Kapitola z práce generála Bonieho publikované v roce 1887, jež srovnává obecné zásady jezdeckého útoku dvou ordonancí, které reagovaly na porážku v prusko-francouzské válce, přičemž srozumitelně popisuje, v čem spočívá síla jezdeckého útoku.
Útoky en muraille (ve stěně, hradbě) – Tato francouzská zběsilost, které chceme dosahovat za každou cenu, nás vede k tématu zásad, jež jsou dnes (1887), pro útoky řečené en muraille, stanovovány. Ohledně zásad, jež vstupují do útočné akce, jsou přítomny dva protichůdné názorové proudy. A protože jde o konečné dějství, jež určuje celkovou sílu jezdectva, je třeba určit prostředky, které je dovedou k nejvyššímu výkonu.
Ony dva protichůdné názory jsou následující:
Zásady ordonance z roku 1876 – „Soudržnost nezbytná při přípravě útoku je v samotném útoku již nezbytná méně. Na povel Chargez! je ve skutečnosti důležité, aby nejstatečnější jezdci na nejlepších koních nebyli zpomalováni a aby spolu s individuální udatností, jež v konečném důsledku rozhodne o výsledku útoku, byla každému ponechána výhoda jeho vlastní smělosti, houževnatosti, fyzické síly i zručnosti.“
Zásady ordonance z roku 1882 – „V útoku se navrátit k nejpřesnější soudržnosti, neboť úderu zajistí neodolatelnou sílu jen odvaha a dravost celé jednotky následující příkladu důstojníků, podpořené aktivitou šikovatelů, morální podporou záloh a především udržením pořádku.“
Který z obou proti sobě stojících názorů je pravdivý? Pro odpověď je třeba diskutovat o zásadách.
Nejprve prohlásíme, že pro všechny je jedna ze zásad konstantou, a sice, že pořádek a soudržnost jsou nepostradatelné v přípravné fázi útoku až do povelu Chargez!
Pro všechny je rovněž stejný cíl, jehož chtějí dosáhnout: prorazit překážku, kterou máme v cestě. Před válkou roku 1870, podle historiků, jedna z obou jednotek pokaždé, než dojde k nárazu, ustoupí. Série srážek jezdectva proti jezdectvu, k níž došlo u Rezonville v dlouhém dni šestnáctého, během něhož se bojovalo deset hodin, prokazuje, že se statečnými eskadronami to tak není, neboť k nárazu mas jezdectva docházelo s tím nejúplnějším dopadem, a opakovaně. Je tedy třeba hledat nejvyšší sílu úderu, která vnese do sestavy protivníka nepořádek.
Rychlost a soudržnost jsou dva nejmocnější faktory úderu. Kdyby bylo možné u obou dosáhnout nejvyššího stupně, řešení problému by bylo bez diskuse. Naneštěstí se oba vzájemně potírají, neboť při nejvyšší rychlosti nelze udržet soudržnost, a aby bylo možné dosáhnout protivníka ve stěně, en muraille, bude třeba se řídit rychlostí nejpomalejšího a nejunavenějšího koně. A v otevřeném poli, často podmáčeném deštěm, bude krok nejvysílenějšího koně přinejlepším pomalý cval. Přidáme-li k této úvaze morální rozměr, který má svou váhu, a který přivede nejustrašenější jezdce ke zpomalení, což přinutí nejudatnější rovněž ke zpomalení, aby zachovali soudržnost, a vysoká rychlost již neexistuje a nejvýznamnější podmínka úspěchu mizí.
A navíc, a to je třeba zdůraznit, abychom na rychlosti postaveného vysněného útoku dosáhli, bylo by třeba jej bez ustání cvičit, neboť takový pohyb je natolik obtížný, že i při cvičení na jízdárně jej zkušení jezdci dosahují obtížně.
A kdybychom toto cvičení opakovali tolikrát, kolikrát by bylo třeba, zničili bychom koně, a kdybychom jej měsíc či dva vynechali, což je situace, k níž během tažení snadno v řadě plucích dojde, zkušenost nám jednoznačně říká, že nebude žádný citelnější rozdíl v soudržnosti mezi jednotkou cvičenou podle ordonance z roku 1876 a jednotkou cvičenou podle té z roku 1882.
Od předchozích úvah můžeme dedukcí dojít k závěru, který jediný může zajistit útok se vší žádoucí silou.
Především, neexistuje nejasnost ohledně rychlostí, kterými jsou prováděny přípravné fáze útoku, neboť všichni souhlasí, že je třeba vyžadovat soudržnost až do povelu Chargez! Soudržnost může a musí být dosažena, a tyto rychlosti jsou zcela ve schopnostech i těch nejhorších koní.
Rozdílnost názoru se tedy týká až vlastního útoku. Oba předpisy připouštějí, že ten nastává až 50 či 60 kroků od nepřítele, zbývá tedy ujet 25 až 30 metrů: a právě této minimální vzdálenosti se tato veliká debata týká.
