Autoři se na útočných formacích těchto divizí příliš neshodnou, liší se udávané rozměry i použitá terminologie. Přitom se jedná o jeden z klíčových momentů celé bitvy. Podrobnou analýzou jsme se pokusili tento problém vyřešit - částěčně se nám to podařilo, ovšem zároveň jsme si nedokázali odpovědět na několik nově se vynořivších otázek. O své úvahy se s návštěvníky serveru Projektu Austerlitz 2005 rádi podělíme a případné názory a připomínky samozřejmě vítáme.
Autoři se nad "nezvyklými" formacemi těchto divizí pozastavují, zpravidla ve stylu "po bitvě je každý generál". Jak ty "nešťastné" formace vypadaly, proč byly nařízeny? Byla výchozí sestava pěchoty I. sboru sama o sobě rozhodující chybou, nebo měla, při splnění určitých podmínek, šanci na úspěch? Při analýze rozměrů jednotlivých kolon podle údajů různých autorů jsme narazili na dílčí takticko-technickou otázku - byla pěchota I. sboru zformována ve třech, nebo ve dvou řadech?
1. Pro pořádek nejprve uvedeme sestavu pěchoty I. armádního sboru (podle L. Taraby) :
I. armádní sbor
- velitel: vrchní generál (général en chef) Jean-Baptiste Drouet hrabě d'Erlon
- náčelník štábu: brigádní generál Victor-Joseph Delcambre baron de Champvert
- 4 pěchotní divize, 1 jezdecká divize, celkem 19.390 mužů, 48 děl.
1. pěchotní divize
- velitel: brigádní generál baron Joachim-Jérôme Quiot du Passage,
- 8 batalionů, 3990 mužů pěchoty (průměrná síla batalionu 500 mužů)
1. brigáda - velitel: brigádní generál Quiot du Passage, 4 bataliony, 2110 mužů
- 54. pluk řadové pěchoty, 2 bataliony, 960 mužů
- 55. pluk řadové pěchoty, 2 bataliony, 1.150 mužů
2. brigáda - velitel: brigádní generál baron Bourgeois, 4 bataliony, 1880 mužů
- 28. pluk řadové pěchoty, 2 bataliony, 900 mužů
- 105. pluk řadové pěchoty, 2 bataliony, 980 mužů.
2. pěchotní divize
- velitel: divizní generál hrabě François-Xavier Donzelot
- 9 batalionů, 5130 mužů pěchoty (průměrná síla batalionu 570 mužů)
1. brigáda - velitel: brigádní generál baron Schmitz, 5 batalionů, 2930 mužů
- 13. pluk lehké pěchoty, 3 bataliony, 1870 mužů
- 17. pluk řadové pěchoty, 2 bataliony, 1060 mužů
2. brigáda - velitel: brigádní generál baron Aulard, 4 bataliony, 2200 mužů
- 19. pluk řadové pěchoty, 2 bataliony, 1030 mužů
- 51. pluk řadové pěchoty, 2 bataliony, 1170 mužů
3. pěchotní divize
- velitel: divizní generál baron Pierre-Louis Binet de Marcognet
- 8 batalionů, 3900 mužů pěchoty (průměrná síla batalionu 490 mužů)
1. brigáda - velitel: brigádní generál rytíř Nogues, 4 bataliony, 1920 mužů
- 21. pluk řadové pěchoty, 2 bataliony, 1030 mužů
- 46. pluk řadové pěchoty, 2 bataliony, 890 mužů
2. brigáda - velitel: brigádní generál baron Grenier, 4 bataliony, 1980 mužů
- 25. pluk řadové pěchoty, 2 bataliony, 980 mužů
- 45. pluk řadové pěchoty, 2 bataliony, 1000 mužů
4. pěchotní divize
- velitel: divizní generál hrabě Pierre-François-Joseph Durutte
- 8 batalionů, 4260 mužů (průměrná síla batalionu 530 mužů)
1. brigáda - velitel: brigádní generál rytíř Pégot, 4 bataliony, 2130 mužů
- 8. pluk řadové pěchoty, 2 bataliony, 980 mužů
- 29. pluk řadové pěchoty, 2 bataliony, 1150 mužů
2. brigáda - velitel: brigádní generál baron Brue, 4 bataliony, 2130 mužů
- 85. pluk řadové pěchoty, 2 bataliony, 1030 mužů
- 95. pluk řadové pěchoty, 2 bataliony, 1100 mužů
2. Teoretické předpisové rozměry francouzských pěchotních formací
Batalion francouzské pěchoty v předpisové síle 840 mužů se členil (v roce 1815 podle dekretu z 18. února 1808) na šest rot (compagnies) po 140 mužích. Každá rota formovala tzv. peloton (peloton) - termín rota byl užíván jen v administrativě. Každý peloton se dále dělil na dvě sekce (sections).
