Figur historických se objevuje v „Bitvě“ celá plejáda od velkých aktérů (krom Napoleona maršálové Berthier, Lannes, Masséna a Bessières, zraněný generál Dorsenne, při útoku zabitý Espagne, na smrt raněný Lannse, chirurové Larrey, Percy či Yvan, atd.) až po ty řadové, neboť Rambaud oživil a stvořil svoje hrdiny i z postav Massénových pobočníků Marbota a Sainte-Croixe či z memoáristy a malíře plukovníka Lejeuna. Další historickou postavou, která dodává námětu na šíři i promyšlenosti, je mladičký, dosti namyšlený a poněkud zakomplexovaný intendant Daruho štábu jménem Henry Beyle. Uplyne řada let, než přijme pseudonym Stendhal, pod nímž napíše veledíla jako „Červený a černý“ či „Kartouza parmská“… A pak tu jsou dva hrdinové obyčejní, vyfabulovaní, ne však zcela, neboť i je Rambaud stvořil jako kvintesenci dobových pamětí: voltižér Paradis, zelenáč a čerstvý „conscrit“, který zažívá vyčerpávající obranu aspernského hřbitova, i jeho protipól, ostřílený, drsný, válkou přece jen ne zcela okoralý kyrysník Fayolle, svědek vyčerpávajících útoků i protiútoků na francouzském středu. Civilní Vídeň tu ztělesňují mladičká Anna Kraussová a také další historická postava, atentát na Napoleona chystající Franz Staps.
Patrick Rambaud přiznal, že ho k napsání knihy přiměl dopis, který kdysi napsal Balzac madame Hanské. Slavný autor cyklu „Lidské komedie“ se v něm své milence svěřoval s intenzivními přípravami na knihu, kterou pak už nestihl realizovat, na román o bitvě u Esslingu
„Proč chtěl Balzac,“ ptá se Rambaud, „ vyprávět právě o Esslingu? Proč nás chtěl zavést spolu s Napoleonem v roce 1809 k branám Vídně? Proč ne Marengo, Aboukir, Slavkov nebo Wagram? Proč tyto dva divoké dny, kdy nikdo neměl chuť se bít a které zanechaly čtyřicet tisíc mrtvých v obilních lánech? K pochopení všeho jsem viděl jediné řešení: překročit osobně Dunaj, jezdit na koni s Lannesem a Massénou, cítit palčivost požárů, riskovat mezi dělovými koulemi Rakušanů. Bylo to napřed pátrání, potom zvědavost, pak chuť a nakonec nezbytnost. Na koně.“
Té výzvě nelze odolat, neboť se mu povedlo Essling vylíčit až neuvěřitelně mistrovsky a překlad Karla Velického neubral francouzskému originálu na kráse ani v nejmenším. Neznám autentičtější dílo krásné literatury, jež se zabývá tématem napoleonských válek a které by s „Bitvou“, sneslo srovnání, snad jen španělský a dosud nepřeložený „El Húsar“ Arturo Pérez-Reverta s ním může soupeřit. Od roku 1997, kdy vyšel u Grassetů originál s názvem „La Bataille“, jsem doufal, že tato kniha spatří světlo světa i v češtině. Nenechte si ji ujít…!
Patrick Rambaud zůstal napoleonské tematice věrný i dál, jeho další román „Il neigeait…“ („Sněžilo…“, česky vydalo nakladatelství THEMIS z podivných důvodů jako „Generál zima 1812“) už ale dramatičnosti „Bitvy“ nedosáhl. Stále však zbývá přeložit „L’Absent“ („Nepřítomný“, román o Napoleonově první abdikaci a vojácích bez svého císaře) i nejnovější „Le chat botté („Kocour v botách“, o Bonapartovi let 1795 a 1796; tuto vtipnou přezdívku dala podle hrdiny z pohádek mladému Korsičanovi Laura Permonová, pozdější vévodkyně d’Abantès, manželka generála Junota).