Projekt Austerlitz

Na rozdíl od svého velkého protivníka se Alexandr Pavlovič Romanov narodil do hedvábných peřinek. Světlo světa spatřil 12. prosince 1777 podle starého ruského kalendáře (čtenář nechť si ke všem datům připočítá 12 dní) jako prvorozený syn následníka trůnu Pavla Petroviče, pozdějšího cara Pavla I., a Sofie Luisy Württembergské, kterou ruské pravoslaví překřtilo na Marii Fedorovnu. Největší radost však svým narozením pravděpodobně udělal své slavné panující babičce Kateřině II. Ta se také při nejbližší příležitosti výchovy malého Alexandra (a také jeho mladšího bratra Konstantina) ujala sama. Myslela státnicky - tatínek (nechť mi Jeho Imperátorské Veličenstvo promine) tak trochu „mešuge“ a tak není divu, že se Kateřina zabývala myšlenkou že předá trůn – až přijde čas – přímo vnukovi.

Rodiče Alexandra Pavloviče

následník trůnu Pavel Petrovič pozdější car Pavel I. (1754 – 1801)	Marija Fedorovna Sofia Dorotea Augusta Luisa Württembergská (1759 – 1828)
…a jeho Veliká babička – vychovatelka, Kateřina (tak trochu připomíná Marii Terezii – alespoň co se péče o své vnuky týče. Ovšem – s náplní jejich učiva by její habsburská kolegyně asi nesouhlasila.)

Žák a novomanžel

Jak to jen věk obou chlapců dovolil, byli odloučeni od rodičů (ti pobývali dílem v Pavlovsku a dílem v Gatčině) a přesídlili do Kateřinina paláce. Ona sama sestavila tzv. Azbuku, ve které nebyly jen pokyny pro vychovatele, ale i panovnicí stanovené principy výchovy. Trvala kupříkladu na tom, aby chlapci pobývali co nejvíce na čerstvém vzduchu – její důraz na otužování došel až tak daleko, že v pokojích obou velkoknížat nesměla v zimě teplota přestoupit 18 stupňů. Za výchovu budoucího panovníka odpovídal přímo Kateřině plukovník Lagarp – Švýcar původem a republikán přesvědčením. Už jeho angažmá napovídá, že Alexandrovi se dostávalo na tehdejší poměry nezvykle demokratické výuky – mimo řeckých klasiků studoval i spisy francouzských encyklopedistů a díla anglických filosofů (zatímco na Konstantinovi nezanechaly tyto hodiny žádný následek, Alexandr se, alespoň v první třetině své vlády, snažil o poněkud demokratičtější způsob vládnutí – na ruské poměry, pochopitelně). Další náplň učiva odpovídala zaběhnutému standartu.

Výuka nešla ovšem vždy zcela hladce. Alexandrův vychovatel Protasov hlásí v roce 1791:“…nachází se v Alexandru Pavloviči mnoho umu a bystrosti, zároveň však i určitá lenost a nechuť pochopit věci do hloubky“. V další části svého raportu se zmiňuje o tom, že „…jeho žák stále častěji vyhledává příležitost k hovoru s dámami dvora“. Kateřina rozhodla – velkoknížete je čas oženit. Korespondovalo to ostatně s její snahou co nejdříve učinit Alexandra dospělým a začít ho vychovávat k vládnutí. Při hledání nevěsty byli poslové nasměrováni do Bádenska. Tam bylo k mání několik princezen a dvě z  nich skutečně roku 1792 přijely do Petrohradu. Zatímco Frederika byla shledána ještě dítětem, téměř čtrnáctiletá Luisa prošla „konkurzem“ vítězně a byla vybrána za Alexandrovu choť.

Oba mladí lidé se k sobě chovali stydlivě a zdrženlivě, Alexandr první dva dny se svou nastávající nedokázal ani promluvit. Za několik dalších dní však nám už známý Protasov hlásil, že „velkokníže začíná princezně projevovat náklonost“. Vše tedy šlo (podle Kateřiny) jako na drátku. A zanedlouho, 28.září 1793, za zvuku zvonů naplnil Alexandr svůj první státnický čin – oženil se. Brzy na to byla (s největší pravděpodobností z vůle Pavlovy) Alexandrova výuka ukončena. Jeho vychovatel byl propuštěn a Alexandr velmi brzy „zahodil knihy a jeho jediným zaměstnáním byla účast na vojenských cvičeních a přehlídkách v Gatčině – podvoloval se tak vůli svého otce“ – tak popisují stav jeho součastníci.