V linii, základní bitevní sestavě batalionu, byly pelotony řazeny zprava doleva v pořadí granátnický (granátnická rota, compagnie de grenadiers), 1. (1. rota), 2. (3. rota), 3. (2. rota), 4. (4. rota) fyzilírský (de fusiliers) a voltižérský (voltižérská rota, compagnie de voltigeurs). Peloton byl zformován ve třech řadech (rangs), čtvrtý řad šikovatelů (rang des serres-files) byl složen z důstojníků a poddůstojníků, jejichž úkolem bylo především dohlížet na vyrovnanost tvaru a plnění povelů. V případě, že počet zástupů pelotonu klesl pod 12, měl se podle předpisu stavět dvouřad. V druhé polovině roku 1813 (Marmontův sbor) a v roce 1814 byly stavy francouzské pěchty tak nízké, že dva řady stavěla proto, aby vypadala opticky silnější. Dalším důvodem byl fakt, že nezkušení vojáci nebyli sto zvládnout na koordinaci náročnou úlohu vojáků třetího řadu při tzv. palbě dvouřadu, kterou Francouzi užívali nejčastěji - již tak nízké počty by byly sníženy o třetinu pasivních střelců.
Každý voják zabíral v řadu šířku jednoho kroku (dvě stopy, 0,65 m), v zástupu (file) zabíral hloubku jedné stopy (32,48 cm). Rozchod mezi sevřenými řady byl stanoven na jednu stopu, jež byla měřena od paty ke špičce; měl-li voják na zádech tornistru (tedy v podmínkách polního tažení) byla tato stopa měřena od její zadní stěny - voják v takovém případě zabíral větší hloubku (cca dvě stopy). Hloubka tří řadů v poli tak činila cca osm stop (2,6 m). Řad šikovatelů stál dva kroky (1,3 m) za třetím řadem, a celková hloubka pelotonu tak činila cca 4,5 metru. Při stanovování hloubky kolon se však řad šikovatelů zanedbává a veškeré rozchody se počítají buď od prvního řadu první podjednotky k prvnímu řadu druhé podjednotky (v rámci batalionních kolon), nebo od třetího řadu první podjednotky k prvnímu řadu druhé podjednotky (v rámci sevřených batalionních a dále všech plukovních, brigádních a divizních kolon).
Formace batalionu, jimiž se v případě I. sboru od Waterloo budeme zabývat, jsou linie (ligne, ordre de bataille - obr. 1), útočná kolona (colonne d'attaque, obr. 2) a sevřená útočná kolona (colonne serrée d'attaque, obr. 3). K určení šíře linie batalionu je třeba od celkového stavu odečíst šikovatele a bubeníky - devět vojáků na každý peloton. Útočná kolona je na střed svinutou kolonou po divizích (colonne par division, termín divize v tomto případě označuje dva pelotony umístěné vedle sebe do jedné linie) s rozchodem rovným šíři sekce.
Rozchod (distance) sevřené kolony je tři kroky (cca 2 m), řad šikovatelů je v tomto případě od třetího řadu vzdálen jen jeden krok. Šíře linie batalion v plném stavu představuje 171,6 m při hloubce 2,6 m. Šíře útočné kolony je 57,2 m, hloubka činí 31,2 m. Šíře sevřené útočné kolony je stejná, hloubka však jen 11,8 m.
V rámci formací brigád a divizí je třeba brát v úvahu též rozestupy (intervalle - na šířku) a rozchody (distance - do hloubky) mezi bataliony a brigádami. Zpravidla činily 30 kroků (19,5 m), ale přizpůsobovaly se okolnostem a záměru velitele.
