Bitva u Slavkova v současném re-enactmentu

Představit roli fenoménu Austerlitz a bitvy u Slavkova v současném re-enactmentu není možné bez podrobnějšího představení re-enactmentu samotného.

Na první pohled jde o rekonstrukci uniforem, výstroje a výzbroje, o snahu o inscenizaci a prožitek aktivit vojáka přelomu 18. a 19. století, ať již jde o běžnou službu, táborový život, život v posádce, pochody či přehlídky, výcvik či střet s nepřítelem. K těmto aktivitám dále přistupuje obsah tzv. civilního re-enactmentu, neboť i takový existuje, a prolíná se s re-enactmentem vojenským, pořádají se společenské akce, plesy, svatby, vzpomínkové akce věnované diplomatickým jednáním či aktuálně Napoleonově svatbě, apod.

Díky tradici každoročních vzpomínkových akcí je všeobecně samozřejmě známa jeho existence a přítomnost na bojišti, ani zdaleka však není dostatečně známa jeho podstata, smysl, cíle a prostředky, vnitřní rozdíly a nuance; už jen proto ne, že se těmto otázkám prakticky nikdo uceleně nevěnuje, natož dlouhodobě. Několik pokusů formou televizních dokumentů či statí v časopisech samozřejmě proběhlo, nicméně ve všech případech šlo o pohledy dílčí, případně velmi zkreslené, neboť jejich koncepci stanovovali buď lidé zvenčí tohoto hobby, anebo naopak zastánci jednoho ze směrů, který jediný považují za správný. Z pozice prezidenta Středoevropské napoleonské společnosti a člověka aktivního v organizaci a účasti na akcích re-enactmentu v celé Evropě se pokusím o co neobjektivnější odpověď na otázku: co je re-enactment, a to především prostřednictvím popisu různých úskalí diskuse o jeho kvalitě. Re-enactmentem budu pochopitelně rozumět napoleonský re-enactment, resp. re-enactment věnující se revolučním a napoleonským válkám.

Re-enactmentu je vlastní především různorodost cílů, prostředků i neobyčejné sociální rozdíly mezi lidmi, kteří se mu věnují.

Re-enactoři a re-enactment

V řadách historických jednotek se lze setkat s kýmkoli, a to doslova. Od dlouhodobě nezaměstnaných přes lidí živící se rukama k vysoce postaveným manažerům bank, politikům, od amatérských nadšenců přes sběratele a znalce k publikujícím a na univerzitách působícím historikům, od držitelů modrých knížek k aktivním vojákům, kteří třeba mezi akcemi napoleonského re-enactmentu odjíždějí na zahraniční mise. Pozice těchto lidí v životě se může snadno a zásadním způsobem rozcházet s jejich pozicí v armádách re-enactmentu. Štábní podplukovník pozemní armády Francouzské republiky nosí historickou uniformu trubače, stolař je v re-enactmentu kapitánem granátníků a svým přístupem k věci získává respekt granátníka, který je v civilu důstojníkem italské finanční stráže, poddůstojník dnešního francouzského námořnictva vám v kostýmu Napoleonova komořího bude servírovat vybrané lahůdky během slavnostního oběda a příští akce se účastní v uniformě maršála císařství.

Kromě čistokrevných napoleonistů věnujících se výhradně napoleonskému re-enactmentu jsou v našich řadách tací, kteří svůj čas a své prostředky věnují různým obdobím (u nás především obě světové války, válka prusko-rakouská z roku 1866 a válka sedmiletá), přičemž každé období, jemuž se re-enactoři věnují, je čímsi specifické, zkušenosti se prolínají. Otázka do jaké míry se pak ono dělení času a prostředků podepisuje na diskutované kvalitě re-enactmentu toho či onoho je legitimní a neméně legitimní zájem jednotlivců a skupin o více období.