Do této doby se pravděpodobně datuje také vznik tzv. „Tajného spolku“, jehož členy se stali někteří mladí šlechtici – Alexandrovi vrstevníci. V té době také stará a nemocná panovnice začala spřádat plány na předání trůnu přímo Alexandrovi. Ten k tomu ale projevoval pramálo chuti. 5. listopadu 1796 se u úmrtního lože sešla celá rodina. Následník trůnu Pavel s manželkou přijeli z Gatčiny, v paláci na ně čekali oba nejstarší synové – Alexandr a Konstantin, oba v gatčinských stejnokrojích. Brzy na to přijel z Gatčiny i Pavlův oblíbenec Alexej Arakčejev. V poštovní bryčce, bez pláště, jen v rozepjatém stejnokroji. Když Alexandr uviděl jeho blátem zamazanou košili, pozval ho do svého pokoje a nabídl mu čistou (tu pak Arakčejev opatroval až do konce života). Takto symbolicky začalo Alexandrovo přátelství s tímto kontroverzním mužem – a trvalo velmi dlouho. Kateřina zemřela. Když lékař přinesl tuto smutnou zprávu, začal Pavel pobíhat po pokoji švihat rákoskou a vykřikovat: „Já jsem váš panovník – přiveďte kněze!“. Pro Rusko začalo několik let Pavlovy hrůzovlády, pro Alexandra nové období života – období následníka trůnu.

Luisa Marie Augusta princezna Bádenská

• 13.1.1779, + 4.5.1826

Ještě dříve, než mohlo dojít ke sňatku, musela evangelička Luisa konvertovat na pravoslaví. Tak zněly ruské zákony. Došlo k tomu 9.září, o den později – 10.září 1793 přijala jméno Jelizaveta Alexejevna a 28. září toho roku se za Alexandra vdala.

Vyznačovala se velkou skromností a ohleduplností, milovala klid soukromého rodinného života. Hodně četla a měla velké nadání pro studium jazyků . Měla prý velmi příjemný hlas a dar umění vyprávět. Sám Alexandr prohlašoval, že nemá-li čas číst, jeho žena mu vždy nejzajímavější věci vypráví.

Ruskou carevnou byla korunována 15.9.1801, svému manželovi dala dvě dcery, obě však zemřely v dětském věku: Marija (1799- 1800) a Jelizaveta (1806-1808).

Následník trůnu

Takto nějak v té době Alexandr vypadal. Obraz pochází ale z období po roce 1802 – Alexandr už má na sobě nový vzor stejnokroje Preobraženského pluku.

Nastaly nové povinnosti. Ihned po korunovaci Pavla I. je Alexandr jmenován do funkce petrohradského vojenského gubernátora, inspektora vší pěchoty a jízdy petrohradské inspekce a šéfem Tělesného-gardového Semenovského pluku (tuto informaci si zapamatujte, bude mít svou důležitost). Později byl také jmenován předsedou vojenského výboru Senátu. Zatímco Konstantin, který byl jako druhorozený předurčen k vojenské službě, byl v roce 1799 vyslán k bojující armádě (aby se od Suvorova něčemu přiučil – a opravdu se tak stalo), Alexandr se téměř nevzdaloval ze sídelního města. Tak, jak Pavel převracel vše, co Kateřina vybudovala, rostla i Alexandrova nenávist k otci. Dokazuje to ostatně i korespondence s bývalým vychovatelem. Nezadržitelně se tak blížil další mezník Alexandrova života – tentokrát poněkud tragický. I když se Alexandrovi životopisci snažili přesvědčit své čtenáře o tom, že Alexandr nebyl do přípravy vraždy svého otce zasvěcen, není to pravda!

Důkazem toho je i vzpomínka Alexandrova přítele, knížete Czartoryského: „…Alexandr mi řekl, že hrabě Panin (vicekancléř a hlavní organizátor převratu) ho do plánu zasvětil jako jednoho z prvních.“ Alexandr o plánu věděl, dokonce se na něm aktivně podílel! Chce čtenář důkaz? Tady je: Panin zamýšlel provést celou akci v noci z 9. na 10.března. Alexandr mínil, že méně riskantní bude noc z 11.na 12., kdy bude ve stráži třetí batalion jeho věrných semenovců… . A tak přišla ona osudná noc.

