Bitva u Slavkova, 3. prosince 2005
V prostoru, který se měl záhy stát bojištěm, panovaly neskutečné zmatky. Naše kolona musela několikrát zastavit, neboť její dráhu zkřížily jiné kolony, případně my jsme přetli dráhu přesunu jiných jednotek. S hrůzou jsem zjišťoval, že náš velitel nemá žádné povědomí o začínajících bojových operacích a že se instrukce dozvídá teprve cestou na bojiště od rakouských důstojníků. Do poslední chvíle nebyla jasná ani naše pozice. Měli jsme stát na křídle rakouského sboru granátníků, ale ti se stále neobjevovali. Části naší kolony již byly rozveleny. Bugští kozáci a pěší myslivci postupovali mezi jednotkami přímo k Telnici.[1] Apšeronský mušketýrský pluk se posléze spojil s ostatní ruskou pěchotou a nám zůstala v sestavě již jen 27. lehká dělostřelecké rota, opěšalí Donští kozáci, Baškiři a konečně v sedlech naše jednotka gardových kozáků. Vpředu se z bojiště již ozývaly první výstřely, bugští kozáci vjeli do Telnice, vyplašili nepřítele a zase se stáhli, poté nastoupili naši a rakouští myslivci do široké linie s cílem do vesnice vstoupit a udržet ji do příchodu řadové pěchoty, ale my jsme stále čekali, jestli se někde objeví rakouské granátnické uniformy. Stále se nic nedělo, vpředu už byla bitva v plném proudu a my jsme ještě nevěděli, kde je naše pozice. Přišel k nám důstojník z rakouského štábu a dožadoval se tlumočníka. Ruštinou jsem nejlépe vládl já, takže jsem pak objížděl vybrané ruské jízdní jednotky a dle instrukce ukazoval jejich velitelům, že jejich pozice je na pravém křídle naší linie. Stáli jsme čelem k Santonu, přibližně severo-severovýchodním směrem. Společně s jednotkami rakouskými (vlevo od nás) a ruskými (vpravo od nás) jsme tvořili levé křídlo celého frontu. Na středu linie vpravo od nás byly silné jednotky rakouské a zejména rakouské dělostřelectvo, úplně vpravo na pravém křídle pak spojená rusko-rakouská jízda.
Konečně se na obzoru objevila masa rakouských granátníků. Bylo jich mnoho desítek, ne-li stovek a působili velmi impozantně. V této síle manévrovali sice zkušeně a přesně, ale přesto velmi pomalu, jak se proplétali ostatními jednotkami. Žádná mezera mezi útvary jim nebyla dost velká a vynucovali si svojí přítomností přesuny jednotek již rozmístěných. Jednotky zde stály namačkány v několika řadách za sebou a byla jich velká síla. Rakušané vypadali pevně a odhodlaně, což při jejich množství vypadalo jako dobrá zpráva. Ještě lepší však bylo, že jsme se konečně mohli přesunout na naši pozici. Nakonec jsme zaujali postavení u kapličky proti Telnici a naše dělostřelectvo se rozvinulo. Všiml jsem si, že jsme jediní, kdo používá k přemisťování děl koňské potahy. Působilo to těžkopádně, ale majestátně, nicméně to tak těžkopádné nebylo a ještě dnes během bitvy se mělo ukázat, jaké to má všechny výhody při delším rychlém přesunu. Vozatajci byli zkušení a během bitvy se s děly zkoordinovali "otlično".[2]
Našim úkolem bylo dobýt Telnici, tedy tlačit na jednotky Francouzů, aby Telnici vyklidili. Co se nepodařilo nenadálým výpadem jízdy a myslivců, kvůli čekání na rakouské granátníky, měla teď rozhodnout naše početní a palebná převaha. Děla začala pálit a my jsme museli přesvědčit naše koně, že není čeho se bát.Naše jednotka měla pět kozáků tělesné gardy. Protože jsem měl nejvyšší hodnost a funkci, tak jsem celé jednotce velel. Jezdil jsem na klisně, která byla dosti živá, tvrdohlavá a hlavně měla vždy víc rozumu, než jezdec, protože jeho rozhodnutí, účastnit se takového zmatku a kraválu v kouři, smradu a hemžení mnoha těl, nepovažovala za logické. Kromě mě tu byl Zdeněk, který byl dobrý jezdec, ale měl bohužel menšího lekavého koníka, navíc značně fixovaného na velitelova koně. Za to velitelův kůň byl značně rozvážný a důsledný, a než se pohnul nějakým směrem, vždy si to důkladně rozmyslel. Pak tu byl mladý pan Alexandrov.