3. Terminologie formací brigád a divizí
Brigáda může být buď rozvinutá (brigade déployée) - její bataliony jsou (bez ohledu na batalionní formaci) umístěny vedle sebe na jednu linii (případně stupňovitou - en échelon); postavená do dvou linií batalionů (sur deux lignes de bataillons) - případně šachovnicovitě uspořádaných (en échiquier); nebo svinutá (brigade ployée) do brigádní kolony (colonne de brigade) - tedy s bataliony za sebou ve více než dvou liniích.
Stejně tak divize mohla své brigády postavit vedle sebe - v tom případě se hovoří o brigades accolées, případně o rozvinuté divizi (division déployée); nebo za sebe - buď do dvou linií, nebo do divizní kolony (colonne de division).
4. V jakých formacích nastoupily divize I. sboru?
Úkolem I. armádního sboru bylo zmocnit se levým křídlem (Quiotova divize) statku La Haye Sainte, pravým křídlem (generál Durutte) statků Papelotte a La Haye. Střed sboru (Donzelot a Marcognet) měl prorazit nepřátelské linie držící protější návrší, z francouzského pohledu napravo od bruselské silnice.
Jednotliví autoři popisují sestavy těchto čtyř divizí takto:
A.-H. Jomini (Précis Politique et Militaire de la Campagne de 1815, Brusel 1846, str. 171-172) : "K jedné hodině se Ney tedy postavil do čela d'Erlonova sboru, který se svinul do kolon po divizích, aby mohl svižněji překonat prostor, který jej dělil od nepřítele (1). Tento pohyb byl proveden v sevřených a příliš hlubokých masách, pod vražednou palbou a ve strašném bahně, což způsobilo jisté vlnění řadů ; ... (1) Zdá se, že každá divize tvořila samostatnou masu osmi až deseti batalionů, pochodujících jeden za druhým. Je nám lhostejné, zda byly všechny tyto bataliony zformované v útočných kolonách, nebo rozvinuté do osmi až deseti linií, ale tvořili velmi hlubokou masu. Zdá se také, že Marcognetova divize provedla boční pohyb , aby se přiblížila středu, což vedlo k vlnění řadů, jehož Angličané využili."
J. Kovařík (Sto dní, Z Elby k Waterloo, Elka Press, Praha 1999, str. 225) : "Jeho divize se připravovaly k vyražení stupňovitě zleva. (…) …mezi prapory zůstal rozestup pouhých pěti kroků (…) Každá divize byla natěsnána na ploše 200 x 60 metrů, její čelo tvořilo 160 až 200 mužů."
A. A. Nofi (The Waterloo Campaign, Uitgeverij De Krijger, Belgie a Pennsylvanie 1998, str. 174 a 201-203) : uvádí pro první divizi formaci dvou brigádních kolon, každá po čtyřech batalionech, celkovou šíři 500 metrů, hloubku 12 metrů. Pro další dvě divize v kolonách složených z rozvinutých batalionů celkovou šířku 200 metrů, hloubku 50 metrů. Pro čtvrtou divizi pak formaci složenou ze dvou linií s rozchodem 100 metrů, každá linie tvořena rozvinutou brigádou, bataliony v útočných kolonách o šířce i hloubce 50 metrů. Útočné kolony první a druhé linie šachovnicovitě uspořádané.
O. Sokolov (L'Armée de Napoléon, Editions Commios, Saint-Germain-en-Laye 2003, str. 225) : v kapitole věnované taktice armády (kapitola L'Armée au combat) uvádí schéma formací Donzelotovy a Marcognetovy divize. Šíři divizní kolony osmi rozvinutých batalionů udává 100-120 metrů, rozchod mezi bataliony 15-20 metrů.
L. Taraba (Waterloo, Prostor, Praha 1999, str. 244) : "Čela divizí byla široká přibližně sto šedesát metrů a boky sahaly do hloubky čtyřiceti metrů, tedy ideální cíl. Jediná koule mohla srazit naráz až čtyřiadvacet mužů. (…) Mezi jednotlivými prapory zůstaly mezery na pět kroků. Generál Durutte to vysvětlil tak, že šlo o "všeobecný rozkaz" velitele sboru. Později se říkalo, že na vině byl jeden pobočník, který špatně tlumočil d'Erlonův rozkaz. Místo "colonnes par division" (praporní kolony) prý řekl "colonnes de division" (divizní kolony). Když se nad tímto nezvyklým uspořádáním podivil generál Schmitz, velící 1. brigádě Donzelotovy divize, maršál Ney ho okamžitě umravnil. Nemohl tak dát jasnější důkaz, že zvolená sestava nebyl omyl, ale úmysl. Ostatně Ney útočil ve stejné formaci už u Borodina."
