Jiří Lejnar: Dunajské tažení ruských vojsk v roce 1805

U příležitosti dnešního 212. výročí bitvy u Schöngrabernu/Hollabrunnu publikujeme článek Jiřího Lejnara, který byl poprvé zveřejněn ve sborníku Třetí koaliční válka 1805 v roce 2004. Popisuje tři hlavní bitvy dunajského tažení, které svedla ruská a s nimi spojená rakouská vojska během svého ústupu z Braunau na Moravu. Za svolení článek po letech umístit na web autorovi děkujeme.

Možná, i když se to nevztahuje k tématu, bych mohl úvodem říci pár slov o tom, jak jsem se vlastně k tzv. „napoleonice“ dostal. Vše začalo v 5. třídě ZŠ v Havířově, kde mě naše ředitelka a učitelka dějepisu v jedné osobě, paní Kocurková, tak nadchla pro historii, že jsem začal číst téměř vše, co se o dějinách dalo sehnat. O rok později byl v učebnici dějepisu krásný obrázek Napoleonova ústupu z Ruska v r. 1812 a tím to vlastně všechno začalo. Od té doby je období francouzské revoluce a napoleonských válek mé nejoblíbenější.

Takovým dalším mezníkem bylo shlédnutí Bondarčukova díla – Vojna a mír a zejména pak bitevní scény. To spolu s návštěvou Mohyly Míru a samozřejmě „zhltnutím“ knihy Slunce nad Slavkovem od p. Dušana Uhlíře dalo počátečnímu nadchnutí trvalý ráz.

Posledním impulsem, který vedl i k napsání tohoto článku bylo setkání s několika pro mě nejdříve neznámými osobami, ze kterých se postupem času stali známí, pak kamarádi a nakonec, troufám si říci, přátelé. Když jsem viděl to nadšení, které sdílejí, a když mi nabídli svou pomoc a podporu, rozhodl jsem se tedy, že i já osobně zkusím přispět svou troškou do mlýna.

Tím tedy končím osobní vyjádření a přejdu k věcem, které čtenáře zajímají mnohem více. Nebudu se v článku zabývat souvislostmi, jinými událostmi a popisem osob či armád. To čtenář najde u renomovanějších autorů. Rád bych popsal čistě jen tři hlavní bitvy, či srážky, které svedla ruská a s nimi spojená rakouská vojska během svého ústupu z Braunau na Moravu během tzv. „Dunajského tažení“.

  1. Amstetten, 5. 11. – první velký boj

Ústup před nepřítelem je pro všechny velitele nejen nepříjemný, ale také velice náročný úkol. Udržet armádu v pořádku, nenechat vzniknout a rozšířit paniku, udržet přední voje nepřítele v bezpečné vzdálenosti a spousta jiných věcí, to vyžaduje od velitelů mnoho zkušeností, námahy a odhodlání. V neposlední řadě ale musí mít i štěstí. Pro vojáky je však ještě horší. Protože, zůstanou-li pozadu, nemají mnoho šancí. Buď budou zabiti nebo zajati. Musí být neustále ve střehu, chránit ty před sebou, pomáhat opozdilcům. Z toho důvodu se do zadních vojů (arriergardy) vybírají nejen nejlepší velitelé, ale i nejlepší jednotky. Jen takoví, kteří dokáží co nejvíce zdržet nepřítele, dát šanci k úniku ostatním. A když vzniknou i příhodné podmínky, přejít do protiútoku.

Poté, co Kutuzovova Podolská armáda spolu s rakouskými jednotkami podmaršálka von Merveldta 24. října vyrazila z Braunau a okolí podél Dunaje zpět k Vídní, ztrácela postupně náskok před usilovně pochodujícími Francouzi. Proto byli Rusové nuceni přední voje nepřítele zadržet, po menších bojích u Lambachu a Steyeru, právě u Amstettenu.

Tento úkol připadl zadnímu voji, kterému velel generálmajor P. I. Bagration. Kromě ruských jednotek se zde nacházely i oddíly Rakušanů z Kienmayerova sboru. Ty se rozložily tak, že tvořily pravé (severní) křídlo a Rusové vytvořili levé. Za oběma oddíly se směrem na východ v lesích jako záloha zastavil generálmajor M. A. Miloradovič. Ve středu sestavy, u Amstettenu bylo rozmístěno jízdní dělostřelectvo, jižně od něj a ve vesnici pak myslivci. Les severně od silnice obsadili brodští hraničáři a úsek mezi lesem a vesnicí pak hraničáři petrovaradinští. Ve druhé linii byly rozmístěny prapory Azovského a Kyjevského pluku. Veškeré jezdectvo bylo rozmístěno v týlu. Síly Bagrationova zadního voje tak mohlo tvořit odhadem 4000 – 4500 ruských a přes 1800 rakouských pěšáků, 800 ruských a kolem tisícovky rakouských jezdců a 12 – 24 děl. K tomu je ještě nutno připočítat Miloradovičův oddíl, který čítal kolem 5500 pěšáků, 800 husarů, 800 kozáků a 18 děl. Ne všichni ale přímo zasáhli do bojů.

Ve tři hodiny odpoledne se z lesa západně od Amstettenu vynořily první eskadrony z 9. a 10. husarského pluku z brigády generála Treillarda. V postaveních u vesnice husaři uviděli vojáky 6. mysliveckého pluku. Murat nařídil počkat na posily: další pluky jezdectva, ale především na divizi generála Oudinota ze sboru maršála Lannese. Jednalo se o svazek, vytvořený z elitních rot čtyř řadových a šesti lehkých pluků pěchoty.

Mapa 1: První fáze bitvy u Amstettenu

Před vojáky se otevřel pohled na krajinu a malíř Lejeune to komentoval takto: Mráz pokryl stříbřitou kyprou jinovatkou pronikavé barvy listí mrtvého dubu a tmavě zelených borovic. Obrysy a odstíny ztratily jejich původní tvar pod tímto ledovým rouchem, a zdály se v mlze ještě jemnější, to vytvářelo rozkošný obraz. Tisíce rampouchů odrážely světlo a … visely na stromech jako třpytivé lustry.“

Posily dorazily na místo okolo šestnácté hodiny a mezitím průzkum nahlásil přítomnost rakouského jezdectva za lesem severně od Amstettenu. Murat se tedy rozhodl rozmístit jádro svých vlastních sil severně od cesty, spolu s jednou brigádou Oudinotovy divize (1. brigáda gen. Laplanche-Mortiera – 4 prapory od řadových pluků). Zbylých 6 praporů granátníků (z lehkých pěších pluků) se rozmístilo jižně od silnice s úkolem dobýt Amstetten. Francouzi tak dosáhli síly přibližně 6000 mužů pěchoty, více než 1500 jezdců a 6 děl.

Vlastní útok začal až po šesté hodině odpolední. Francouzi se přiblížili k Amstettenu a zasypali ruské myslivce vražednou palbou. Tu Rusové nebyli schopni opětovat a začali ustupovat. Další prapor vytlačil od vesnice i jednotky hraničářů. Ztráty na straně spojenců byly značné. Za ustupujícími myslivci a hraničáři se ženou francouzští vojáci.

I když má ještě většinu svých sil nenasazenu, dává Bagration rozkaz ke všeobecnému ústupu. Nechce riskovat velké ztráty, hlavní je, že získal čas pro hlavní síly. V patách má ohnivého Murata s jeho jezdci a rozkurážené granátníky. Ovšem Francouzi nepočítali a snad ani nemohli počítat  s nemilým překvapením. Za zalesněnými kopci, jejichž svahy brání ve výhledu, se připravil k boji se svými muži generálmajor Miloradovič.

Nechává projít ustupující a vydává rozkaz k útoku Mariupolskému pluku. Velitel pluku, podplukovník Igelström, udeřil se 2 eskadronami na granátníky. Zaskočené Francouze, kteří něco takového už toho dne vůbec neočekávali, zahnal na útěk a hodlal zaútočit na nedalekou baterii. Bohužel jej zasáhla kartáčová střela a husaři po smrti svého velitele obrátili koně a nebyli schopni v této chvíli dále v boji pokračovat. O jeho smrti zanechal vzpomínku podplukovník Jermolov, velící tehdy jízdní dělostřelecké rotě.

Ale stačil jediný kartáč a v naší armádě bylo o jednoho statečného muže méně!“ napsal.

