Baron Jomini – O formaci a nasazení pěchoty

Antoine Henri, baron de Jomini (6. března 1779 – 22. března 1869) je jedním z nejznámějších teoretiků vojenského umění první poloviny 19. století opírající své závěry o zkušenosti, spíše nepřímé, z koaličních válek let 1792-1815, a o službu v ruské armádě. Jeho Précis de l’art de la guerre je hojně citovaným dílem. Nabízíme velmi kritické zhodnocení pasáží týkajících se malé pěchotní taktiky. Jde o první část dvojdílného článku, jehož cílem je nabídnout odpověď na otázku odpovědnosti za neblahé formace hlubokých kolon francouzského 1. armádního sboru u Waterloo. A je současně výzvou k diskusi, a jako takový možná kritický až příliš, provokující. Předesíláme, že podle našeho názoru pan generál pěchotě opravdu nerozuměl.

 

Článek XLIV.

O formaci a nasazení pěchoty

(…)

Nebudeme zde zmiňovat staré spory o tenké a hluboké sestavě, jakkoli toto téma, o němž bychom soudili, že je vyřešeno, není zdaleka vyčerpáno a nahlédnuto způsobem, který by je umožnil řešit pomocí příkladů a pravděpodobností. Španělská válka a bitva u Waterloo kontroverze týkající se výhody palby nebo tenké sestavy proti průraznosti útočných kolon obnovily; řekneme později, co si o tom myslíme.

(…)

Otázka (…) se již netýká diskuse o navyšování počtu řadů linie, ale pouze rozhodnutí, má-li se linie skládat z rozvinutých batalionů, bojujících jen palbou, nebo z útočných kolon, které budou každá tvořena jedním batalionem svinutým na prostřední dva pelotony, a nasazující jen svou průraznost a prudkost. Několik moderních autorů se tímto tématem zabývalo bystře, aniž by jediný z nich dospěl k představení nějakého závěru, protože v taktice je vše podřízeno nečekaným událostem, momentálním nápadům, morálce a individualitě. Guibert byl nejvýmluvnějším zastáncem tenké sestavy a paleb, a sto vítězství posledních válek jej stokrát dementovalo[1]. Markýzové Chambray[2] a Ternay se věnovali stejným otázkám, a vyslovili pochybnosti, aniž by je vyřešili. Taktická nauka Ternayova nicméně představuje, zejména pokud jde o bitevní sestavy, cenná objasnění – nikoli formulující nějaká absolutní pravidla, ale umožňující navyknout různým kombinacím, které se naskýtají. Tedy vše, co můžeme od díla věnovaného taktice očekávat.

(…)

Existuje vlastně jen pět způsobů, jimiž se jednotky mohou proti nepříteli formovat:

1° jako tirajéři;

2° v rozvinutých liniích, ať již souvislých, nebo šachovnicovitě;

3° v liniích batalionů svinutých na střed každého batalionu[3];

4° v hlubokých masách;

5° v malých karé.

Tirajéři jsou jen doplňkem, protože mají jen s využitím terénu krýt vlastní linii, krýt pochod kolon, vyplňovat rozestupy nebo bránit přístupy k postavením.

Zmíněné způsoby formování tedy omezíme na čtyři: tenkou sestavu čili rozvinutou ve třech řadech; polohlubokou, tvořenou linií batalionů v útočných středových kolonách nebo karé po batalionech; smíšenou, kde by část pluků byla rozvinutá, a část v kolonách; a konečně hlubokou sestavu, složenou z velkých kolon rozvinutých batalionů jednoho za druhým[4].

Sestava dvou rozvinutých linií, se zálohou, byla v minulosti nasazována nejčastěji; je vhodná zejména pro obranu. Tyto rozvinuté linie mohou být souvislé, formované šachovnicovitě, nebo stupňovitě.

Sestava, v níž je každý batalion linie zformovaný v útočné středové koloně po divizích, je koncentrovanější; jde vlastně o linii malých kolon (viz obr. 5 přiloženého schématu).