4.1 Divize generála Quiota
Je velice pravděpodobné, že Quiotova 1. divize, jež měla útočit proti opevněnému protivníkovi, byla zformována nikoli v divizní koloně, ale v rozvinuté divizi, v linii batalionů v útočných kolonách. Divizní kolona rozvinutých batalionů je pro útok proti opevnění naprosto nevhodná. Linie batalionů v útočné koloně dovoluje vést útok z více směrů. A. A. Nofi uvádí šíři čela této divize 500 m, hloubku 12 m.
Divize byla složena ze dvou brigád po čtyřech batalionech v průměrné síle 500 mužů. Pokud byly bataliony v útočných kolonách, pak šíře čela těchto kolon činila 30-35 m. Při běžných rozestupech mezi bataliony 30 kroků by šíře čela divize představovala 380-420 m. Nofim uváděných 500 m může znamenat, že rozestup mezi bataliony či brigádami byl větší.
Nofim udávaná hloubka formace 12 m by ukazovala na sevřené útočné kolony. To se nám však nezdá příliš pravděpodobné. Sevřené kolony velice špatně manévrují, změna směru pochodu je provedena bočním pochodem podjednotek (viz obr. 4). 
Pravděpodobnější by bylo užití standardních útočných kolon (pak by hloubka divize byla 18-20 m), nebo útočných kolon s rozchodem pelotonu, což umožňuje nejrychlejší přechod do karé - obranné formace proti jezdectvu (v tom případě by hloubka kolony byla 33-38 m). 1. brigáda byla pravděpodobně na levém křídle, kde jako první zaútočila na La Haye Sainte. Obě brigády nepochybně před svá čela rozvinuly řetěz voltižérů.
4.2 Divize generála Duruttea
Ani Durutteova divize, jejímž cílem byly Papelotte a La Haye nenastupovaly v divizních kolonách. Nofi popisuje velice pravděpodobnou formaci divize, totiž divizi ve dvou liniích šachovnicovitě rozmístěných batalionů v útočných kolonách. Každou linii tvořila podle něho rozvinutá brigáda.
Ponechme nyní stranou rozměry útočných kolon uváděných Nofim - zmíníme je v souvislosti s otázkou, zda pěchota I. sboru nastoupila ve třech, nebo ve dvou řadech.
Průměrný stav batalionů této divize činil 530 mužů, šíře čela útočné kolony by měla při třech řadech být asi 35 m, hloubka asi 38 m - pokud se, jak naznačují Nofim udávaná čísla, jednalo o kolony s rozchodem pelotonu. Šíře brigády (jedné linie divize) činila při rozestupech 35 m (šachovnicovité uspořádání) celkem asi 245 m, byl-li rozchod mezi brigádami Nofim uvedených 100 m, pak byla hloubka 4. divize asi 176 m.
Útok 4. divize popisue L. Taraba na str. 252: "Napravo od Donzelota útočila Duruttova 4. divize na levý okraj britského postavení. Poté, co zanechal 85. řadový pěší pluk [2. brigáda] na obranu baterií u La Belle Alliance, poslal Durutte do Papelotte a k La Haye 8. řadový pluk [1. brigáda] (…) Durutte sám pak s 29. [1. brigáda] a 95. řadovým plukem [2. brigáda] vykročil do kopce proti Bestovým a Vinckeovým osmi praporům landwehru seřazeným u Ohainské cesty."
Z toho vyplývá, že na pravém křídle 1. brigády stál 8. pluk, na levém 29.; 95. pluk tvořil levé křídlo 2. brigády.
4.3 Divize generálů Donzelota a Marcogneta
Formace těchto dvou divizí přitahují pozornost nejvíce. Obě byly zformovány v divizních kolonách rozvinutých batalionů, tedy v za sebou řazených batalionech v linii. Takové uspořádání je velice zranitelné dělostřelbou, obtížně manévruje a je prakticky neschopné obrany v případě napadení jezdectvem, neboť bataliony nemají dostatek prostoru k vytvoření karé.