 Glinka ovšem uvádí jako padlého plukovníka Rebindera: „Plukovník Rebinder se se svou  eskadronou Mariupolského husarského pluku vklínil do nepřátelského jezdectva, probil se skrz, narazil na pěchotu, udeřil na ni, ale v tom okamžiku jej kartáčový výstřel zranil do nohy a zabil pod ním koně. Upadl a byl rozsekán na kousky šavlemi francouzských husarů. Ten chrabrý plukovník vlastní rukou rozsekal deset nepřátel.“

Aby zastavil nepřítele, rozvinul Jermolov svá děla a zahájil palbu. Tím poskytl čas husarům, aby se vzpamatovali, a pěchotě, aby se mohla v klidu rozvinout. K útoku se chystají granátnické prapory Apšeronského a Smolenského pluku. Do čela útoku se postavil sám Miloradovič.

Útok na bodáky byl proveden s rozhodností a Francouzi ustoupili do lesa. „… celá linie uslyšela vítězné hurá granátnických praporů a dala se do boje, nehledě na silný odpor nepřítele. Na všech stranách ho zaháněla na útěk palbou a bodáky … a nepřítel utrpěvší značné ztráty byl poražen a zahnán na útěk.“, napsal v hlášení o boji generál Miloradovič.

Jermolov v memoárech píše: „Granátníci povzbuzeni přítomností velitele udeřili s rozhodností, takže nepřítel zatlačený daleko se ukryl v lese a nesměl se ukázat.

Totéž potvrzuje i Bagration: „Přestože byl v přesile (nepřítel), byl několikrát poražen a zahnán na útěk.

Tím byly boje pro tento den prakticky zastaveny. Úkoly zadního voje převzal místo Bagrationa nyní Miloradovič. I přes nutnost ústupu, značné ztráty i porážku v bitvě, ruské pluky svůj úkol splnily. Nepřítel byl zastaven a jádro armády mohlo i s trénem, který vždy každou armádu velice brzdí, v klidu ustupovat dále směrem na Melk. Rozhodujícím faktorem se pro průběh i konečný výsledek bitvy ukázala přítomnost Miloradovičova oddílu, bez jehož přítomnosti by ruské ztráty byly mnohem vyšší a navíc by úder dopadl i na jádro armády a především zásobovací vozy. Nezanedbatelný je ovšem i dopad na morálku. Francouzi se od té doby snaží nepouštět se do riskantních akcí, jako na počátku bitvy.

Jak vypadalo bojiště po bitvě? O tom podává svědectví Dumas. Píše: „Divize vstoupila do Amstettenu (6. listopadu); našli jsme mnoho raněných ruských vojáků a hodně opozdilců. Nepřítel prošel městysem v největším zmatku ve dvě ráno a spěšně se stahoval po silnici, vedoucí na Melk, na St. Pölten.“

Co se týče ztrát, stejně jako v jiných bitvách, i zde se vyskytují různé údaje. Nejčastěji je uváděno na straně Rusů cca 400 mrtvých a raněných, méně než 700 zajatých (D. Uhlíř uvádí 1000 zajatců, K. Klátil uvádí více mrtvých a raněných, zato méně zajatců). Rakušané ztratili 1000 mužů na zajatých, převážně Brodských hraničářů. Ztráty na straně Francouzů se mi nepodařilo zjistit. Ale musely být minimálně 200 – 300 mrtvých a zraněných.

  1. Dürnstein, 11. 11. – nevydařená šance

Po další srážce u St. Pölten, kde generál Miloradovič opět zadržoval dotírající Francouze, a přechodu přes Dunaj mezi Mautern a Kremží, přičemž byl tamější most stržen, dopřál Kutuzov, který čekal na příchod Rosenovy kolony (dorazila 9. 11. a čítala cca 9000 mužů, čímž armádu výrazně posílila), svým vojákům konečně chvíli oddechu, protože od nepřítele jej dělil těžko překročitelný Dunaj.

Ovšem po levém břehu se směrem k nim směrem od Lince pohyboval nově zřízený VIII. armádní sbor pod velením maršála Mortiera. Ten se nacházel prakticky odříznut od ostatních sil Velké armády. Naštěstí pro Kutuzova a jeho armádu získali Rusové pár zajatců z říční flotily, která měla zajišťovat spojení mezi Mortierem a zbytkem armády, a ti vypověděli, že je VIII. sbor již nedaleko a také že je značně roztažen. To bylo pro další průběh akcí velice důležité. Dávalo to Rusům možnost rozbít sbor „po částech“, každou divizi samostatně a dřív, než ji další bude moci přijít na pomoc. O takové příležitosti sní každý velitel a i opatrný Kutuzov ví, že taková příležitost se už nemusí opakovat. Proto se rozhodne pro vydání bitvy a zasedá k poradě s rakouským podmaršálkem von Schmittem.

Plán je jasný. Oddíl generála Miloradoviče zastaví postup Francouzů a mezitím jim další jednotky z kolon generálů Dochturova a Strika vpadnou do zad. Tím se francouzská divize dostane do obklíčení. Další kolony, první pod velením Bagrationa kryje celý obchvatný manévr směrem k české hranici, další, Essena-2, je v záloze za Miloradovičem a poslední, převážně tvořená dělostřelectvem je v Kremži a u ní se nachází i vrchní velitel. Rakouské jednotky byly přiděleny ke koloně generála Bagrationa.

Francouzi mezitím mašírovali po břehu Dunaje směrem na východ. Maršál Mortier spěchá a riskuje až přespříliš. Postupuje jen s divizí generála Gazana, Dupontova divize následuje prakticky s jednodenním odstupem a poslední divize, Dumonceauova je ještě dál pozadu.

Odpoledne 10. listopadu došly první jednotky Francouzů do Dürnsteinu, přední hlídky až do Ober-Loibenu. U Ober-Loibenu dochází ke srážce předních hlídek. Spojenci v síle jedné ruské granátnické roty a jedné rakouské eskadrony jsou vrženi zpět až za ves Rotherhof. Dragounské odřady pronikly ještě dále a přinesly zprávu o ruských plucích, které táboří dále na východ, před Kremží. Ale pak jsou zahnány zpět i s jednotkami pěchoty palbou ze dvou děl umístěných u zničeného mostu přes Dunaj. Pak se zapojují i další jednotky, ale okolo sedmanácté hodiny je už tma a boj tak končí. Následující den na tomtéž místě dojde k bitvě mnohem krvavější. Zatímco Kutuzov má jasno, Mortier je přesvědčen, že proti němu stojí jen zadní voj, tedy maximálně oddíly generálů Miloradoviče nebo Bagrationa. V nejhorším případě obou.

Popisem terénu, kde se bude bitva odehrávat, se zde nebudu podrobně zabývat, bylo by to jen opisování pasáží z knih D. Uhlíře a J. Kovaříka. Tak tedy jen stručně. Východně od Dürnsteinu se břeh Dunaje v šířce několika set metrů táhne jako plošina až ke svahům kopců, převážně zalesněných, mezi nimiž se nacházejí soutěsky, v této době obtížně schůdné. Severozápadně od Dürnsteinu, odkud se očekává příchod francouzských posil, je tato plošina mnohem užší a kopce se zvedají prakticky již od hladiny Dunaje.

V noci (o půl jedné) 11. listopadu vyrážejí od Steinu ruské kolony (Dochturova a Štrika). Brzy ráno je následuje i Miloradovičova. Po sedmé hodině ranní Miloradovičovy hlídky přinášejí zprávu, že vesnice Rothenhof je obsazena 4. lehkým pěším plukem. K tomu se přidal severně od vesnice i druhý pluk brigády, 100. řadový a s ním i pěší baterie 8-liberních děl, která se rozmístila před ním. Celkem tvoří Gazanovu divizi kolem 5500 pěšáků, 300 dragounů a 6 děl.

Rusové mají zpočátku jen omezené síly, 3 prapory Apšeronců, po jednom od Smolenského mušketýrského a 8. mysliveckého. Navíc 2 eskadrony Mariupolských husarů a 4 děla Jermolovovy roty2.1. Později přicházejí granátnický prapor Smolenského pluku a 3 prapory Maloruského granátnického pluku z kolony generála Essena-2.

