Karel Klátil: Řadový pěší pluk v datech (1805)

V období, které nás zajímá (mám na mysli rok 1805), čítala řadová pěchota ruské armády 97 pluků – to je, podle dobového členění, 291 batalion řadové pěchoty. Z tohoto počtu bylo 13 pluků granátnických a 84 pluky byly mušketýrské. V dubnu roku 1802 byly všechny pluky převedeny na trojbatalionní organizaci (do té doby měl pluk dva bataliony a dvě samostatné roty)1. Přes navýšení počtu batalionů se bojová síla pluku nezvýšila – šlo pouze o kosmetickou úpravu. Před reorganizací měl každý batalion šest rot (jednu granátnickou a pět ostatních) – dohromady tvořilo pluk 12 rot. Při přechodu na organizaci o třech batalionech měl každý batalion čtyři roty – síla pluku tak zůstala nezměněna. Také vnitřní organizace pluku se změnila – původní těžkopádné členění na mírové čtyři a válečné dvě čety v rotě se ujednotila na dvou četách v každé rotě (srovnalo se tak administrativní a bojové uspořádání).

Zařazení důstojníků v rotách je naznačeno pouze rámcově – jeho přesný popis je poměrně složitý. Vysvětlím proč: pluk ruské pěchoty neměl štáb v pravém slova smyslu. Měl sice štábní důstojníky (štabs-oficery) – ale tímto termínem se označovali všichni důstojníci od majora výše.

Velitelství pluku (jak nazývám skupinu štábních důstojníků) se řadilo k jednotlivým rotám – tyto roty se nazývaly štábními rotami. U nich pak skutečnou velitelskou pravomoc vykonával důstojník v hodnosti štábního kapitána. Jiné zařazení důstojníků bylo, byl-li u pluku granátnický štábní důstojník, jiné pokud tento důstojník u pluku nebyl…. Z tohoto výčtu je myslím zřetelné, proč se o počtech důstojníků u rot příliš nerozepisuji – vydá to na samostatný článek.

Dalším „problémem“ je dobově přesný popis organizace pluku. V roce 1805 se totiž ještě bataliony a roty v pluku neoznačovaly číslem, ale funkcí, nebo hodností a jménem jejich tabulkového velitele – např.: batalion plukovníka, granátnická rota kapitána Někljudova, apod. To je ale poněkud „nečitelné“ – jednak málokdy známe jména velitelů rot, jednak by byl celý popis příliš složitý. Pomohu si tedy poněkud „nepředpisovým“ označováním čísly – laskavý čtenář promine. Po tomto nudném, ale důležitém úvodu se dostávám k vlastnímu popisu organizace pluku.

Velitelství pluku

Do této kolonky patří šest už výše zmíněných „štábních“ důstojníků: majitel (šéf) pluku, plukovník, podplukovníkvelitel batalionu, a tři majoři. K nim se dále přiřazuje adjutant (pobočník) majitele pluku. Šéf pluku byl tabulkovým velitelem I. batalionu a jeho první roty (ta se také nazývala šéfskou rotou), plukovník byl velitelem III. batalionu a jeho první roty, podplukovník byl velitelem II. batalionu a jeho první roty. Majoři pluku byli tabulkovými veliteli rot (jeden z nich byl zpravidla granátnickým štabs-oficerem).

Bataliony

Každý řadový pluk měl tři bataliony: u granátnického pluku byl I. batalion granátnický a zbývající fysilírské, u mušketýrského pluku byl I. batalion granátnický, II. a III. batalion mušketýrské. Tělesný-granátnický pluk (který na tuto organizaci přešel až na konci roku 1803) měl – díky své výjimečnosti – všechny tři bataliony granátnické.

Pod přímou pravomoc velitele batalionu spadalo pouze minimum osob – z řadového stavu to byli u každého batalionu batalionní adjutant a batalionní bubeník (u I.batalionu tuto funkci zastával plukovní bubeník). Jako nadpočetní se k batalionům zařazovali dva podpraporčíci (u Tělesného-granátnického pluku praporčíci) ve funkci praporečníků (u I.batalionu byl vždy jeden ze dvou praporů plukovní bílý – viz prapory pluku). Z neřadového stavu byl ke každému batalionu oficiálně zařazen batalionní lékař (u I.batalionu to byl štábní lékař), felčar a čtyři ošetřovatelé nosiči – viz popis „pomocného štábu“.