Mnoha autorům i pamětníkům se proto jeví jako naprosto nevhodné, rozkaz k útoku provedeného takovým způsobem je považován za jednu z příčin francouzské porážky.
Pokud byla pěchota I. sboru zformována ve třech řadech, pak nejpravděpodobnější rozměry těchto divizí uvádí Oleg Sokolov. Průměrná síla batalionu Donzelotovy divize byla 570 mužů, šíře této divize tedy činila cca 112 m; šíře Marcognetovy sestavy byla menší (490 mužů na batalion) - asi 95 m. Rozchod mezi bataliony Sokolov udává na 15-20 m (tedy 23-30 kroků). Celková hloubka těchto kolon tedy byla 143-183 m v případě Donzelotových devíti batalionů a 126-161 m pro osm Marcognetových.
Nofi, Taraba a Kovařík ve Stu dnech uvádějí hloubku těchto kolon 40-60 m při rozchodech 5 kroků, tj. 3,25 m (Taraba). Tak těsné uspořádání batalionů se zdá být velice nepravděpodobné. Sokolovových 30 kroků odpovídá běžným rozestupům mezi bataliony, jak je uvádí Pěchotní příručka (Manuel d'Infanterie) ve svém vydání z roku 1813.
Při pěti krocích rozchodu by musela změna směru pochodu být provedena pravděpodobně bočním pochodem, jako v případě sevřené útočné kolony batalionu (viz obr. 4). Při 30 krocích lze provést změnu směru obratem na pohyblivém pivotovi - což to další z argumentů pro větší rozchody. Výrazně hlubší sestava poněkud ovlivňuje představu o účinku dělostřelby na tyto formace. Při hloubce 40-60 metrů by byl nepochybně vražedný, o něco "méně vražedný" pak musel být při 120-180 metrech.
5. Jaký byl smysl uspořádání Donzelotovy a Marcognetovy divize?
Ney nebyl velkým stratégem, nicméně bylo by nesprávné považovat jej za ignoranta i v otázkách velké a malé taktiky, nebo za někoho, kdo tvrdošíjně trvá na evidentně zcestném rozkaze a prosadí jej proti radám a údivu svého okolí. Z většiny pojednání o průběhu bitvy u Waterloo takový dojem čtenář získá. Je však třeba si představit situaci z 18. června 1815 kolem jedné hodiny odpolední.
Cílem útoku Donzelotovy a Marcognetovy divize byly linie spojenecké pěchoty v otevřeném terénu. Masivní divizní kolony by tenké linie nepochybně snadno prolomily, a vytvořily tak předpoklad pro rozhodující úder jezdectva. Nepřítel byl "zpracováván" mohutnou palbou velké baterie - to, že tato palba dopadá z velké části buď neškodně mimo dobře terénem kryté britské jednotky, nebo na "za trest" jí vystavené jednotky belgické, na nichž Wellington svou obranu nestavěl, na francouzské straně nemohl nikdo tušit.
Pro útok na La Haye Sainte, Papelotte a La Haye byly zvoleny formace vhodné a otazníky nevyvolávající. Na středním úseku fronty I. sboru maršál Ney evidentně nepočítal ani s vážným protiútokem jezdectva, ani se neobával "vražedné" palby britských děl. Určitě spoléhal na to, že velká baterie v jeho týlu nepřátelské dělostřelectvo dostatečně zaměstná.
Postup obou divizních kolon mohl mít úspěch. Musely by však být splněny některé základní předpoklady. Především - před čelem divizí měli postupovat rozptýlení střelci, kteří by tak jednak včas odhalili skrytá nebezpečí a nerovnosti terénu, jednak by zaměstnali nepřítele svou mířenou palbou.
Měla být velice pečlivě naplánována podpora divizního jezdectva. To sice v podobě úspěšného a později proslulého protiútoku Goberechtovy brigády (často se v této souvislosti hovoří o gardových kopinících, za což jistě může i Bondarčukův film ze 70. let, nicméně jednalo se o kopiníky řadové) zasáhlo, ale příliš pozdě - pěchotu před nájezdem britských dragounů neochránilo.