V současné ordonanci ve třech řadech a s batalionem o čtyřech divizích[5] nabízí tato kolona hloubku dvanácti řadů, což dává bezpochyby příliš mnoho do boje nezapojených a příliš ztrát dělostřelbou. Aby byla tato nevýhoda omezena, bylo navrženo, aby kdykoli by měla být pěchota nasazena v útočných kolonách, byla zformována ve dvou řadech, a stavět za sebe jen tři divize každého batalionu, a rozvinout čtvrtou jako tirajéry v rozestupech mezi bataliony a na křídlech, a seskupovat ji za třetí divizí jen pod útokem jezdectva (viz obr. 6). Každý batalion by tak měl tímto způsobem o 200 střelců více, kromě toho, co by poskytovalo rozšíření čela o třetinu včleněním třetího řadu do prvních dvou.[6] Takto bychom měli hloubku jen šesti mužů, a získali bychom na čele sto zástupů a 400 střelců pro každou útočnou kolonu. Šlo by tedy spojení síly a pohyblivosti.[7] Batalion 800 mužů zformovaný podle běžně užívané metody v koloně o čtyřech divizích má asi 60 zástupů v každé divizi, a jen první vede palbu dvou řadů, každý batalion takto umístění v linii by tak vypálil jen 120 ran. Zatímco v navržené metodě by to bylo 400.[8]

Jakkoli ovšem hledáme prostředky k posílení palby podle potřeby, je třeba připomenout, že útočná kolona není určena k palbě, a že si má zachovat tuto možnost pro zoufalé situace; protože, začne-li střílet při pochodu proti nepříteli, ztratí svou průraznost a útok se mine účinkem.[9] Kromě toho by tato ztenčená sestava nebyla výhodná než proti pěchotě, protože proti jezdectvu by byla lepší kolona o čtyřech sekcích (myšleno divizích, pozn. překl.) ve třech řadech, která tvoří svého druhu plné karé. Arcivévoda Karel takto uspěl u Esslingu a především u Wagramu, protože tuto posledně zmíněnou formaci nasadil, formaci, kterou jsem navrhl ve své kapitole o obecných zásadách války publikované v roce 1807; Bessièresova kavalerie proti těmto malým masám nic nezmohla.[10]

Abychom dodali navrženým kolonám více pevnosti, bylo by možné povolat zpět tirajéry a znovu zformovat čtvrtou sekci (divizi, pozn. překl.); ale byli bychom stále jen ve dvou řadech, což představuje mnohem méně odolnosti útoku, zejména na bocích. Pokud, abychom se této nevýhodě vyhnuli, bychom chtěli formovat karé, mnoho vojáků věří, že ve dvou řadu by bylo ještě méně odolnější než kolona. Přesto byla jen ve dvou řadech anglická karé u Waterloo, a přes heroické úsilí francouzské kavalerie, byl proražen jen jediný batalion.[11]

Přednesl jsem všechny argumenty; zbývá poznamenat, že, pokud bychom chtěli přijmout formaci ve dvou řadech pro útočnou kolonu, bylo by obtížné udržet formaci ve třech řadech pro rozvinutou linii, protože armáda může stěží mít dva způsoby formace, či je alternativně nasazovat během boje. A jaká z evropských armád by se dnes odvážila (odmyslíme-li si Angličany) se rozvíjet do linií o dvou řadech. V takovém případě by bylo třeba se pohybovat výhradně v útočné koloně.[12]

Mým závěrem je, že systém nasazovaný Rusy a Prusy, tedy systém kolony o čtyřech divizích ve třech řadech, z nichž jeden může být podle potřeby nasazen jako tirajéři, je takový, který je použitelný obecně ve všech situacích; zatímco ten, o kterém jsme hovořili, by byl použitelný jen v některých situacích, a vyžadoval by dvojí způsob formování.[13]

Nezávisle na obou výše zmíněných sestavách existuje sestava smíšená, kterou Napoleon užil u Tagliamenta a Rusové u Jílového: jejich pluky o třech batalionech rozvinuly jeden v první linii a zformovaly oba zbývající v kolonách za vnějšími pelotony (obr. 2, schéma 4). Tato ordonance, která také patří mezi polohluboké sestavy, je vhodná pro přechod z obrany do útoku, protože v první linii rozvinuté jednotky odolávají dlouho vražednou palbou, která nepřítele vždy do jisté míry naruší; načež jednotky zformované v kolonách mohou vyrazit rozestupy a úspěšně se na něj vrhnout. Možná bychom mohli posílit výhody této formace umístěním obou křídelních batalionů na stejnou linii jako středový rozvinutý batalion tak, aby obě čelní divize těchto batalionů byly v linii. Byl by tak navíc půlbatalion na každý pluk na linii, což by z hlediska palby nebylo lhostejné[14]; ale existovala by obava, že s čelními divizemi vedoucími palbu by byly oba bataliony v kolonách méně k dispozici. Každopádně existuje mnoho případů, kdy by taková sestava byla výhodná, a to stačí, abychom ji zde uvedli.[15]