[3] Využíval jsem ho jako spojku ve chvílích, kdy jsem se sám nemohl vzdálit, ale i tak se s námi nudil a dožadoval se převelení k Bugským kozákům. Ale jak by to vypadalo, kdyby s modrými Bugci nekoordinovaně cválal jeden jezdec červený? Byl by to ode velký nerozum pustit mladíčka do útoku s každou eskadronou… Co kdyby tam padl do zajetí? Je však učenlivý a je vysoce ceněný na přehlídkách - a zbytek dožene při výcviku. Pak jsem dostal k ruce dva mladé Rusy - Sašu a Olega, kteří byli možná dobří jezdci i vojáci, ale měli tak líné a tvrdohlavé koně, že s jejich vysíláním do samostatných akcí jsem se mohl rozloučit. Jsem přesvědčen, že coby Rusové dostali od rakouského eráru ty nejhorší herky, jaké byly k dispozici. Jeden z koňů byl prokazatelně naprosto hluchý, neboť s ním nehnuly ani blízké výstřely z děla.[4] Ale s tím se nedalo nic dělat. Kdyby měli tito hoši stejné koně jako Belgičané, stali by se ozdobou a operačním jádrem naší jednotky. Měl jsem před bitvou sotva čas s mladými Rusi něco natrénovat. Naštěstí se uvolili Baškiři, že můžeme trénovat nájezdy na pěchotu na nich. Očividně to naši mladou posilu potěšilo a mně uklidnilo, že to nejsou žádní začátečníci, ani zarputilci.
Našim úkolem bylo doprovázet a chránit velitele. To jsme trénovali již během pochodu a musím říct, že to není nic jednoduchého, hlavně proti jízdě. Zjistili jsme, že nemá cenu vyjíždět nepřátelům vstříc a snažit se jim překřížit cestu, ale je naopak nutno se co nejvíce semknout kolem velitele a nepustit k němu nikoho. Jakmile někdo z nás vyjel ze své pozice, okamžitě se do této mezery snažil najet někdo z protivníků a nebyla velká šance jej zastavit, i když i na to jsme pak velmi pamatovali. Ve třech jezdcích by to byl proti přesile úkol nemožný, v pěti jezdcích to splnitelné bylo.Naše děla ostřelovala domy v Telnici, pěchota útočila do uliček mezi statky a my jsme nečině stáli za děly a snažili se krotit koně. Můj byl (vzhledem k výše uvedenému) nejživější. Měl také zvláštní úkol. Kamkoliv jsme se chtěli přesunovat, jezdila moje kobylka první a tím ukazovala ostatním koním, že jim tam nic nehrozí a že se tam dá jet, což by jinak v tom hřmotu a hukotu neučinili. Za námi se rozvinulo snad 10 děl rakouské artilerie a tak jsme schytávali rachot zepředu i zezadu. Velitel mezi tím řídil střelbu našich děl:
"Matvéj, Matvéj, počimu ustupájetě?" - "Vperjod!"[5]
Matěj byl velitel ruské baterie. Je to hodný člověk, u oběda mi přenechal svoji porci, když mě viděl hladového chodit kolem ohně, se slovy, že on žádného hladu nepociťuje, což rozhodně nemohla býti pravda.
"Matvéj, Matvéj! Strelaj bystreje!"[6], volal náš velitel.
Přiběhl posel od rakušanů ze štábu, že máme více útočit. Ach ti Rakušané, na pár Francouzů jim síly nestačí?
"Matvéj! Ješčo bystreje!"[7] rozléhal se rozhodný hlas velitele.
Dělostřelci dokazovali, jak jsou sehraní jako knížecí orchestr a zdálo se, že je velitel snad na chviličku konečně spokojen.
Zato já jsem zneklidněl, neboť jsem zjistil, že nalevo od nás se v linii vytvořila mezera a z našeho pohledu vlevo od Telnice se objevila eskadrona francouzských gardových jízdních myslivců. Kdyby si nás všimli, byli bychom my i naše artilerie snadným cílem.
"Sábli von!"[8] velel jsem svým mužům a řadil je kolem velitele.
Sám jsem vyjel k rakouským myslivcům, aby mezeru doplnili. To se podařilo a za chvíli jsme byli opět v bezpečí. Vzhledem k tomu, že vše fungovalo jak mělo, navrhl jsem veliteli, že si uděláme malé kolečko kolem jednotek, které stály za námi, aby naše koně měli činnost a uklidnili se. Velitel souhlasil a tak jsme rozvážným krokem, uklidňujíce naše čtvernohé přátele, vyrazili kolem rakouských jednotek. Ty se mezi tím daly do pohybu vpřed a odkryly druhou řadu rakouských děl.