A konečně - evidentně chyběly instrukce pro záložní jezdectvo. Pěchota obou divizí přes všechny potíže dosáhla hrany návrší a mohla se zde uchytit, kdyby bylo ve správný čas nasazeno záložní jezdectvo, jež by vzalo nepříteli chuť k protiútoku, donutilo jej k ústupu, nebo dokonce prolomilo jeho linie. Jezdectvo však bylo nasazeno až později, kdy již byly spojenecké linie opět konsolidované.
Dílčí problémy při manévru obou pěchotních kolon působila také nezkušenost velké části vojáků a všudypřítomné bahno - příliš dlouhé řady se vlnily, což vyžadovalo časté vyrovnávání, snižovalo rychlost a plynulost pohybu i palby, vedlo to ke zmatkům, zdržením - toho všeho dokonale využívalo spojenecké dělostřelectvo.
Plán maršála Neye - dovést k nepříteli razantní hluboké formace a rozbít jimi jeho linie mohl vyjít, ale nevyšel. Ney špatně odhadl situaci. Otázka je, zda ji mohl odhadnout na základě jemu známých faktů jinak. A jisté je, že se mu nabízely jiné možnosti. Opatrnější velitel by pravděpodobně i Donzelotovu a Marcognetovu divizi nechal útočit v podobné sestavě, v jaké nastoupil Durutte. I takové uspořádání by bylo dostatečně razantní. Spekulovat o výsledku však nelze.
V souvislosti s formováním 2. a 3. divize je zde ještě okolnost zmíněná L. Tarabou - totiž "možnost" záměny termínů colonne de division a colonne par division, jíž se měl údajně dopustit pobočník generála Droueta d'Erlon. I kdybychom byli ochotni připustit, že si pobočník generála pěchoty může poplést dva zcela odlišné základní termíny pěchotních evolucí (mohl být ale také třeba špatně slyšet), stále jsou zde dva argumenty, jež spolehlivě tuto historiku posílají do říše pohádek. Povel pro zformování dvou divizí by pravděpodobně nevezl jeden podočník, ale dva - měl-li by to být jeden, došlo by ke zbytečnému zdržení. Nejsme-li ochotni přiznat právo na "omyl" jednomu, pak druhému tím méně. Ponecháme stranou možnost velice rychlé nápravy špatně prováděného/pochopeného záměru vrchního velitele.
Zásadní je však námitka vycházející z terminologie. Pojem divizní kolona (colonne de division) je velmi široký a zahrnuje celou řadu kombinací brigádních formací, brigády tvořící divizi jsou zde řazeny za sebou. Sám o sobě proto jako povel nestačí, je třeba další specifikace a u těch je již možnost dalších záměn vyloučena.
Termín kolona po divizích (colonne par division) se vztahuje k formacím batalionu. Prvním problémem je, že po roce 1808 se jiné kolony po divizích než kolony útočné (colonnes d'attaque) z batalionu o šesti pelotonech postavit nedaly, termín kolona po divizích proto z povelové techniky školy batalionu prakticky vypadl. Druhým problémem je, že, stejně jako v případě divizní kolony, takový případný povel předaný diviznímu generálovi nemůže pro zahájení změny formace divize stačit. Divizní generál potřebuje vědět, jak si vrchni velitel přeje útočné kolony batalionů rozmístit - a teprve to určuje vlastní formaci divize.
S teorií o záměně par za de mohl přijít pouze někdo, kdo se jednak snažil ospravedlnit Neyův rozkaz, ex-post hodnocený jako neopatrný, jednak měl jen velice povrchní znalosti terminologie a mechanismů pěchotních manévrů.
6. Tři, nebo dva řady?
Žádný z autorů explicitně pro rok 1815 nezpochybňuje předpisové třířadé uspořádání francouzské pěchoty. Nicméně pokud vyjdeme z rozměrů formací, které udávají L. Taraba, J. Kovařík a A. A. Nofi, nutně na možnost dvouřadého uspořádání narazíme.
Nofi uvádí šíři Quiotovy divize 500 m. Ve dvouřadu by čelo útočné kolony batalionu této divize činilo asi 48 m, celková šíře divize při 30 krocích rozestupu by byla 524 m. Ještě zajímavější početní shoda se objeví v případě Durutteovy divize - Nofi uvádí šířku i hloubku útočné kolony 50 m. Při 530 mužích v batalionu a ve dvouřadu by šíře kolony byla asi 52 m, hloubka kolony s rozchodem pelotonu asi 55 m.
