Nejlepší dobové dispozice a ideje jsou shromážděny v projektu o ustavení legií představeném v roce 1755 Rostaingem (1).(2) Chce, aby byla legie složena následně:
2 granátnické roty po 40 mužích;
2 fyzilírské roty po 80 mužích;
4 dragounské roty po 64 mužích,
bez důstojníků a malých štábů.
„Úkolem legionřských batalionů musí být plnění funkce těžké pěchoty, tj. dodržovat úzkostlivě sestavu, ať už v útoku či v obraně.
Budou určovat hlavní bojové akce, ale bude na lehkých jednotkách, aby využily jejich úspěchu, neboť tyto bataliony musí být stále ve stavu pořádku a sjednocení, jež za všech okolností představují jejich sílu; i kdyby byly rozděleny na dvě stejné části, nic nemůže zabránit tomu, aby se podle situace spojily.
Granátníci řečení triariové nebudou tábořit ani bojovat v linii se svým batalionem; budou se držet v jejich týlu, kde budou sloužit jako záloha a budou jim dodávat sebedůvěru; budou rozděleni nebo spojeni podle okolností; jejich úkolem bude poskytnutí rychlé podpory, obnovení boje, usnadnit shromáždění, postavit se snaze vítěze těžit ze svých úspěchů, zastavit se a odrazit jeho postup, a konečně rozhodnout boj, který by byl nejistý, a uspíšit rozbití nepřítele.
Jízdní roty se budou rovněž držet v týlu, rozděleny buď po rotách, nebo půlrotách, nebo spojeny, podle situace; v případě potřeby sesednou. Jejich úkolem nebude tvořit eskadrony, ale poskytnout pěchoty legie veškerou podporu, jakou jí může dát lehké jezdectvo; budou prozkoumávat terén, učiní přiblížení nepřítele obtížnějšími, budou krýt pohyb legie, bude-li třeba, budou bojovat spolu s odřady fyzilírů; budou znepokojovat nepřítele tím, že budou najíždět na jeho boky a jeho týl.
V boji bude jejich hlavní funkcí sloužit jako záloha legie, aby jí dodaly sebevědomí, usnadnily její shromáždění a zabrnánily shromáždění nepřítele, neboť jsou zvláětě vhodné k rozehnání a zničení nepřítele, který byl rozbit či obrácen na útěk bataliony.
Fyzilírské roty musí být velice pohyblivé a lehké; zpravidla budou před legií, aniž se se s nepřítelem srážely, budou jeje znepokojovat svou palbou a zakrývat pohyby legie. Budou cvičeny v boji společně s jednotkami jízdních dragounů, v rozdělování, rozptýlení, shromáždění, průchodu rozestupy ostatních jednotek, a konečně v tom, aby byly schopny dostat se rychle tam, kde jich bude třeba. Budou moci krýt čela kolon při jejich pochodu na nepřítele, přičemž budou cvičeny ve stažení se na boky kolony, jakmile ty dosáhnou nepřítele.
Snadnost pohybu musí být nezadatelným principem všech druhů sestav, a může být ustaven jedině správnými mezemi, jež budou předepsány pro šíři čela batalionu, a rozestupy, jež necháme mezi každým z nich.
Odlišuji plnou sestavu v sevřených řadech a sestavu s rozestupy. První je taková, jež ustavuje celou linii bez jakéhokoli rozestupu, jako linii falangy. Vylučuje lehkost pohybů; vede k vlnění řadů a pomalosti pochodu, a k nenapravitelnému nepořádku, je-li proražena. Může být užita jen za určitých velmi zvláštních okolností a nesmí se stát zásadou.
Druhá ustavuje mezi každou jednotkou rozestupy. Je třeba jí dát přednost, ale může mít tři různé cíle, jež každý vyžadují svou aplikaci principů.
Prvním z těchto cílů je využití zbraně, jež zasahuje z dálky, což je třeba usnadnit roztažením čela a omezením hloubky zástupů.
Druhým cílem je úderná akce; sestava, jež je k tomu vázána, musí mít za princip přesné nasazení mechanických sil, tj. lehkosti, rovnoměrnosti a rychlosti pohybu. Kvalita spočívá ve smísení zbraní, jisté hloubce zástupů a roztažení čela, jež má správné meze.
Rovnoměrnost, lehkost a rychlost pohybu se odvíjejí z omezené roztaženosti čela a pevnosti a soudržnosti dosažených hloubkou. Nikdo nepopře, že tyto tři vlastnosti pohybu útočícího útvaru jsou zásadní; kvalita a smísení zbraní zdokonalují sílu jednotky. Hloubka zástupů poskytuje výhodu váhy a odolnosti. Omezenost roztažení čela poskytuje snadnost rychlého pohybu oproštěného vlnění a rozpadu řadů.