"Budou pálit, pojeďme na druhou stranu…" oslovil mne velitel. "To projedeme, Vaše blahorodí, teď už to koně zvládnou".
A zvládli. Ne že by byli nadšení, ale bylo vidět, že pohyb jim svědčí více, než jen stání na místě. Rychle jsme se vrátili zpět a sledovali dění na bojišti. Rakušané vstoupili do Telnice a všechno, co mělo ruce a v nich zbraň, je šlo podpořit. Náš levý bok tak opět zůstal odkryt a co čert nechtěl, znovu se v tom okamžiku objevila ona eskadrona francouzských gardových jízdních myslivců. Teď již nepokrytě hleděli naším směrem a nic jim nestálo v cestě. To mohl být náš konec. Byli jsme zrovna oslabeni, neboť mladého Alexandrova jsem před tím vyslal se vzkazem jako spojku a poblíž nás nebyla žádná pěchota, za níž bychom se mohli uchýlit.
"Donce, nebo Baškiry zpět!" sledoval velitel znepokojeně stejný jezdecký oddíl, jako já."Slušaju!"[9] Vyrazil jsem pro pomoc k Telnici, kde Donští kozáci a Baškiři zrovna podnikali útok na vesnici, bráněnou francouzskou řadovou pěchotou.
Buď přišly Francouzům značné posily, nebo si to nedovedu vysvětlit, že odolávali takové přesile. Najednou se tu všude hemžily jejich uniformy. Za mými zády se znovu jako medvěd rozeřvali naši dva jednorožci a moje kobylka odmítla pokračovat v cestě. Nikdo z Donských a Baškirských kozáků mne neviděl, protože byli příliš zaujati bojem a v prudké střelbě k nim můj hlas nedoléhal. To už jsem viděl, jak francouzská jízda útočí na pozici našich děl. Obava o osudy kamarádů a hanba, která by padla na moji jednotku, pokud bych nepřivedl včas pomoc, mi dodali rozhodnost a odhodlání s nímž jsem přesvědčil věrného koníka, aby úkol dokončil. Baškiři se na moji žádost okamžitě odpoutali od nepřítele a běželi do kopce pomoci našim dělům. Donští kozáci mezi tím okamžitě roztáhli svoji řadu, aby kryli Baškirům záda. Přišli jsme právě včas. Děla i velitel již byli v ohrožení. Včasný příchod odhodlaných Baškirů nás zbavil agresivního nepřítele, jenž měl navíc mnohonásobnou početní přesilu. Jezdci se stáhli zpět za Telnici a my jsme mohli obnovit svoje uskupení.
Děla se znovu rozezněla. Mladý Alexandrov už byl zpět a moji muži se v potyčce znovu přesvědčili, že jejich místo je těsně u velitele. Mezitím se válečná štěstěna dole u Telnice klonila na tu i druhou stranu. Jak si vede střed bojiště jsme neviděli přes kostelík a přes mírný horizont. Občas v dálce po naší pravé ruce bylo vidět silná jízdní uskupení cválající po obzoru na tu nebo onu stranu, ale uniformy byly na tuto vzdálenost nerozpoznatelné. Všechna pěchota, která prve stála po naší pravé ruce, už byla v údolí před námi. Znovu se na obzoru objevil jízdní francouzský oddíl a tu jsem hned jel pro Baškiry a Donce. Stáhli se včas a nebezpečí zažehnali. Když ohrožení pominulo, opět se vypravili (pokolikáté už) dobýt Telnici v níž se urputně (podle salv soudě) bily rakouské a ruské oddíly pravidelné armády.
