nervově vyčerpaný – takového ho náhodou našel major Toll (a detailně tento okamžik ve svých pamětech popsal.). Alexandr I., car veškeré Rusi – protože o tom je tu řeč – byl tím třetím z císařů, do jejichž osudů se bitva, která se odehrála onoho, pro ruské zbraně nešťastného, 2. prosince 1805 na pláních v okolí Austerlitzu,výrazně zapsala. Neuškodí, myslím, poněkud si oprášit dějepisná data o panovníkovi který – přes neslavný začátek – dovedl svá vojska slavně až do Paříže.