Sestava příliš hlubokých mas je jistě tou nejméně vhodnou (obr. 3). V posledních válkách jsme viděli divize o 12 rozvinutých a vzájemně na sebe sevřených batalionech, tvořících takto 36 řadů stísněných a na sebe se tlačících vojáků. Takové masy jsou vystaveny vražednosti dělostřelectva, snižují pohyblivost a průraznost, aniž by přidaly cokoli na síle; co bylo jedním z důvodů neúspěchu Francouzů u Waterloo; uspěla-li Macdonaldova kolona u Wagramu lépe, pak za značnou cenu, a bez úspěchu Davoutových a Oudinotových útoků na levé arcivévodovo křídlo není pravděpodobné, že by z pozice, v níž se v jednu chvíli nacházela, vyšla vítězně.[16]

Pokud se rozhodneme nasazení takové masy riskovat, je třeba alespoň ustavit na každém boku jeden batalion pochodující po zástupech, aby, pokud by nepřítel zaútočil na boky kolony, kolonu by to nenutilo zastavit (viz obr. 3). Chráněná těmito bataliony, které se nepříteli postaví, bude kolona moci pokračovat v pochodu až na místo, jež je jí určeno; jinak bude taková pomalá masa, ničená soustředěnou palbou, které ani nemůže vzdorovat vhodnou průrazností, uvedena v nepořádek jako kolona u Fontenoy, nebo zničena jako makedonská falanga Luciem Aemiliem Paullem.[17]

(…)


[1] Zarážející tvrzení, v příkrém rozporu s tím, co o průběhu koaličních válek a jejich bitev známe. Guibert ani jiný autor nevylučuje bodákové útoky. Ale velmi přesně jim vykázal minimální až zanedbatelný prostor – a jen minimum a zanedbatelné množství jich také nalezneme v konkrétních případech z praxe. Toto je první element, pro který si troufáme podezírat Jominiho z nepřímého autorství kolon 1. sboru od Waterloo. Nade vší pochybnost, a přes jednoznačné výsledky ať již srážek ve Španělsku nebo právě Waterloo, byl ještě při sepisování Précis do velké míry přesvědčen, že chladná zbraň, podpořená morálními silami a okamžitými inspiracemi, může přemoci palbu. A ještě dlouho po koaličních válkách v něm nacházíme de facto zastánce hluboké sestavy – užité nikoli pro pružný a libovolný manévr, jak ji nabízí právě Guibert, ale jako zbraň, což je vskutku hraniční.

[2] Druhé zarážející tvrzení. Chambray je explicitním zastáncem formace pěchoty ve dvou řadech. Jaký další závěr lze od koho očekávat. V otázkách malé taktiky pěchoty v sevřené formaci nelze být zastáncem dvouřadu a nemít současně jednoznačně jasno ve věci nezpochybnitelné převahy palby nad chladnou zbraní (aniž by bylo třeba její nasazení vylučovat).

[3] Středové kolony jsou mimořádně diskutabilní formace, jak ukazuje prosté srovnání jejich pojetí v předpisu z 1. srpna 1791 a v ordonanci ze 4. března 1831, a nejen Chambray velmi dobře vysvětluje, proč je jejich nasazení v praktických situacích vzácné (aby mohly být vytvořeny, je třeba napřed batalion rozvinout), resp. vzácnější než formace, kterou nabídl již Guibert, která je pro manévr pěchoty přirozená a nepostradatelná, a která tím více chybí v tomto Jominiho výčtu: běžná kolona po divizích, manévrovací kolona svinutá na jednu ze svých divizí, nikoli ovšem na střed.

[4] Jomini je podle našeho vědomí jediným soudobým teoretikem pěchotní taktiky, který kolony tvořené rozvinutými bataliony nejen zmiňuje mimo konkrétní příklad bitvy u Waterloo, ale přímo je zařazuje mezi čtyři možné způsoby formování pěchoty před nepřítelem. To je pozoruhodné, zejména víme-li, a to víme zcela jistě, že historicky jediné nasazení takové formace skončilo katastrofou.

