Název zdroje: Týden
Datum vydání: 12.01.2009
Ročník: 16
Číslo: 2
Nadpis: 1809 – těžký rok pro naši širší vlast (200 let)
Strana: 66
Rubrika: Kultura
Autor: – jps-
Odkaz: http://www.tyden.cz
Pro rakouskou monarchii to byl asi nejhorší rok z napoleonských válek. Pokrokový tyran z Korsiky naopak v tom roce triumfuje, i když v takovém rozsahu už definitivně naposledy.
Napoleon Bonaparte dosáhl vrcholu své slávy na kongresu v Erfurtu v říjnu 1808. Tehdy mu složil poklonu sám velký Goethe, který za to dostal kříž Čestné legie. Spolu s carem Alexandrem si císař de facto rozparceloval Evropu, nezkrocená zůstala jen Velká Británie (izolovaná kontinentální blokádou) a do jisté míry Rakousko, byť to vydalo na oltář revolučního zvrhlíka svou princeznu Marii Luisu, dceru císaře Františka I. Na přelomu roku měl Napoleon největší starosti na Pyrenejském poloostrově, na němž se táhla špinavá a krvavá válka, která měla ze strany Španělů charakter „národněosvobozeneckého boje“. Císařových starostí se španělskými zpátečnickými vlastenci využili vlastenci rakouští, kteří připravili počátkem roku 1809 lidové povstání v Tyrolsku, jež Napoleon přifařil k vazalskému Bavorsku. V čele revolty, která se zpočátku vyvíjelo velmi slibně, stál svobodný sedlák a hostinský Andreas Hofer, vousatý alpský národní hrdina, který má pro Rakušany podobný význam jako pro Slováky Jánošík nebo pro nás Kozina či Žižka, čímž se nechceme Rakušanů dotknout, neboť Hofer nebyl ani zbojník, ani hrdlořez. Ovšem jánošíkovský je motiv zrádce Franzla, který nakonec přivedl okupanty do alpské salaše, v níž se Hofer po porážce povstání na podzim 1809 skrýval. Popraven byl na Napoleonův příkaz v únoru 1810 v pevnosti v Mantově. Dřív než se tak stalo, měl Napoleon s osamoceným Rakouskem plné ruce práce. V květnu musel sice vtáhnout do Vídně, ale arcivévoda Karel Ludvík (jeho pomník se vzpíná na vídeňském náměstí Hrdinů) chytře stáhl vojsko a v bitvách u Aspernu a Esslingenu (kousek od moravských hranic) mu zasadil citelné rány. Byly to vlastně první velké porážky „neporazitelné armády“. Jenže Napoleon se oklepal a o šest týdnů později rozdrtil naše vojska v dvoudenní bitvě u Wagramu, opět v kraji, v němž se v Rakousku tradičně válčí, tedy na Moravském poli. Francouzi nás pak pronásledovali až do Znojma. Tam byl arcivévoda donucen podepsat příměří a v říjnu pak císař a Napoleonův tchán František v Schönbrunnu uzavřel potupnou mírovou smlouvu. Rakousko přišlo o mnohá území, ztratilo přístup k moři a osud tyrolských „orlů“ byl zpečetěn. Kola osudu se však pomalu otáčejí na druhou stranu. Však se v tom roce stává ministrem zahraničí hrabě Metternich, který se s Napoleonem ještě popasuje.
– jps-
Odhlédneme-li od poněkud zbytečně zaujatého stylu (Napoleon jako „pokrokový tyran z Korsiky“ či „revoluční zvrhlík“) jsou v jeho textu zarážející omyly a zavádějící náznaky.
„Zvrhlíkovi“ dává do lože dceru „nezkorceného Rakouska“, arcivévodkyni Marii-Luisu, již v roce 1808, v souvislosti s erfurtským kongresem, na němž si měl Napoleon parcelovat Evropu s carem Alexandrem. Napoleon si ve skutečnosti vybere Marii-Luisu až po uzavření míru s Rakouskem a vezme si ji v roce 1810. Rakousko vyhlásilo Francii válku v roce 1805 i v roce 1809, „vazalské“ Bavorsko (spojenci Francie jsou jejími vazaly, spojenci ostatních mocností jsou jistě svébytnými a respektovanými partnery) je dvakrát Rakouskem napadeno, leč Tyrolsko je k němu prešpurským mírem v roce 1805 podle autora „přifařeno“, jakoby šlo o nějakou vrtošivou zlovůli. O důvodech války a jejím průběhu není v textu ani slovo. Napoleon „měl s osamoceným Rakouskem plné ruce práce“ a „v květnu musel vtáhnout do Vídně“. Že však Napoleon tuto válku rozhodně neinicioval, že mu byla Rakouskem vnucena v pro něj velmi nevhodnou dobu? Že do Vídně „musel“ vtáhnout v důsledku rakouských porážek od Řezna přes Eggmühl po brány hlavního města?
Asi aby bylo rakouské vítězství u Aspern dostatečně podtrženo, Jiří Peňás z jedné bitvy dělá dvě – Aspern a „Esslingen“ (ta obec se jmenovala a jmenuje Essling), položí je „kousek od moravských hranic“ (Aspern je dnes součástí Vídně, Essling leží coby kamenem dohodil), a nechá arcivévodu Karla, který „chytře stáhl vojsko“ (předem promyšleným ústupem jsme nepřítele donutili obsadit vlastní hlavní město), Napoleonovi zasadit „citelné rány“. O šest týdnů později se Napoleon „oklepal“ a Rakušany u Wagramu „rozdrtil“. Autor tu jde nesmyslně ode zdi ke zdi, protože stejně jako nebyla bitva u Aspern pro Francouze žádnou tragédií, nebyl Wagram ani zdaleka „rozdrcením“ rakouské armády, která spořádaně ustoupila směrem na Znojmo. Arcivévoda tam jistě byl „donucen“ podepsat příměří, donucem především vlastními chybami a faktem, že až na jedinou prohrál všechny bitvy tažení, které mělo být úspěšnou ofenzívou proti nepřipravenému nepříteli.
Mírová smlouva byla jistě tvrdá. Odpovídající tomu, že Rakousko bylo (opět) tím, kdo válku začal, a to nedlouho po Slavkovu a prešpurském míru, odpovídající také tomu, jak válka probíhala. Týden po zahájení rakouského vpádu do Bavorska c.k. armáda ustupovala zpět se ztrátou 50 tisíc mužů. Podle autora byla smlouva „potupná“, aniž by dodal, že se potupilo jen a jen Rakousko samo. V závěru pak Jiří Peňás temně Napoleonovi „hrozí“ Metternichem, aniž by dodal, že přece právě Metternich byl tím, kdo významně přispěl k uzavření mírové smlouvy a následně také ke svatbě Napoleona s Marií-Luisou coby zpečetění nového spojenectví. Ten samý Metternich byl také v úřadě, když sbor maršála Schwarzenberga pochodoval pod Napoleonovým velením v roce 1812 do Ruska. Naznačovat, že snad byl Metternich od začátku spolustrůjcem Napoleonova pádu či Napoleonovým nepřítelem, je absurdní.
Co jsme se vlastně v článku o těžkém roce „pro naši širší vlast“ dozvěděli?