"Komandir, napravo!"[10] všiml jsem si nové jednotky, která se objevila uprostřed bojiště. Podle praporu to byli Francouzi. Nemohli jsme jim ale věnovat velkou pozornost, protože se větší nebezpečí objevilo opět přímo před námi. Baškiři zdecimovaní velkou přesilou francouzské řadové pěchoty, jíž nemohli se svými luky a šípy dlouho odolávat, stahovali zbytek svých sil a odnášeli raněné směrem k našim pozicím. V tom však byli na volném prostranství přepadeni francouzkou jízdou. Zase ti prokletí gardoví myslivci, tentokrát ještě posílení o jezdce v šedých kloboucích, jejichž vojskovou příslušnost ke zbrani jsem nerozeznal. Na čabrakách měli granátnický znak, ale ani to mi nic neřeklo. Baškiři se uprostřed holé pláně neměli čeho zachytit, tak se schoulili do klubíčka, bráníc uprostřed svého atamana a lučištníky. Přesila jízdy byla nehorázná. Nablízku nebyl nikdo, kdo by jim mohl pomoci. Ohlédl jsem se na své muže, kteří napjatě sledovali marný boj Baškirů. Byla to stejná jednotka, která nám dvakrát pomohla z nouze a teď trpěli sami pod přesilou nepřítele. Pohlédl jsem zoufale na velitele. Ten mi pohled opětoval a kývl. Okamžitě jsem zformoval své muže: "Kazaki lejb-gvardii, sabli von! Za mnoj!"[11] Jako lavina jsme se vrhli z kopce na mnohem silnějšího nepřítele. Jeli jsme na pomoc našim kamarádům a to nám dávalo odvahu. Naše červené kurtky zapadly mezi červené kabátce jízdních myslivců a než poznali, co se děje, již jsme jich čtvrtinu rozprášili. Najeli jsme na ně znenadání a vpadli jim do zad. Podobnost uniforem je zmátla tak, že byli zcela zaskočeni. Bohužel to zmátlo i Baškiry, kteří zřejmě měli ještě v paměti, jak jsme na ně najížděli při nácviku, nebo již nedoufali, že jim někdo pomůže a začali napřahovat své zahnuté šavle i proti nám."Náši! My náši!"[12] křičel jsem zplna hrdla na Baškiry a mydlil do Francouzů. Konečně se nám je podařilo rozprášit, zbývali ještě šedé klobouky. Zjistil jsem, že Saša je velmi zručný šermíř. Měl však rovněž velmi zdatného a zkušeného protivníka, navíc na lepším koni. Odpoutal jsem se od nepřítele, udělal půlobrat a zezadu se vrátil k dvojici a šeďáka jsem napadl z druhé strany. Tomu se nemohl ubránit. Se Sašou jsme na sebe mrknuli vydali se na dalšího. Hoch se rychle přiučil od starého kozáka a tak jsme na další šeďáky už najížděli ve dvou, každý z jedné strany. Zdeněk s Olegem, kteří sledovali naše počínání rovněž využili toho, že jsou Francouzi rozptýlení a napadli je ve dvojici. Záhy jsme celý prostor vyčistili a mohli se stáhnout. Bylo taky na čase - v prostoru už se objevovala silná francouzská pěší jednotka v sevřeném šiku. Proti ní by nás pět nic nezmohlo. Rozptýlení francouzští jezdci se však mohli vrhnout na našeho velitele, který byl teď bez ochrany.
"Nazad! Nazad!"[13] Svolával jsem své muže a hnal se zpět. Se mnou Zdeněk, ostatní ještě dočišťovali prostor kolem Baškirů a navíc holt jejich koníci byli opravdu velmi neteční na pobízení. Zdeňkův kůň, jakmile zjistil, že se vrací k velitelovu koni, tak byl k nezadržení. Tryskem jsme se vydali mezi naše děla, ale ouha "Dělóóó!" varoval jsem Zdeňka před výstřelem z našeho jednorožce, před jehož hlaveň jsme najížděli. Sám jsem strhnul včas koně do strany a prokličkoval mezi pěšáky. To jsem činil v trysku a nemohl jsem se ohlížet, jak si stojí Zdeňek. Okamžitě jsem pěšáky objel a vydal se příteli na pomoc, přesvědčen, že ji bude potřebovat. Nebylo tomu tak. Nenajeli sice až před hlaveň, ale kobyla byla výstřelem zcela zaskočena, takže se zmateně zastavila a rozhlížela se, co se stalo. Mírným klusem ji pak Zdeněk přivedl zpět na její místo. Dorazili i ostatní a zase jsme byli v plné sestavě. Upravili jsme si výstroj, já znovu nabil pistoli, a čekali co bude. "Vpravo - to jsou Francouzi!" varoval mne Saša. To byli ti, o kterých jsme věděli, ale teď se ukázalo, že to není ojedinělá jednotka - byla to celá kolona a postupovala souběžně s naší pozicí dozadu za naše záda.
"Kde je slavná rakouská pěchota, kde jsou jejich slovutní generálové?" ptali jsme se sami sebe. Náš velitel se nenechal touto skutečností zastrašit a dál plnil svůj úkol - naše hounice ostřelovaly Telnici a jednotky, které z ní nastupovaly proti našim. Už se k nám přidali Donci a Baškiři, mám dojem, že jsem snad zahlédl i naše myslivce, ale nejsem si jistý."Matvéj! Matvéj!", volal do rachotu přibližující se fronty velitel. Matěj přistoupil blíž pro instrukce.
"Matvéj, ustupi!"[14]
Okamžitě byl vydán rozkaz k zapřažení děl. Velitel pohlédl na mne, já na gardové kozáky, kteří se shromáždili do sevřeného útvaru kolem něj. Za mým koněm jsme se vydali na novou pozici. Byla vzdálená jen několik desítek metrů, ale obrácená o 90°, takže Telnici jsme teď měli po levé straně a střed bojiště s novou Francouzskou kolonou před sebou.