Třetím cílem je ještě rozhodnější úder; ten vyžaduje sestavu vhodnou nejen k úderu, ale k průniku a k rozvrácení a zničení nepřítele; taková sestava musí mít vlastnosti sestavy předešlé s větší hloubkou zástupů a menší šíří čela.“
Rostaing odhaduje, že jeden batalion je obtížný na ovládání za všech okolností, přesahuje-li jeho síla 300 mužů. Dělí proto bataliony své legie na půlbataliony, jež budou skutečnou taktickou jednotkou, dělenou dále na čtyři roty.
Aby mohl pohodlně čelit všem okolnostem, Rostaing přijímá jako základní formaci, podle příkladu maršála de Saxe, zdvojenou sestavu o šesti či osmi řadech. Půlbatalion o 300 mužích, v šesti či osmi řadech, se velmi rychle svinuje do kolony o dvanácti či šestnácti, pokud má útočit, a rozvíjí se neméně rychle do linie o třech či čtyřech řadech, má-li vést boj palbou; jinak je dosti pevný, aby bojoval bajonetem, je-li třeba, a dosti roztažený, aby vedl silnou palbu, zatímco by čekal, než se bude moci rozvinout.
Rostaing shledává Folardovu kolonu příliš těžkou, a správně odhaduje, že jeho půlbatalion o 250 až 300 mužích v hloubce dvanácti řadů má kvality přisuzované jejím vynálezcem koloně, a to na vyšším stupni.
Pokud jde o pravidelné palby, jež tolik zaměstnávají jeho současníky, Rostaing je nepovažuje za příliš účinné:
„Cizinci, Prusové a Holanďané, vedou palbu řízenými salvami řadů či pelotonů; hlavním cílem je učinit je skvělými velkou pravidelností a rychlostí; my se je snažíme napodobovat; nevím, jestli se nám to podaří; pochybuji o tom, ale myslím, že bychom je měli spíše než napodobovat překonat, a to zavedením lepší metody; neboť je jisté, že palba po pelotonech je málo nebezpečná, a palba po jednotlových řadech, zejména z posledních řadů, je mířena příliš nahoru; nemůže být přesně mířená.
Zkušenost z bitev válek let 1733 a 1741 nás nepřesvědčila, že by palba Rakušanů a Holanďanů byla příliš skvělá, a já slyšel od jednoho z našich nejzasloužilejších generálů, že v bitvě u Čáslavi vystřílela pruská pěchota mimořádné množství nabojů, jež by mělo předznamenat totální zničení rakouské pěchoty, která však přesto měla stěží 2000 padlých a raněných.
Protikladná zkušenost, kterou máme s naší nepravidelnou palbou, ať už od Parmy, či odjinud, nám dokazuje, že tato palba je skvělá a dokonce ničivější.“
Nemůžeme se pustit dále do detailů opatření navrhovaných Rostaingem, ale viděli jsme z nich dost, abychom v jeho projektu legie poznali kombinované prvky, jež umožňují boj palbou stejně jako úderem, jednoduché a rychlé evoluce, a konečně nasazení tirajérů, tenkých linií a více či méně hlubokých kolon, podle toho, co z toho vyžadují okolnosti.
Rostaingův projekt je vyzkoušen v Métách před maršálem de Belle-Isle a vévodou de Broglie. Belle-Isle, ve svém hlášení ministrovi, velmi chválí přesné provedení manévrů a dodává: „Je pravda, že jednoduchost pohybů a čistota povelů velmi přispěly k přesnosti všech pohybů, což dokazuje schopnost pana rytíře de Rostaing, kterého nemohu vynachválit.“ Vévoda de Broglie je méně příznivý; říká, že smísení zbraní v legiích o 3000 mužích je pro službu škodlivé; shledává, že jezdectvo a lehké jednotky jsou užitečné jen v počtu velmi značném, a ne po malých pelotonech smísených s bataliony. Ve zbytku posuzuje taktické dispozice navržené Rostaingem jako dobré.
Věc dospěla koncem roku 1755 sem, tedy v předvečer sedmileté války, když na kolbiště vstoupil další vynálezce; tím byl Mesnil-Durand, se svým průvodem manší, plesií a plesionet.
Poznámky:
(1) Barthelemi, řečený rytíř de Rostaing, dělostřelecký důstojník, který padne v roce 1758.
(2) Archives de la guerre, č. 17.