[5] Původní autorova poznámka: „Slovo divize, užívané k označení čtyři nebo pěti pluků, a stejně tak k označení dvou pelotonů jednoho batalionu, je zdrojem zmatení vojenského jazyka, s nímž je důležité přestat. Právo to udělat je vyhrazeno ordonanci.“ – Jomini je rovněž jediným teoretikem, pokud je nám známo, který má s výrazem division (divize, divizion) v tomto ohledu trápení a rád by přišel s jiným termínem. Autoři a praktici předpisů z let 1776, 1788, 1791 a 1831, abychom jmenovali jen ty nejdůležitější, s pochopením rozdílu obou významů toho slova problém neměli a mít nemohli. Nevadilo to Guibertovi, nevadilo to Davoutovi, nevadilo to „nikomu“, nevadilo to Fririonovi ani Chambrayovi, a ani slovo o tom po sto letech nenapsal Colin (a termín divize ve své vojenské dvojjedinosti nepřekáží ani angličtině, němčině, italštině) – a nabízí se otázka, kde a kdy velel Jomini vlastně batalionu pěchoty? V roce 1798 se stává tajemníkem ministra války Helvetské republiky, v roce 1800 se stává jeho adjunktem v hodnosti chef de bataillon, a funkci opouští v roce 1801. Samouk objevený Neyem, a jeho pobočník. Stále pobočník, a v roce 1810 brigádní generál. Guvernér Vilniusu a Smolensku. Dále Neyův náčelník štábu v roce 1813. A protože ho Berthier odmítl navrhnout do hodnosti divizního generála, přechází během letního příměří do ruských služeb, kde z něj generálporučíka udělali. Nevidíme v jeho životě mnoho příležitostí získat zkušenosti z velení pěchotě na úrovni batalionu, a nevíme tedy, na základě čeho jiného než vlastních teoretických úvah a možná teoretikova citu pro symetrii a čistotu terminologie, by mu mělo slovo divize vlastně vadit.

[6] Originální návrh, bez jakéhokoli formálního podkladu opřeného o zkušenosti koaličních nebo předcházejících válek. Jomini sám přece výše vyslovil v podstatě pertinentí větu o tom, že v taktice vše podléhá, parafrázujeme, situaci a jejímu posouzení velitelem. Proč tedy nyní tomuto veliteli vnucuje rigidní pravidla o tom, jak má nakládat se svou čtvrtou divizí? A protože pro dvouřad se zde vyslovuje jen ve vztahu k útočné koloně a z obavy před účinky dělostřelby na hlubokou sestavu (a zcela ignoruje mnohem zásadnější diskusi o relativní síle palby rozvinutého batalionu ve dvouřadu a ve trojřadu), patrně by rád přeformovával pěchotu pro palbu do trojřadu, což je na první pohled nepraktické a zbytnou ztrátou času (a sám to vlastně níže takto konstatuje) – nadto, a to je podstatné, k tomu velitelé mají všechny nezbytné prostředky nejpozději od instrukce z 20. května 1788! Mohou to kdykoli provést, pokud to považují za účelné. Síla moderních francouzských pěchotních předpisů spočívá především v tom, že poskytují prostředky – a neomezují jejich nasazení. Způsob jejich nasazení a veškeré kombinace jsou dané vůlí, schopnostmi, znalostmi, zkušenostmi velitele. Ne rigidním odstavcem textu – možná proto, že ony skutečně v praxi uplatňované předpisy nepsali od stolu teoretičtí samoukové jako byl Jomini, ale zkušení důstojníci pěchoty.

Co je však na zde diskutovaném odstavci nejpozoruhodnější: Jomini zde zcela bez obalu studuje palebnou sílu kolony, a snaží se ji posilovat rozptýlenými střelci. Účelem kolony není vést palbu, protože zcela zásadní část kolony palbu vést nemůže, a v palebném souboji s rozvinutým nepřítelem nemůže kolona nikdy uspět. To je primitivní matematika. Jedna čtvrtina ani jedna třetina nikdy nepřestřílí jeden celek. Účelem kolony je pochod, soustředění, manévr, případně boj chladnou zbraní (nikoli exkluzivně, ale zpravidla nejpřirozeněji s ohledem nikoli tolik na hloubku formace, ale ovladatelnost a schopnost měnit směr pochodu). A v souvislosti s jakými kolonami u některých autorů vstupují do hry úvahy o palebné síle? V souvislosti s kolonami 1. sboru u Waterloo. Zcela zbytečně. Jakkoli jsou v čele těchto kolon rozvinuté bataliony schopné vést relativně nejúčinnější palbu, jakou jednotlivě mohou, nic to nemění na faktu že takto zformovaná pěchota má desetinu nebo osminu své palebné síly. Vede-li čelo kolony palbu, vede ji k podpoře rozvinutí, nebo v defenzívě. Je málo absurdnějších záměrů než přivést na dostřel od nepřítele kolonu, nerozvinut ji, a vést palbu čelní podjednotkou – a právě s takovým záměrem se zde Jomini snaží pracovat, a tím argumentovat.