"Vtaroe, zanimaj poziciju! Pjervoje, zanimaj poziciju!"[15], rozmisťoval Matěj děla.
"Sabli von!" Velel jsem já, protože jsme byli znenadání napadeni francouzskou jízdou. Při organizaci děl se naše sevřená formace povolila a francouzští jezdci zle dotírali na našeho velitele.
"Zaščiščájtě kamandira!"[16]
"Těsneje! Těsněje!",[17] vyzýval jsem svoje muže, kteří odhodlaně odolávali přesile. Bohužel erární koně obou mladých Rusů byli opravdu velmi líní a neoperovali kolem velitele tak rychle, jak by bylo zapotřebí. Toho využil jeden Francouz, najel do mezery a začal se napřahoval šavlí na velitele. Se Zdeňkem jsme se snažili mu zastoupit cestu, ale tím bychom velitele odkryli z jiné strany. Naštěstí to velitel odnesl jen malým šrámem na zádech, který pro takového udatného muže vůbec nic neznamená. Znovu se potvrdilo, že proti jízdě není jiná taktika, než se pevně semknout - a protivníka k chráněnému na vzdálenost šavle prostě nepustit. Jakékoliv vyjetí z řady znamená riziko a slabé místo. Francouzi si počínali naprosto nelogicky a nekorektně. Nepřátelští důstojníci se přeci nezabíjejí, když je možnost je zajmout, Navíc ne v této fázi bitvy. Má smysl zbavit protivníka velení na začátku bitvy nebo při vlastním ohrožení, ale ne když ustupuje. U nás je přece každý důstojník šlechtic a má rozsáhlou rodinu, která by jistě prodala pár vesnic, aby diplomaté dosáhli propuštění jejich příbuzného. A je ctí každého důstojníka, zajmout významného nepřítele a zajistit tak vlastní straně lepší vyjednávací podmínky… ale takhle Francouzi neuvažují. Neváží si ani svých důstojníků a jejich počínání v boji vůbec není rytířské. Ale co byste chtěli od národa, který si popraví svého panovníka! "Nado nam pomošč - Donce sjuda"[18], otočil se ke mně velitel. Ale to už se znovu vraceli francouzští jezdci. "Donci! Donci! Sjuda!" Vyjel jsem k veliteli donských kozáků, ale hned jsem se vracel, abych naše síly ještě více neoslabil. Donský oddíl byl složený z kopiníků a střelců. V zástupu po dvou vyběhli do kopce, učinili obrat vlevo a stáli čelem proti Francouzům. Vpředu kopí, za nimi střelci. Já jsem automaticky zajel za velitelova záda, abych toto inkriminované místo tentokrát bránil osobně a tak jsem jen slyšel donského velitele: "Strelki pred kop´ja! - Pli! - Strelki za kop´ja! - Zarjažaj!"[19]
A už bylo dobře. Donci a Baškiři nejsou tak vyzbrojeni a vycvičeni jako řadová pěchota, ale jsou mnohem rychlejší při přesunech, jejich činnost je operativnější a jejich srdce bije odvážněji než u leckterého francouzského pěšáka. Byli jsme v bezpečí. Donci ustoupili vlevo od děl a ta se znovu pustila do svého díla.
"Matvéj! Matvéj!" Matěj postoupil k nám a vyslechl rozkaz, že má střílet šikmo vlevo na Santon, kde stála nepřátelská děla. Ač se k nám hradba francouzských kabátů, teď již zepředu, nezadržitelně blížila, duněla naše děla šikmo vlevo směrem k Santonu. Dělostřelci jsou dobře vycvičeni, než aby podlehli panice z blížící se infanterie. Koně si už zvykly a stály relativně v klidu těsně za děly. Museli jsme se přesunout i s velitelem mezi děla a kolesny s náboji, protože zleva, tedy ze směru našeho původního útoku, už se blížila francouzská pěchota. Donci se postavili proti ní a tím jsme museli chtě nechtě najet mezi děla a kolesny, čímž jsme stáli v cestě podavačům nábojů. Ten blíž k nám se na nás šklebil, ale musí pochopit, že velitel potřebuje vidět, co se děje a my musíme stát při něm. To že on se musí prodírat mezi koňskými kopyty je možná nepříjemné, ale musí to zvládnout. Tady přeci nejsme na přehlídce v Carycině lugu! Tohle je boj! A boj řídí velitel, nikoliv podavač nábojů. Saša mne znovu překvapil, když se postavil na sedlo a hlásil nám pohyby francouzských vojsk. Bál jsem se, že spadne, až vystřelí děla, ale jeho kůň byl opravdu totálně hluchý, protože ani nemrknul, když děla spustila.
