A Puységur říká dále: „Ať již pochodují armády podél sebe, nebo jdou jedna před druhou, nebo když jedna pochoduje proti druhé, jež je v bitevní sestavě, není vhodnějšího pochodu než takového, kde bataliony a eskadrony nezaujímají více prostoru za pochodu oproti bitevní sestavě. A to tak, že postupuje-li nepřátelská armáda podél vás a jste nuceni zatočit, abyste ji napadli, každý batalion a každá eskadrona provede čtvrtobrat, ať již po celých batalionech či eskadronách, nebo po divizích, a armáda bude zformována v bitevní sestavě.“ Rovněž panovala snaha nepochodovat nikdy s čelem užším než dvacet zástupů, což je důvod pohybů napříč poli, těchto obtížných pochodů, jež bylo třeba vytyčit a připravit den dopředu a jež jsou pro období, o němž hovoříme, charakteristické. Měly plno nevýhod, armády byly díky nim těžkopádné, neschopné rychlých pochodů a manévrů, ale ty jediné dovolovaly zformovat se do bitevní sestavy v několika hodinách.
V několika hodinách, neboť na rychlé rozvinutí kolony nebylo ani pomyšlení. Čtyřmetrové rozchody mezi řady a ty, jež byly nařízeny mezi pelotony, je velmi obtížné dodržovat. Ještě neexistují praktická pravidla pro udržování směru a rozchodů a ve chvíli rozvíjení se zjišťuje, že nic není přesné a že je třeba hodin pro umístění pelotonů na linii. Teprve v roce 1774 nám budou zprostředkovány návyky pruské pěchoty a dovolí nám rychlé rozvinutí pochodových kolon.
Tato situace bude trvat bez velkých změn až do vydání instrukce z roku 1754. V průběhu čtyřiceti let, jež uběhnou od války o španělské dědictví, projdou vývojem jen detaily, což sice připraví půdu pro definitivní reformy, ale bude stále scházet základní princip, který Maurice de Saxe (4) nazve „takt“, tedy jednota, dokonalý synchronismus pohybů, stejně jako dotyk lokte v sevřených řadech.
V Německu pochodovaly jednotky pravidelně a pořadovým krokem od 17. století. Zdá se také, byť jsou toho dokladem jen dobové pochodové písně, že všechny armády Evropy již po staletí pochodovaly jednotným krokem; přesto je jisté, že naše pěchota nebyla až do roku 1754 do pořadového kroku nucena a zachovávala mezi řady příliš velké rozchody na to, aby mohly být dodržovány vyrovnanost a směr. Bude třeba počkat až do roku 1754, aby byl v tomto ohledu vývoj dokončen. (5)
Při nedostatku skutečně užitečných evolucí se užívalo množství vskutku barokních pohybů, „z batalionů se formovaly kružnice, trojúhelníky, čtverce, bastiony; pan de Chevert (6) vyprávěl, kterak byl coby aide-major pluku de Beauce velice obdivován, neboť na konci výcviku prováděného před inspektorem, vykreslil s plukem slova Vive le Roi (Ať žije král), a této živé abecedě nařídil vypálit salvu pro radost.“ (7)
Některé prvky výcviku jsou zanedbávány, ponechány iniciativě pluků, neboť chybí generál, který by měl k prosazení jednotných pravidel dostatek věhlasu. V roce 1750 je vydána jediná ordonance týkající se ovládání zbraní. Ve většině pluků je výcvik prováděn stále jen zřídka a nedostatečně. D’Argenson (8) v oběžníku datovaném 14. listopadu 1743 poznamená, že výcvik jednotek byl často přerušován a jeho nedostatek byl velmi citelný při všech příležitostech, kdy byly jednotky nasazeny. Doporučuje plukovníkům využít k výcviku jakékoli příležitosti.