Roty

Batalion se členil do čtyř rot. U každého „typu“ batalionu byla první rota granátnická, tři zbývající u granátnických batalionů fysilírské, u mušketýrských batalionů mušketýrské. Jak už bylo řečeno, u štábních rot byli na místa velitelů rot zařazeni všichni štabs-oficery pluku. Nominálně však tuto funkci u roty vykonával důstojník v hodnosti štábního kapitána. Ostatním rotám veleli kapitáni – nazývaly se tedy kapitánskými. Mám-li se vyjádřit číselným označením rot (v roce 1805 nepředpisovým, po roce 1806 běžně užívaným) potom byly rozděleny u granátnického pluku následovně:

I. batalion: 1. granátnická, 1., 2. a 3. fysilírská rota

II. batalion: 2. granátnická, 4., 5. a 6. fysilírská rota

III. batalion: 3. granátnická, 7., 8. a 9. fysilírská rota

U mušketýrského pluku bylo číslování shodné, ale s mušketýrskými rotami. U Tělesného-granátnického pluku byly všechny roty pluku granátnické. V ruské pěchotě bylo zvykem granátnické roty od batalionů odvelovat a formovat z nich tzv. svodné granátnické bataliony. V bitevním pořádku ruských vojsk u Slavkova se však tyto jednotky neobjevují (předtím a potom jsou ale stavěny pravidelně).

Početní stav roty: 4 – 5 důstojníků, 4 vyšší a 9 nižších poddůstojníků, 120 mužů řadového mužstva (z nich mělo být alespoň 15 svobodníků). Z neřadového mužstva patřili k rotě organizačně 1 lazebník a 1 tesař. Vzhledem k tomu, že důstojničtí sluhové nejsou uvedeni výslovně v tabulce počtů je možno předpokládat, že byli součástí řadového stavu.

Čety

Každá rota se dělila do dvou čet. U granátnické roty se první četa nazývala granátnickou, druhá četa střeleckou. Při nástupu batalionu do linie (nebyla-li granátnická rota odvelena), nastupovala granátnická četa na pravém křídle batalionu, střelecká četa na levém. Mezi nimi nastupovaly, číslovány zprava, ostatní čety batalionu.

Početní stav čety: 2 důstojníci, 1 vyšší a 3 nižší poddůstojníci a 60 mužů řadového mužstva (3 řady po dvaceti mužích). V případě větších ztrát v mužstvu bylo povoleno doplňovat trojřady na plný počet i přemístěním vojáků z  jiných čet. Teoreticky tak mohlo dojít k tomu, že batalion redukoval počet rot třeba o jednu celou rotu a jejím mužstvem doplnit počty ostatních rot. Doplňovat granátnické roty ostatním mužstvem však bylo zakázáno.

Pro úplnost je nutno ještě dodat, že se (pro ubytování a pracovní úkoly) četa dělila na několik kaprálstev. Jejich příslušníci, pod velením poddůstojníka (při nedostatku poddůstojníků byli do čela kaprálstev stavěni zkušení svobodníci), byli ubytováváni, nebo na pracovní úkoly odesíláni společně, poddůstojník byl odpovědný seržantovi roty, nebo veliteli čety. Kaprálstva nelze zaměňovat s artěly – dobrovolným spolkem vojáků, kteří dávali dohromady žold a z něj nakupovali potraviny na přilepšení, společně vařili, apod.

Praporečnická četa

Přesný překlad z ruštiny zní praporečnická skupina (znamennaja grupa). V podstatě samostatná jednotka v sestavě batalionu – jejím úkolem bylo doprovázet a v boji bránit oba prapory, které byly batalionu přiděleny. Mimo tento úkol plnila tato četa ještě jeden, neméně důležitý. Při přesunu batalionu v bojové sestavě (linii) udávala tempo pochodu a obě křídla batalionu vyrovnávala pochod podle ní. Její složení bylo následující: středem čety byli dva praporečníci – jeden v prvním, druhý ve třetím řadu sestavy (místo v druhém řadu zůstalo prázdné – byl to pozůstatek po původně třech praporech v batalionu). Po každém boku praporečníků stál jeden poddůstojník (druhý řad byl opět prázdný). Teprve vedle těchto poddůstojníků stál na každé straně jeden plný zástup poddůstojníků a vedle nich dva plné zástupy mužstva. Poddůstojníci a muži byli do praporečnické čety vybíráni ze všech rot batalionu – záleželo na jejich vzrůstu a vzhledu. Praporečníci (podpraporčíci, nebo praporčíci – u některých pluků) museli být fyzicky velmi zdatní – jen samotné nesení praporu bylo velkou fyzickou zátěží.

Popisem složení praporečnické čety končí seznamování s bojovou částí řadového pěšího pluku (název bojová část není dobový – pomáhá mi oddělit obě složky pluku). Následuje popis části podstatně menší, pro pluk ale stejně důležité – části týlové. Jestliže jsme se v sestavě rot setkali s pojmem neřadový pouze v několika případech, pak týlová část byla doslova doménou této třídy příslušníků pluku.

Dlužím možná vysvětlení: pojmem „řadový“ – ať již v souvislosti s důstojníkem, poddůstojníkem, nebo vojákem označoval muže, který byl součástí bojové sestavy některé jednotky. Pojem „neřadový“ naopak označoval ty příslušníky pluku, kteří nevykonávali službu se zbraní, ale sloužili v hospodářských, nebo zdravotnických složkách pluku. Někdy jsou také uváděni jako „nebojoví“.