[7] Původní autorova poznámka: „V ruské armádě se tirajéři berou ze třetího řadu každé roty nebo divize, což snižuje hloubku kolony na osm namísto dvanácti řadů, a dodává více pohyblivosti. Ale pro jednoduchost navrácení tirajérů do formace by možná bylo lepší takto nasadit celou čtvrtou divizi, a tak bychom měli devět řadů nebo tři divize ve třech řadech proti pěchotě, a úplnou kolonu o dvanácti řadech proti jezdectvu.“ – i ve Francii bylo možné brát tirajéry ze třetího řadu (viz předpis 1791), i ve Francii to bylo označeno za nevhodné a dávána přednost takového nasazení po celých pelotonech (viz Davoutova instrukce pro tirajéry). Ale nikdy to ani ono nebylo rigidním pravidlem vedeným snahou omezovat hloubku kolony, na níž dopadá palba dělostřelectva. Stejně tak je iluzorní předpokládat, že protivníkovo jezdectvo poskytne tirajérům dostatek času k zaujetí svého místa v koloně, která pak může formovat karé nebo zaujímat proti jezdeckému útoku jinou vhodnou dispozici. Šedé jsou teorie, žití strom se zelená: veliteli pěchoty stačí, že má k dispozici úplnou množinu jednoduchých a účelných manévrů a prostředků, které nasazuje v závislosti na vyšším rozkazu a/nebo svého hodnocení situace. Jominiho úvahám o tom, že osm řadů trpí pod dělostřelbou méně než dvanáct řadů, lze obecně přitakat – ale o něco hlubší sestava má své nepominutelné přednosti, a je zbytné vnucovat všem velitelům ve všech situacích stejné řešení.

Odmítnout je třeba tvrzení o tom, že podle Jominiho uspořádaná kolona spojuje sílu a pohyblivost. Takové protichůdné požadavky jednoduše nelze spojit. V sevřené sestavě a s jednorannými předovkami buď máme palebnou sílu, nebo máme pohyblivost. Nic mezi tím neexistuje, a Jominiho kolona má stále jen polovinu palebné síly batalionu. A mezi polovinou a celkem je stále rozdíl propastný a bolavý.

[8] Pomineme-li již v předchozích komentářích uvedené argumenty, z nichž nejpodstatnější je ten, že kolona jednoduše není určena pro vedení boje palbou, protože má jen zlomek palebné síly, je třeba zmínit ještě jeden. Bataliony jsou na linii postavené ve stanovených rozestupech, jejichž cílem obecně je, aby mezi nimi nemohl protivník beztrestně proniknout – nemohou být od sebe příliš vzdálené, aby se mohly vzájemně podporovat. Standardně činí tento rozestup osm sáhů (15,6 m; předpis 1791), a svinutím batalionů do kolony vzniká tzv. rozestup pro rozvinutí – který, pokud jej bataliony nemohu nebo nedokáží udržet, vede k nemožnosti plného rozvinutí, pokud se v manévru příliš přiblíží, anebo k větší až nezdravé mezeře v linii – a tím omezené až zaniknuvší schopnosti se vzájemně podporovat. Do tohoto rozestupu mezi kolony ovšem nyní nabízí Jomini postavit divizi tirajérů. Přitom běžné rozestupy mezi tirajéry jednoho pelotonu (poloviny divize) jsou takové, že pokryje čelo celého rozvinutého batalionu (navíc po odečtení vlastních záloh). Tito Jominiho tirajéři by tedy byli sice rozptýlení, ale velice natěsno. Tím mj. do určité míry ztrácejí odolnost proti koncentrované palbě. Nadto by šlo o mechanicky nezávislé elementy v linii, podléhající velení svých kapitánů, ale nikoli předsunuté řetězy tirajérů schopné využívat terénu, ale rigidně v linii se sevřenou pěchotou manévrující. Očekávat od takového slepence úspěch v palebném střetnutí s protivníkem, víme-li, že přinejlepším jsme stále na 50% vlastní palebné síle, opravdu nepůsobí než jako nápad pro nápad.

