Oleg Sokolov: Císař Alexandr a formování Třetí koalice

O roli imperátora Alexandra I. při formování třetí protifrancouzské koalice přenesl v rámci slavkovské konference „Evropské aliance 18. století – aliance Evropy kolem impéria Velkého národa. Slavkovská bitva a její pozadí“, která proběhla jako součást akce Austerlitz 2003, přednášku prof. Oleg Sokolov. Byla publikována v našem sborníku Třetí koaliční válka 1805 a s laskavým svolením autora ji zpřístupňujeme online. Pan profesor svůj pohled v dalších letech dále rozvedl, věnoval se mu mj. v knize Austerlitz, Napoleon, Evropa a Rusko i během kolokvia Austerlitz 2015 nebo letos při přednášce v rámci jarní vzpomínkové akce v italské Porcii.

Přes hojnost prací věnovaných válce napoleonského císařství proti Třetí koalici zdají se nám důvody, jež stály u zrodu tohoto konfliktu, stále nedostatečně prostudované. Francouzští historici se zpravidla spokojí se zjednodušením, jež nejlépe vystihuje věta slavného specialisty na napoleonskou epochu, Jeana Tularda: „Anglické zlato nezůstalo na kontinentě pasivní. Dosáhlo založení koalice, třetí protifrancouzské. Rusko se nechalo přesvědčit snadno… Anglie slíbila 1.250.000 liber ročně za každých sto tisíc mužů Ruskem nasazených do války.“ Jiný známý francouzský autor řekl: „Duch Občanského zákoníku, ctižádost nového Císaře znepokojovaly vládce staré Evropy.“ Jinak řečeno, válka začala, protože se Anglii díky zlatu podařilo spojit okolo sebe Evropu, která již byla znepokojena revolučním duchem, který vyzařoval z napoleonské Francie.

Pokud jde o ruské historiky, popisují zpravidla důvody tohoto konfliktu ještě stručněji. Pro ně není ruská účast na konfliktu roku 1805 více než nezbytnou preventivní válkou, jež měla, podle jejich názoru, předejít Napoleonově agresi vůči Rusku. Významný sovětský historik Pavel Žilin napsal: „Posílení napoleonské agresivní politiky na Balkáně a aktivity francouzských diplomatů v Turecku vytvářely reálné nebezpečí průniku francouzských vojsk k Černému moři a k Dněstru, ovládnutí průlivů, vytvoření vojenského nástupiště pro válku proti Rusku (!)“. Pro sovětského historika je vše jasné: napadl-li Napoleon Rusy v roce 1812 na jejich území, znamená to, že v jeho hlavě byly od samého počátku plány na ovládnutí Ruska a zotročení ruského lidu.

Absurdnost posledního pohledu na věc je zřetelná. Stačí říci, že od chvíle uchopení moci Napoleon nepomýšlel dlouhou dobu nejen na útok proti Rusku, ale ani neviděl linii své evropské politiky jinde než ve francouzsko-ruském spojenectví, jež bylo schopné zastavit neustálé války na kontinentě a přinutit Anglii k zasednutí za vyjednávací stůl. Dne 2. ledna 1801 v průběhu zasedání Státní rady První konzul prohlásil: „Francie může mít za spojence pouze Rusko. Tato velmoc je klíčem k Asii…“ Dokonce v průběhu války se Třetí koalicí, po bitvě u Slavkova, prohlásil Napoleon: „Rusko budu mít, ne dnes, ale za rok, za dva, odteď za tři roky. Čas smaže všechny vzpomínky a byla by to ze všech aliancí asi ta, jež by mi vyhovovala nejvíce.“ Přesto ale před prohloubeným studiem nesnese kritiku ani klasický francouzský pohled. Tento pohled totiž vůbec nebere v potaz fatální roli, kterou hrál v rozpoutání války císař Alexandr I. Právě tomuto tématu bych rád věnoval svou přednášku.