Kromě pozoruhodné směsice a prolnutí sociálních vrstev, zájmů, přístupu a profesí nabízí napoleonský re-enactment, připomínající dobu rodícího se nacionalismu a mezinárodních konfliktů přelomu 19. století, také na první pohled zvláštní jev z hlediska národností a státní příslušnosti. Kdo by čekal, že Francouz bude nosit francouzskou a Rus ruskou uniformu, bude překvapen: narazí na Francouze v uniformě britské a u Waterloo pochodujícího v sestavě britské pěchoty bok po boku s Italem, zatímco na druhé straně bude stát početná jednotka Angličanů v uniformách francouzských; mezinárodní skupiny nejsou výjimkou. U nás konkrétně existuje velký počet nejen rakouských, tedy našich, jednotek, ale také francouzských či ruských. Z kontaktů, které díky tomuto vznikají, těží všichni, a po mnoha stránkách.

Ve všech ohledech a ve všech aktivitách re-enactmentu existují různé úrovně „kvality“, přičemž diskuse na téma kvality aktivit re-enactmentu se vede mezi re-enactory neustále, od samého počátku tohoto hobby ve druhé polovině 20. století (český výraz neexistuje a patrně existovat nikdy nebude, v kontextu můžeme hovořit například o nadšencích, často se o nich hovoří jako o členech klubů vojenské historie). A nejen mezi nimi, neboť svou podstatou a svými vyznavači je toto hobby pochopitelně svázáno s řadou blízce či vzdáleně příbuzných aktivit, v rámci diskuse se vyjadřují historikové, amatérští zájemci o historii, sběratelé, ale také třeba turisté. Měřítkem je teoreticky historická skutečnost, jíž se snažíme blížit, prakticky pak pochopitelně její individuální poznání či nepoznání, jež je subjektivní a nekonečně různé. Podstatu problému zde vystihují tři slova: naivita, přecenění a podcenění.

Diskuse o kvalitě re-enactmentu, naivita, přecenění, podcenění.

Naivita je v oné diskusi všudypřítomná, ať již jde o hodnocení konkrétního jevu někým osobně nezúčastněným či dlouholetým nadšencem a praktikem. V otázkách replik uniforem, výstroje a výzbroje lze teoreticky dodržet dobové předpisy a postupy velice přesně, kromě dnes již snadno dostupných dobových textů jsou k dispozici zevrubně prozkoumané originály z desítek a stovek muzejí či soukromých sbírek; nejistoty a nezodpovězené otázky samozřejmě existují, nicméně v obecné rovině lze dosáhnout bezmála dokonalosti. Je to ovšem do značné míry a především otázka finančních prostředků a kontaktů na schopné výrobce. Dopustí-li se nadto nadšenec omylu v libovolném detailu či zadá-li výrobu své uniformy krejčímu bez zkušeností s oblečením tohoto období, bylo by naivní předpokládat, že tento omyl napraví v řádu týdnů a měsíců, a někdy let, neboť náklady se pohybují v tisících a desítkách tisíc korun, a práce trvá týdny a častěji měsíce a mnoho měsíců.

S vědomím praktických problémů, s nimiž se nadšenec může setkat a setká, je na místě jistá míra tolerance. Má-li re-enactor na sobě nepřesnou repliku součásti výstroje, neznamená to nutně, že si toho není vědom, a už vůbec ne, že by její „dokonalost“ hodlal obhajovat. Ona diskutovaná kvalita pak nespočívá v aktuálním daném stavu, ale ve sledovatelném vývoji, snaze o zdokonalování v rámci finančních a praktických možností, spolu s otevřeností a přijetím věcné kritiky jako snahy pomoci, což je také obecný rys toho, čemu se říká „seriozní re-enactment“. A taková je také většina re-enactorů. Menšina těch, kdo lpí z různých důvodů na své zažité „pravdě“, pak jsou těmi, kdo výrazným způsobem poškozují obraz ostatních.