Miloradovič, žák geniálního Suvorova, stejně jako u Amstettenu žene své vojáky do útoku na bodák. Jeho taktika podle hesla „kulka je hlupák, bodák chlapík“ slaví úspěch. Francouzi začínají pomalu ustupovat a Rusové se tlačí dál směrem k Dürnsteinu.  Pronikají před 11. hodinou až k městu, za Ober-Loiben, cca 500 metrů od hradeb, ale zde se karta obrací. Jsou zasaženi nablízko palbou děl a navíc maršál Mortier shromáždil všechny dostupné muže, kromě 200, kteří jsou posádkou ve městě, a žene je do protiútoku. Protiútoku se účastní i 4. dragounský pluk a za chvíli se opět ocitá na pozicích mezi Ober- a Unter-Loiben, kde strávil noc.

Miloradovič musí zatroubit k ústupu a ten chvílemi začíná začíná být neuspořádaný. U Unter-Loiben přicházejí Rusové o 2 děla, navíc je část mužů zatlačena do řeky a nezbývá jim, než se vzdát, pokud si chtějí zachránit život. Celkem se zde vzdalo asi 200 mužů. O Loiben probíhají tvrdé boje, nakonec ale ruští vojáci ustupují zpět k Rothenhofu. Francouzský útok se zdá být nezadržitelný a Miloradovičovi vojáci se musí stáhnout dále, až ke Steinu, odkud ráno vyrazili.

Účastník bitvy, F. Glinka, o těchto bojích píše: „Francouzi nás zasypali kartáči z množství svých baterií. Několikrát jsme byli nuceni ustoupit přímo do města, …“

V této kritické chvíli se objevuje záchrana, z kopců se vynořují prapory gen. Štrika. Má s sebou 5 praporů a to spolu s posilami, které dostal Miloradovič (2 granátnické a 2 fysilírské prapory) stačí k tomu, aby mohli ruští generálové opět pomýšlet na útok. A oni nejen pomýšlejí, ale také jej provádějí. To potvrzuje opět Glinkovo vyprávění: „Všechny záložní prapory, které se nacházely ve městě Stein, pod velením Essena-2, se daly do díla.“ Ručičky ukazují něco kolem jedné hodiny odpolední. Miloradovič opět začíná pochodovat se svými oddíly směrem k Dürnsteinu. Gazanovy pluky se pokoušejí nepřítele zastavit u Unter-Loibenu, ale pozice je neudržitelná. Okolo 16. hodiny jsou opět zpátky na linii Ober-Loiben – Höhereckberg. V této chvíli nasazuje Mortier jezdectvo. 4. dragounský pluk přechází mezi vesnickými chalupami do útoku. Rusové se zachovají ukázkově, nechají přijet dragouny na 30 kroků a pak proti nim vystřeli salvu. To jezdci nevydrží a ustupují. Ale ještě dvakrát jdou do útoku, než Mortier uzná, že ústup je nevyhnutelný a opouští hořící Ober-Loiben. Francouzští vojáci se opět stáhli až do města.

Mapa 2: Bitva u Dürnsteinu

Ale to již notnou chvíli zní výstřely i severně od Dürnsteinu. Po třetí hodině odpolední se z kopců konečně vynořují vojáci Dochturovovy kolony, která měla provést obchvat. Jedná se o síly generálmajora Ulaniuse, 2 prapory 6. mysliveckého a 1 prapor Jaroslavského mušketýrského pluku. Francouzi, kteří zůstali ve městě, jsou přesvědčeni, že se jedná o posily generála Duponta. Ale svůj omyl brzy poznají a po půl čtvrté se i zde začíná bojovat.

Generálporučík Dochturov postupoval se svými silami stezkami a soutěskami mezi kopci. Vedl jej von Schmitt a jeden místní hajný2.2. Ale šlo to velice pomalu, děla se bořila, jezdectvo postupuje jen s největšími obtížemi. I pěchota má problémy. Nejhorší důsledek je několikahodinové zpoždění oproti plánu. Teprve odpoledne je Dochturov tam, kde měl být už pozdě ráno. Bohužel to bude mít velký dopad na další průběh bitvy.

Zatímco další a další prapory sestupují na planinu, Ulanius po tvrdém boji dům od domu dobyl město. Mortier konečně pochopil, že nebojuje jen proti zadnímu voji, ale s celou armádou, a je obklíčen. Jediné, co zbývá, je pokusit se probít zpět. Nebo se vzdát. Jeho důstojníci ho zapřísahají, ať nasedne na člun a odpluje do bezpečí.

Na to maršál odpoví: „Nikoliv pánové, tak stateční muži se neopouští. Buď se zachráníme společně nebo s nimi zahynu.“ Nepodlehl panice a co bylo nejdůležitější, nepodlehli ani důstojníci a vojáci. Všichni byli rozhodnuti probít se z obklíčení.

Major Henriod dodával odvahu čelním rotám následujícími slovy: „Kamarádi, jsme obklopeni 30 tisíci Rusů a nás jsou jen čtyři tisícovky. Projdeme jim po břichách. Granátníci 100. řadového, budete mít tu čest zaútočit jako první. Pamatujte, že jde o záchranu francouzských orlů.“ Vojáci začali nadšeně křičet: „Kupředu majore, každý z nás je granátníkem.“

Hrdinství prokazovali vojáci i důstojníci obou stran. Jedno takové svědectví z ruské strany fronty nám zanechal F. Glinka: „Granátník Muzen-Katz z roty kpt. Morozova granátnického praporu Apšeronského pluku, který náležel k oddílu střelců ve vinohradu byl odříznut od svých soudruhů. Napadá jej francouzský důstojník se čtyřmi vojíny. „Vzdej se!“ (Pardon), křičí na něj ze všech stran. Ale chrabrý granátník nechce pochopit jejich pokusy, rozhodne se bít se všemi pěti. Prvním výstřelem zabíjí důstojníka. Čtyři vojáci se na něj vztekle vrhají. Začíná boj muže proti muži. Muzen-Katz bodá bajonetem a bije kolbou. Všichni čtyři protivníci, jeden po druhém, padají bez ducha k jeho nohám. „Urá!“, zakřičel Muzen-Katz, „S námi je Bůh, zloději už nejsou.“, a pokrytý šesti ranami se vrátil ke své rotě.“ Za odměnu jej car jmenoval poddůstojníkem a odměnil 100 rubly.

A teď se výrazně projevily následky zpoždění generála Dochturova. Protože již po 16. hodině se k Dürnsteinu blížila divize generála Duponta. Její čelo, tvořené jednotkami 9. lehkého a 32. řadového pluku, doslova vpadlo do boku Vjatskému pluku, který právě sestupoval po stráni. Po krátkém boji byl téměř rozprášen. V této další kritické chvíli, kdy bojiště začla zahalovat tma, vyrazil mušketýrům Vjatského pluku na pomoc generál Schmitt v čele 6 praporů. Dupont musí ustupovat, ale bohužel zde kartáčovým výstřelem končí svůj život ve věku 62 let také von Schmitt.

Boj však pokračuje dále až do pozdního večera. A to dokonce na třech frontách. Francouzi z Gazanovy divize se zabarikádovali v Dürnsteinu, někteří se pokoušeli uniknout přes řeku. Ale to se podařilo jen nemnohým. Zbytek se postupně stahoval do svahů nad městem. Nakonec přeci jen Rusové ustoupili a ve tmě se k postavením zbytků Gazanovy divize přiblížily nějaké postavy. Jednalo se o vojáky Dupontovy divize. Mortierovi muži tak byli zachráněni.

Byl to nesmírně krvavý den. Gazanova divize byla prakticky vyhlazena. Ztratila cca 5000 mužů, z toho bylo 47 důstojníků (např. generál brigády Graindorge a plukovník Watier, velitel 4. dragounského pluku) a 895 mužů zajato. Podle Glinky zajali generála granátníci z Apšeronského mušketýrského pluku: „Poručík Šklarevič, z Apšeronského mušketýrského pluku, s několika granátníky připlul na loďce k nepřátelskému člunu a přivezl generála a dva plukovníky na břeh.“  Ztráty Dupontovy divize jsou uváděny ve výši 21 padlých a 85 raněných. Ruské ztráty se běžně vyčíslují na 4000 mužů (K. Klátil ve svém článku uvádí cca 3000). Zvláště velké ztráty byly mezi důstojníky.

Rozhodnout, kdo vlastně vyhrál v této bitvě, je velice těžké. Kutuzov svůj zámysl splnil jen zčásti, ale přeci jen Gazan utrpěl katastrofální ztráty a Mortier se k pronásledování Rusů již neodhodlal. Ale ani Francouzi nemohli slavit úspěch. Rusové sice ustoupili, ale francouzští vojáci neměli síly ani vůli je pronásledovat. Prakticky tu byla jedinečná šance zničit celou Gazanovu divizi a zastavit a možná i vážně pošramotit Dupontovu. A to se mohlo odehrát za mnohem menších ztrát na ruské straně.