Je třeba si povšimnout, že od svého nástupu k moci v březnu 1801 a až do roku 1802 se mladý ruský car vůbec o zahraniční politiku nezajímal. Věnoval se snům o reformách, jež měly transformovat neforemnou stavbu jeho říše. Ale při první kolizi s politickou realitou se Alexandr, který nesnášel dlouhodobou a soustavnou práci, trpce ve svých snech zklamal. Pochopil, že hlavní překážka ve vývoji Ruska, nevolnictví, nemůže být eliminována bez rozhořčeného, nemilosrdného odporu šlechty, a že jeho moc, navenek vyhlížející jako absolutní, je ve srovnání s jejím vlivem velice slabá. Ale protože veškeré ostatní problémy vycházely z tohoto hlavního zdroje, udělat cokoli závažného bez riskování vlastní hlavy bylo nemožné. Vše, co se Alexandrovi podařilo udělat, byla série nevýznamných reforem, jež nezměnily na vnitřním životě Ruska takřka nic. A tak od roku 1802 začal řídit veškeré aktivity zahraničních věcí ruské říše.

Je třeba říci, že se v té době Rusko nalézalo v mimořádně výhodné pozici. V roce 1801 byly podepsány dvě smlouvy prvořadé důležitosti: 17. června 1801 v Sankt-Petersburgu námořní smlouva s Anglií a 10. října v Paříži mírová smlouva s Francií. Současně bylo zpečetěno spojenectví s Tureckem smlouvou podepsanou ještě za vlády Pavla I. Takže, při zachovávání dobrých vztahů s velmocemi, jež měly pro Rusko prvořadou důležitost, mohlo zůstat nejen bez obav o své hranice, ale navíc si zajišťovalo úplnou volnost při posilování pozic na mezinárodní politické scéně i doma.

Sen Petra Velikého se stal skutečností: námořní dohoda s Anglií, kontinentální dohoda s Francií a široké spojenectví s Osmanskou říší. Východní val se tak otočil čelem k západu. Obě východní říše mohly od teď pokojně pozorovat peripetie velkého zápasu Francie proti Anglii, slona proti velrybě. Je třeba poznamenat, že taková situace vyhovovala dokonale mínění ruské vládnoucí oligarchie. Francouzští historikové zmiňovali často nepřátelství ruské aristokracie vůči revoluční Francii. A to je dost přesné. Mnoha aristokratům toto nepřátelství zůstalo i po nástupu Napoleona Bonaparta k moci. Postačí připomenout nesmiřitelný postoj anglofilů a zvláště známého klanu Voroncovů, ke kterému patřil velvyslanec v Londýně, hrabě Semjon Voroncov a jeho bratr Alexandr Voroncov (září 1802 až prosinec 1805 státní kancléř Ruska), stejně jako velvyslanec ve Vídni, hrabě Andrej Razumovskij. Bylo by však nevhodným zjednodušením zobecnit jejich postoj na celou vlivnou ruskou aristokracii. V jejím středu se odlišovala strana takříkajíc ruská, jež se vyslovila pro nezávislou zahraniční politiku, jejíž směřování nemělo být diktováno anglofilstvím, ale zájmy Ruska. K těmto vlivným kruhům patřil mezi jinými člen Státní rady a vicekancléř, hrabě Nikolaj Rumjancev, stejně jako slavný generál Kutuzov. Ten otevřeně prohlašoval, že Rusko musí: „zachovat Napoleona pro Evropu“. A tímto směrem byla také orientována ruská zahraniční politika, dokud ji do svých rukou nepřevzal Alexandr I.

Nejčastěji se říká, že to byla Anglie, kdo dotlačil Rusko do protifrancouzské koalici. Ve skutečnosti to bylo Rusko, a přesněji císař Alexandr I., kdo oslovil Angličany jako první. Na konci roku 1803 car britské vládě navrhl jednat ve shodě v případě Bonapartova útoku proti Egyptu. Navrhoval také bez čekání přistoupit ke společným přípravám na Korfu. Angličané projevili málo nadšení, nedůvěřovali příliš prohnaným Moskvanům, báli se jejich choutek ve středomoří i jejich obvyklých převratů. Ale tento neúspěch Alexandra neodradil. V otázce statutu ostrova Malty vystupoval takovým způsobem, že anglická vláda nakonec projevila v jednání s Francouzi absolutní neústupnost a zásadní nevoli. Anglický kabinet kategoricky odmítl vrátit tento ostrov komukoli. Jak víme, tato otázka se stala hlavním předpokladem pro francouzsko-anglický konflikt.

