Jean Colin. Napoleonovo vojenské vzdělání. Úvod, I.1.

ÚVOD
I
DUCH VÁLKY
1. Rychlost operací v moderní válce.

Svědky prvních vítězství generála Bonaparta ohromilo především to, že byla blesková. Jeho ofenzíva byla neslýchaně prudká a století poté je to stále tato hlavní vlastnost, jež v očích historika odlišuje napoleonskou válku od všeho, co jí přecházelo (1). Rychlost v ní tak významnou roli, že je třeba ji považovat za základní prvek, možná nejzákladnější prvek Napoleonova válečného systému. Je zde tedy více než jen osobní kvalita; jde o charakteristiku nové strategie, jež přežila svého tvůrce.

Tato rychlost, tato živost ofenzívních operací není dána jen Napoleonovými vrozenými dary; Condé, Fridrich, dozajista menší než on, nicméně obdaření mimořádnou energií a ohnivostí vedli drhu války ve srovnání s jeho velmi pomalý; a naopak, nejprůměrnější generálové 19. století byli schopni dát ofenzívě stejnou rychlost, kdykoli je nezpomalily jejich vlastní chyby a nejistoty.

Představa, jež se zrodila zcela přirozeně, přisuzovala zprvu tuto transformaci války velkým událostem, jež otřásly světem ve chvíli, kdy Bonaparte vstupoval na scénu. Někteří historikové tedy prohlašují, že ducha války obrodila Francouzská revoluce; spatřují propast mezi válkami královskými, vedenými pro dobytí nějakého města či provincie, a válkou národní, jež směřuje jen k poražení nepřítele. Z této hluboké rozdílnosti v cílech operací podle nich vyplývá nemenší rozdílnost ve způsobu jejich vedení, a jejich závěrem je, že byly-li války 18. století pomalé, a války Napoleonovy naopak bleskově rychlé, důvodem jsou malicherné starosti, „geografické cíle“ v prvním případě, a urputný zápal zrozený z revolučního nadšení ve druhém.

Tato teze, prezentovaná vágními výrazy a podpořená několika halasnými promluvami o všemocnosti národního cítění, je do určité míry svůdná a zdá se být částečně pravdivá; zamysleme se ale nad osobnostmi, jichž se týká, a okamžitě pocítíme její práznost. Opravdu bychom uvěřili, že Ludvík XIV., Vilém Oranžský, Fridrich Veliký, Marie-Terezie vedli pomalý a neúčinný způsob války, že utráceli enormní sumy na postavení a vyzbrojení svých jednotek, aby z nich nic neměli, a že, pokud by znali prostředek, jakým co nejrychleji nepřítele rozdrtit, váhali by jej použít? Nevedli by svou politiku houževnatěji, aby se vyhnuli zdržením před pevnostmi či v zimních kvartýrech, kdyby mohli zasahovat nepřátelské moctnosti přímo do srdce? Pravdou je, že to vojenské postupy století je nutily vyčkávat, odkládat rozhodující řešení, a to v důsledku nízké účinnosti zbraní, nikoli formalismu či skepticismu generálů.

Ti tvořili nejúžasnější plejádu velkých kapitánů, jež historie kdy zmínila, a jaký to ohromující kontrast sestavíme-li seznam těchto hrdinů, Condé a Villarsů, a položíme-li jej vedle legendy, jež vykresluje jejich válku jako dobrovolně slabou a bezvýznamnou!

Touha zvítězit poháněla panovníky, generály a vojáky stejně tak jako v dobách největšího revolučního nadšení. Každý do války vnášel krajní energii a nikdo se nikdy nebil s takovou zběsilostí jako naši vojáci staré Francie: věděli, že při každém střetnutí, třetina bojovníků byla obětována. Jak zapomenout Rocroy a Fribourg, a Malplaquet a Denain, a strašné boje v horách Chevertů a Givryů? Tito muži, jež Francie posílala po stovkách tisíců na hranice byli ostatně často nováčky či milicionáři, povolaní náhle do války, kteří bez chleba a bez střevíců, oblečení do prosté plátěné haleny ustupovali od Prahy či útočili na Pierrelongue. Jsou to předchůdci národních dobrovolníků z roku 1791; jejich vnuci mohli o vlasti mluvit více; bránit ji lépe však nikdy!

Kdo se bije s takovou energií, nezpomaluje operace zbytečně. Jsou-li válečné pochody pomalé, nevrhá-li se vítěz na v bitvě poražený sbor, je to proto, že jej k takovému postupu nevyhnutelně nutí primitivní stav výzbroje. Nejmenší překážky zastavují ofenzívu a nutí i nejzanícenějšího vojáka hryzat se vzteky.

Odvrhněme tedy tuto rozdílnost mezi válkou královskou a válkou národní, jež nebere v potaz ani zbraně, ani komunikační cesty, ani veřejný rozpočet. Těm, kdo tuto teorii zastávají, je docela jedno, bijeme-li se píkami či opakovacími puškami, pochodujeme-li blátivými pěšinami nebo po dobrých zpěvněných cestách, jestli mohou státy vydržovat 200 děl či 20 000; morálními silami lze vše vysvětlit tak pohodlně!

My jsme naproti tomu přesvědčeni, že morální síly, jejichž analýza je vždy vágní a nejistá, do věci mají vstoupit až poté, kdy vyčerpáme souhrn argumentů možná méně vznešených, ale jež mají výhodu v jistotě. Budeme tedy sledovat vývoj palných zbraní od třicetileté války po Revoluci; popíšeme, a to současně posouzením i konstatováním historických událostí, jak tento vývoj změnil válečné metody od velkého Condého po Napoleona. Nespokojíme se tedy s analýzou taktických dokrtín platných kolem roku 1780, ale vyzdvihneme to, do jaké míry se liší od dokrtín předcházejícího století, a proč je vývoj zbraní jediným fundamentálním důvodem této odlišnosti.

Touto cestou ozřejmíme důležitý bod spočívající v tom, že královská válka, inspirovaná nějakou koncepcí válečného cíle, neexistovala; poznáme, že tento cíl byl napříč staletími stále stejný, ale že vývoj zbraní přinesl stále mocnější a rychlejší prostředky k jeho dosažení, a v důsledku jej umožnil mít na zřeteli bezprostředněji.

Z jedné strany tak poznáme taktické ideje, do nichž mohl Bonaparte proniknout během svých studií, či z nichž mohly vystoupit prvky jeho válečného systému; z druhé strany obecné ideje o cíli a duchu války, s nimiž se setkal ve vojenských dílech, jež byla v 18. století nejrozšířenější.

Jako výchozí bod zvolíme dobu velkého Condého. Právě s ním totiž stará válka získala svou nejcharakterističtější a nejdokonalejší formu; je jediným, který se může svými morálními kvalitami, zápalem, houževnatostí, pro vojska fascinující prestiží Napoleonovi postavit po bok, a oproti Turennovi má tu další výhodu, že ještě mohl vybojovat řadu pravidelných bitev, jež poskytují ke studiu dostatek látky, zatímco vítěz od Dunes již nenalezl protivníka, který by přijal rozhodující střet.

Poznámky.

1) Viz především Duhesme, Essai sur l’infanterie légère, s. 116, 136 a další (vydání z r. 1814).

***

Zpět na obsah.