  1. Schöngraben, 16. 11. – „hra“ o armádu

Po bitvě u Dürnsteinu ustupuje ruská armáda spolu s rakouskými oddíly gen. Nostize a Hohenlohe k moravské hranici. Zámysl je jasný, spojit se s příchozími ruskými vojsky a možná přimět i Prusy, aby se konečně rozhodli. Úlohu zadního voje převzal opět generál Bagration, jehož oddíly se poslední bitvy nezúčastnily. Nemusí spěchat. Francouzi mohou překročit Dunaj v dostatečném množství pro svedení další bitvy jedině po mostě. A ty jsou nejblíže buď ve Vídni (Táborský most) nebo v Linci. Táborský most mají v držení Rakušané a Francouzi by nejdříve museli dobýt Vídeň. Navíc je připraven k destrukci. Most v Linci je příliš daleko a navíc proti dosavadnímu směru pochodu. Rusové by tedy mohli v klidu postupovat buď na Moravu nebo k Vídni. Mohli, kdyby…

Kdyby Rakušané neztratili Táborský most. Ano, 13. listopadu získali Francouzi tento most nepoškozený. Popisovat lest, jakou použil maršál Murat je zbytečné. Čtenář si o ni může přečíst v obou českých publikacích.

Tím se ovšem celková strategická situace změnila. Francouzská armáda získala svobodu manévru na levém břehu Dunaje. A hned toho využila. Za Kutuzovem se vydal Muratův předvoj, naštěstí pro Rusy ale až 14. ráno. Ti pochodovali z Kremže na Znojmo3.1 už den předtím, hned jak se Kutuzov dozvěděl o pádu mostu do francouzských rukou. A zase musí spěchat, neboť jim hrozí obklíčení. A podařilo se. Prošli Hollabrunem a mohou pokračovat dále na Moravu. Ovšem zadní voj musí opět získat čas. Kutuzov vsadil na osvědčeného koně. Zadní voj tvoří oddíly generálporučíka Bagrationa. Ten se rozmístil severně od Schöngrabenu a má za úkol nechat se třeba rozsekat, ale získat čas pro armádu, aspoň 24 hodin, tedy celý den. Pod jeho velením se chystají bojovat nejen ty pluky, kterým velel už u Amstettenu, ale i některé nové.

Murat strávil noc na 14. listopadu v paláci vévody Alberta ve Vídni. Oudinotovi granátníci se ubytovali v Korneuburgu, jezdecké divize generálů Walthera a Treillarda se vysunuly ke Stockerau. Hlavní síly dorazily do Stockerau až 14. listopadu večer, ale Kutuzov je v této době již za Hollabrunem. Přední voje Francouzů jsou v též době již za Sierndorfem a dorazily do Ober-Mallebarn. Francouzský brigádní generál Sebastiani se ráno 15. listopadu v čele Treillardovy  brigády, známé od Amstettenu, přiřítil do Hollabrunu, kde  ukořistil vozatajstvo a 300 koní rakouského husarského pluku Hessen-Homburg. Pokračuje poté na sever k Schöngrabenu, ale tam narazí na ruské pěšáky. S několika stovkami vyčerpaných jezdců je rozhodně nezažene, to je mu jasné. Proto vysílá kurýra za Muratem s prosbou o urychlenou pomoc.

Murat přijíždí a sním i další pluky záložního jezdectva. Maršál se ale dopouští osudové chyby. Považuje Bagrationův zadní voj za celou ruskou armádu. Proto se rozhodl neútočit, ale počkat na pěchotu ze sborů maršálů Lannese a Soulta. A také na zbytek svého jezdectva.

Mapa 3: Bitva u Schöngrabenu

Odpoledne se přední spojenecké hlídky stahují k Suttenbrunnu, kde se rozmisťují 3 prapory 6. mysliveckého pluku a spolu s nimi, nalevo od silnice husaři ze 4. pluku Hessen-Homburg a oddíl z 9. hraničářského pluku pod velením generála Nostitze3.2. Murat se snaží pro začátek alespoň eliminovat Rakušany a opět jako na Táborském mostě zkouší lest o uzavření příměří mezi francouzským a rakouským císařem. I tady se mu to podaří a Nostitz se spolu se svými jednotkami stahuje. Mezeru vyplňuje 6. myslivecký, ale pak se stahuje pochodem přes Schöngraben na levé křídlo hlavní linie.

Murat je spokojen a pomalu postupuje mírně vpřed. Ale neútočí, stále je přesvědčen, že má proti sobě samotného Kutuzova. Proto se snaží získat čas. Netuší ovšem, že Bagrationovi jde o totéž a každou minutou čekání se hlavní ruské voje vzdalují. Odpoledne 15. listopadu se k Muratovi dostavili ruští vyslanci, baron Witzingerode a kníže Dolgorukov. A dostanou Murata stejnou zbraní, jakou doposud používal on. Prý se jedná o míru a Witzingerode je zplnomocněn podepsat příměří. Murat je nadšen, zatímco Lannes tuší zradu. Ovšem ohnivý kavalerista opět „vypnul svůj mozek“.  Večer je podepsána smlouva a Witzingerode odjíždí, aby ji „mohl podepsat Kutuzov“. Na druhou stranu odjíždí se sdělením o příměří kurýr za Napoleonem.

Bagration zatím s ohledem na terén rozmístil své oddíly následovně: pravé křídlo tvoří 6. myslivecký a Černigovský dragounský pluk, střed pěchota z pluků Azovského, Podolského a Kyjevského granátnického spolu s dělostřeleckou rotou, levé křídlo tvořili Pavlogradští husaři a dva pluky kozáků. V záloze drží Bagration po jednom praporu Narvského a Novgorodského pluku. Nakonec ještě před bitvou přesune Bagration husary na pravé křídlo. Levému křídlu z obou mušketýrských pluků bude velet generálmajor Selechov, pravému generálmajor Ulanius. Velení nad středem, kde je dělostřelectvo a granátníci si Bagration ponechá sám. Celkově má pod svým velením okolo 5000 pěšáků, 1300 jezdců, necelých 1000 kozáků a 200 dělostřelců s 12 děly. U Nexenhofu stojí i generál Nostitz, ale s Rakušany nemůže Bagration počítat.

Všichni ruští vojáci čekají a každý určitě přemýšlí, jakou mají naději. Ví nebo aspoň tuší, že se na ně chystá obrovská přesila a možná i celá francouzská armáda. To sice není pravda, ale i tak je Francouzů, kterým došly posily, několikrát víc.

Francouzské síly teď už tvoří divize ze IV. (Soultova) a V. (Lannesova) sboru a prakticky celé Muratovo jezdectvo.

Ráno 16. přijíždí k Muratovi nová „návštěva“; sám generál Bagration. Murat jej přijme a pak odejde a ponechá s dalším ohnivým mužem, maršálem Lannesem. Ten Bagrationovi řekne: „Kdybych zde velel já, už bychom se dávno bili, místo abychom si vyměňovali zdvořilosti.“ Bagration se jen usměje a krátce poté odjíždí. Za chvíli přijíždí z Vídně pobočník císaře a předává Muratovi dopis. Ten jej velice zpraží a maršál si uvědomuje, že naletěl. Krátce před polednem vypovídá příměří, ale podle podmínek mohou válečné operace začít až za 4 hodiny. V této chvíli získala hlavní ruská armáda už více než 30 hodin. A bitva ji ještě pár hodin navíc dá.

Ve čtyři odpoledne výstřel z děla oznamuje, že příměří je u konce. Francouzská děla umístěná ve velké baterii okolo hlavní silnice před Schöngrabenem zahájila vražednou palbu na ruské pozice a kolony pěchoty se daly do pohybu. Na levém křídle divize generála Legranda ze IV. sboru, ve středu Oudinotovi granátníci a na pravém křídle pěšáci z divize generála Sucheta, obě divize z V. sboru. Mezi nimi, ale hlavně jižně od Schöngrabenu stojí záložní jezdectvo maršála Murata – 2 těžké jezdecké divize, 4 dragounské a 2 lehké. To dohromady dává asi 21 000 mužů pěchoty a 9000 jezdců spolu s více než 50 kanóny.