Takřka všechny ruské zdroje uvádějí bez rozdílu, že Alexandr I. choval vůči Prvnímu konzulovi až patologickou averzi a žárlivost. Bonapartovy mimořádné úspěchy a obrovská popularita i mezi ruskou šlechtou jej iritovala do krajnosti. Tato žárlivost se po popravě vévody d‘Enghien vyvinula v nesmiřitelnou nenávist. Původní text protestu, který chtěl Alexandr adresovat Francii, byl tak hrubý, že i politici na hony vzdálení profrancouzskému cítění jej úpěnlivě žádali, aby změnil alespoň formu zprávy, v níž byla následující věta: „Jeho Veličenstvu se hnusí zachovávat nadále vztahy s vládou, jež nezná zábran ani povinnosti žádného druhu, a jež, poskvrněná ohavnou vraždou, nemůže být dále považována než za hnízdo ničemů.“ Forma zprávy byla změněna, ale to podstatné v ní zůstalo – Rusko nejen drsně pokáralo Prvního konzula, ale navíc se obrátilo na všechny mocnosti Evropy listy plnými nepokryté nenávisti vůči Bonapartovi. Je zvláště zajímavé citovat několik pasáží z dopisu adresovanému tureckému sultánovi: „Neuvěřitelná událost, k niž právě došlo na území německé říše v zemích bádenského kurfiřta, kde byl ozbrojenou rukou Francouzi unesen vévoda d’Enghien, aby byl přiveden na popraviště, protne Portu pocitem údivu a stejné bolesti, jako to dokázala všude jinde.“ Ve tomto dopise mluvil Alexandr k sultánovi s tak nežnou starostlivostí, že musela sultána ovládnout hrůza z tak příšerného znásilnění „lidských práv“.

Jak víme, Bonaparte prostřednictvím svého ministra zahraničních věcí Talleyranda Alexandrovi odpověděl velmi rozhodným tónem: „Obžaloba, kterou dnes (Rusko) vznáší, vede k otázce, zda by, když Anglie zamýšlela vraždu Pavla I. a bylo by známo, že původci komplotu se nacházejí jednu míli od hranic, nebylo vyvinuto úsilí k jejich zadržení?“ Tento dopis byl pro Alexandra trojitým políčkem. Za prvé se zde, v rozporu s oficiální verzi přijatou v Rusku, hovořilo otevřeně o tom, že císař Pavel I. byl zabit. Za druhé bylo zdůrazněno, že se do této vraždy zamíchali Angličané. A konečně bylo dáno na srozuměnou, že Alexandrovi nebyla vražda jeho otce cizí, a v důsledku toho není na něm, aby posuzoval morálku vlád jiných zemí. Alexandr na tento dopis nikdy nezapomene. Od té doby se svržení Napoleona stalo smyslem celého jeho života na více než 10 let jeho hlavním cílem. Ke své sestře později prohlásil: „V Evropě není pro nás oba dost místa. Dříve či později musí jeden z nás zmizet.“ Plukovníku Michaudovi řekne: „Bude to buď Napoleon, nebo já, ale nebudeme moci vládnout společně.“ Pod tímto světlem se nám zdá zajímavým názor historiků, kteří malovali Alexandra, jak se snaží budovat protifrancouzské koalice z reakcionářských pohnutek a s přáním restaurovat ve Francii monarchii Bourbonů. Později, v roce 1814, šokoval francouzské royalisty, když prohlásil, že v zásadě není proti republice. Generálu Tollovi vysvětlil: „Nejde o Bourbony, ale o svržení Napoleona.

