Roku 1805 vypukla válka mezi Francií a Rakouskem. Kniha tato není určena k tomu, aby se příčinami politickými spojenců, při těchto tak důlezitých tazeních zabývala, ani aby rozličné vojenské operace tehdá svedené velké bitvy u Slavkova a jiných bojů rozebírala, to budiz dějepiscům Evropy a naší drahé vlasti ponecháno, v těchto listech budiz o oněch velikých událostech jen potud zmínka učiněna, pokud ony zdejšího okolí a Žačan samých se týkají, aby našim potomkům hrozné dny, které Žačanská a Třebomyslická obec s jejími obyvateli zazily a nevylíčitelné neštěstí vpádu nepřátelského v památce zůstalo na důkaz, jak nedocenitelným štěstím jest, kdyz nám Prozřetelnost Bozí svatý pokoj a nerušitelné drzení našich statků dopřává.
Rusko spojilo se s Rakouskem proti Francii. V září táhla armáda ruská Moravou proti Francii pod velením generála Kutosova, aby pak postup byl urychlen, bylo muzstvo na selských vozích od místa k místu dopravováno. Tazení to trvalo nepřetrzitě az do konce října. Vojska rakouská byla jiz země rakouské opustila a na hranicích francouzských se spojila.
Brzy došla zvěst, ze vojska francouzská pod císařem Napoleonem města Ulmu dobyla a do zemí císařských vtrhla. Nepřítel pronikl hned k Vídni a Vídeňané nechtíce město své vydati hrůzám obléhání, vzdali se. Tak vjízděl zpupný nepřítel bez jediné rány dělové do císařského města. Armády pak naše a ruská couvaly do Moravy k Brnu. Francouzové vnikly do Moravy za našimi v patách. Dne 17.listopadu jeli rakouští s císařskou vojenskou pokladnou Měnínem a tam, jakoz i ve zdejších obcích přenocovali.
Dne 18 t.m. táhl celý armádní sbor rakouský v síle 30 000 muzů pod velením podmaršálka Kienmayera Měnínem a zadní jeho voj v Měníně, Žačanech a Telnici přenocoval. Tato noc byla počátkem našich útrap. Jezto domy a stodoly nemohly vojsko pojmouti, rozlozilo se toto na ulici a zaníceno více 100 ohňů u samých stavení, tak ze tmavá noc v jasný den se proměnila. Byl to pohled okouzlující, ale strašný. Měnín zdál se jakoby celý byl v ohni. Blučinské a křepické vinohrady, návrší u Pratce, jakoz i roviny okolní zdály se státi v jednom plameni, celá obloha plála jasně červeně. Jiz této noci pozbyli obyvatelé z největší části svého dříví, slámy, plotů, vrat a dveří, coz na udrzování ohňů obráceno bylo. Po celou noc nebylo slyšet nez praskot vrat, dveří, plotů a p. a nářek úzkostlivých obyvatelů.
Dne 19.t.m. odtáhli Rakušané k Jiříkovicím, ponechavše asi 20 husarů jako hlídku, kteří se tu az do 3.hod.odp. zdrzeli, pak ale kdyz pojednou silnice od Němčic počala modrati se vojskem a lesknouti se zbraní, rychle Měnín opustili a armádu k Jiříkovicím následovali. Hrůza nevýslovná, úzkost a zmatek úplný zmocnily se nás, kdyz jsme viděli poslední rakouské vojíny za Telnicí mizeti a hned na to dusot, řinkot zbraní a surové válečné písně Francouzů k našim uším dolehly. Zlekaní obyvatelé, kteří ještě nikdy nepřítele nebyli viděli, pobíhali rukama lomíce, sem i tam. Mnozí zdejší obyvatelé hleděli se před nepřítelem ukrýti, mnozí dali se směrem k Otnicím a Lovčičkám, aby takto útěkem se zachránili. Nez někteří odváznější zůstali v obci přece. Měnínští obyvatelé vyšli v úzkosti nepřátelům vstříc, aby se jejich velikomyslnosti doporučili, coz ovšem zdálo se, ze prospělo, nez jen na krátkou dobu. Mezi tím táhli Francouzové bez zastávky od Měnína k Telnici. Nez jak nepřátelé na panské pole u Telnických hranic přišli, zastavili najednou, postavili pušky do pyramid a valili se v zástupech do Telnice, Měnína, Žačan a Třebomyslic, vrazili zde do domů a loupili co jen do rukou přišlo: potraviny, šatstvo, postele ba i nábytek jako stoly, zidle, postele a podobné bylo bráno a na udrzování ohňů pouzito. Tyto násilnosti trvaly po celou noc. Nebylo nez viděti přicházející a odcházející nepřátely s kořistí.