Posouzení každodenních, dobovou vnitřní či polní službou či dobovými volnočasovými činnostmi inspirovaných aktivit je naivitou ovlivněno a pokřiveno nepoměrně více, neboť jak chtít dosáhnout „dokonalosti“ v situaci, kdy je vyloučeno zavést v rekonstruované „armádě“ armádní disciplínu, nadto disciplínu přelomu 18. a 19. století. Zejména s vědomím toho, že smyslem mnoha opatření a činností bylo držet armádu pohromadě a disciplinovanou, a vyvarovat se nečekaného střetu s nepřítelem. Dnes? „Nepřítel“ se nás nechystá zabít, chce za námi přijít do našeho tábora a přátelsky si popovídat o tématech, jež má se svými přáteli v nepřátelské uniformě společná. Dezerce stavy našich pluků rovněž neohrožuje a omezování svobody pohybu účastníků/vojáků dle dobových pořádkových předpisů by bylo absurdní. V důsledku toho lze pak výroky o „rekonstrukci“ či „prožitku“ toho, co prožívali vojáci od Slavkova v roce 1805, možno označit za velice naivní, pokud by je někdo mínil doslova. A jaký má smysl označit vojáka spícího ve stanu ve spacáku kvůli tomu spacáku za „nedobového“, jestliže před Slavkovem armáda ve stanech nespala a náš padesátiletý voják musí při zdraví v pondělí do práce.

Přičemž jsou v našich řadách takoví, kteří si z různých důvodů troufnou na mnohé. Uvařit polévku z vody nabrané v řece, spát pod hvězdami kolem ohně při teplotách pod nulou, strávit řadu hodin na hlídce s vědomím, že nepřítel se neukáže (otázku nenechavců, kvůli nimž své tábory v noci opravdu efektivně střežíme, ponechme stranou). Vyplňovat dobové štábní dokumenty z praktického hlediska dnes dokonale samoúčelné, žádat svého nadřízeného o svolení s ním promluvit. A samozřejmě jsou také takoví, kteří neváhají na odiv ostatním či dokonce veřejnosti vystavovat svá nafukovací lehátka, pohybovat se z lenosti a nedbalosti neustrojení, a dopouštět se řady dalších zhola zbytečných a nesmyslných prohřešků proti obecným zažitým a většinou respektovaným zvyklostem.

Kromě všech zmíněných problémů se naivitě v diskusi o kvalitě re-enactmentu daří zejména proto, že re-enactment oplývá autory všemožných idejí o tom, co by bylo skvělé a potřebné, leč postrádá následně ty, kdo by tyto ideje uvedli, s podporou dotčených, tj. re-enactorů samotných, do praxe. Což je mimochodem hlavním smyslem existence Středoevropské napoleonské společnosti a podobných entit v celé Evropě, přičemž i jejich možnosti a schopnosti jsou pochopitelně omezené, nejen potřebou kompromisů mezi různými směry a nároky, ale v první řadě schopnostmi, prostředky a silami, jež různým projektům mohou věnovat konkrétní lidé.

Přecenění je druhým problémem přístupu k re-enactmentu poměrně běžným zejména v řadách těch, kdo se poctivě snaží o maximální dosažitelnou kvalitu ve všech oblastech, groteskně pak působí v případě těch, jejichž snahu za poctivou označit jednoduše při nejlepší vůli nelze. Je na místě připustit, že re-enactment jako takový je zdaleka především hobby, zájem o vojenskou historii, seriozní i méně seriozní; vojenská historie v rámci historie jako vědy je jedním z dílčích témat, a rozhodně nikoli zásadních. Je-li ostatně válka pokračováním politiky, pak armáda a vojenství jsou jedním z jejích různých prostředků, nic více, nic méně. Re-enactment nabízí možnost proniknout do vybraných aspektů vojenství, mnohem méně až neznatelně války jako takové. Tento banální fakt je třeba mít na paměti, pokud se snažíme hodnotit aktivity dnešního re-enactmentu obecněji z hlediska jejich přínosu společnosti.