Taraba uvádí šířku divize (a má na mysli divize Donzelotovu a Marcognetovu) 160 m. Donzelotův batalion by měl ve dvouřadu šířku 168 m, Marcognetův 142. Průměrná síla batalionů obou divizí byla asi 530 mužů, což představuje šířku batalionu v linii 155 m… Taraba však zároveň hovoří o čtyřiadvaceti mužích, jež může naráz srazit jedna kule - má nepochybně na mysli osm zástupů po třech mužích (ponechme stranou fakt, že plná kule britského devítiliberního kanónu by se "neomezila" jen na jeden zástup a svou daň by si tlakovou vlnou vybrala i v zástupech okolních). 24 řadů zmiňuje i Damamme na str. 208.
Kovařík i Nofi uvádějí šířku kolon 200 m, což se zdá být příliš (Damamme hovoří o 200 zástupech, tedy 130 m, což je pravděpodobnější), nicméně s jistou mírou tolerance to opět nepřímo potvrtuje hypotézu o uspořádání ve dvouřadu.
Postavit pěchotu do dvou řadů by mělo jisté oprávnění - stejně jako v letech 1813 a 1814 byly bataliony poměrně slabé, byť v roce 1815 nijak tragicky. V literatuře však o tom není žádná explicitní zmínka a čísla, jež uvádí Oleg Sokolov, jeden z předních odborníků na francouzskou vojenskou historii let 1792-1815, ukazují na tři řady. S největší pravděpodobností byla pěchota I. sboru uspořádána ve třech řadech. Mnohými autory uváděné větší rozměry formací jsou pravděpodobně výsledkem chybného výpočtu, případně špatným odhadem očitých svědků, pamětníků.
7. Závěr
Přesné vyčíslení rozměrů formací není nikterak pro hodnocení průběhu útoku I. sboru zásadní. Může pomoci pochopit některé detaily. Nicméně fakta zůstávají neměnná - Donzelotova a Marcognetova divize byly velice těžkopádné a zranitelné. Nepřítel toho plně využil a jejich postup zastavil. Špatná koordinace s jezdectvem nedovolila využít ani to málo, čeho pěchota v první fázi útoku dosáhla. Odpovědnost nepochybně nese maršál Ney, nicméně nelze s jistotou říci, že neměl naději na úspěch a že by tedy vedl útok nesmyslně. Takticko-technické chyby, ke kterým došlo - zejména nevyužití rozptýlených střelců jde již spíše na vrub generála Droueta d'Erlon, případně divizních velitelů - v jejich kompetenci vytvoření řetězu tirajérů bylo. Mohli tak předejít důsledkům oblíbené britské "španělské" taktiky, která spočívala v zalehnutí linie, jejím náhlém vztyčení před nepřítelem a překvapivé salvě z malé vzdálenosti. Prostředky k tomu, aby tomuto překvapení předešli, Francouzi měli. Je nepochopitelné, že jich nevyužili. Bylo by zajímavé vidět, jak by se "rafinovaní" britští důstojníci tvářili, kdyby 150 m před čelem divize postupovali francouzští tirajéři a "skrytou hrozbu" objevili (v této souvislosti tane na mysli doplňující otázka - nepřeceňují někteří britští historici účinnost této taktiky? Byli francouzští velitelé opravdu tak naivní?).
Literatura :
Damamme, J.-C. La bataille de Waterloo. Brodard et Taupin. Francie 2003
Jomini, A.-H. Précis Politique et Militaire de la Campagne de 1815. Brusel 1846
Kovařík, J. Sto dní, Z Elby k Waterloo. Elka Press. Praha 1999
Nofi, A. A. The Waterloo Campaign. Uitgeverij De Krijger, Belgie a Pennsylvanie 1998
Sokolov, O. L'Armée de Napoléon. Editions Commios. Saint-Germain-en-Laye 2003
Taraba, L. Waterloo. Prostor. Praha 1999
Internet :
Bitvě u Waterloo se věnuje např. Bernard Coppens na www.1789-1815.com.