"Matvéj! Matvéj!", volal znovu velitel na dělostřelce a kázal mu konečně přeložit palbu na pěchotu před námi. Dělostřelci se do nového úkolu hned pustili a Vasil i Nataša, jak svá děla pojmenovali, spustili tu svoji. Pohyby dělostřelců byly naprosto přesné a zmechanizované, vše kmitalo jako dobře namazaný stroj a pravidelné houkání našich jednorožců, chrlících na Francouze smrtonosné oblaky kouře a kartáčových střel, dostávalo svůj rytmus.
"Matvéj! Matvéj!" Velitel baterie přistoupil blíž s hrdým výrazem nad činností svých podřízených. "Matvéj, zarjažaj bystereje!"[20], halekal do dělostřelby velitel. Matěj se otočil a běžel k dělům. "Bystreje!" ozývalo se od děl a jejich pravidelné houkání se zrychlilo.
"Bystreje!" Vlevo vedle nás se řadila k útoku francouzská pěchota, před námi se přibližovala neprostupná hradba francouzských bodáků, vpravo od nás se táhla linie rakouských děl, která nestíhala rychlost našich chrabrých dělostřelců a doprava dozadu se zlověstně táhla řada Francouzů, kteří nás již začali obkličovat. Mezi rakouskými děly a jednotkami a neprostupným plotem byla úzká cesta - jen jako úvoz, sotva tři, čtyři metry široká, což byla jediná možnost ústupu. I ta se už začala zavírat, jak byli Rakušané tlačeni na plot. Dovolil jsem si poradit veliteli, že až se kotel uzavře, už by tu naše koně neměli být, protože v sevření při blízké střelbě by se mohli plašit a pošlapat pěchotu - a že by tu už neměli být ani koně dělostřelečtí. Ale teď už bylo pozdě. Francouzská linie sahala do nedohledna vpravo - tedy podle směru našeho původního útoku hluboko do našich zad. Vše se zhoršovalo a přišlo to, co muselo přijít.
"U vtarovo tol´ko četyre snarjada!"[21], hlásil s obavou Matěj nedostatek munice. "Pli"[22], odvětil lakonicky velitel. "PLÍ!", velel Matěj. Nebyl na co čekat. Smyčka se uzavírala a jen prudká palba našich děl, držela čelní linii francouzské řadové a gardové pěchoty aspoň trochu v odstupu a brzdila její postup k nám.
"Dva snarjada..." "Pli!" "PLÍÍ!" "Rozdělte náboje rovnoměrně mezi obě děla". Ani tím druhé dělo moc munice nezískalo - vlastně jen jediný náboj. "Poslední náboj." "Plí!" "PLÍÍÍ!" Tím padl poslední výstřel z našich děl. Naši hrdinní dělostřelci vytrvali na své pozici do posledního náboje. Vše bylo vystříleno - víc jsme pro spojence udělat nemohli. "Děla ustoupit!" Dělostřelci okamžitě zapřahali lafety do kolesen. "Sabli von!", vložil jsem se já, neboť Francouzi už byli tak blízko, že jsme jim mohli knoflíky na uniformách píkou počítat. Kdybychom ovšem měli píky. Také zleva nás brali útokem na bodáky a Donci jen stěží odolávali ohromné přesile řadové pěchoty. "Nu, pojedeme?", otočil ke mně s blazeovaným výrazem velitel. To mne málem zaskočilo, už jsem v naši záchranu nedoufal. "Ravnajs´! Vperjod!",[23] velel jsem svému oddílu a sám jsem se na svojí vodící kobylce rozjel do jediné uličky. Ale ouha - ta byla ucpaná našimi děly, které velitel poslal napřed, aby nepadla do rukou nepřítele. Ze všech stran se hrnuli Francouzi, vpravo ploty, vlevo hradba rakouských děl a za ní Francouzi, za námi Francouzi a ta jediná cestička ke svobodě - ucpaná děly. To nemůže vyjít. "Matvéj, bystréje!", snažil se velitel přehlušit rachocení povozů, střelbu a pokřiky vojínů našich i francouzských. Nebyla šance, u prvního děla nás nemohli slyšet, dokonce ani u druhého, které se pohybovalo těsně před námi. Pobídl jsem koně do slabin a vyjel kolem rachotících povozů vpřed. "Artilerija, bystréje! Bystréje! Bystréje!", mával jsem šavlí a popoháněl dělostřelce. Druhé dělo zrychlilo, ale v cestě mu překáželo dělo první. "Bystréje! Bystréje artilerija, bystréje", projížděl jsem uzounkou skulinkou kolem obou děl a mával šavlí na Matěje. Konečně si mně všiml a i první dělo se rozjelo rychleji.