Proti přeceňování pak existuje opačný extrém, a sice podceňování. Pochopitelně především podceňování při vnějším hodnocení re-enactmentu, při jeho hodnocení z pozice nezaujatého historika, odborníka, novináře, návštěvníka. Rozhodně nehodlám svým příspěvkem re-enactment vůči takovému přístupu hájit, nemyslím si, že to je třeba. Spíše se pokusím nastínit, co ve skutečnosti seriozní re-enactment může přinést a co zřejmě také přináší, neboť toho není vůbec málo, a fenomén Austerlitz přítomný v regionu bojiště a přeneseně ve střední Evropě, je velkou motivací pro všechny, kdo se re-enactmentu věnují.

Fenomén Austerlitz

Dostáváme se k roli, jíž sehrává bitva u Slavkova a fenomén Austerlitz v širších souvislostech v současném napoleonském re-enactmentu. Symbolický význam bitvy u Slavkova lze v kontextu historie napoleonské Evropy postavit na roveň jedině bitvě u Waterloo, přičemž Slavkov s sebou nese nevyhnutelně patos oslnivého úspěchu, Waterloo je synonymem hořké a definitivní porážky. Nezdá se být náhodou, že právě akce re-enactmentu pořádané každoročně u příležitosti výročí těchto dvou bitev jsou největšími pravidelně konanými setkáními napoleonských re-enactorů v Evropě; z hlediska rozsahu s nimi lze srovnat akce u ruského Borodina, jež však má z různých důvodů méně mezinárodní charakter, případně kulatá výročí bitvy u Lipska, a výjimečné akce, jež proběhly a probíhají po celé Evropě jednorázově u příležitosti dvoustých výročí.

Historie vzpomínkových akcí u Slavkova ve druhé polovině 20. století, jejich kořeny v ideji Mohyly míru, prvorepublikových vztazích s Francií a tradici spoluzaložené Norbertem Brassinem jsou témata, jimž je, na rozdíl od současného stavu a vývoje, pozornost věnována, nikoli neprávem, značná a neberte, prosím, jako projev neúcty vůči těmto tradicím, nebudu-li o nich hovořit. Pieta v rámci vzpomínkových akcí na bojišti u Slavkova, včetně například tzv. Jiříkovických ohňů, je prvkem velice silným a současně specificky a tradičně naším, u Waterloo například v obdobné formě zcela nepřítomným, a není snadné její význam vysvětlit účastníkům ze zahraničí, resp. vysvětlit význam samozřejmě lze, přivést je k témuž výkladu a přijetí našeho pohledu je pak věcí jinou, a v zásadě nemá smysl se o to pokoušet. Nicméně ani tímto tématem se nebudu podrobně zaobírat, neboť mám za to, že přístup k pietě a obecně k otázce souborně nazývané idea Mohyly míru je věcí veskrze osobní.

Nejvýraznějším bodem programu vzpomínkových akcí je samozřejmě tzv. rekonstrukce bitvy tří císařů, jež desítky let probíhá na poli pod kopcem Santonem u vsi Tvarožné. Od roku 1990 se jí pravidelně účastní zhruba tisícovka re-enactorů z Česka, Slovenska, Rakouska, Maďarska, Polska, Německa, Itálie, Belgie, Francie, někdy také z Ruska, Británie či dokonce Španělska; dvoustého výročí v roce 2005 přijelo více než 3600 účastníků z 24 zemí světa.