Jeden důstojník kolem roku 1740 napsal: „Ve Francii se v žádném případě dostatečně nesnažíme nechávat jednotky cvičit evoluce, spokojujeme se s prováděním výcviku ovládání zbraní a správného pochodu. To je dobré, ale nestačí to, atd.“ Jiný řekl: „Ve Francii rekrut ještě není ani oblečený a již nastupuje do stráže a je ponechán vedení seržanta či nebo kaprála. Žádný důstojník se o něho nestará. Sotva je schopen ovládat svou pušku, již jej necháváme manévrovat s celou jednotkou, kde slouží jen k tomu, aby ostatním překážel ve správném pohybu… Věnujme pozornost výhodám, jež mají před ostatními jednotkami pruské oddíly díky nepřetržitému výcviku, který provádějí, a času, který mu již věnovaly. (9)
Naše nedostatky jsou vidět zejména pokud jde o palby. Každý voják sice může vystřelit čtyřicet ran ročně, ale pro střelbu neexistuje jediná instrukce, ani pro individuální, ani hromadnou. Pod záminkou, jež má ostatně vratké základy, že je francouzský voják předurčen výhradně pro boj chladnou zbraní, byly palby ponechány stranou. Přesto, i kdyby měly mít druhořadý význam, bylo by třeba se jimi zabývat. V tichosti je však všeobecně přijaté tvrzení, že nepřátelé „mají nad našimi jednotkami, má-li o vítězství rozhodnout jen palba, nekonečnou převahu,“ a od jakéhokoli soupeření s nimi na tomto poli je upuštěno. (10)
„Jejich pěchota je odedávna uvyklá palbě po pelotonech, a to tak, že všechny tři řady jsou sevřené na hrot kordu (11), první zaklekává, druhý je skloněný a třetí stojí rovně; tyto řady pálí jeden po druhém. V tomto uspořádání vedou neustálou palbu a nikdy se nerozdělí, zatímco Francouzi znají vlastně jen útok s nasazeným bajonetem a bojují s nekonečnou nevýhodou, kdykoli jim terén nedovoluje dostat se k nepříteli.“
Pokud jde o evoluce, v roce 1750 jich nebylo více než v roce 1703. Solidní posun proběhl, jakmile jej umožnila jednotnost výzbroje. Roty (compagnies) se pod označením sekce (sections) staly přirozenými podjednotkami (subdivisions) batalionu. Instrukce pro tábor z roku 1733 toto zjednodušení, jež se objeví nadále ve všech předpisech, posvětila. Dvě roty či sekce formují jeden peloton; dva pelotony jeden oddíl (manche), výraz převzatý ze staré terminologie, kde označoval třetinu batalionu. Půlřad (demi-rang) se skládá ze šesti či osmi rot, podle toho, má-li jich batalion dvanáct, nebo šestnáct.
Od posledních let vlády Ludvíka XIV. bylo zvykem svírat řady před každým obratem. Pomalu se začaly svírat pro všechny evoluce a byly zkoušeny různé postupy, jež měly kolonám usnadnit rychlé rozvinutí. Způsob, který bude zaveden v roce 1753, se opírá o změny rozchodu mezi řady v závislosti na šířce kolony tak, že aby byla každá složka širší než hlubší. Ordonance z roku 1753 ustavuje rozchod mezi dvěma po sobě následujícími řady na 4 stopy (1,3 m) v koloně po sekcích a po pelotonech, na 8 stop v koloně po oddílech nebo po půlřadech, na 12 stop v koloně po batalionech. Různé cestovní kolony jsou od této chvíle v pravém slova smyslu kolonami s celým rozchodem, v nichž by bylo možné rozchody dodržovat, ale v důsledku nedostatečného výcviku se to ještě nebude dařit.
Oficiálně neexistují jiné formace, než rozvinutá linie o čtyřech řadech a cestovní kolony po sekcích, pelotonech, oddílech, půlřadech či batalionech. Představivost velitelů pluků a především vyšších důstojníků určuje zbytek. Každý se snaží najít ovladatelnější a odolnější formace, než jakou je rozvinutá linie.
