Kdyby Nelson konal svou povinnost… aneb zažití (ne)slavné portsmouthské show v přímém přenosu




Kuriózním řízením osudu se mi dostalo té cti být v úterý 28. června

pozván na Kavčí Hory do programu ČT24 ke spolukomentování přímého přenosu

monumentální oslavy, kterou si Velká Británie připomíná 200. výročí

legendárního Nelsonova vítězství v bitvě u jihošpanělského mysu

Trafalgar. Svůj referát musím chtě nechtě zaměřit na dvě prolínající se

úrovně, z nichž prvá bude věnována akci samé a druhá ohlasu, jaký

vzbudilo mé „netradiční pojetí“ významu této bitvy.
Jmenovaného dne se v odpoledních hodinách konala v

Solentské úžině, mezi přístavem Portsmouth a ostrovem Wright, námořní

přehlídka, která počtem participujících lodí asi jen obtížně snese

srovnání s čímkoli do té doby konaným. Královské námořnictvo (Royal Navy)

je sice již jen stínem britské námořní síly minulých století, ale jelikož snad všechny země

světa, jež se mají ve všech myslitelných kategoriích čím pochlubit,

poslaly své reprezentanty, mělo Její Veličenstvo Alžběta II. vskutku co

přehlížet – režie ČT24 žel zvolila přímý vstup (14:05 až 14:58) v době,

kdy královna přehlížela lodi spíše jen „průměrně“ zajímavé…

Mnohem větší SHOW měl nabízet večerní vstup (22:04 až 23:47), kdy byla přislíbena „rekonstrukce“ (tj. tzv. re-enactment)

samotné bitvy u Trafalgaru. Od půl jedenácté (půl desáté místního času)

mělo 17 plachetních lodí, byť vesměs soudobých školních plavidel, znovu

sehrát hlavní dějovou linii historického dramatu. Pomineme-li otázku,

zda může 17 plavidel nahradit 60 (resp. 73), pak bombastická reklama

slibovala veskrze nevšední zážitek a vskutku takový počet zúčastněných

lodí nabízel, při troše shovívavosti, velkolepé představení.

Přestože jsme byli (se spolukomentátorem Františkem Novotným)

režijními pokyny mírněni, nemohli jsme nad akcí samou zakrýt své

rozčarování (mými dosavadními ohlasy diváctva jednoznačně podpořené)!

Pomineme-li vskutku parádní ohňostroj, který tu podle názoru Františka

Novotného měl nejspíše suplovat „oheň probíhající bitvy“, pak zde celá

akce zaváněla blamáží a fiaskem. Spíše staticky webové záběry BBC ani

na velkých plazmových obrazovkách neumožňovaly určit kolik plavidel se

ve skutečnosti do akce zapojilo, ale aby předvedené vyvolalo dojem bitvy u

Trafalgaru, byla by potřeba neskutečně bujná fantazie, podpořená

alkoholem a jistou dývkou britsko-šovinistické euforie.

Již volba lodi Grand Turk (zahrála si již mj. i Hornblowerovu Indy) za Nelsonovu Victory

nebyla šťastná. Jistě, tato komerční replika fregaty, měla nejblíže k

tomu ztvárnit dobové plavidlo, ale ve „střetu“ s obrovskou italskou

školní lodí Amerigo Vespucci (ať již ztvárňovala Bucentaure či Redoutable) působila spíše směšně. Nebyl k postřehnutí jakýkoli náznak dvou kolon a ani náznak následné „melée

(promíchání lodí) a vše bylo velice statické. Několik prostřihů na

skupinku vojáků pálících nazdařbůh z mušket kamsi do temnoty nemohlo

celkový nepříznivý dojem zachránit.

Očekávat, že lodi poplují s plnými plachtami by bylo

asi naivní, ale i když chápu, že pomocné motory musely nutně

zapracovat, nevím, co bránilo umístit na ráhnoví jakési „síťové závěsy“,

které by plachtoví alespoň vizuálně simulovaly. A mám-li být náročný – a

to vzhledem k proklamovanému významu akce a jejímu astronomickému

rozpočtou musím – pak bych očekával, že palbu budou ztvárňovat nikoli

jakési „kapslíky“, ale „oheň“ bude šlehat alespoň z nějakých

plastových rour simulujících děla. Dokázali-li takovéto scény obstojně

zvládnout mí kamarádi na vltavském parníku, neměl jsem to snad alespoň

srovnatelné očekávat od pyrotechniků Jejího Veličenstva!?