Dne 20 t.m. odtáhli Francouzové směrem ku Slavkovu. Tento a následující tři dny nebylo viděti nic jiného nez vojsko nepřátelské táhnouti od Měnína k Telnici.
Dne 24 t.m. vrátil se celý pluk Francouzů od Slavkova do Žačan a Měnína a zůstal tu do 29. Co ubozí obyvatelé za těch 5 dní přetrpěti museli, není mozno vypsati. Sami všech zivotních prostředků zbaveni jsouce, měli přece zástupy ty potravinami, pící a vším nač pomysliti opatřovati, jinak ustavičně vyhrozováno smrtí a vypálením. Velikým štěstím ještě bylo, ze rybník zdejší, který svou hojností ryb proslul, zásoboval nepřátely. Den co den bylo několik krav porazeno, a jiz byli na rozpacích, kde pro budoucí den krávy a potraviny opatřiti. Tu v noci z 29. na 30.t.m. znenadání počal bubeník tlouci na buben a v pěti minutách celý pluk zmizel.
Však pokoj nebyl dlouho, neboť pluk asi za hodinu se vrátil a svá místa opět zaujal. Po půlhodině nastal nový hluk a dle zmatku a zivého hovoru důstojníků bylo patrno, ze nastává něco důlezitého. Vojáci spěšně skládali své věci do toreb a bledi dávali obyvatelům na srozuměnou, ze „Rus jde“. Na to rychle opustili Žačany. Ku třetí pak hodině ráno přijelo více škadron francouzských husarů prý az z Kyjova, kdez od Rusů zapuzeni byli, nez sem bez oddechu jeli. Tito však ihned odjeli do Měnína.
Den 30.listopadu byl od příchodu nepřítele prvý, kdy jsme jakéhos ulevení uzíti mohli, pokud to ovšem v našich tak smutných poměrech mozno bylo. Večer překvapilo nás znenadání několik rakouských dragounů, jez provázelo několik ruských kozáků. Hned zapomněli jsme na vše trápení a úzkosti, jakmile jsme bílou uniformu našich shlédli a svou mateřštinu, jíz nás důstojník oslovil, zaslechli, doufaliť jsme, ze budeme jiz od nepřátel osvobozeni. Však muzstvo odcválalo zpět, kdyz se byl velitel na vzdálenost a sílu nepřítele bedlivě vyptal, o níz ale my jen málo sděliti jsme mu mohli. Po 4.hod. večer octlo se totéz oddělení za začanským mlýnem v seči s francouzskými předními strázemi, při čemz urputné a dlouho do noci harcování bylo. V Měníně bylo velení našich jezdců jasně slyšeti. Dne 31.listopadu a 1.prosince byl úplný klid a nebylo viděti ani jediného muze jak Francouzského, tak našeho. Nez byl to klid jaký obyčejně strašnou bouři předcházívá.
Dne 1.prosince byli jsme opět po dlouhé přestávce v chrámu Páně shromázděni. O jak zbozné byly tehdá naše motlitby. Měliť jsme za to, ze všechny válečné svízele jsme jiz přestáli, nez nejhorší teprve přijíti mělo.