Na rozdíl od letních akcí, jakou je například právě Waterloo, je Slavkov specifický zimními podmínkami, jež určují jeho odlišný ráz. Desetina, možná pětina účastníků se odhodlává k táboření, samozřejmě s vybavením, jež nemá se způsobem, jakým armády trávily poslední noc před bitvou, mnoho společného. Ostatní jsou ubytováni po školách či v podobných objektech, a na místa konání jednotlivých bodů programu je převážejí autobusy, což je dáno zase nesmírnou rozlohou slavkovského bojiště. I tyto aspekty jsou možná jedním z důvodů, proč právě u Slavkova vznikla koncepce re-enactmentu opřená o společný výcvik a manévry, jejímž cílem je dosáhnout vyššího stupně autenticity bitevních ukázek; protože teprve na bojišti můžeme být do jisté míry skutečně v 19. století. Základní úvahou je potvrzený předpoklad, že zatímco v otázkách autenticity táborového života či obecně rekonstrukce vojenského života jako takového se budou možnosti jednotlivců i skupin vždy lišit, interpretace a aplikace pramenů bude více či méně přísná, v každém případě odlišná a diskutabilní, v otázce výcviku a manévrů jsou dobové principy pochopitelné a aplikovatelné v plné šíři, a to bez nějakých mimořádných nákladů či zásadního omezování se, riskování zdraví, apod. (dokonce naopak: zacházet s křesadlovou puškou, šavlí či kanónem jinak, než jak bylo předepsáno před 200 lety, je jednou ze spolehlivých cest k újmě na zdraví). Ostatní aspekty a aktivity re-enactmentu pak jsou doplňkové, přičemž platí často to, že čím lepší je jednotlivec či jednotka v zacházení se zbraní či manévrech, tím více tíhne k autenticitě v ostatních oblastech.

Fenomén Austerlitz, který je obrovskou motivací pro stovky nadšenců, a který je hlavním pilířem organizace vzpomínkových akcí, hraje v této věci mimořádně významnou a pozitivní úlohu. Pravidelně konané akce, ať už jde o Napoleonské dny v létě či hlavní akci zimní, a nejen samozřejmě ty, a v tomto sehrává zásadní roli Projekt Austerlitz, v jehož rámci probíhají akce re-enactmentu nejen na bojišti u Slavkova, poskytují prostor ke společné přípravě, a současně jsou důvodem této přípravy. Zájem a možnost pořádat každoročně velkou vzpomínkovou akci se zcela přirozeně promítají do kvality re-enactmentu a úzké spolupráce stovek tradičních účastníků. Zároveň přirozeně Slavkov přitahuje pozornost a účast partnerských skupin ze zahraničí, pro něž se v posledních letech stává Slavkov příkladem a inspirací.

V neposlední řadě pak podporuje tradice bitvy u Slavkova tradice v dalších oblastech. Původně „slavkovští“ re-enactoři se zcela samozřejmě účastní např. vzpomínkových akcí u Znojma, jež by jistě probíhaly i bez nich, leč v měřítku odpovídajícímu historickému významu události. A nejde jen o Znojmo, čeští re-enactoři, které k této aktivitě přivedl právě fenomén Austerlitz, podporují svou účastí akce v celé Evropě.

Co re-enactment skutečně může přinést a přináší

Často se lze setkat s přístupem k re-enactmentu coby k vystoupením uniformovaných komparsistů, k atrakci pro turisty, „divadlu“ či šou pro diváky. I to je re-enactmentu vlastní, i to k němu patří, a není třeba to popírat či se za to dokonce stydět. Velkou chybou by ovšem bylo vidět v re-enactmentu jen toto či především toto. A to jednak z vnějšku, ale také zevnitř, neboť přistoupit na takové pojetí by snadno a rychle vedlo k degradaci a redukci aktivit re-enactmentu na pouhé vytváření jakýchsi živých obrazů, kde efekt a vzhled hrají hlavní úlohu.

Ve skutečnosti většinově existuje zdánlivě sobecký a přirozený zájem nadšenců dělat re-enactment kvalitně v první řadě pro sebe sama. A platí a potvrzuje se předpoklad, že dělají-li re-enactoři své hobby poctivě a kvalitně pro sebe, líbí se to také návštěvníkům a divákům.

Díky detailnímu zájmu o různé aspekty vojenského života a v kombinaci s moderními prostředky komunikace, především po internetu, se lze přes re-enactment dostat k pramenům, jež by jinak neměl prakticky nikdo důvod studovat. Při vědomí značné nadsázky bych v některých oblastech, a na prvním místě právě v otázce manévrů a malé taktiky, označil re-enactment za neoficiální pomocnou vědu (vojensko-)historickou. Bez potřeby vyhledat, pochopit a aplikovat na dnešní re-enactment dobové postupy a principy by řada textů zůstala zapomenuta, případně by se jí věnovali výhradně teoreticky jednotlivci v ústraní a bez možnosti širší konfrontace různých náhledů při jejich interpretaci. Nevznikaly by mj. překlady těchto textů do dalších jazyků. V neposlední řadě pak znalost těchto textů a praktické zkušenosti umožňují získat jiný pohled na různé aspekty významnějších dějinných událostí, v první řadě samozřejmě bitev.

