Joseph Müller, narozený 31. ledna 1779 v Liberci, jeden z několika synů truhláře, vstoupil v roce 1803 z touhy po vojenském suknu jako čtyřiadvacetiletý k řadovému pěšímu pluku IR24 Auersperg, odkud byl po zhruba půl roce služby přeložen kvůli urostlé postavě ke kyrysnickému pluku KR4 Kronprinz Ferdinand.
Antoine Henri, baron de Jomini (6. března 1779 – 22. března 1869) je jedním z nejznámějších teoretiků vojenského umění první poloviny 19. století opírající své závěry o zkušenosti, spíše nepřímé, z koaličních válek let 1792-1815, a o službu v ruské armádě. Jeho Le Précis de l’art de la guerre je hojně citovaným dílem. Nabízíme velmi kritické zhodnocení pasáží týkajících se malé pěchotní taktiky. Jde o první část dvojdílného článku, jehož cílem je nabídnout odpověď na otázku odpovědnosti za neblahé formace hlubokých kolon francouzského 1. armádního sboru u Waterloo. A je současně výzvou k diskusi, a jako takový možná kritický až příliš, provokující.
Terén u Raszyna byl Poniatowským vybrán záměrně, neboť půda byla bahnitá a možnosti manévrování velmi omezené, což umožňovalo obranu i proti přesile. A věru toho bylo zapotřebí, neboť proti 24 000 císařských mohl Poniatowski postavit jen zhruba 14 000 vlastních vojáků.
Filip Jakub Pešek, narozený 1. května 1785 v Todicích na Jílovsku (dnes součást Velkých Popovic), se vyučil tkalcem, dokonce se stal mistrem a dařilo se mu prý tak dobře, až to vzbudilo závist sousedů. Dne 16. července 1805 byl nuceně odveden, jak sám píše, „k císařskému královskému arciknížete Rainera pěšímu pluku“, s nímž pochodoval do Bavor, do války s císařem Napoleonem, kterou mu Habsburk František II. právě vyhlásil.
Francouzských, anglických, ruských i německých pamětí na války s revoluční a napoleonskou Francií se zachovalo bezpočtu, v habsburské monarchii, která se v těchto bojích bila nejdéle, jich ale vzniklo překvapivě poskrovnu a vzpomínek vojáků z českých zemí je jak šafránu.
Farní kronika s názvem „Popis farního kostela v Jevišovicích a filiálního kostela v Černíně," kterou založil v roce 1804 místní farář Dominik Drnholecký, obsahuje dva záznamy o Francouzích ubytovaných ve městě Jevišovicích v letech 1805 a 1809. Dnes se podíváme na druhý záznam z roku 1809.
Bol mužom ktorý de facto porazil Napoleona. Predstavoval pomerne vzácnu symbiózu politika, diplomata a vojaka. Vo vzťahu k podriadeným bol zhovievavý, úslužný ale pedantný. Bol psychicky veľmi odolný, mal vyrovnanú, priateľskú povahu, bol spoľahlivý a skromný. Bol mimoriadne spoločenský. Veľmi obľúbený bol u vojakov, v popularite sa mu mohli z rakúskych vysokých veliteľov vyrovnať len arciknieža Karol Ľudovít, a ďalej knieža Lichtenstein a slobodný pán Kienmayer.
K svojim podriadeným sa správal kolegiálne, bol prirodzenou autoritou. Dbal na potreby vojaka, často sa preto dostával do sporov s erárom. Medzi jeho záľuby patrili literatúra, architektúra, botanika a maliarstvo. Alkoholu neholdoval, o to viac fajčil. Bol veriacim katolíkom, hoci mimoriadne prchkej povahy. Ako veliteľ a inšpektor bol prísny a mimoriadne obávaný, nikdy sa však nesnažil svoje postavenie zneužiť.
Ucelená reforma rakúskej vojenskej poľnej sanitnej služby za Jozefa II. prekonala dovtedajšiu úroveň starostlivosti o vojakov v ostatných európskych armád a v celkovom merítku značne v tej dobe pozdvihla kvalitu ošetrovateľskej a lekárskej starostlivosti.
Na rekonstrukci bitvy v rámci akce Austerlitz 2019 si můžete zakoupit vstupenky na VIP tribunu. Vstupné na akci je ZDARMA s výjimkou míst na tribuně.
K charakteristice toho, jak v Napoleonově armádě fungovala pošta, by postačila pouhá příslovce jako „dokonale“ a „skvěle“. Vynucovala si to sama válka s nutností přenosu zpráv, direktiv, rozkazů a mnohého další na velké vzdálenosti, s potřebou informovat a být informován, neboť císař Francouzů nepřestával chod svého impéria řídit ani od Dunaje, ani z polského bláta, či dokonce z daleké Moskvy. Díky poštovní a kurýrní službu pak dostával voják jedinečnou možnost podat tu a tam zprávu svým blízkým a dostat od nich lístek s pár řádky.
Francouzských vzpomínek na pobyt a akce v severních Čechách roku 1813 i na jižní Moravě v letech 1805 i 1809 existuje dost, o průniku z Bavor, či Horních Rakous přes Šumavu ale neexistuje prakticky žádná. Nebo jsem si to myslel, dokud jsem nenarazil na ojedinělé vzpomínky dragounského poddůstojníka Jeana-Auguste Onyona, který se na podzim roku 1805 dostal až za českou zemskou hranici a klel, že musí šplhat přes, jak napsal, „nebetyčné hory, vysoké jako nebe“.