Od dubna-června 1804 rozvinul Alexandr horečnou diplomatickou aktivitu. Dopisy s nabídkami útočných spojenectví proti Francii letěly do všech hlavních měst Evropy. Ale nejdůležitější demarše byly zasílány do Anglie. Na podzim roku 1804 poslal Alexandr do Londýna svého osobního posla Nikolaje Novosilceva. Car mu dal důvěrné instrukce, ve kterých černé na bílém doporučoval napřít veškeré úsilí na vytvoření ofenzivního anglo-ruského spojení. V instrukcích datovaných 23. září 1804 říká, že je nezbytné, aby členové budoucí koalice vyhlásili za svůj cíl svržení Napoleona, ale pokud jde o francouzský národ, je třeba ohlásit, „že to není on, který je viněn, ale jedině jeho vláda, stejně tyranská pro Francii jako pro zbytek Evropy“ a že si členové koalice „nepřejí nic jiného, než zbavit Francii despotismu, pod nímž úpí, nechat jí volnost výběru vlády, jakou si bude sama chtít ustavit.“ Bonaparte a jeho stát byli hodnoceny tím nejhorším způsobem: „skandální vláda, jež pro své účely užívá střídavě despotismus a anarchii.“ Ale pokud šlo o budoucí organizaci poražené Francie, o Bourbonech Alexandr nešpitl ani slovo: „vnitřní společenský řád bude založen na rozumné svobodě…“ Autokratický car Ruska také poznamenal: „Rusko a Anglie by stále více šířily tohoto ducha moudrosti a spravedlnosti.“ Duch moudrosti a spravedlnosti byl ostatně chápán poměrně originálně. Říkalo se kupříkladu: „Je také zřejmé, že existence příliš malých států není ve shodě s cílem, který si klademe, protože nemají žádnou sílu… a neslouží… žádným způsobem obecnému dobru.“ Bylo také poznamenáno, že je nezbytné: „aby si obě ochranné velmoci zachovaly jistý stupeň převahy v Evropských záležitostech, neboť jsou jediné, jež jsou svými polohami nezvratně zainteresovány na tom, aby v nich vládl pořádek a spravedlnost“… Návrhy aliance byly do takové míry výhodnější pro Anglii, Rusko nežádalo žádné kompenzace, že byli Angličané nejprve velmi nedůvěřiví. Situace pro ně však byla tak nebezpečná, že se ministr Pitt za nedlouho aktivně zasadil o vzájemné sblížení. A 11. dubna 1805 podepsaly obě vlády v Sankt-Petersburgu anglo-ruskou smlouvu.

Aniž by čekal na podpis smlouvy podnikl Alexandr ty nejaktivnější kroky, včetně skutečného politického vydírání, jež měly směřovat k tomu, aby Rakousko a Prusko rovněž vstoupily do koalice. 7. května 1804 prostřednictvím velvyslance ve Vídni Razumovského se Alexandr obrátil na císaře Františka: „Ač se, vzhledem k poloze svých zemí, nemusím Francouzů příliš obávat, považuji nicméně za nemožné zůstat lhostejným vůči nebezpečí, jež hrozí ostatním státům Evropy… je třeba násilnějších zbraní, než jakou je v politice obranná smlouva, jež sice může zachovat stávající rovnováhu, ale ne ji nastolit, je-li takto úplně zničená… ať už začne válka na kontinentě jakýmkoli způsobem, musí na ni být vždy hleděno jako na obrannou, francouzská vláda vede již dlouho přímou agresi proti všem zemím Evropy.

Rakousko a Prusko byly připraveny s radostí podepsat obrannou alianci, ale ani jedna ani druhá mocnost se nechtěly vrhnout po hlavě do války s nejasnými cíly a výsledkem neméně pochyným. To proto byly současně s nabídkami dvorům ve Vídni a v Berlíně činěny narážky, že by jejich případné odmítnutí mohlo mít nepředvídané následky. Ve zprávě hraběti Razumovskému ministr zahraničních věcí upřesňoval: „Že kdyby se… tyto mocnosti nechtěly účinně postavit neblahým záměrům, jež na ně hledí z největší blízkosti, a přispět k záchraně Evropy před otevřenou propastí, která ji má pohltit, císař (Ruska) na ně bude hledět s bolestí, kterak se blíží ke své záhubě, a bez jakýchkoli závazků vůči nim nebude v rozpacích myslet v intencích, jež mu budou diktovat bezpečí a prospěch jeho vlastních zemí, odděluje je zcela od zájmů svých sousedů.