Legrand útočí na pravé křídlo Rusů, Oudinot na obě a spolu s ním na levé i gen. Suchet. Nejdříve se rozhoří boj na levém křídle Francouzů. Je okolo páté hodiny. Jako první se do kontaktu s nepřítelem dostal 2. prapor 18. řadového pluku. Bohužel nedopadl pro francouzské pěšáky dobře. Salvy zblízka srazily k zemi asi 150 mužů a to bylo pro muže vyčerpané usilovným pochodem příliš. Dali se na kvapný ústup a strhli s sebou i 1. prapor svého pluku a navíc také 1. prapor 3. řadového. Legrand tak musí na chvíli útok zastavit. Granátníci se také zastavují a nechávají mezi sebou projet dragouny z 2. divize, které vede do útoku generál Sebastiani. Ale ani oni neuspějí, a to se pokoušejí prorazit dvakrát za sebou. Nakonec jsou nuceni se stáhnout a ruští husaři a dragouni vyrážejí za nimi.

Kupředu vyjíždějí i kozáci, ale ne proto, aby se bili s řadovým jezdectvem. Pro to určení nejsou. Spíš vyjíždějí jako clona, protože Bagration se rozhodl pro pomalý ústup. Pěchota pomalu pochoduje ke Grundu, pod ochranou granátníků se stahuje i dělostřelectvo, které ovšem svou přesnou palbou napřed zapálilo Schöngraben. Za nimi teď spěchají i jezdci. Ústup probíhá na pravém křídle a ve středu spořádaně, nepřítel je palbou zatím udržován v uctivé vzdálenosti.

„Útok 6. mysliveckého pluku zaštítil ústup pravého křídla. Ve středu palba Tušinovy baterie, na kterou se zapomělo a která dokázala podpálit Schöngraben, zadržela postup Francouzů.“ To jsou slova z knihy Lva Nikolajeviče Tolstého.

Bohužel na levém křídle je situace mnohem vážnější. Generál Selechov totiž vojákům dovolil odejít pro vodu a dříví. Když bitva začala, mnoho vojáků se nestihlo vrátit ke svým rotám. Navíc kromě čelního postupu Dupasovy granátnické brigády jej ohrožuje i obchvat jednotek z Suchetovy divize. Jen s velkou námahou, díky odvaze a houževnatosti svých vojáků zachraňuje nešťastný velitel část svých pluků. Dupasovi granátníci jsou ale v těsném kontaktu. Na pravém křídle Rusů opět útočí Legrand a pokouší se o obchvat. Ale na bojiště se již snesla tma.

Rusové musí projít Grundem, kam pronikají první jednotky Francouzů, v čele s 2. granátnickým plukem. Spolu s granátníky tam je i 17. lehký pěší pluk. Ale ves má již obsazenu 2. prapor Kyjevského pluku, jemuž velí major Ekonomov. Rusové nechávají Francouze přijít blíž, z domů zahajují palbu, vybíhají na zaskočené francouzské vojáky a bijí se s nimi na bodák. Francouzi nevydrží, stáhnou se z vesnice a tak mohou poslední ruské jednotky projít do bezpečí směrem na Guntersdorf. Pak nastupuje další francouzský útok a ruští granátníci z hořící vesnice ustupují. Na severním okraji je podpoří mušketýři Azovského a Podolského pluku.

Tolstoj vylíčil ústup Kyjevských granátníků následovně: „Velitel pluku spolu s majorem Ekonomovem stál u mostu a pouštěl kolem sebe přecházející roty, když k němu přišel voják… Měl na sobě bleděmodrý plášť z hrubého sukna, byl bez tornistry i klobouku, hlavu měl obvázanou, přes rameno pověšenou francouzkou patrontašku. V rukou třímal důstojnický kord. Voják byl bledý, jeho modré oči se troufale dívaly veliteli do tváře a na tvářích měl úsměv…

´Vaše excelence, tady jsou dvě trofeje´ řekl Dolochov ukazujíc francouzkoý kord a patrontašku. ´Zajal jsem důstojníka Zastavil rotu.´ Unavený Dolochov těžce dýchal a mluvil s přestávkami. ´Celá rota to může dosvědčit. Prosím, nezapomeňte, Excelence.´

´Dobře, dobře.´ odpověděl velitel pluku a obrátil se k majoru Ekonomovi.

Ale Dolochov neodešel, rozvázal šátek, strhnul jej a ukázal speklou krev.

´Rána bodákem a já jsem zůstal v šiku. Prosím, zapamatujte si to, Excelence.´“

Guntersdorf obsadily oba záložní prapory a nechávají projít zbytek zadního voje. Bohužel silnice je úzká a tak se mnoho Rusů snaží uniknout přes zahrady a vinice. To ovšem ve tmě není nic jednoduchého, navíc přelézání plotů nebo jejich obcházení velice zdržuje. A navíc se na ně opět tlačí Francouzi. Bojuje se prakticky naslepo, jen v ohni výstřelů nebo planoucích stavení je možno rozeznat nepřítele.

Rusové mají na své straně jednu značnou výhodu, kterou ruští důstojníci okamžitě a s úspěchem využijí. Jedná se o znalost jazyků. Zatímco z Francouzů neumí rusky snad nikdo, šlechtici z Ruska ovládají francouzštinu velice dobře. A tak teď vykřikují povely a tím matou postupující Napoleonovy pěšáky. Navíc na Francouze dopadla další rána. Okolo 23. hodiny byl raněn generál Oudinot. Boj sice ještě pokračuje, ale pomalu ustává a okolo půlnoci končí. Bagration tak získal dalších 8 hodin náskoku plus další hodiny, kdy budou unavení francouzští vojáci muset odpočívat.

Na bojiště sice v noci dorazí i Napoleon, dělat toho však už moc nemůže. Vlastně nic. Aspoň pro tuto chvíli.

Bagration svůj úkol splnil, ale za cenu obrovských ztrát. Ty dosahovaly téměř 40% původního stavu. Rusové podle K Klátila přišli o 768 mrtvých, 192 raněných a 1448 zajatých a nezvěstných (z toho 737 zraněných). Duffy udává ztráty o 6 mužů na mrtvých a zraněných menší. Další autoři se omezují na vyčíslení celkových ztrát na 3000 mužů, z toho 1800 zajatých. Maximum uvádí Bielecki, a to 4000 mužů, což je údaj poněkud nadsazený, pokud do celkových ztrát nezapočítává i cca 800 vyčerpaných mužů, které Francouzi zajmou během dalšího pronásledování. Francouzské ztráty jsou uváděny okolo 2000 mužů. Z toho bylo okolo 50 vojáků s jedním důstojníkem zajato, navíc prý Francouzi přišli o jednoho orla.

Ke dni 16. listopadu je Bagration povýšen na generálporučíka a dostává i komandérský kříž řádu Marie Terezie. Malá odměna za velký úspěch. Na druhé straně však přicházejí i testy a tím potrestaným je hrabě Nostitz. Za to, že se nechal napálit.

  1. Závěr

Vypracovat závěr, je jedním z nejtěžších úkolů, které před kterýmkoliv badatelem stojí. Určitě se najdou takoví, kteří s ním nebudou souhlasit, takoví, kteří budou tvrdě proti, ale i takoví, kteří mu budou skálopevně věřit. Prostě každý závěr ovlivňuje vztah čtenáře k problému a vlastně i k osobě, která jej vyřkla. Tento závěr tedy nebude a ani nemůže být výjimkou.

Omezil jsem se hlavně jen na jednu otázku: „Kdo vlastně v této části tažení zvítězil?

Odpověď je – Rusové! Ale musíme si Dunajské tažení představit jako samostatnou část, která začíná u Braunau a končí příchodem ruské Podolské armády k Olomouci. Nepohlížet na to, co bylo předtím ani na to, co bude následovat. Prostě řečeno s notnou dávkou nadsázky – „To ostatní nás nezajímá.“ Ale co by to bylo za tvrzení, které nepodpoří důkazy.

Tak tedy, i přes taktické porážky u Amstettenu a Schöngrabenu a nedokonalé vítězství u Dürnsteinu, i značné ztráty, Kutuzov splnil strategický záměr, který si předsevzal. A tím bylo zachránit armádu a spojit ji s ostatními částmi, které se tažení účastnily, ale dosud nebojovaly a blížily se na Moravu. Napoleonovým záměrem bylo Podolskou armádu zničit. Zdali se mu to podařilo, i když měl výraznou početní a zpočátku i morální převahu, je jasné – nikoliv! Díky hrdinství ruských vojáků, umu jejich velitelů a také i díky štěstí, které při Rusech tentokrát stálo.