Konkrétní příklady by již byly nad rámec vytyčeného tématu příspěvku. Seznámit se blíže s konkrétní náplní našich aktivit můžete dobře prostřednictvím internetu, například na stránkách austerlitz.org či www.napoleonika.cz.

Škola batalionu?

Pro názornost rozvedu podrobněji příklad jedné z idejí, kterými se dnešní re-enactment u Slavkova řídí. Protože osobně oblékám uniformu francouzskou a věnuji se převážně pěchotě, bude to příklad týkající se francouzské pěchoty; jeho principy však obecně existují či se rodí také v armádách jiných.

V roce 2003 se vzpomínkové akce 190. výročí bitvy u Lipska účastnila také přibližně stovka českých re-enactorů v uniformách francouzské pěchoty, gardové i řadové, různých pluků. Středoevropská napoleonská společnost již existovala, tyto jednotky byly tradičními účastníky bitvy u Slavkova, a zcela přirozeně tedy vytvořily v rámci francouzské armády celé akce jedno uskupení. V rámci bitevní ukázky bylo toto uskupení zcela neschopné jakéhokoli pružnějšího manévru, neboť nemělo řádnou sturkturu, neexistovala povelová technika, neměli jsme připravené důstojníky a poddůstojníky, a na vyšší úrovni velení, mimochodem velice pasivní, samozřejmě neexistovala představa, jak s takovým uskupením v taktických situacích nakládat.

Tou dobou jsem překládal předpis o výcviku a manévrech z 1. srpna 1791, protože podklady, jež dosud měly české jednotky k dispozici, byly různé a zpravidla nevalné kvality a nebyly kompletní. Podařilo se mi přesvědčit velitele jednotek, že jedinou správnou cestou, po níž může re-enactment francouzské pěchoty napoleonských válek kráčet, je aplikace principů tohoto předpisu, a to na všech úrovních; ve škole vojáka a částečně také pelotonu je jednotky znaly, a na vyšší úrovně, v první řadě na školu batalionu, nikdo ani nepomýšlel, protože batalion, prapor, to je přece alespoň 400 vojáků, a spíš 600 či  900.

Ve skutečnosti je to jinak. Batalion je  první řadě struktura, základní taktická jednotka pěchoty, jež umožňuje pružný pohyb ve všech směrech, přičemž zajišťuje soudržnost tvaru, pořádek a schopnost reagovat na změněnou situaci. Drobná odbočka k vysvětlení základní pojmů je zde nezbytná: batalion francouzské řadové pěchoty se dělil, v roce 1805, do devíti pelotonů, lichého granátnického na pravém křídle, sedmi fyzilírských, a jednoho voltižérského na levém křídle, který byl určený mj. pro rozvinutí řetězu volných střelců před sestavou. Pěchota se formovala standardně ve třech řadech a při reálném stavu pelotonu kolem 70% stavu tabulkového (průměrné reálné stavy francouzské pěchoty u Slavkova), představoval sílu asi 90 mužů, tj. cca 30 zástupů.

Předpis přitom výslovně uvádí možnost stavět v mírovém stavu pěchotu do dvou řadů, a zároveň říká, že nejmenší počet zástupů v pelotonu je dvanáct. Kombinace těchto dvou prvků spolu s tím, že pro fungování batalionu je lhostejné, tvoří-li jej devět, osm, šest, čtyři nebo tři pelotony, činí školu batalionu relativně snadno dostupnou i v re-enactmentu.

