Po bitvě u Rocroi je třeba vyčkat téměř jedno století, než dojde k rozhodujícímu pokroku ve výzbroji, a stále přitom jde jen o zbraně malé ráže, o takové, jež zasahují nekrytou živou sílu, ale neprostřelují překážky.
Puška, jež postupně nahrazuje mušketu a píku, dosáhne teprve kolem roku 1720 zdokonalení, která jí umožní vystřelit více ran za minutu, tj. zastavit palbou finální fázi útoku chladnou zbraní. Kanóny malých ráží, vyvíjené v 16. století, nasazené Švédskem a posléze Ruskem v 17. a 18. století, se na západ vrátí kolem roku 1740. Tato děla ráže 1, 2 nebo 3 libry jsou neschopné rozbít hradbu či okop; ale přidělené batalionům a pálící kartáči rozšiřují kolem pěchoty smrtící zónu.
Tento pokrok se projevuje jen velice pomalu. Během posledních Turennových či Condého tažení palba dosud neučinila okraj lesa či vsi nepřístupným; boj, se vedl v místě, „s mimořádným detailem“, říká Turennův historik. O dvacet let později již to tak ovšem není: puška o sobě dává vědět. Od této chvíle se ustavuje velmi citelný rozdíl mezi zranitelností nekrytých jednotek a těch, jež obsazují okraj lesa či vesnice. K vyčkání protivníka, který je skutečně silnější, nicméně existuje naděje, že bude jeho útok odražen, se tedy využívá výhody, jíž nabízejí sebemenší „postavení“. Od této chvíle bude ve většině bitev jedna strana obráncem a druhá útočníkem, obránce bude spoléhat na odolnost vybraných lokalit, čímž bude kompenzovat své nižší stavy.
Útočník se již nemůže při obchvatu omezit, jako Condé, na sotva postřehnutelný pohyb, chce-li dosáhnout vítězství křídelním útokem: aby obešel vesnici, les, redutu, musí mít pohyby větší rozsah. Zprvu jsou prováděny, jako Luxemburgem u Fleurusu, vyplňováním mezery mezi hlavním vojem a pochodujícím křídlem čerstvými silami; později, jako to provedl Maurice de Saxe u Raucoux, se ponechává rozestup několika set kroků, který se sám během útoku sevře; ale i tak nepatrná mezera v linii stále stačí k tomu, aby tudy mohl nepřítel prorazit. Až do druhé poloviny 18. století, období, kdy jsou definitivně přijaty a vyzkoušeny batalionní kanóny, se nikdo nepokusí zaujmout nepravidelnou bitevní sestavu. Je třeba, aby čelo armády sledovalo linii, prohnutou či zalomenou, ale pravidelnou a nepřerušenou. Toto je také základním principem, jemuž se podřizuje Fridrich II. Maurice de Saxe, který získá vrchní velení o něco později než pruský král, je připraven na poněkud novější vedení války výchovou, jíž se mu dostalo v ruské armádě, a na pravidelnosti linie lpí méně. Nepravidelné bitevní sestavy, jež umožní upustit od formalit a pomalosti metodického rozvíjení, napadnout silami, jež jsou momentálně k dispozici, nepřítele připraveného se krýt, však budou rozhodně přijaty až následující generací.
Aby však bylo tohoto výsledku zcela dosaženo, je třeba, aby byly jednotky schopny manévrovat. A nesmíme zapomenout, že manévry pěchoty začaly být promýšleny až v 18. století, když se bitevní sestava stala dostatečně tenkou, aby umožnila a učinila nezbytným svinutí do kolon. Francie se tím začne zabývat až od roku 1730, a stejně jako v Prusku a Rakousku, i ve Francii s koncem války o rakouské dědictví je znám zatím jen rozklad do kolony s celým rozchodem. Až tehdy je započata snaha o úpravu formování a rozvinování sevřených kolon, jež se stanou zásadním prvkem taktiky o několik let později.
Až dosud nelze zajistit ani rychlé pohyby na bitevním poli, ani pohyb záloh ; již zaujetí bitevní sestavy nemůže být náhlé a směřování čela nemůže být během rozvinování bez přestání upravováno.
Dokud však je rozvinování tak pomalé, vzájemná dohoda je pro svedení bitvy nezbytná. Válka proto před polovinou 18. století není aktivnější než v minulosti. Dokonce naopak, palba pěchoty se přidává k přirozeným překážkám a zpomaluje pochod armád a činí nepřístupnými pozice, jež bylo možné ještě před to lety pohodlně dobýt. Přidejte k tomuto fakt, že takto neefektivní válka je vedena více než sto let, a že byly pečlivě prostudovány a spočítány všechny překážky, jež přinášla ofenzívním pohybům.
Muž, který je považován za moudrého, protože nemá ani odvahu ani nezávislost ducha, se tedy nepokusí o jakékoli operace, jež se zdály být v praxi marné. Je tak ustaven jakýsi žánr klasické války, během níž se již nesetkáme s hrdými neopatrnostmi, jakých se dopouštěl Condé. Je to současně válka vzájemné dohody i válka poziční, a dosahuje nejvyššího stupně pomalosti ve chvíli, kdy vývoj zbraní, konečně poznaný a použitý, je nedaleko tomu, aby dal operacím větší aktitivu. Tato revoluce, skrze níž se dostaneme bezprostředně z jednoho extrému ke druhému, bude završena během druhé poloviny 18. století.
Poznámky:
(1) …c’était dans les localités que se livrait le combat, « d’un détail extraordinaire », dit l’historien de Turenne; pravděpodobně jde o odkaz na jednotlivost boje chladnou zbraní, boj muže proti muži, proti konkrétnímu protivníkovi, na rozdíl od palby, jež je vedena na větší vzdálenost, proti jednotkám a masám nepřítele (pozn. překl.).