Čili 50% palebná síla – a co pohyblivost? Takto formované linie batalionů v koloně s rozestupy zaplněnými tirajéry? Kombinující zásady pochodu v koloně (batalionu) a zásady pochodu rozvinuté linie (brigády) spolu s pohybem tirajérů? Takové zásady nejsou zdrojem pohyblivosti, ale nedorozumění a zmatků.

[9] Podle úvodu tohoto odstavce lze konstatovat, že vše, co dosud zaznělo o počtu řadů a palbě, bylo vlastně k ničemu. Ale autorovým hlavním argumentem pro to, aby kolona nestřílela, není ona elementární matematika, která naznačuje, že polovina nebo třetina jsou zásadně méně než celek, ale obava z tvrzené ztráty průraznosti! Tím má nevyhnutelně na mysli okamžik, kdy kolona pro provedení salvy zastavuje svůj postup, a po salvě jej obnovuje, čímž ztrácí dynamiku. Samozřejmě. Ztrácí dynamiku, vystavuje se déle palbě nepřítele, a vede proti němu palbu zlomkem, nejlépe polovinou své palebné síly. Takto vedený palebný souboj nemůže vyhrát. K čemu to tedy celé má být dobré? A který důstojník pěchoty by zastavoval svou kolonu, a svůj batalion nerozvinul, aby vedl palbu? Žádný.

[10] Předně původní autorova poznámka, která naznačí, do jak absurdních tvrzení se v této pasáži pustil: „Pan de (von?) Wagner, zdá se, zpochybňuje, že jsem k přijetí této formace přispěl; Jeho Královská Výsost arcivévoda Karel mě o tom nicméně osobně ujistila v roce 1814; protože v Rakousku, stejně jako ve francouzské ordonanci, nebyla kolona užívána než pro útok na postavení, a ne pro bitevní linie.“

Jomini si zde ovšem skutečně připisuje zásluhy poněkud příliš nadšeně. Sevřené kolony batalionu určené pro boj proti kavalerii francouzská ordonance (předpis 1791) samozřejmě zná a popisuje (Evoluce linie, odst. 606-609, je tedy pravděpodobné, že až sem baron Jomini francouzskou ordonanci nedočetl, a otázkou je, kam ji tedy dočetl, a do jaké miry celý systém pochopil). Současně má takové uspořádání pěchoty proti kavalerii řadu dramatických nevýhod ve srovnání s běžným karé. Jednak je sevřená kolona zranitelná dělostřelectvem (jako zázrakem to v tomto případě již nevadí?), ale především mají její boky výrazně nižší palebnou sílu, protože je tvoří výrazně menší počet zástupů. A to je tváří v tvář jezdectvu v mnoha situacích sebevražedné. Tvrzení, že by francouzská kavalerie neměla proti takovým formacím (Jominim od stolu „vymyšleným“, ač již 16 let napsaným ve francouzském předpisu) naději? Jezdectvo již dávno na přelomu 18. a 19. století v boji s pěchotou tahá za kratší konec. Palba je již příliš účinná. Dobře postavená pěchota vzdoruje dobře.

[11] Autorovy argumenty nedávají mnoho smyslu. V plném karé, resp. sevřené koloně, přece nehraje počet řadů vůbec žádnou roli, a pokud někde určitě ne, pak právě na bocích! Máme-li osm sevřených řadů, pak jde o osm sevřených řadů z čela a z týlu – a o 100 (!) sevřených zástupů z boku každého řadu! Britská pěchota u Waterloo manévruje ve dvou řadech, ale pro karé je zdvojuje. Kromě toho, že byla skvěle postavena a velmi dobře vedena a podpořena dělostřelectvem, na rozdíl od zbrklých a nepřipravených francouzských jezdeckých útoků bez jakékoli podpory, tak stála v karé o čtyřech řadech, nikoli dvou. O čem tedy je tento autorův odstavec?