Výsledkem dnes již sedmiletého studia a aplikace školy batalionu při výcviku i v bitevních ukázkách je, že na bojištích, a v první řadě u Slavkova, dokážeme předvést svinutí do sevřené kolony, pochod v koloně, její rozvinutí v libovolném směru a zahájení palby různými předepsanými způsoby. A řadu dalších základních prvků dobové pěchotní taktiky. Každý zná své místo a své povinnosti, základní výcvik dostává smysl. Máme přitom možnost seznámit se na vlastní kůži se všemi základními principy pěchotních manévrů napoleonských válek, a v první řadě rovněž s principy výcviku. Naše výhoda spočívající v tom, že naši vojáci jsou všichni gramotní, je kompenzována nepoměrně nižší frekvencí cvičení a nižšími praktickými zkušenostmi, což je na druhou stranu vyváženo našimi nízkými stavy: je-li nesnadné vyrovnat peloton o 30 zástupech, peloton o 12 zástupech je vyrovnán v řádu sekund.

Při vší skromnosti a vědomí, že naše snažení je jen nepatrným zlomkem skutečného fungování pěchoty před 200 lety, si můžeme dovolit tvrdit, že přesně víme, co měl na mysli generál Fririon, jeden z nejznámějších instruktorů své doby (bojoval mj. u Znojma), když psal:

„Zkušenost prokazuje, že voják pochoduje správně, až když manévruje delší čas ve škole batalionu… co potřebuje voják, aby mohl okamžitě vypochodovat na tažení? Umět pochodovat vedle svého souseda, zatáčet doprava a doleva, nabíjet pušku a střílet… Je třeba, aniž bychom ztráceli čas, přejít k manévrům batalionu a evolucím linie…“

Nepodceňuje zde roli základního výcviku, ale netrvá na dokonalosti, na pruské dokonalosti, chcete-li. Umět číst předpis, pochopit, co v něm má zásadní význam, a co je zbytné, resp. co je velmi přesně a správně popsáno, leč žádoucího stavu dosáhne přirozenou cestou veterán, a je nesmyslné žádat totéž od nováčka, držet jej týdny v základním výcviku, protože ve skutečnosti jej tím nepřipravíme na to, co je z obecného hlediska podstatné – společné manévry batalionu. Batalion, nikoli jeden voják, je nástojem generála v boji s nepřítelem.

Re-enactment je ve velice podobné situaci. Úroveň vycvičenosti jednotlivých jednotek je různá. Obecná potřeba, aby fungovaly v rámci společného systému, však existuje také. Účastní-li se vzpomínkové akce u Slavkova v řadách francouzské pěchoty 20 různě silných jednotek v celkové síle 390 mužů, jejich efektivní řízení v polní bitvě, tak aby pokud možno co nejlépe zpodobnila způsob vedení války roku 1805, se bez redukovaných batalionů nemůže obejít. Potvrzuje se přitom vše, co generál Fririon říká, včetně toho, že voják, který má opakovanou zkušenost z manévrů v batalionu, jednoduše začne lépe chápat i to, že detaily školy vojáka mají svůj dobrý smysl.

A zcela automaticky jsme dospěli i k pochopení a přijetí následujícího výroku, jehož autorem je generál Roguet:

„Striktní a doslovné provádění teorie manévrů a obecně všech vojenských předpisů, pořádek, jednotnost a přesnost pohybů spíše než jejich různost a novost musí armádu v době míru zajímat po udržování morálky a disciplíny nejvíce ze všeho. Jednotky vedené podle těchto principů dokáží dlouhou dobu vzdorovat nepořádku, této věčné příčině velkých neúspěchů; ve válce, kdy se veškeré vztahy rozvolňují, tyto jednotky se dokáží držet alespoň těch nejzásadnějších pravidel.“

Re-enactment je z technického hlediska prakticky neustále v jakémsi „válečném stavu“, každá vzpomínková akce obsahuje bitevní ukázku, a času na výcvik v „mírovém stavu“ mnoho nemáme. Tím zásadnější roli v našem případě hraje individuální příprava, a to především teoretická příprava důstojníků a poddůstojníků. Schopnost „držet se alespoň těch nejzásadnějších pravidel“ je cílem, cesta k tomuto cíli vede přes pečlivost při výcviku.