Následný ohňostroj byl jistě velkolepý, dokonce tak, že

to nelze slovy vypsat, to se zkrátka muselo vidět (či zažít), ale

rozpaky z řad většiny diváctva SHOW SVĚTEL A STÍNŮ nemohl setřít

zcela. Snad na to mělo vliv i počasí, které organizátorům akce
přálo pramálo, přestože právě s tímto odůvodněním posunuli oslavy o plných 115

dní oproti skutečnému „výročí“ (21. říjnu). Dík monumentálnímu

ohňostroji lze snad prominout, že ztvárňovaná fáze boje byla v reále

vybojována v časném popoledni, neb ani milosrdný soumrak nemohl

zakrýt, že „účinkující plavidla“ nejsou s to navodit opravdovou

bitevní kulisu…


Párkrát jsem prý řádně „rozsvítil“ i já, svým

neučebnicovým pojetím trafalgarské bitvy, byť přesnější by bylo

označení kampaň. Leč bylo obtížné se krotit, když pan Jůn, zpravodaj ČT z

Londýna, charakterizoval postoj většiny Britů názorem, že "kdyby Nelson tuto bitvu prohrál, stála by dnes na trafalgarském náměstí Napoleonova socha"?! Vždyť je to flagrantní pokřivení historie! Kdyby
byl Nelson v bitvě poražen, ztratila by Royal Navy

nanejvýš několik lodí, ale (ne)poměr námořních sil by zůstal zachován.

Kdyby bitvu nepodstoupil vůbec, pak by se Kombinovaná flotila toliko

přemístila do Středomoří, Španělé by se uchýlili do Cartageny, zatímco

Francouzi by pokračovali v plavbě do jihofrancouzského Toulonu –

taková jsou fakta!

O odstranění hrozby invaze můžeme hovořit toliko v

rovině ryze hypotetické a vizionářské, v daném momentě dík vzniku 3.

kolice a vstupu Rakouska do války (přirozeně i díky námořní kampani, v

níž se zhatily Napoleonovy plány, ovšem souběžně s tím se Nelson

opakovaně hrubě blamoval!) již dávno neexistovala a armáda císaře

Francouzů již dva měsíce táhla vnitrozemím vstříc Slavkovskému slunci.

Ztracené lodi dokázaly loděnice Napoleonova impéria poměrně záhy

nahradit, ale císař jednoduše změnil plán na pokoření „ostrovní říše“ a

tím nyní byla realizace tzv. kontinentální blokády, která jej posléze

zavedla do Španělska (nyní už jako nepřítele) i do ruských dálav, a s

trochou nadsázky i k Waterloo…

Je-li mi předhazována předpojatost vůči Nelsonovi (a

k Britům obecně), pak uznávám, že tomu tak do jisté míry je – ovšem v

admirálově případě bylo obzvláště flagrantně porušováno pravidlo, že co je "Božího Bohu, co je císařovo císaři".

Použiji-li parafrázi slavného Horatiova trafalgarského signálu, nemohu

ustoupit od názoru, že kdyby Nelson v předchozí kampani KONAL SVOU

POVINNOST (
DLE jasnými direktivami stanoveného OČEKÁVÁNÍ ADMIRALITY!), pak by Royal Navy

zůstala nejspíše ošizena o nyní oslavované famózní vítězství v

monumentální bitvě, ale Angličané by v roce 1805 nezažili několik

děsuplných týdnů, za nichž se třásli obavami, kdy a odkud se v (dodnes

plně nekontrolovatelných) dálavách Atlantiku ztracená Villeneuveova

flotila vynoří, aby Napoleonově armádě umožnila „velký skok“ přes vodní

příkop Brity zvaný English Channel.

Jestliže přes můj kritický postoj k celé akci (není nic proti kritice Adama Nicolsona v listu The Guardian) zatoužíte okusit něco ze slavnostní atmosféry výročí, kalendář oslav je ještě bohatý a zvláště reenactment Nelsonova pohřbu s (prý) historicky největší koncentraci plavidel na Temži může jistě být zajímavý. Druhoválečný křižník Belfast, trvale zakotvený naproti Toweru, dokazuje, že by zde nemuselo jít toliko o tisíce pramic…

P. T.: Troufl bych si říci, že k definitivnímu vzdání se snů o

císařských orlech nad Towerem, donutil Napoleona až raketový přepad

kotviště v Boulogne ze dne 30. září 1811, při němž shořela naprostá

většina ze stovek zde shromážděných plavidel. Francie tehdy ztratila

jádro své v severofrancouzských přístavech stále ještě shromážděné

invazní flotily, bez kterého se stalo překonání Lamanšského průlivu již

nemyslitelným – nezbývalo než táhnout do Ruska…