220. výročí Jourdan-Delbrelova zákona o konskripci (5. září 1798)

Jourdan-Delbrelovým zákonem z 19. fructidoru roku VI (5. září 1798) byla ve Francii zavedena konskripce, pravidelné povinné odvody mužů ve věku 20 až 25 let do armády. Dobrovolník (mohl se jím stát muž splňující základní požadavky mezi 18 a 30 lety) sloužil 4 roky v době míru a neomezenou dobu v době války. Délka služby odvedence (conscrit) nebyla specifikována.

Dekret z 8. nivôse roku XIII (29. prosince 1804) upřesnil postup při provádění odvodů. Byl stanoven způsob provádění rozpisů kontingentu odvedenců, způsob vytváření jejich seznamů včetně ověření všech údajů, způsob tělesných prohlídek a byly ustaveny tzv. náborové rady (conseils de recrutement).

Konskripční rozpis pro daný odvod byl stanoven podle dekretu, nebo výnosu senátu prefektem. Ten předepsal počty odvedenců každému obvodu (arrondissement), podprefekt učinil totéž pro jednotlivé obce (communes). Odvedenci se museli sami hlásit na radnici, v každé obci byl vypracován pod dohledem starosty abecední seznam odvedenců[1]. Všichni odvedenci si vylosovali číslo, za nepřítomné losoval starosta. Odvodní povinnosti byli zbaveni ženatí (svatba však musela proběhnout před vydáním příslušného senátního dekretu, do této kategorie spadali také vdovci a rozvedení s dítětem), fyzicky neschopní (minimální výška podle zmíněného dekretu činila 4 stopy a 9 palců, 154,4 cm; zdravotní nezpůsobilost posuzoval lékař, nebo zdravotní důstojník), studenti Polytechniky a vojenských škol; jediný syn vdovy; nejstarší z minimálně tří sirotků; církevní studenti; muži hlásící se do námořnictva[2]; dělníci zbrojních manufaktur; bratři vojáků – žijících, padlých, nebo ve výslužbě; atp. Zproštění povinnosti posuzovala a prověřovala náborová rada složená z velitele departementu, přehledového podinspektora, válečného komisaře, velitele četnictva departementu a náborového kapitána (capitaine de recrutement) – zástupce pluku, který měl v daném departementu svůj depot.

Ti odvedenci, kteří si vylosovali nižší číslo byli podle svého vzrůstu, vzdělání, zaměstnání, atp. přiděleni k jednotkám, jež měly svůj depot v příslušném departementu[3], ostatní tvořili tzv. zálohu (réserve)[4]. Zákon umožňoval odvedenému najít za sebe náhradníka – kromě částky, o kterou si náhradník řekl, musel odvedený zaplatit 100 franků na pořízení jeho výzbroje a výstroje a v případě, že náhradník v následujících dvou letech dezertoval, nebo byl do tří měsíců z jakéhokoli důvodu propuštěn, putoval okamžitě původní odvedený na jeho místo. Minimální výška náhradníka, který nesměl být v minulosti odsouzen a musel se prokázat osvědčením dobrých mravů vystaveným radnicí, byla 5 stop a 1 palec (165,1 cm) a více – byl-li původní odvedený určen pro zbraň s vyššími nároky.

Vedle zmíněných legálních způsobů jak se vyhnout odvodu existovaly samozřejmě i nelegální, spočívající především v sebemrzačení (nejčastější bylo poškození chrupu – bez zdravých zubů nebylo možné nabít křesadlovou zbraň, nebo useknutí ukazováku pravé ruky – pak nešla stisknout spoušť). Pokud náborová rada dospěla k přesvědčení, že si odvedenec způsobil zranění sám, potrestala jej vysokou pokutou, nebo za sebe musel najít na vlastní náklady náhradníka.

Jako odpírači vojenské služby (insoumis, réfractaires) byli podle zákona ze 6. floréalu roku XI (26. dubna 1803) označeni ti, kteří do měsíce nenastoupili k určené jednotce a nenechali se nahradit. Byli potrestáni pokutou ve výši 1.500 franků a jejich rodiče byli označeni za odpovědné. Pokuta byla vymáhána zabavením majetku odpírače i uvalením hypotéky na jeho nemovitosti a na nemovitosti jeho rodičů a sloužila k pokrytí nákladů na náhradníka. Četnictvo, celníci (douaniers) a polní strážci (gardes champêtres) byli pověřeni dopadením a předvedením odpíračů. Na jednoho byla vypsána odměna 25 franků. Měli být shromažďováni v tzv. zvláštních depotech (dépôts spéciaux)[5], ve kterých byli podřízeni ostrému režimu a ze kterých se doplňovaly především koloniální jednotky.

Opatření byla teoreticky tvrdá, často však postačila pouhá hrozba uvalení pokuty a odpírač raději službu nastoupil, než by ohrozil pověst své rodiny. Administrativa nepracovala vždy dostatečně rychle a nebyl-li za odpírače dosud stanoven náhradník, byl odpírač, který nebyl souzen, většinou místo do kázeňského depotu zařazen k pravidelné jednotce.

V letech 1804-1815 bylo ve Francii odvedeno asi 2,5 milionu mužů. V roce 1800 žilo ve Francii asi 44,5 milionu obyvatel.


[1] Nejen odvedenců daného ročníku, ale i odvedenců ročníků předešlých (do 25 let věku), kteří ještě nebyli odvedeni. Všichni, kteří unikli předchozímu odvodu neprávem; bratři dezertérů (což bylo tvrdou, ale relativně účinnou zbraní v boji proti dezercím); a absolventi státem placených škol, kteří po škole nenastoupili do veřejných služeb byli v případě způsobilosti odvedeni bez losování.

[2] V přímořských departementech dávali mnozí mladíci přednost službě na moři, kterou považovali za „pohodlnější“.

[3] K jednotkám byli odváděni po skupinách v maximální síle 100 mužů, čím početnější doprovod cílová jednotka poskytla, tím více odvedenců do jejího depotu dorazilo. Dezercí bylo v této fázi vojenské služby mnoho.

[4] Ta byla určena v případě potřeby k doplnění jednotek na válečný stav. Byla rozdělena na 3 skupiny – tzv. arrière-dépôt, neboli poslední zálohu tvořenou studenty vybraných vysokých škol, dělníky významných odvětví, učiteli a úředníky, kteří přicházeli na řadu jako poslední; dépôt de droit tvořený těmi, kdo museli podporovat rodinu (od roku 1802 mohli odvedenci žádat o přímé zařazení do této skupiny); a dépôt de sort – rezervisty určenými k okamžitému nástupu k jednotkám. V záloze se prováděly tzv. mimořádné, náhradní, nebo doplňkové nábory (a část zálohy byla přidělena k záložním departementálním rotám). V rámci všech tří skupin bylo pořadí nástupu v případě povolání stanoveno číslem, které si záložník vytáhl u odvodu. Nebyl-li zařazen k jednotce do 25 let věku, byl osvobozen.

[5] Také nazývány dépôts de discipline (kázeňské depoty). Každý byl tvořen několika rotami odpíračů (compagnies de réfractaires) o 160 – 180 mužích. Depotů bylo celkem jedenáct (Lille, Givet a Charlemont, Strasbourg, Besançon, Perpignan, Bayonne, Alexandrie, Luxembourg, Briançon, Saint-Martin-de-Ré a Caen). Na odpírače se vztahovala amnestie ze 13. prairialu roku XII (2. června 1804).

(ze sborníku Třetí koaliční válka 1805)