Proto i přes porážku v bitvě u Slavkova a celkový neúspěch tažení, je možno Dunajské tažení zařadit mezi slavné a vítězné kapitoly ruské armády!

P Ř Í L O H Y

B – Výňatky z farních kronik a pamětních knih

Sierndorf – farář Karl Streichers (obec leží na silnici mezi Stockerau a Hollabrunem)

  1. a 9. listopadu pochodovalo přes Sierndorf několik tisíc Rusů, kteří se po vpádu Francouzů do Rakouska stahovali zdola od Kremže, a pak vystoupili nahoru na Oberhollabrun, ubytování a zvláště zaopatření jejich mnoha koní bylo obzvláště obtížné. Já sám jsem měl na kvartýru jednoho plukovníka s válečnou pokladnou a ve stodole 45 koní, protože tržiště bylo tak moc zaplněno, že koně už nebylo možno nikam jinam umístit.
  2. listopadu se v průběhu letos vypuknuvší války s Francií po nešťastné bitvě u Ulmu mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou dopolední objevili v Sierndorfu první francouzští jezdci. Zvědavost mě a skoro každého obyvatele vytáhla na ulici, abychom viděli nepřítele. Chovali se k nám během jejich pochodu Sierndorfem celkem dobře, říkali nám opakovaně, že se nemáme ničeho obávat, že nám nic zlého neudělají, že nejsou nepřátelé německého císaře, se kterým měl jejich císař stejně již uzavřít mír, nýbrž musí přejít přes naši zem, aby sledovali Rusy a kde tytéž najdou, se s nimi budou bít a sami je potřou.

Ale že to byly jen lichotky, se ukázalo velmi brzy. Neboť někteří z nich požadovali ihned peníze jako výpalné a ukazovali se proto jako skuteční nepřátelé.

Odpoledne nato přišlo už velké množství pěšáků, kteří vpadli do všech domů, maso, bílý chléb, máslo, sýr a další od lidí požadovali a poté pochodovali dále. Večer bylo tržiště Sierndorf zaplněno nepřátelskými jednotkami, že v každém domě bylo ubytováno více než 50 až 60 mužů. Celkově, kromě hrozných rekvizic všech druhů potravin a krmiva pro koně, vše prošlo poměrně klidně.

  1. listopad, přesně na svátek sv. Leopolda, byl pro Sierndorf opravdovým Jobovým dnem. Poznali jsme hrůzy války a všechny její následky v plné míře. Už v 8 hodin dopoledne začala Sierndorfem táhnout nepřátelská armáda v takovém množství, že bylo téměř nemožné přejít přes ulici. A drali se nepřátelsky k lidem do domů a domáhali se násilím jídla a pití a když s tím nebyli sami spokojeni, zahájili doslova drancování, dobývali se do skříní a pokojů, loupili lidem jejich skrovný majetek, zabíjeli všechnu drůbež, sebrali lidem ovce a prasata, která okamžitě pálili, a ohněm, který zakládali v blízkosti slaměných střech a stodol, ničili, s hořícími svícemi prohledávali seníky pro ukájení loupení, ale přeci bděl nad námi dobrý Bůh a zabránil, aby se naše obec přes tak velké nebezpečí požáru stala obětí plamenů. Mimoto byly všechny sklepy násilím vypáčeny, víno dílem odneseno, dílem vypuštěno. Značné byly škody, které byly způsobeny panskému nájemci Antonu Steinmayrovi, ve svém sklepě měl přes 300 věder vína, z kterých nemohl zachránit ani jediný. Důsledek toho všeho byl, že nepřátelé, kteří již beztoho byli opilí, pili ještě více a jejich vášně se staly nespoutanými. Obzvláště já jsem byl od nich těžce zdeptán. Byl jsem týž den přepaden 3 různými hordami, bez velkého počítání, které mi ze sklepa odnášely lahve a měchy s vínem. Poté, co jsem je masem, chlebem, vejci, sýrem, máslem, krátce vším, o co požádali, úslužně hostil, začali mě s obnaženými šavlemi a se ohavnými nadávkami a kletbami nutit, že jsem byl nucen otevřít všechny skříně a dveře, kde se nacházely peníze a veškeré šatstvo, a co se jim zdálo slušné, násilím uloupili, a mi tímto hrubým odhadem způsobili škody ve výši 285 zl. 45 kr. Neustálý pochod francouzských oddílů Velké armády trval nepřetržitě ještě 9 dní, ve kterémž čase ani v neděli ani ve všední den jsme nemohli sloužit mše ani se nemohly konat bohoslužby, také škola byla přerušena, přičemž nepřítel sám velkou spoušť způsobil a učitel musel vtít ženu a dítě na zámek. Také jsem nenechal zvonit během tohoto času žádný zvon na věži ani zrána, ani v poledne, ani večer a ani při pohřbu, s tím, aby to přítomným nepřítelem třeba nebylo pokládáno za znamení k útoku a ještě by z toho mohly vyvstat větší škody! Udělování nejsvětější Svátosti jak u nemocných, tak i u pohřbů mrtvých, vše, bylo bez okázalosti a v největší tichosti a tajně konáno, aby tyto boho-služebné úkony nebyly vystaveny posměchu nepřátel. Nádherné, byvší Hieronimem Coloredem, panem knížetem ze Salzburgu, darován, mešní roucho, kalich, stříbrný kahan atd., krátce všechny zbytečné poklady a cennosti jsem ještě před vpádem nepřátel uschoval na bezpečném místě na zámku. Kostelní pokladnička a křestní, svatební a úmrtní knihy jsem na faře zakopal do země s maximální pečlivostí pro jejich zachování.

Žili jsme celý tento čas války krajně stísněně kvůli častým ubytováním po ulici tam a zpět táhnoucím francouzským válečníkům, v neustálém strachu a obavách, částečně také kvůli marodérům, kteří následovali armádu v malých bandách a páchali mnohé zlořády a krutosti, ačkoliv jim toto bylo jasně zakázáno vrchním rozkazem maršála Berthiera ve jménu francouzského císaře, dokud jsme se konečně nenadáli potěšitelné zprávy o míru uzavřeném a podepsaném 26. prosince 1809 (1805 – pozn. překl.) v Prešpurku v Uhrách. Nechť Bůh zachová zlatý mír až do  nejpozdějšího stáří. Toto je naše veškeré přání.

Stetteldorf am Wagram – farář Johann Bapt. Marek

Mír uzavřený před pěti lety mezi Francií, Rakouskem a Římskou říší národa německého v Lüneville vzal v tomto roce 1805 konec. Francouzi přešli Rýn, protáhli Falcí a Bavorskem v říjnu svedli u Ulmu tři krvavé bitvy, v prvních dvou museli Rakušané se škodami ustoupit, ve třetí jsme šťastně odolali, ačkoliv se Francouzi prodrali na protější stranu Dunaje do Horních Rakous tak rychle, že 11. a 12. dne listopadu zřídili tábor v Dolních Rakousích nad Vídeňským lesem u Herzogburgu a města Tulnu. C. k. pluky zatím táhly po této straně Dunaje z Horních Rakous do této čtvrti pod Manhardsberg proti Vídni, ze kterého odešel c. k. dvůr a většina šlechty.

Zde ve vsi Städteldorf se 7. listopadu na zámku Juliusburg ubytoval Pan oberstwachmaiester z kyrysnického pluku Hohenzohler (Hohenzollern – pozn. překl.) s asi 250 koňmi, jako také nadporučík, wachmeister a 56 řadových, ve vsi od Hohenlohe 15 mužů. Z Merveldtových hulánů 50. Od Lichtensteinových husarů 120. Od dragounů arcivévody Jana 36. Maďarské hraničářské pěchoty 139. K tomu následovalo 9. a 10. listopadu kromě jiných také z pluku Steinish – celkem 925 mužů.

  1. listopadu přišli Francouzi, kteří mě a jiným vzali koně, mého jsem ale dostal zpět týž den. 19. listopadu tu v poledne přitáhlo 1600 mužů, zůstali na noc. Já měl na noc 3 důstojníky. Francouzské mužstvo ale odtáhlo 20. znovu v 8 ráno na Vídeň. 22. listopadu časně ráno, když jsem četl misál, bylo vrženo dovnitř okno v ložnici. 27. listopadu tu bylo na noc přes 40 francouzských husarů. Právě v tomto měsíci Francouzi ve Vídni se svolením velitele města, a starosty a městské brány byly střeženy nejen občany jakož i Francouzi, bylo oznámeno příměří a z opatrnosti kromě jiných nařízení v měsíci prosinci byly o Štědrém dni a Vánocích uzavřeny kostely a časně ráno o 5. hodině mimoto pozastaveny obvyklé bohoslužby v celé Vídeňské diecézi.