Snažení Alexandra I. bylo korunováno úspěchem. 16. června 1805 se Rakousko přidalo k anglo-ruské aliance a 10. září 1805 byla podepsána smlouva mezi Ruskem a Královstvím Obojí Sicílie. Konečně 1. března 1805 byla v Sankt-Petersburgu uzavřena smlouva rusko-švédská a 3. října 1805 v Beckaskogu smlouva anglo-švédská. Třetí koalice byla vytvořena. Můžeme si povšimnout, že při podpisu všech těchto smluv se Alexandr staral nejméně o zájmy své země a svého lidu. Například při podpisu smlouvy s londýnským kabinetem si Alexandr na Angličanech nevyžádal žádnou protihodnotu. A to při tom smlouva zachránila Anglii před vyloděním francouzské armády. Ruský car se naopak stavěl do role žadatele. Bál se jediné věci – že se s ním Angličané nebudou chtít spojit pro válku proti Napoleonovi. To proto nežádal vrácení ostrova Malty maltézskému řádu. Ten byl přitom pod ruskou ochranou.

Sečteno, v Alexandrových činech nespatřujeme žádnou určující linii vedenou geopolitickými zájmy Ruska ani ziskem jeho vládnoucí vrstvy. Pokud se po porážkách v letech 1805-1807 v Rusku mezi šlechtou a zejména mezi důstojníky projevilo protifrancouzské cítění, nevidíme nic podobného na počátku války roku 1805. Již jsme zmínili proanglické cítění určitých ruských aristokratů, zejména těch, jejichž materiální zájmy byly vázány na prodej obilí do Anglie. Nesmíme však zapomínat na početné vazby, jež pojily ruskou aristokracii k Francii. Již celá sankt-petersburská šlechta mluvila, četla a psala jen francouzsky. Někteří aristokraté, jako známý hrabě Stroganov, byli vychovávání ve Francii. Tento mladý hrabě se stal dokonce svědkem Francouzské revoluce, kterou obdivoval. V roce 1802 se v Sankt-Petersburgu objevilo dílo „Historie Prvního konzula Bonaparta od narození po lunévilleský mír“. V předmluvě autor hovořil o Prvním konzulovi následujícím způsobem: „Tento energický génius vyniká celou svou živostí nejen uprostřed vojska, ale v čase míru se v něm rodí nové síly a on podniká a uskutečňuje velké činy, jež musí činit lid šťastným.“ Ve známém ruském časopisu „Vestnik Evropy“ se o Bonapartovi můžeme dočíst: „… zasloužil si nekonečné uznání Francie i Evropy tím, že zabil nestvůru Revoluce.“ Mnozí ruští důstojníci Napoleona upřímně obdivovali, stal se pro ně symbolem romantického hrdiny. Známý historik Michajlovskij-Danilevskij, v té době mladý muž, napsal: „kdo nežil v době Napoleona, nedokáže si představit, kam až svou morální mocí zasahoval mysl svých současníků.“ A Sergej Glinka, další důstojník, budoucí hrdina války roku 1812 a autor ultra vlasteneckých a protifrancouzských děl, uznával, že v době svého mládí (jež se chronologicky shoduje s našim obdobím) snil o válečné službě pod Bonapartovými prapory.

Pokud jde o ruské obchodníky, byli mnohem méně nadšení, ale více praktičtí. Zajímali se, jak nám dokumenty ukazují, nejen o obchod s Anglií. Zejména v této době se námořní obchod jižními moři aktivně rozvíjel. Ruští obchodníci využívali míru s Tureckem a vedli stále významnější obchody s Itálií, Španělskem a Francií skrze Černé a Středozemní moře. Pokud v roce 1802 přistálo v ruských černomořských přístavech 706 obchodních lodí, v roce 1805 jich bylo už 1.251. Zkušenost ukazovala, že v tomto směru byl vývoz obilí velice výhodný, a prodej ruského železa z Uralu úspěšně konkuroval železu anglickému. Již v roce 1805 vývoz obilí přes černomořské přístavy významně přesáhl vývoz přes přístavy na Baltu. Jistá skupina státníků praktického ducha si myslela, že Rusko se nemá bát Francie, ale spíše Anglie. Podívejme se, co napsal Rostopčin Voroncovovi v dopise z 23. srpna 1803: „… ať je jaký chce (anglický ministerský předseda), bude mít vždy na mysli zničení jediného protivníka, Francie, s cílem despoticky ovládat svět. Anglické ministerstvo přimělo Bonaparta jednat, aby mělo záminku proti němu znovu začít válku. Chce si ponechat Maltu a ponechá si ji, následně se, v případě pádu Osmanské říše, zmocní Egypta; takže přijde čas, kdy bude třeba žádat o pasy u britských funkcionářů, abychom dostali povolení plavit se po mořích.