Přitom na 25 metrech bude rozdíl mezi nejrychlejším a nejpomalejším koněm (zkušenost to potvrzuje) v rozmezí 1,5 až 2 metry. V čem je tento odstup pro zastánce útoku en muraille zásadní, jestliže jezdec druhého řadu vyplní mezeru v prvním řadu, před vlastním úderem, pokud by v něm snad rychlejší kůň vytvořil mezeru?
Teoreticky oba předpisy dělí propast; ve skutečnosti, podíváme-li se na ně očima války, tj. vrhneme-li do útoku pluky, jež budou měsíc či dva bez výcviku tohoto manévru, mezi oběma jednotkami nebude z hlediska soudržnosti rozdílu. Dosáhnete ale zásadního rozdílu ve výsledcích, protože s předpisem z roku 1882 dáte bojácnějším jezdcům záminku zpomalit, aby udrželi vyrovnanost, zatímco předpis z roku 1876 neklade individuálnímu elánu žádné překážky.
Shrneme-li to, náš závěr je následující:
Dvě jezdecké jednotky, jež zůstanou dlouho bez výcviku útoku, nebude možné z hlediska soudržnosti při průjezdu 25 metrů rozlišit, je tedy třeba především a nanejvýš podpořit elán, udatnost, dravost, a tím docílit úspěchu, a zbavit se všeho, co je omezuje. V důsledku toho, na oné krátké vzdálenosti 25 metrů, je třeba nikoli jezdců, kteří budou ztrácet rychlost kvůli vyrovnanosti, ale koním popustit zcela uzdu, aby dosáhli nejvyšší rychlosti, vrhnout je vpřed ostruhami ve slabinách a křikem Chargez! Nejbázlivější jezdci ať zavřou oči, pokud chtějí, ale budou neseni svými zvířaty, a budou strženi v jedné mase těmi nejstatečnějšími. Pokud jde o ty, a mezi nimi půjde samozřejmě hlavně o důstojníky, ti se vrhnou na nepřátelskou linii, která bude rozražena právě množstvím zubů, jež vytvoří průrvy a překážku rozvrátí. Dosáhneme tím efektu zběsilého útoku, který zničí vše: To je skutečný francouzský útok, který na nejstatečnější aplikoval, a ostatní tím stráhval, pořekadlo: „Zabít se nechávají stále titíž.“
Takto útočilo jezdectvo vedené Muratem, a dějiny nám popisují, že jednoho dne během těchto velkých a epických bojů, se kozáci, nadšení touto zběsilostí, postavili ve třmenech svých malých koní a tleskali.
Tohoto útoku lze dosáhnout kdykoli, a to i s dlouho necvičenými eskadronami, což je ve válce běžný stav. Dosáhneme jej také s rezervisty, které by bylo třeba nasadit v řadech a doplnit jimi ztráty. Je to jediná praxe, jež je ve shodě s našimi přístupy, našim charakterem a našimi kvalitami.
Jedním slovem, a opakujeme se, toto je skutečný francouzský útok, díky kterému o nás říkali: Francouzské jezdectvo má v celé Evropě nejhorší koně, a je to francouzské jezdectvo, jež nejhůře jezdí. Přesto je nejstrašnějším jezdectvem, protože útočí důrazně.
(Général Bonie. Tactique française – Cavalerie au Combat. Paris. A la Librairie des deux Empires, 2000, s. 29-33).
A doplněk z Bardinova Slovníku pozemního vojska
Jezdecký pochod (cheminement équestre).
Druh taktického pochodu, který zahrnuje různé druhy kroku, pochodů a rychlostí jezdectva, a také stupeň rychlosti útoků, jež provádí. – Bylo by to nové téma, neboť byly-li jeho zásady důstojníky jezdectva či generály studovány, toto studium nebylo dosud prohloubeno ani představeno v nějakém předpisu; nebylo ustaveno žádné odstupňování s ohledem na různou rychlosti jednotlivých podzbraní ve srovnání jedné s druhou, ač je zřejmé, že sedlají koně různých druhů, velikosti, kvality a ceny, a nelze od nich čekat stejný běh, stejnou rychlost, stejné síly. – Toto téma je cizí žánru, studiu a plánu našeho díla, omezíme se tedy na konstatování, že se autoři, kteří o jezdectvu psali, domnívají, že nejvyšší rychlost jezdectva, při níž nejde k rozpadu formace, mu umožňuje překonat dvě stě metrů ve třiceti sekundách; že při průměrně, vezmeme-li v potaz klus i cval, manévruje jezdectvo třikrát rychleji než pěchota ve zrychleném kroku (100-120 kroků v minutě); a že obecně musí rychlost jezdectva na cestách překonávat rychlost pochodu pěchoty o čtvrtinu.