Pomocný štáb – „unterštáb“

Toto oddělení bylo prakticky řídícím aparátem plukovního hospodářství. V jeho čele stál plukovní ubytovatel a pokladník – oba zařazení do hodnostní třídy poručíka. Ubytovatel řídil celou týlovou a ubytovací službu – to bylo vlastně náplní činnosti celého pomocného štábu a jemu podřízených oddělení. Plukovní kancelář tvořili: plukovní písař a písaři jednotlivých odborností (kancelářský, proviantní, materiálový, apod). Dalším vojenským úředníkem byl auditor – jeho náplní práce byl výkon soudní pravomoci u pluku. Pro výkon exekucí a dohlížení na vězně měl v podřízenosti tři profousy. Štábní lékař a dva batalionní lékaři tvořili základ zdravotní služby pluku. Do jejich podřízenosti patřil poddůstojník – vrchní ošetřovatel raněných, tři felčaři a 12 ošetřovatelů – nosičů (s nimi jsme se setkali již v popisu sestavy batalionu a roty). Do sestavy dále náleželo plukovní duchovenstvo: plukovní kněz a dva diákoni (řeholníci s nejnižším svěcením) – všichni byli duchovními osobami, nespadali do soudní pravomoci majitele pluku a požívali pouze některé požitky důstojnického stavu (vybíráni většinou byli hlasováním konventu některého z klášterů, nebo na vlastní žádost).

Do seznamu unterštábu byli zapsáni i plukovní bubeník a oba batalionní bubeníci – ač zařazeni u batalionů, nepatřili do stavu žádné z rot. Bylo zde možno najít i celou plukovní hudbu, v čele s poddůstojníkem. Ve stavu zde byli zapsáni také všichni čtyři pobočníci (viz popis bojové části).

Plukovní vozatajstvo

Do přímé podřízenosti plukovního ubytovatele patřilo také plukovní vozatajstvo. To měl v pomocném štábu na starosti nadvozný (také neřadový poddůstojník), který zodpovídal za stav všech povozů přidělených pluku, kromě soukromých povozů důstojníků, a také – spolu s koněléčným – za stav jejich spřežení. Vozatajců měl pluk přiděleno 53.

Povozy v přímé podřízenosti unteršábu:

1 lékárenský vozík

1 pokladna a kancelář

1 kostel

1 hospodářská kancelář

1 štábní materiál

4 muniční

Povozy u rot

1 pro odvoz raněných

1 stanový vozík

1 nábojový vozík

1 proviantní vůz (tyto povozy byly u každé roty)

Ostatní povozy

Pro potřeby plukovních dílen měl pluk k dispozici dalších 10 povozů. Tažných koní měl plukovní trén 169.

Plukovní dílny

Kovářská dílna – 1 plukovní kovář, 6 pomocníků

Zbrojířská dílna – 1 plukovní zbrojíř, 6 pomocníků

Krejčovská dílna – 1 mistr, 12 pomocníků

Zajímavé je, že v pluku pěchoty nebyla ševcovská dílna. O obuv se většinou starali vojáci v rotách svépomocí.

Tabulkové stavy pluků řadové pěchoty

Hodnost nebo funkce Mušketýrský Granátnický
Důstojníci
Majitel pluku 1 1
Plukovník 1 1
Podplukovník – velitel batalionu 1 1
Major 4 4
Kapitán 5 5
Štábní kapitán 7 7
Poručík (také ubytovatel a pokladník) 14 14
Podporučík 12 12
Praporčík 12 12
Adjutantů 4 4
Poddůstojníci
Šikovatel 12 12
„portupej“- praporčík 12 12
Podpraporčík 12 12
Kaptěnarmus 12 12
Plukovní bubeník 1 1
Batalionní bubeník 2 2
Mladších poddůstojníků 72 72
Řadové mužstvo
Granátník 564 564
Fysilír 1128
Mušketýr 1128
Rotních bubeníků 36 36
Flétnistů 6 6
Neřadoví
Auditor 1 1
Plukovní kněz 1 1
Diákon 2 2
Štábní lékař 1 1
Batalionní lékař 2 2
Ranhojič 3 3
Vrchní ošetřovatel raněných – podd. 1 1
Rotní lazebník 12 12
Ošetřovatel raněných-nosič 12 12
Nadvozný 1 1
Vozataj 53 53
Plukovní písař 1 1
Písař (dle odbornosti) 5 5
Kovářská dílna 1+5 1+5
Krejčovská dílna 1+12 1+12
Zbrojířská dílna 1+6 1+6
Koněléčný 1 1

1 Karel Klátil: Řadová pěchota 1797-1801 (1.-3. část), in Historia Militaris 1792-1815, roč.I., č.1-3