Otcovrah a panovník

Onoho osudného 11.března 1801 večer byl k panovníkovu stolu pozván generál pěchoty Michail Ilarionovič Kutuzov se starší dcerou – dvorní dámou carevninou. Šlo o náhodu, Kutuzov nebyl, s největší pravděpodobností, do plánu zasvěcen. Při večeři si panovník nemohl nevšimnout Alexandrovy nápadné bledosti. Na dotaz, zda následník není nemocen, mu odpovědí bylo jen zavrtění hlavou. „To já měl na dnešek hrozný sen“, nechal se slyšet Pavel „zdálo se mi, že mi navlékají těsný kabát uniformy a mě to bolelo“. Alexandr zbledl ještě více, omluvil se a odešel do svých komnat. Není úkolem tohoto článku vyprávět podrobně, co se tu noc dělo v Michajlovském paláci. Jisté je, že hlavní slovo měli bratři Zubovové a hrabě Pahlen. Na jejich straně stály asi dvě desítky gardových důstojníků, pod stráží naopak skončilo několik důstojníků věrných Pavlovi. Ti i oni se zanedlouho sešli pod prapory nového cara.

Alexandr byl v kritickou hodinu daleko – ležel na posteli ve svém pokoji, v jiném křídle paláce. Když se u něj objevil jeden ze Zubovů – Nikolaj – s hlášením, že vše je vykonáno, zmohl se pouze na otázku: „Co je vykonáno?“. Obdržel odpověď, že car je mrtev a rozvzlykal se. Hrabě Pahlen, který se dostavil poněkud později, prý pronesl chladně: „Ujměte se vlády – Veličenstvo“. A tak dostala matička Rus nového panovníka.

První minuty Alexandrova panování patřily, podle Alexandrových vlastních slov, k těm nejtěžším v jeho životě. Bylo třeba promluvit k armádě – v tomto okamžiku k té, která mohla celý plán ještě zhatit. Alexandr se nechal přesvědčit, aby promluvil ke stráži z Preobraženského pluku. Na zvolání „Ať žije Imperátor Alexandr Pavlovič!“ bylo ale odpovědí ticho. To nebylo dobré. Pahlen spolu s Uvarovem rychle odvádějí Alexandra ke stráži z řad Semenovského pluku. S těmi bylo lepší pořízení – byl to přece Alexandrův pluk. Hromové „Uráá“ zaznělo nocí a nový imperátor se mohl odebrat přes most do Zimního paláce.

Imperátor...

původní znak rodu Romanovců. Používal jej, jako hlava rodu, i nový Imperátor. Nebyl ale v té době ještě součástí ruského státního znaku (vložil ho tam až Nikolaj I.)

Korunovace nového panovníka byla stanovena na 15. září 1801 – bylo přece nutno dodržet smutek za panovníka, který zemřel zasažen záchvatem mrtvice. Tak alespoň zněla oficiální verze příčiny Pavlovy smrti. Mimochodem – když byla novému panovníkovi posazena na hlavu koruna, hrálo se „Kol´slaven“ a nikoliv „Bože Carja chrani“, jak je mnohdy prezentováno. Ta totiž na své složení ještě pár let čekala. Vládnout však bylo třeba začít okamžitě – už 12. března vydává Alexandr své první Ukazy. Strůjcové převratu, ale nejen oni, očekávali od nového panovníka brzké zrušení Pavlových zákonů. A dočkali se brzy – v těsném sledu byly zrušeny: tělesné tresty šlechty a duchovenstva, nesmyslné nařízení o formě občanského oděvu /ten musel být, stejně jako mnohé další, podle pruského střihu, chtěl-li jeho nositel něčeho dosáhnout/, všem plukům ruské armády byly vráceny jejich původní – kateřinské názvy a v  neposlední řadě byli amnestováni všichni, kdo se bez panovníkova svolení zdržovali v cizině, nebo tam byli vyhoštěni (a bylo jich na 12 000 ).

Do služby bylo povoláno i mnoho důstojníků, kteří byli z Pavlova rozkazu postaveni mimo službu. Na scéně se objevuje „Komitet obščestvennovo spasenija“ (Výbor záchrany společnosti). Patřili do něj ti, které historie zná jako „carovy mladé přátele“ – kníže Czartoryskij, hrabě Stroganov, kníže Kočubej a několik dalších. Nebyli to úplní „fanfaroni“, jak je někteří autoři popisují (i když, výjimky se našly). Spojovala je snaha  co nejrychleji napravit škody způsobené Pavlovým pološíleným vládnutím. Zajímavé je, že mezi ně nikdy nepatřil hrabě Arakčejev, ani Konstantin, který zaujal post následníka trůnu. Zrušena byla i tajná policie, přežitek z Petrovské doby znovu zavedený Pavlem I. V roce 1803, to už se Alexandr na trůnu „zabydlel“, vydává zákon, který je plodem liberální výchovy v mládí. Zákonem se dovolovalo nevolníkům vykoupit se od „majitele“. Šlo sice asi o půl  procenta všeho nevolného lidu, ale na ruské poměry to byla nevídaná demokracie. A takových zákonů přišlo v prvních letech Alexandrovy vlády ještě několik. Nás ale, jako milovníky vojenské historie, bude spíše zajímat vztah Imperátor…