Poznámky.
(1) Viz : Instructions militaires, M. DE SPARRE. Paris, 1753;
La Tactique, BARDET DE VILLENEUVE. La Haye, 1740;
Études militaires, BOTTÉE. Paris, 1731 a 1750;
Traité des évolutions militaires, BOMBELLES. Paris, 1754;
Mes rêveries, M. DE SAXE. La Haye, 1756. Paris, 1877;
Les Campagnes du maréchal de Saxe, J. COLIN, díl I. Paris, 1900;
Les Éléments de l’art militaire, D’HERICOURT. Paris, 1739.
(2) Jacques-François de Chastenet de Puységur (1655-1743), autor Umění války podle zásad a pravidel (Art de la guerre par principes et par règles) vydaného v roce 1748 (k dispozici na http://gallica.bnf.fr); sloužil v pluku du Roi, kde dosáhl hodnosti podplukovníka, bojoval ve Flandrech i ve Španělsku. Pro své zásluhy byl povýšen do šlechtického stavu a krátce před smrtí také do hodnosti maršála Francie; byl vynikajícím znalcem válečné logistiky. (Pozn. překl.)
(3) Viz obtíže, jež nachází v nejjednoduššeji vyhlížejících obratech Bombelles; viz také Bottém zmíněnou mimořádnou komplikovanost a pestrost pohybů, jež jsou nezbytné pro otevření a sevření řadů, provedení protipochodu, atd.
(4) Hermann-Maurice de Saxe (1696-1750), maršál Francie (1744); syn saského kurfiřta a polského krále Augusta II., ve francouzských službách od roku 1720, vítěz od Fontenoy (1745). Autor spisu Má snění (Mes rêveries) z roku 1732 (k dispozici na http://gallica.bnf.fr), v nichž se věnoval, aniž by dosud měl osobní zkušenost s velením armádě, úvahám o válce a teorii velení; dílo bylo vydáno až po jeho smrti, v roce 1757, a mělo mimořádný úspěch. (Pozn. překl.)
(5) Ordonance z roku 1753 předepisuje pouze to, aby muži vypochodovali stejnou nohou; ordonance z roku 1754 se často obrací k tomuto zásadnímu bodu a opakuje, že při provádění pohybů musejí všichni muži pokládat na zem stejnou nohu.
(6) François de Chevert (1695-1769), příslušník nižší šlechty, který od roku 1709, kdy nastoupil do služby, prošel díky schopnostem a zásluhám všemi hodnostními stupni (major 1728, podplukovník 1739, brigadier des armées du roi 1741, maréchal de camp 1744 a generálporučík 1748) a jen jeho nedosti urozený původ jej pravděpodobně stál hodnost maršála Francie. Bojoval ve Flandrech, Itálii i Německu, zúčastnil se obléhání Prahy.
(7) Essai général de Tactique, kap. 6.
(8) Marc-Pierre de Voyer de Paulmy, hrabě d’Argenson (1696-1764), státní tajemník (ministr) války (1743-1757). Zastánce a podporovatel reforem armády zahájeným maršálem de Saxe; podepsán pod podřízením fortifikačních a dělosřeleckých jednotek ministerstvu války, zřízením Královských granátníků (elitní jednotky milice), reformou vojenských špitálů, založením ženijní školy v Mézières, zavedením výcviku dle pruského vzoru v letech 1750-1755, atd. Pro potřeby armády také nechal vykoupit pozemky nazvané později Martovo pole (Champ-de-Mars).
(9) Válečné archivy, karton č. 7.
(10) Tento absurdní předsudek, který začíná převládat, přetrvá a bude nás neustále udržovat ve všem, co se týká palby, oproti našim sousedům v neblahém podřadném stavu.
(11) Tj. že se každý muž dotýká kolenem konce pochvy kordu vojáka před sebou.