……………

Jeho Excelence, Pan maršál Francie Soult, mi přinesl potěšitelnou zprávu, že byl uzavřen mír mezi Jeho Výsostí římským a rakouským císařem a Jeho Výsostí francouzským císařem v Prešpurku. Spěchal jsem seznámit publikum s touto vítanou událostí a pozvat je, Bože nejvyšší… vykonat povinné díkuvzdání u Sv. Štěpána, kde bylo v 11 hodin slavnostně vykonáno Te Deum.

V měsíci lednu 1806 začal všeobecný odchod Francouzů z Vídně a Dolních Rakous.

Už 30. prosince 1805 přišlo do zámku a obce asi 400 francouzských jezdců.

Dostal jsem na faru dva důstojníky, prvního a druhého válečného komisaře, se třemi sluhy a dvěma koňmi. Zůstali přes den a noc na 6. ledna 1806. Kromě služby těmto … a neklidným hostům, kteří byli domýšliví, a zvali ještě další, jedli zde oběd a večeři, jsem ještě musel jednomu zaplatit 45 zlatých za ukradené sedlo, jak předstíral, když jsem jim nechtěl, po jejich výhrůžkách, přenechat své dva koně.

  1. ledna 1806, přišli opět, když jsem jedl oběd, čtyři důstojníci, zdrželi se na oběd, poté co pojedli, odjeli do Königsbrunnu. Asi ve 3 hodiny se objevili 4 důstojníci se 2 sluhy a 2 koňmi, snědli ve 4 hodiny oběd, v 8 hodin večeři, museli jim připravit 4 postele. Devátého po snídani, odcestovali do Kirchbergu.

Ačkoliv již v loňském roce 1805, 20. prosince, jsem musel složit celoroční  kontribuční daň, jako půjčku ve zlatě a stříbře ve výši 78 zlatých 52 krejcarů kvůli škodám způsobeným Francouzi v Dolních Rakousích slavnému Kolegiu, měl jsem přece opět 16. července tohoto roku odvést vrchnímu krajskému bernímu úřadu dvě dominikální splátky po 57 zl. 28 kr., 20. listopadu znovu tamtéž složit daň z nemovitosti ve výši 8 zl. 10 kr.

Obermallebern – farář Karl Hofbauer (vesnička leží mezi Sierndorfem a Hollabrunem)

  1. listopadu přišly nepřátelské přední hlídky Francouzů do Mallebernu. Tento den byla fara ušetřena ubytování. 15. jsem dostal jednoho plukovníka s jedním poručíkem jako adjutantem a jejich celou suitou.

Schöngrabern – z pamětní knihy

Kruté útrapy utrpěl Schöngrabern obzvláště v tomto století zčásti nepřátelskými vpády, zčásti požáry. 15. listopadu se nacházel předvoj Francouzů u Oberhollabrunu a na výšině u Sutterbrunnu byli v bojovém pořádku postaveni Rusové pod velením Knížete Bankrationa (Bagrationa – pozn. překl.). Došlo k prudkým bojům, které trvaly až do noci. Ruským zámyslem bylo, zadržet Francouze, aby získali čas pro jejich braty ve zbrani, kteří pochodovali od Kremže po vydané bitvě u Steinu a Dürnsteinu zpět a vraceli se na Moravu. Ruský křídelní pobočník Pinzigerode (Wintzingerode – pozn. překl.) uzavřel proto příměří. 16. přijel do Oberhollabrunu Napoleon a příměří vypověděl. Rusové se stáhli za Schöngraben přes Grund a rozložili se okolo vesnice Grund. 17. listopadu o 4. hodině večerní začala bitva, která trvala až do noci. Schöngrabern byl zapálen, kvůli čemuž se 65 domů rozplynulo v dým. Na náměstí mělo zůstat 5000 mužů z obou stran, dílem ranění, dílem mrtví. Mrtvé vlastně nešlo spočítat, protože byli v noci zakopáni. Mezi zraněnými byl generál Oudenot (Oudinot – pozn. překl.). Zraněné a polomrtvé Rusy bylo možno vidět ještě 8 dní po bitvě na bojišti vydané napospas hladu a nevlídnému počasí. Někteří se plazili do sousedního Nexenhofu a stali se, jak se předpokládá, oběťmi plamenů požáru statku. Nemálo mrtvých bylo pohřbeno ve farské zahradě blízko stodoly. Domy byly zcela zaplněny raněnými. Celý sbor táhl tutéž noc v dobrém pořádku na Znojmo, kde už Kutosoff (Kutuzov – pozn. překl.) přešel přes Dyji. To vyprávěl Aemilian Janisch, benediktýn z Göttweigu, ve svých „Pozoruhodných dějinách válečných událostí od 1790 do 1807“  II. sv.

C – Životopisy velitelů

 Životopisy francouzských maršálů a generálů najde čtenář v článku J. Kovaříka v této publikaci. Považuji tedy za zbytečné je uvádět i zde.

 Petr Ivanovič BAGRATION

Narodil se roku 1765 v Kizlaru jako potomek gruzínských carů. Jeho otcem byl plukovník ruské armády Ivan Alexandrovič Bagration. V 18-ti letech, 23. srpna 1783*, začala jeho vojenská dráha a to v Astrachaňském pěším pluku. Svůj křest ohněm prodělal při bojích na Kavkaze, první „opravdovou“ válku zažil v roce 1788 při bojích s Turky o pevnost Očakov, kdy se zúčastnil útoku na pevnost. Pak opět bojoval na Kavkaze a  během Koszcziuśkova povstání v letech 1792 – 1794 proti Polákům. Toto tažení prodělal v Kyjevském pluku jízdních myslivců. Pod velením Alexandra Vasiljeviče Suvorova se vyznamenal při zteči varšavského předměstí – Prahy.

Do boje proti Francouzům se dostal poprvé v Itálii, jako šéf 7. mysliveckého pluku, v roce 1798, kde ruská vojska pod Suvorovým velením spolu s Rakušany vytlačila po krvavých bitvách na severním válčišti francouzské armády z této země. Byl účastníkem prakticky všech hlavních bitev: u Addy, na řece Trebii, u Novi, i u obsazení Alessandrie. Během dalšího postupu a poté i ústupu bojoval i v tzv. švýcarském tažení.

Dunajské tažení roku 1805 absolvoval jako velitel zadního voje, kdy se střídali s generálem Miloradovičem. Samotné bitvy u Slavkova se zúčastnil na severním křídle ve stejné funkci, jen zadní ústupový voj vystřídal během postupu od Olomouce předvoj. I po porážce se Rusové odmítli pokořit a tak válka s Francií pokračovala. I v té Bagration bojoval, kdy velel 4. divizi. Také zde se mu prakticky nevyhnula žádná významná bitva. Bojoval mimo jiné u Pruského-Jílového, kde opět velel předvoji, a rozhodující bitvy u Friedlandu.

Po Tylžském míru vypukla válka se Švédskem. Bagration se stal velitelem 21. divize pěchoty. Po víceméně podřadných úkolech stál v čele oddílu, který počátkem března 1809 přešel přes zamrzlý Botnický záliv do Švédska. V květnu byl jmenován velitelem Dunajské armády a bojoval v rusko-turecké válce.

Nejslavnější část jeho života je však nesmazatelně spojena s válkou v roce 1812. Té se zúčastnil jako velitel 2. západní armády. Provedl úspěšný ústup a dokázal se spojit s 1. západní armádou u Smolenska. Jeho oddíly v čele s ním se vyznamenaly v boji o ševardinskou redutu. Poslední bitvou, ve které velel, byla bitva u Borodina. Zde, stále jako velitel 2. západní armády, velel celému levému křídlu. Při prudkých bojích o fleše, které jsou po něm dodnes pojmenovány, byl raněn střepinou granátu do stehna. Do rány se dostala infekce a tak 12. září 1812 umírá na gangrénu ve vsi Simy ve Vladimirské gubernii, kde byl také pochován. Jeho prach byl ale později, v roce 1839, převezen na borodinské bojiště.