"Bystréje, bystréje!", povzbuzovali se už dělostřelci navzájem a vše se řítilo úprkem vpřed. Tažní koně cválali v zápřeži a dělostřelci běželi kolem děl jako s větrem o závod. Přitom přidržovali vzácný erární materiál na kolech, až jsem měl strach, že v tom kalupu někdo z nich klopýtne a skončí pod koly nebo kopyty koní, takový to byl úprk. Ale naši dělostřelci jsou chlapíci, milují svá děla jako své děti a váží si jich, jako svých rodičů. Takoví jsou to skvělí lidé! Nakonec jsme se dostali ze smrtelného sevření, ale nebylo ještě vyhráno. Jakmile jsme minuli rakouské pozice, zahnuli jsme opět vlevo, tedy kolem oné francouzské kolony, jež nás obkličovala a dorazili do chumlu rakouských sil. S naším velitelem jsme se přidali k rakouskému plukovníkovi, který seděl zamyšleně na koni a jen těžko skrýval ve své tváři obavy z dalšího vývoje. V tomto místě sice bylo trochu volněji, ale na obzoru bylo vidět silné šiky Francouzského jezdectva, které nám odřízlo cestu ke svobodě. Rakouský plukovník kupil kolem sebe husary pro svoji ochranu. Bylo to třeba, neboť na nás zle dotírala francouzská jízda.
"Přiveď Bugce", kývl jsem na mladého Alexandrova, který už se opět přidal k naší jednotce. Francouzští jezdci byli opojeni vítězstvím, jehož tu jejich zbraně geniálním velením Napoleonovým dosahovali a podcenili bojového ducha ruského vojáka. Velká přesila se vrhla na našeho velitele, ale ten byl dobře chráněn, až na pravý bok, odkud jsem vyslal mladého Alexandrova se vzkazem. Jeden z nich si všimnul této mezery, zamířil k ní a už pozvedal svoji šavli nad hlavu. Ach ti nepoučitelní Francouzi a jejich netaktnost! Ještě jsem tu byl já - a shýbnuv se, ostře jsem za zády velitele vyrazil vpřed, nalehnul jsem na krk koně a vytáhl se co nejvíce vpřed. Tak jsem se prosmýkl za velitelovými zády a špička mé šavle dospěla na pravý velitelův bok o vteřinku dřív, než ten drzý francouzský dotěra. Jeho tvář se rychle změnila z vítězoslavné na překvapenou, když zjistil, že míří přímo na hrot mé šavle, vystrčené daleko před hlavu mého koně. Jeho ruka se šavlí se zvolna svěsila, a pak se znovu napřáhla, tentokrát proti mně, ale to už moje šavle švihala jako na cvičení."Urááááá", rozeznělo se kolem a v lesu pík se objevila černá zástava s jasně červeným křížem. Bugští kozáci. "Bugci, privjet! Zaščiščajtě kamandira!"[24], vítal jsem modré jezdce s knoflíky.[25] Kozáci se okamžitě rozestavěli kolem velitele a drzý Francouz se tak najednou ocitl v kozácké mlýnici. "Vladimíre" - hledal jsem velitele Bugských kozáků abych s ním smluvil další součinnost - "jak jste na tom?". Po bleskové domluvě jsem se vrátil na své místo u velitele: "Vaše Blahorodí, budete-li si to přát, Bugci obklíčení prorazí a mohli bychom zkusit projet…."
Jeho Blahorodí si to přálo a tak jsme se rychle zformovali. Bugci k útoku a my za ně jako třetí vlna. Francouti to neprohlédli a nechali se vyprovokovat ke střetu s jízdní jednotkou. Obě jízdy se do sebe zakously jako vlci a Francouzi, kteří spatřili v našich řadách důstojníka se vrhli po něm. Tím oslabili svoje čelo a Bugci tak jejich linii snadno prorazili. Horši to bylo u nás, kam se všichni Francouzi sesypali, jako vosy na ovoce. S ostatními gardisty jsme zachytili jejich nápor a chránili zadní část našeho uskupení. Mezi tím, co se celý náš útvar přesunoval zvolna během boje vpřed, Zdeněk s velitelem postupovali v útrobách tohoto kozáckého uskupení rychleji od původního postavení v třetí vlně až na úroveň první řady. Tím zůstali francouzští jezdci nejen izolováni od našeho velitele, ale ten teď cválal v čele naší formace za francouzské řady.