O tomto tématu by bylo možno hovořit hodiny. Poznatků, k nimž jsme dospěli a témat, jež jsme po dvou staletích opět otevřeli, je celá řada. Máme důvod srovnávat ordonanci z roku 1776, předpis z roku 1791 a následnou ordonanci z roku 1831, jež je posledním výcvikovým přepisem francouzské pěchoty vyzbrojené křesadlovou puškou. Setkáváme se přitom se zkušenostmi a zapomenutými teoriemi, jejichž autory jsou ve 20. a 30. letech 19. století generálové jako Morand, jeden z divizionářů železného maršála Davouta, a u Slavkova velitel brigády tvořené 10. lehkým plukem, který jako první dospěl na Pratecké výšiny. Mimochodem právě specifickou instrukci 10. lehkého pluku, jež pochází z doby po napoleonských válkách, ale nezpochybnitelně není ničím než zápisem praxe těchto válek, užíváme pro nasazení našich rozptýlených střelců.

Naše bataliony nastupují v síle tří či čtyř pelotonů, tedy 90 až 120 vojáků. Ty slavkovské, jež stavíme od roku 2004, jsou již řádně ustavené a dlouhodobě fungující, jejich důstojníci a poddůstojníci přivykli svému „řemeslu“. Ani zdaleka není stav ideální, a časté opakování je nezbytné, stejně jako příprava nových kádrů těchto batalionů. Skrze schopnost manévrovat v batalionech se již dostáváme o patro výše, k nutnosti efektivní koordinace těchto batalionů. I zde dobové předpisy nabízejí řadu řešení, nicméně je třeba připustit, že re-enactment má svá zřejmá omezení, a úrovní, jíž dosahujeme, se těmto omezením, především časovým, značně blížíme.

Není snadné pro všechny najít motivaci ke studiu a výcviku manévrů, jež reálně použijeme na dvou či třech velkých akcích v roce. Není to projekt pro všechny. Nemá však alternativu. Opustit školu batalionu jako osu našeho snažení znamená pokřivit smysl veškerého výcviku, vzít mu směr a cíl, znemožnit účinnou koordinaci jednotek během bitevních ukázek a rezignovat na to nejpodstatnější: pěchota zde nebyla od toho, aby žila v táboře, aby držela hlídky, aby vařila polévku nebo aby byla krásná na přehlídce; pěchota zde byla od toho, aby byla v rámci batalionů účinně nasazena ve srážce s protivníkem.

O tomto přístupu se nám daří přesvědčovat čím dál více přátel v zahraničí. Jako první se přidali Poláci, od roku 2005 pravidelní účastníci slavkovských vzpomínkových akcí. Podobné bataliony stavějí již také Italové, a daří se je formovat právě i na akcích u Waterloo… právě jsem se vrátil ze 195. výročí… těchto batalionů bylo na akci šest, z nich jeden český a jeden polský.

Závěr

Fenomén Austerlitz sehrává v dnešním napoleonském re-enactmentu významnou úlohu motivační a sjednocující, a to z celoevropského hlediska, právě díky úzkým kontaktům mezi skupinami a společnostmi re-enactmentu v průběhu každé sezóny. Fascinující historická událost, jež ve své době přinesla smrt, utrpení, potupu i slávu, moc a nadšení svým účastníkům, přináší dnes v první řadě rozvíjející se přátelské vztahy a zájem o dějinné souvislosti a v neposlední řadě zvyšuje turistickou atraktivitu bojiště. Tématem napoleonského vojenského re-enactmentu je napoleonská vojenská historie, a to především v detailním měřítku. V posledních letech se však re-enactment pouští i do zásadnějších vojensko-historických témat, a v tomto směru se opírá především o vzpomínkové akce u Slavkova a o blížící se 200. výročí bitvy u Waterloo.