Sečteno, je těžké definovat jednosměrný vektor v cítění ruské vládnoucí elity. Proanglická cítění se mísila zvláštním způsobem s cítěním profrancouzským, zatímco ekonomické zájmy diktovaly potřebu obchodovat s více zeměmi Evropy. V petrohradských salonech bylo možné potkat stejně tak francouzské emigranty volající po křížové výpravě proti Bonapartovi, té havěti Francouzské revoluce, a mladé vychované ruské aristokraty, obdivovatele Napoleonova génia. Část důstojníků žijící podle zásad Porthose „biji se, protože se biji“ hleděla s nadšením na možnost utkat se s Napoleonovou armádou na poli cti; ostatní předvídali nebezpečí takové války; a jiní říkali, že by se s větším potěšením bili proti Angličanům. V románu Válka a mír Leon Tolstoj ústy jedné staré urozené dámy docela dobře vyjadřuje tento neurčitý a opatrný stav ducha vládnoucí ruské třídy. V odpovědi na proslov mladého důstojníka, který hledí na budoucí válku s nadšením, tato starší dáma s hořkým úsměvem řekla, obracejíc se na všechny: „Jeremo, Jeremo, udělal bys lépe, kdybys doma zůstal, vřeteno si vinul!“ Konečně, historik Karamzin vzpomínal na tuto dobu: „Nikdy nezapomenu na své hořké předtuchy, když jsem se, právě jsem trpěl nemocí, dozvěděl o odchodu našich vojsk… Rusko uvedlo do pohybu své síly, aby pomohlo Anglii a Vídni, to znamená sloužilo jako nástroj jejich nenávisti proti Francii a to vše bez jakékoli výhody pro sebe.

Nic tedy nenutilo Rusko podstupovat boj proti napoleonské Francii: ani jeho geopolitické zájmy, ani jeho ekonomické zájmy, dokonce ani obecné mínění ruské elity, zejména ne zájmy ruského lidu, po který byla tato válka a její důvody zcela nepochopitelné. Ruský historik pracující v emigraci, Boris Muravjev, to správně vystihl, když mluvil o tomto posledním bodě. K Alexandrově reakci na popravu vévody d’Enghien napsal: „Zjevně tím nejméně zaujatým těmito kroky byl ruský lid, pro který  nebyl vévoda d’Enghien zastřelený v příkopu ve Vincent větším zájmem než z rozkazu Bogdochána na kůl naražený mandarín.

Veškerá zodpovědnost za rozpoutání tohoto konfliktu z ruské strany náleží výhradně císaři Alexandrovi I. Co víc, není žádných pochyb, že bez jeho aktivního, abychom neřekli přímo horečnatého úsilí vytvořit koalici, je dost možné, že by tato k této válce nikdy nedošlo. Ne, nejsou to anglické peníze, kdo svedl Rusko. Ten 1.250.000 liber, slíbených za krev 100.000 ruských vojáků byla v porovnání s bohatstvím nesmírného impéria naprosto směšná suma. Může to vypadat jako paradox, a i když to zní dost divně, v našem století, jež se stále snaží nacházet za vším vysvětlení výhradně ve sféře ekonomických a materiálních zájmů, – hlavním důvodem vytvoření Třetí koalice, a tedy války, jež tomu následovala, byla žárlivost a nenávist jediné osoby – ruského cara Alexandra I.

(překlad z francouzštiny Jakub Samek)