[12] Proč…??? Francouzská pěchota byla nasazena ve dvou řadech od října 1813 do konce války roku 1814 (ano, z nedostatku mužstva, ale byla). Dobrovolnické bataliony v úvodu revolučních válek také (protože manévr ve dvou řadech je snazší). A podle okolností mohla být zformována ve dvou řadech kdykoli, prostředky pro to existovaly (přičemž je na místě zcela souhlasit s autorem, že to nelze provádět během boje). Ale proč by měla pěchota ve dvou řadech manévrovat výhradně v útočné koloně? Britové nic takového nezažívali, a byli velice úspěšní! Francouzská pěchota adoptuje dvouřad definitivně v 50. letech 19. století. Aniž by ji to omezovalo na manévr ve středové koloně.

[13] Odzbrojující přiznání nevhodnosti zkušeností a znalostmi nepodloženého systému.

[14] Zajímavé – zde polovina batalionu hraje roli; v původně rozvíjených úvahách o boji palbou útočné kolony chybějící polovina batalionu roli nehrála.

[15] Tyto smíšené sestavy jsou do jisté míry mýtem koaličních válek. Stejného a lepšího efektu lze dosáhnout kombinovaným úsilím dvou linií, resp. první linie a záloh, a mechanické sepětí tří batalionů žádnou výhodu nepřináší. Moderní autoři se nadto nechávají unést tím, že revoluční půlbrigády byly tvořeny jedním batalionem pravidelné armády a dvěma bataliony dobrovolníků, a dojmem, že manévr v koloně je snazší než manévr v linii, a že tedy královští vojáci, vycvičenější, vedli účinnou palbu, a následně odhodlaní, ale méně vycvičení dobrovolníci útočili na bodák. Postačí možná připomenout, že při sloučení pravidelné armády a jednotek národní gardy platila následující rovnice: 1 královský voják a 2 národní gardisté = 3 vojáci republiky. Všechny bataliony byly směsicí vojáků obojího původu ve stejném poměru, a všechny bataliony byly stejné. Přičemž manévr v koloně je „snazší“ v tom smyslu, že se lépe přizpůsobuje terénu a mění směr, ale zformovat a udržet kolonu ve tvaru bez výcviku samozřejmě nelze.

Autor svým návrhem postavit obě kolony čelem do linie opět vnáší do věci svou představu, že by kolony snad přecejen mohly účinně vést palbu. Sám si následně odpovídá – jakkoli jeho vlastní námitka spočívající v tom, že by palbu vedoucí kolona vypochodovala vpřed o několik vteřin později, je druhořadá – ta podstatná mu stále uniká. Proč by měly ¾ batalionu nestřílet, vedeme-li palebný střet s nepřítelem? Rozvinout a svinout batalion není z hlediska času nijak zdlouhavý manévr. Sevřené kolony po divizích i středové útočné kolony mohou být vytvořeny i rozvinuty velice rychle. Snaha hledat univerzální formaci, která bude účinně střílet, i pružně manévrovat, je zbytečná, a nikdy nikde a nikdo žádnou takovou formaci nevymyslel. Neexistuje.

[16] Macdonaldova kolona u Wagramu je zcela jiný případ. Formou, účelem, okolnostmi vzniku. Autor zde téma jen rozmělňuje nesouvisejícím příkladem.

[17] Tato pasáž je z hlediska otázky odpovědnosti za nápad kolon 1. sboru u Waterloo nejpozoruhodnější. Výše jsme konstatovali, že Jomini je jediným teoretikem, který kolony rozvinutých batalionů připouští jako bitevní formace pěchoty. Nyní sice dovává, že jsou nevhodné, ale snaží se je vylepšit bočními bataliony – což je absurdní prvek. Po zástupech (bokem) pochodující jednotka se, zejména na delší vzdálenost a v obtížnějším (tedy reálném) terénu vždy velice protáhne, zástupy se rozevřou – a bez obtížného a zdlouhavého vyrovnání není taková jednotka schopna účinného nasazení, a není ovladatelná. Nehledě k tomu takto postupující jednotka mění směr podle jiných zásad než rozvinuté bataliony, a tyto zásady nejsou slučitelné (proto také Davout ve své instrukci o karé nařizuje, aby se pro pochod boky karé zformovaly do kolon). A ve výhradách by bylo možné pokračovat – nikdo to nikde nepředvedl, nikdo to nikdy nepoužil. Je to od stolu vymyšlené, nikdy v praxi nevyzkoušené, protože by se tomu každý praktik pěchotních manévrů okamžitě vysmál.

Proč to ovšem v Précis Jomini uvádí? O (konspirační) vysvětlení se pokusíme ve druhé části.