Jean Colin. Napoleonovo vojenské vzdělání. Úvod, II.2.

2. Válka vzájemné dohody.

Nedělitelné armády jsou tak tedy na ohromném válečném dějišti, jež se táhne od severu k Dunaji a od Visly ke kanálu La Manche, něco jako body bez rozměru. Nepřítele, který odmítne bitvu a kryje si bok, nelze tisknout, tlačit, zahnat k jakékoli překážce. Byl by jen do nekonečna pronásledován.

Pokud srovnáme, čím byla bitva na počátku 17. století, s tím, jak se od té doby vyvinula, shledáme, že od tohoto období nebyla nikdy strašnější a rozhodnější; nikdy nezávisel výsledek na méně jistých okolnostech, a nikdy se jí také nebylo možno tak snadno vyhnout. K bitvě tedy dochází jen vzájemnou dohodou. Condé si je ve svém srdci jistý vítězstvím a bitvu si přeje vždy; ale mnozí jiní, a lepší, mající poněkud nižší sebevědomí, či ti, kdo nemohli mít takový pocit převahy, se nepokusí o boj, nemají-li na své straně materiální podmínky pro úspěch, počet a pozici. Tváří v tvář silnějšímu nepříteli se kryjí, zpomalují jeho pronásledování, což je snadné, neboť sebemenší potok jej zastaví, a postačí se ukázat, aby nepřítel ztratil dvanáct hodin rozvíjením svých sil.

Válka se většinou děje za „shodných sil“; žádný z obou protivníků se neodváží vrhnout se do smrtícího dobrodružství, jakým je bitva s rovnoběžnými čely a stejnými zbraněmi. Vyčkává se, dokud nenastanou výběrem pozice podmínky pro mimořádnou naději na úspěch. Než je tedy protivníkovi nabídnuta bitva, dlouho se manévruje; generálové se pozorují, donekonečna vedle sebe pochodují, dokud neuvěří, že jsou ve stavu riskovat rozhodující střetnutí.

Při neschopnosti vrhnout se na nepřítele, zmocnit se jej jemu navzdory, uspíšit rozhodnutí, není kam spěchat. Protože jdeme na souboj, duel, jehož místo a hodina budou určeny vzájemnou dohodou, a který rozhodne vše, nejjistější je se tam dostat v dobrém stavu. Je to třeba ostatně proto, že žoldnéři bez vlasti, kteří tvoří armády, opouštějí při prvním důvodu ke stížnosti prapory. Pochoduje se tedy pomalu a žije se co nejlépe. Sklady a konvoje hrají rozhodující roli. V důsledku primitivního stavu výzbroje a taktiky jsou operace pomalé a těžkopádné.

Pokud jeden z protivníků je či se cítí být silnějším, bude chtít bitvu s tím větším zanícením, že bude rozhodnější; ale nemůže ji nepříteli vnutit okamžitě. K bitvě jej pokusí dohnat sérií přípravných operací, které budou trvat možná roky. Postupně se zmocní všech opevněných přechodů přes řeknu, pak přes další, dobyde blízké pevnosti, vydrancuje či zpustoší oblast do té míry, že se stane neudržitelnou. Omezí tím pole, po němž se může jeho nepřítel pohybovat, vnutí mu jedinou ústupovou linii, po níž jej bude pronásledovat, dokud nepříteli nezbude jiná alternativa než se bít či vyjednávat.  Takový je ve stručnosti cíl čtyř posledních tažení třicetileté války.

Co je zapotřebí, aby tato pomalost zmizela? Je třeba, aby se zvýšil dostřel a účinnost palby tak, že dá krytému muži významnou výhodu proti tomu, který postupuje nekrytý; že současně umožní rozbít uniformitu bitevní sestavy a nasadit síly nepravidelně a velmi rychle; je třeba, aby jednotky, jež získaly schopnost manévrovat, byly ve stavu velice rychle zaujmout a změnit své uspořádání; aby se každý batalion mohl okamžite zformovat do bitevní sestavy či do kolony v jakémkoli daném směru. A konečně je třeba, a to je zásadní, aby dělostřelectvo bylo schopno prolomit překážky, a aby armády mohly rozšířit své akce dočasně detašovanými sbory, schopnými omezit manévrovací a ústupovou zónu protivníka. Všech těchto výsledků bude ovšem úplně dosaženo až po sedmileté válce, a v důsledku toho bude možno jejich vliv pocítit až v průběhu tažení republiky a císařství.