…a armáda

stejnokroj vz.1802 – vlastnoruční Alexandrův návrh

Nejprve bylo třeba odstranit vše gatčinsko-pruské. Alexandr se rozhodl začít tím nejviditelnějším – stejnokrojem. A pustil se do toho sám. Očitý svědek, generál S.A.Tučkov, to popisuje takto: „…carský dvůr byl spíše podoben kasárnám.Ordonance, poslové, vojáci oblečení ve stejnokrojích různých druhů vojsk se kterými car trávil dlouhé hodiny. Křídou dělal značky na stejnokrojích, osobně hodnotil štětky na úpravu vousů a destičky na čištění knoflíků…“. Alexandr byl opravdu spíše „týlař“, než bojový velitel (v boji ostatně zatím nikdy nebyl). Jako vojenský gubernátor a inspektor měl určitě možnost získat poměrně solidní přehled o zásobování armády a o kladech a záporech její současné organizace. Stejnokroje – to byla první věc. Druhá – to byla reforma celé armády. V jednom z  prvních Ukazů, datovaném 24. července 1801, nařídil provedení vojenské reformy. Ustavil k tomu účelu také komisi, ve které zasedly největší vojenské kapacity  Ruska – mezi jinými také velkokníže Konstantin (ten tam byl pravděpodobně za rodinu), generálové pěchoty Kutuzov a Lamb, generálporučíci Arakčejev, Volkonskij, Dolgorukov a další.

Jeden z úkolů pro komisi zněl: „prohlédnout vše a dát návrhy, co změnit, co zrušit a co zavést.“  Jedním z prvních výsledků práce této komise byly změny v organizaci pěchoty – ty byly zavedeny do roku 1805 (a seznámíme se s nimi při popisu organizace ruských pluků), ostatní závěry byly v armádě zaváděny v průběhu let 1805 – 1807. To už je ale jiná kapitola. Ve vojensko-politické oblasti se změnilo pouze velmi málo. Rusko opět vstupuje do další protinapoleonské koalice. A právě tento závazek, spolu s rozhodnutím stát v čele své vítězné armády, přivedl Alexandra na Staré vinohrady. Chuť velet ho na poslední chvíli poněkud opustila, porady v předvečer bitvy se nezúčastnil, ale byl odhodlán být u toho. Možná ke škodě věci…

…Jeho otázka: „Michailo Larionoviči, proč nepostupujete?“ vešla do historie. Je možno říci, že byla jednou z  příčin toho, proč bitva dopadla tak, jak dopadla. Ale to je jen spekulace. Večer našel cara major Toll… ale to už vlastně víme… . Slavkovskou porážku si jako trauma nesl panovník po celý život, v dalších letech byla ale jeho armáda přece jen úspěšnější. O tom ale někdy později.

…a ještě jeden kříž Svatého Jiří

13. prosince 1805 byl udělen kříž IV. (nejnižšího) stupně Řádu Sv. Jiří. Na tom by nebylo nic divného – vyznamenávat je třeba i po prohrané bitvě. Pozoruhodné je ovšem to, komu byl kříž udělen: pod číslem 656 řádového seznamu je uvedeno jméno Alexandr I. Pavlovič s odůvodněním: „osobně přítomen u armády vyvedené k udržení klidu pro celou Evropu, vyrovnal se v boji hrdinství svých vojsk a příkladem osobní statečnosti povzbuzoval k slavným hrdinským činům.“

I tak může vypadat lék na neúspěch. Mimochodem, vyšší třídy řádu byly panovníkovi několikrát nabídnuty, ale nikdy je nepřijal. Oficiálně ze skromnosti – zlí jazykové ovšem tvrdili, že se velkostuha ve zlatočerné „georgijevské“ barvě nehodila k panovníkovým zlatým kadeřím a bělostné pleti. Lidi toho ale vždycky napovídají….