Kariéra:

  1. 8. 1783 – přijat jako mušketýr u Astrachaňského pluku
  2. 9. 1787 – povýšen na praporčíka
  3. 11. 1793 – povýšen na premier-majora
  4. 2. 1798 – povýšen na plukovníka
  5. 2. 1799 – povýšen na generálmajora
  6. 11. 1805 – povýšen na generálporučíka
  7. 3. 1809 – povýšen na generála pěchoty

Vyznamenání:

Řád sv. Alexandra Něvského s diamanty

Řád sv. Ondřeje

Řád sv. Jiří (2. stupeň)

Řád sv. Vladimíra (1. stupeň)

Řád sv. Anny (1. stupeň)

Kříž za Očakov

Suverénní řád Maltézských rytířů

Řád Marie Terezie (2. stupeň, Rakousko)

Řád sv. Mořice a Lazara (2. stupeň, Sardinie)

Řád černé orlice (Prusko)

Řád červené orlice (Prusko)

Michail Andrejevič MILORADOVIČ

Světlo světa spatřil 1. října 1771 jako potomek srbské šlechtické rodiny v Poltavské gubernii, kam jeho předci utekli po zabrání Hercegoviny Turky. Jeho otec, stejně jako otec P. I. Bagrationa byl důstojníkem, dokonce generálporučíkem. Do armády nastoupil mnohem dříve než starší Bagration, ještě jako dítě (tak to tehdy bylo v Rusku, a nejen tam, běžným zvykem). Jako devítiletý byl převelen k Izmajlovskému gardovému pluku jako podpraporčík. Ale na rozdíl od Bagrationa studoval na univerzitě v Královci a také dělostřeleckou a fortifikační vědu ve Štrasburku a v Metách. První válečné zkušenosti sbíral ve válce se Švédskem v letech 1788 – 1790.

Italského i švýcarského tažení se zúčastnil jako šéf Apšeronského mušketýrského pluku v hodnosti generálmajora. Také on se účastnil všech důležitých bitev.

Roku 1805 při postupu k Braunau velel části jedné z kolon Podolské armády, při ústupu se střídal s Bagrationem ve velení zadního voje, bojoval u Amstettenu, St. Pölten a Dürnsteinu. U Slavkova velel ruské části 4. (smíšené) kolony na Prateckém návrší. V roce 1806, v listopadu, byl převelen na turecké bojiště, kde velel sboru. Vyznamenal se především osvobozením Bukurešti. Na jaře roku 1810 se stal vojenským gubernátorem v Kyjevě.

Po vpádu Napoleona do Ruska v červnu 1812 byl jako velitel Kalužského rezervního sboru pověřen formovat zálohy a v srpnu se s nimi připojil k armádě. V borodinské bitvě velel celému pravému křídlu a během ústupu zadnímu voji. Na podzim, kdy Francouzi ustupovali naopak, stejně jako o 7 let dříve Bagration na Moravě, velel přednímu voji (avantgardě).

Roku 1813 se jako velitel sboru a později jako velitel pěchoty záložní armády (složené z gardy a granátníků) kromě hlavních bitev zúčastnil i bitvy u Chlumce. V roce následujícím, během tažení ve Francii velel všem gardovým jednotkám spojenců. Od listopadu pak velel celému gardovému sboru.

Po napoleonských válkách byl jmenován vojenským gubernátorem v Petrohradě (19. 8. 1818). V této funkci setrval až do své smrti, 14. prosince 1825, kdy jej na senátním náměstí během povstání děkabristů jeden z povstalců. Stalo se tak během jeho proslovu, v němž vojáky nabádal k návratu do kasáren. Byl pohřben v Petrohradě nedaleko od mohyly jeho učitele A. V. Suvorova.

Kariéra:

  1. 4. 1787 – povýšen na praporčíka v gardě
  2. 9. 1797 – povýšen na plukovníka
  3. 7. 1798 – povýšen na generálmajora
  4. 11. 1805 – povýšen na generálporučíka
  5. 9. 1809 – povýšen na generála pěchoty

Vyznamenání:

Řád sv. Alexandra Něvského s diamanty

Řád sv. Ondřeje s diamanty

Řád sv. Jiří (2. stupeň)

Řád sv. Vladimíra (1. stupeň)

Řád sv. Anny (1. stupeň s diamanty)

Kříž za Chlumec

Řád Marie Terezie (2. stupeň, Rakousko)

Řád Leopoldův (1. stupeň, Rakousko)

Řád černé orlice (Prusko)

Řád červené orlice (Prusko)

Řád sv. Mořice a Lazara (Sardinie)

Řád Maxe Josefa (1. stupeň, Bavorsko)

Domácí řád věrnosti (Bádensko)

Dimitrij Sergejevič DOCHTUROV

Na svět přišel malý Dochturov ve vsi Krutoje v Tulské gubernii 1. 9. 1759 jako potomek ruské šlechtické rodiny. Je tedy z této trojice jediný „pravověrný“ Rus. Svou vojenskou kariéru začal v gardě, v Preobraženském pluku, kam byl přijat v hodnosti poručíka 6. dubna 1781. Jako kapitán bojoval v letech 1789 – 90 proti Švédům. V roce 1795 byl pak jmenován velitelem Jeleckého mušketýrského pluku. 2. 11. 1797 byl povýšen a stal se šéfem Sofijského mušketýrského pluku.

Po dalším povýšení, na generálporučíka, byl jmenován inspektorem pěchoty Kyjevské inspekce. V červenci 1800 byl odvolán a posta-ven před soud. Byl zproštěn obvinění a v listo-padu opět přijat do služby. 30. července 1801 byl jmenován šéfem Oloněckého mušketýrského a 29. ledna 1803 pak Moskevského mušketýrského pluku a inspektorem pěchoty Kyjevské inspekce.

V tažení roku 1805, kde poprvé bojoval proti Francouzům, prodělal bitvu u Dürnsteinu a také u Slavkova, kde velel 1. koloně. V roce 1806 velel 7. pěší divizi a vyznamenal se u Golyminu, v roce následujícím pak u Pruského Jílového, Guttstadtu, Heilsbergu a Friedlandu. V říjnu 1810 pak převzal velení sboru.

Rok 1812 jej pak zastihl jako velitele 6. sboru v 1. Západní armádě. V bitvě u Smolenska jeho sbor obsadil samotné město a v bitvě u Borodina pak střed ruských pozic u Velké reduty. Po zranění generála Bagrationa pak převzal ještě tentýž den velení 2. Západní armády. Vyznamenal se později v bitvě u Malojaroslavce, opět jako velitel 6. sboru.

Špatné zdraví jej donutilo v roce 1816 odejít do výslužby a 16. listopadu téhož roku v Moskvě umírá. Pochován byl v Davydovském klášteře v Serpuchovském újezdu v Moskevské gubernii.

Kariéra:

  1. 4. 1781 – povýšen na poručíka
  2. 1. 1795 – povýšen na plukovníka
  3. 11. 1797 – povýšen na generálmajora
  4. 10. 1799 – povýšen na generálporučíka
  5. 4. 1810 – povýšen na generála pěchoty

Vyznamenání:

Řád sv. Alexandra Něvského s diamanty

Řád sv. Jiří (2. stupeň)

Řád sv. Vladimíra (1. stupeň)

Řád sv. Anny (1. stupeň)

Řád červené orlice (Prusko)

 Literatura

 Knihy:

Uhlíř, D : Slunce nad Slavkovem, Akcent, Třebíč, 2000

Kovařík, J : Napoleonova tažení I – Vítězné roky, Akcent, Třebíč, 2003

Egger, R. : Das Gefecht bei Hollabrun und Schöngrabern 1805, Österreichischer Bundesverlag, Wien, 1982

Egger, R. : Das Gefecht bei Dürnstein – Loiben 1805, Österreichischer Bundesverlag, Wien, 1986

Duffy, Ch. : Austerlitz 1805, Seeley Service, London, 1977

Glinka, F. : Pisma russkovo officera, Moskava, 1815

Tolstoj, L. N. : War and Peace, Wordsworth, London, 1993

Bielecki, R. : Austerlitz 1805, Bellona, Warszawa, 1993

Žilin, P. A. : Kutuzov, Naše vojsko, Praha, 1988

Články:

Klátil, K. : Ruská armáda v bitvě u Austerlitzu v roce 1805

Samek, J. : Ordre de bataille francouzské armády v bitvě u Slavkova, Historia Militaris 1792-1815, ročník I., číslo 2

Internetové stránky:

http://www.napoleonicminiatureswargame.com

http://www.histoire-empire.org/

http://www.museum.ru/museum/1812/index.html

http://www3.htl-hl.ac.at/homepage/bok/dt/fr1805-9/bericht1.htm