Jean Colin. Napoleonovo vojenské vzdělání. Předmluva.

Mezi generály moderní doby neprokazuje žádný tak pevnou a úplnou metodu jako Napoleon, a žádný především nedosahuje takového stupně vědomostí a dokonalosti od samého nástupu do velení. Pro styl války, jaký vede, mu však žádný z velkých kapitánů minulosti nemohl posloužit za příklad; není to zcela jistě válka ani Condého ani Fridricha Velikého, ač se tito dva velcí muži svým vlastním temperamentem podle všeho Napoleonovi nejvíce blíží.

Jak se tato válečná metoda ustavila? Jde o jeden z nejpřitažlivějších a nejtajemnějších problémů vojenské historie. V Napoleonově době neexistoval, každý považoval za nezbytné připustit bez jakékoli diskuse, že jeho génius se náhle vynořil s prvním tažením, při obléhání Toulonu. Je třeba říci, že podobný názor je již zcela mimo diskusi? Říkalo se také (a šlo jen o výmluvu, způsob, jakým skrýt první zmíněnou idealizaci), že Napoleonův duch byl dosti mocný a rychlý, aby přímo obsáhl celé téma, jež se mu naskytlo, aniž by potřeboval jakoukoli teorii, jež by jej dovedla k řešení. Samozřejmě se dodávalo, že ve válce dochází jen ke zvláštním událostem, jež nepodléhají žádným pravidlům a žádné metodě, a také to, že Napoleonův duch, především praktický a „objektivní“, byl stavěn jen před řešení konkrétních otázek. Bylo tedy zbytečné, že ve svých dopisech a pamětech uváděl množství obecných principů a abstraktních teorií a za příkladem vždy odkrýval pravidlo; prohlašoval, že „veškeré operace je třeba vést v systému, neboť náhoda nevede nikdy k úspěchu“; neustále v něm byl spatřován jen smysl pro praxi a každodenní inspirace.

Tento názor by bylo obtížné odmítnout, pokud by šlo jen o obecnou ideu, jež určuje každou válečnou operaci. Šťastná inspirace může postačovat k výběru bodu pro útok na určitou pozici, k výběru pro ofenzívu nejvhodnější invazní cesty; v Napoleonově géniu však nalézáme jinou věc: jde o celistvý technický prvek, vědu kombinací příliš systematickou a příliš složitou, než aby byla stvořena najednou díky nenadále inspiraci: obecný směr armády byl vybrán, zbývá určit pozici, přesný pochod jednotlivých složek, jejich vzájemné pohyby, jejich nasazení v bitvě, při jejích přípravách a v tom, co ji následuje. Nic z toho nemůže být pochopeno a zkoncipováno najednou ani tím největším géniem. A uvážíme-li, že způsob boje vojsk, přirozeně daný jejich výzbrojí, určuje způsob rozvinutí se a zahájení bitvy; že její forma diktuje výběr dispozic pro pochody, jež jí předcházejí, tj. rozdělení armády, vzájemnou situaci a pohyby jednotlivých kolon; a pokud konečně konstatujeme, že výběr místa pro útok záleží na výzbroji a stavu jednotek; výběru invazní linie, pochodových a bojových formacích armády, pochopíme, že ty zdánlivě nespontánnější ideje při sestavování plánu tažení jsou výsledkem hlubokého a pravděpodobně dosti dlouhého studia taktických nástrojů a postupů.

Je zvláštní, že, jakmile někoho poprvé napadlo, že Napoleonův zázračný génius nepovstal zčista jasna při obléhání Toulonu, a když bylo pátráno po tajemství jeho přípravy, pozornost byla zprvu věnována té části plánů tažení, jež může být podřízena okamžité inspiraci: bádalo se, kdo jej mohl seznámit s průsmykem Cadibone jako cestou do Itálie či s linií na Adidži, aby se v ní udržel. Bylo snadné najít v tomto směru jeho předchůdce; v otázkách taktiky však nebyli nalezeni žádní. Mnozí jiní před ním provedli invazi do Itálie; žádný z nich nezaujal tytéž dispozice, nerozdělil armádu, nepřipravil bitvu jako on. A právě v tomto je, jak se zdá, skutečný problém, který je třeba vyřešit. Co záleží na tom, kde se Napoleon mohl setkat s ideou vstupu do Itálie průsmykem Cadibone, pokud následně neukážeme, jak tato idea stála u zrodu koncepce všech dalších tažení, nebo pokud nenajdeme pro každé z nich nový vzor? Lze si představit, že Maillebois naznačil cestu na Montenotte; byl to patrně Soubise, který ukázal cestu na Jenu; ale kdo kdy pomyslel na Slavkov či Friedland? Záleží na tom, abychom odkryli, jakým způsobem se formovala Napoleonova válečná doktrína; odkud pocházejí nikoli ta či ona z jeho inspirací, ale jeho umění a jeho taktická obratnost.

Tuto otázku by možná nebylo třeba pokládat, pokud bychom přesněji znali stav vojenské vědy ve Francii na konci 18. století: viděli bychom, že revoluční a napoleonská taktika navazuje sotva citelným přechodem na taktiku Guibertovu a Gribeauvalovu; okamžitě bychom pochopili, jak se z této taktiky zrodila samotná Napoleonova strategie, jejíž bezprostřední a zřetelné geniální rysy jsou výsledkem neměnné doktríny, jež je syntézou několika vágních koncepcí načrtnutých jeho učiteli.

Těch nemnoho textů, jež vznikly o taktice 18. století, jsou naneštěstí souborem chyb a protimluvů. Je tedy nezbytné začít souhrnným ale přesným pohledem na válečné metody této doby; dozvíme se tak, co mohl Bonaparte během let u svého pluku vidět a slyšet, proud myšlenek, jenž mu udal směr, poznáme taktický nástroj, jenž znal a ovládal během osmi let před svým prvním tažením. Pohled na armádu, bitvu a válku, jaký si mohl vytvořit před rokem 1793, mu vnukne ideu doktríny, jejíž rozvoj se pokusíme pochopit.