"Děla!", obracel se ještě na mně velitel a pak už se věnoval jen snaze udržet se v sedle, jak mu bugský velící poddůstojník popoháněl koně šavlí. V každém případě se v sedle udržel, což bylo dobré znamení.
"Artilerija za mnóóój!", obrátil jsem se vzad, ale to už se nám dělostřelci i s povozy věšeli na paty. Francouzští jezdci byli rozptýleni, a než byli schopni se znovu seskupit, tak obě naše děla projela jejich linií, následována částí pěchoty a Rakušany. Čelo naší skupiny se zastavilo, my gardoví jsme zaujali svoje místa kolem velitele a Bugci zformovali bojovou formaci za naší kolonou. Byl to pěkný kozácký kousek, o kterém se bude ještě dlouho vyprávět. Bugci dokázali, že ač je jejich uniforma možná méně zdobná, než stejnokroje francouzské, pod ní bije chrabré srdce mužů, jenž velmi dobře ovládají své zbraně i koně. Věru není radno naši nepravidelnou jízdu podceňovat. Bugský velitel se za tuto záchranou akci jistě dočká velké pochvaly a možná i povýšení! Ostatně ani naše jednotka si nevedla zle, na to, že byla složena výhradně z nováčků a její přeurčení je spíše na přehlídky a službu v paláci. No, třeba i já se dočkám rotmistrovské hodnosti, která by funkci plukovního písaře lépe odpovídala. Kdo ví? A nakonec jistě i velitel bude za záchranu děl odměněn po zásluze.Byli jsme, kam jsem až dohlédl, jedinými jednotkami mimo francouzské sevření. Ještě se k nám přidali husaři naši i rakouští, rakouští kyrysníci a jedna nebo dvě další jednotky jízdy. Pozoroval jsem jednu francouzskou pěší jednotku, která, ač očividně již dávno zvítězila - na pár kroků neustále střílela do rakouské jednotky, která již zřejmě boj vzdala. Francouzi ji ale nenechali na pokoji a pořád ji na pár kroků ostřelovali. Tato sveřepost vyvolala protiakci. Napadenou jednotkou totiž byli granátníci, takže po další salvě Francouzů se na ně snesla salva granátů - sněhových koulí. Což ještě více Francouze rozdráždilo a jejich vztek ještě více podnítil úsilí granátníků, takže za chvíli hvízdala vzduchem regulérní sněhová kanonáda... Musel jsem se tomu smát.
"V pachodnuju kalónu stroj sa!"[26], zaznělo za mými zády, což znamenalo konec pokukování a další přesuny. Rychle jsme nabyli pistole, sešikovali jsme se, a pod ochranou jízdy jsme spořádaně ustoupili směrem k Olomouci.
Z deníku štábního písaře Tělesného-gardového kozáckého pluku
Poznámky:
1) Těch pár domečků vybudovaných ze dřeva na bojišti
2) "Výborně, na jedničku!"
3) V knize vzpomínek Naděždy Durovové Slečna kavalerista, dostala fiktivní příjmení Alexandrov dívka, která na zapřenou sloužila jako hoch u carských husarů a později u hulánů. Naše Jája si ještě své jméno musí vysloužit, ale zatím jí to jde...
4) Naši dělostřelci používají přesné kopie 3 funtových jednorožců, které mají ráži 8 cm a patřily tak mezi děla s největší funkční ráží na bojišti - je to nejmenší dělo používané tehdy v carské armádě.
5) "Matěji, Matěji, proč ustupujete? Vpřed!"
6) "Střílejte rychleji!"
7) "Ještě rychleji!"
8) U jízdy povel k vytasení šavlí.
9) Ekvivalentem je naše "rozkaz!" nebo "provedu'".
10) "Veliteli, vpravo!"
11) "Kozáci tělesné gardy, na šavle, za mnou!"
12) "My jsme naši!"
13) "Zpět!"
14) "Ustup!"
15) "Druhé dělo: zaujmi pozici! První dělo: zaujmi pozici!"
16) "Braňte velitele!"
17) "Blíž, těsněji!"
18) "Potřebujeme pomoc, zavolej donské kozáky!"
19) "Střelci před kopí! Pal! Střelci za kopí! Nabíjet!"
20) "Nabíjejte rychleji!"
21) "Druhé dělo má poslední čtyři náboje!"
22) "Pal!"
23) "Seřadit, vpřed!"
24) "Zdravím bugské kozáky, braňte velitele!"
25) Kurtky a kaftany všech kozáků se zapínají na háčky - jen bugští kozáci měli knoflíky a jsou na to někdy až nemístně hrdí.
26) "Do pochodového proudu seřadit!"