Dne 2.prosince o 5.hod. ráno vyděsila nás silná šarvátka předních strází na polích nad Telnicí a Újezdem, kterou jsme z věze pozorovali. Rány padaly stále hustěji a kdyz se rozednilo, zahučela na Újezdském kopci u kapličky sv. Antonína rána dělová, po ní druhá, třetí, na to spustila tak hustá palba ručniční, ze nebylo lze ránu ode druhé rozeznati, jen rány dělové houkaly v krátkých přestávkách. Země se otřásala a věz zdála se s námi pohybovati. Všichni jsme zbledli pohlízejíc na sebe mlčky, hrůzou nemohl nikdo promluviti. Konečně kdyz bílý den nastal, bylo mozno pozorovati mnohé řady proti sobě zenoucí na polích mezi Telnicí a Újezdem, az konečně dým a prach celé hrůzné divadlo zastřel a jen hřímání děl, rachot pušek a válečný ryk bojujících bylo slyšeti. Pětkráte pronikli Rusové az k Telnici a pětkráte byli k Újezdu zpět zatlačeni. V Telnici zatarasili se Francouzové vozy, bylo bojováno v domech, stodolách a sklepích. K 9.hodině přijelo několik pluků francouzské jízdy od Rajhradu a seřadilo se na polích za Telnickým mlýnem, ale několika ranami ruských děl bylo donuceno postavení své opustiti. Před polednem potulovali se jednotliví ranění bez ručnic a bez klobouků do Žačan a Třebomyslic, hledajíce úkrytu před projízdějícími hlídkami. Viděli jsme, jak mnozí Francouzové od ruských kozáků zajati byli. Az potud byly Žačany a Měnín od víru bitevního ušetřeny a my mohli jsme býti pouhými diváky, ale ke 4.hod. odpolední počali Rusové své postavení na návrší Prateckém opouštěti a ustupovati, zanechavše v Žačanském rybníce ve slabě zmrzlém na 200 děl, mnoho vozů se zavazadly a střelivem vězeti, dali se směrem k Měnínu a Otnicím. Rázem byl Vinohrádek a cesta pod ním prchajícími Rusy pokryt. Strach podivný zmocnil se všech. „Zachraňte se!“ znělo odevšad. Sběhli jsme z věze, zeny chápaly dítky své, muzi uchopili starce a stařeny a vše dalo se na útěk! Jiz za „Půllány“ předběhli nás Rusové prchající jak jízdní tak i pěší, vše ve zmatku promícháno, mezi ně vmísili jsme se i my a prchali s nimi. Koule děl francouzských, jez ze Staré hory na nás pálila, fičely nám nad hlavami, az se nám vlasy jezily a hrůzou pot na čele vystupoval. Mnozí Měnínští utekli do Opatovic, jiní do Blučiny, mezi těmi byl i tamější farář, správce a učitel a Měnín zůstal na paměti lidské snad poprvé liduprázdný!
Dne 4.t.m. měsíce opustili nepřátelé Měnín a Žačany a zaplašeni jeho obyvatelé vplízili se bázlivě ku svým příbytkům. První, co jsme spatřili, byly naše rozbořené příbytky plné stuhlých mrtvol, bídných vychrtlých postav, z nichz některé vyčnívající vnitřnosti si zatlačujíce a chroptíce zmíraly, jiné o hlt vody prosily, chtíce uhasiti zízeň, která je více nez děsné rány pálila a jimz ani té podati nebylo mozno. Slzíce pozdravovali se obyvatelé, kdyz večer opět se sešli a vypravovali si navzájem úzkosti a nebezpečí, která zazili. Náš milovaný mocnář strávil noc po bitvě u Slavkova spolu s carem Ruským a velkoknízetem Konstantinem v Heršpicích malé to dědince u Slavkova v selském stavení, kdez tito vznešení hosté prostou kmínovou polévkou a několika brambory uctěni byli, při čemz stolem jim byla obyčejná putýnka vzhůru dnem obrácená.
Dne 8.t.m. navštívili jsme opuštěné bojiště. Hrůzy, které nám tu bylo spatřiti, nelze ani vypsati. Tisíce mrtvol lezelo tu jednotlivě i na hromadách, kazdá s děsným výrazem v tváři. Tu lezela ruka, tam noha, tu půl těla, tam opět bez hlavy trup. Tu vztahoval k nám mrzák svou zkrvácenou ruku a řval o pomoc, onde jiný hrabal se ve své ráně zamrzlý v bahně az po kyčle a prosil ve své zoufalosti, abychom jej dorazili. S hrůzou opustili jsme to strašné místo bídy a spousty a navrátili se do svých pustých příbytků a s pocity nejvyšší omrzelosti.
Dne 9.t.m. byli padlí pochováni a ranění do nemocnic do Brna, Sokolnic a Rajhradu dopraveni. Počátkem ledna 1806 soustředila se armáda francouzská u Brna a 13.t.m. Moravu opustila.
Roku 1809 po veliké bitvě u Aspru a Vágram vtrhli opět Francouzové na Moravu. Dne 14.července přišli téz do Žačan a Měnína, tehdáz nepáchali však zádné násilnosti, nýbrz vymáhali pouze potraviny, píci a j. potřeby. Brzy na to byl uzavřen mír a Francouzové odtáhli. Na památku zazděno je 5 dělových kulí, které po bitvě nalezeny, ve štítu bývalého mlýna.