Napoleonské války, aneb Bernadotka, která v té době vládla ve Švédsku

Pod stromečkem jsem asi nejen já našel na první pohled krásnou a pro Ježíška jistě velice drahou knížku, Napoleonské války od britského vojenského historika Richarda Holmese, vydanou u nás pro vánoční trh coby 2227. publikaci nakladatelstvím Computer Press, a. s. Kniha má v tiráži uvedeného nejen překladatele, ale také odpovědného redaktora.

Rozhodně nemá ambici být vyčerpávající vědeckou studií konfliktů souhrnně nazývaných jako napoleonské války a ani to nepředstírá. Je určena nejširšímu publiku, tím spíše by však měla být prosta chyb a omylů. Ve 38 kapitolách na 80 stranách, s četnými přílohami, provede čtenáře obdobím francouzské revoluce a prvního císařství, jedna kapitola je věnována Svaté Heleně a jedna „Dědictví napoleonské doby“ (tedy „Napoleonské“). Do chronologického sledu jsou vloženy kapitoly snažící se přiblížit čtenáři v několika odstavcích vybrané oblasti vojenství (Pěchota, Napoleonovo válečné umění, apod.), Napoleonovu rodinu či Císařský dvůr. Bohatá je obrazová příloha, četné mapy a cenné jsou především přiložené faksimile původních dokumentů („nově prozkoumané“ možná mohou být, nově objevené však jistě nejsou, a prozkoumané byly velice zevrubně v mnoha jiných pracích, v této knize jejich analýzu nehledejme).

Grafická úprava knihy je poněkud přeplácaná, záhlaví kapitol je vyvedeno stylem dobových hlavičkových papírů, podtisk má asi budit dojem, že v rukách držíme starý tisk. Přílohy jsou do knihy vkládány buď do vlepených papírových vložek, nebo do jakýchsi kapes v několika zesílených stranách, což může některé čtenáře přivést ke vzpomínkám na dětská leporela a zasunování ježibaby do pece.

U záhlaví kapitol se krátce zastavme. Běžné kapitoly jsou nadepsány „Ministre de Guerre“, neboli „Válečný ministr“, přičemž nejen Francie měla v čele příslušného ministerstva „ministra války“, tedy „Ministre de la Guerre“. Že je kapitola „Napoleonova rodina“, nebo „Císařský dvůr“ pod hlavičkou „Liberté, Egalité, Fraternité, ou la mort“ nemůže nevést k nepotlačitelnému úsměvu.

Knihu jsem dostal od Ježíška a jsem rád, že jsem ji dostal. Obrázky jsou pěkné, přiloženy jsou zajímavé dokumenty (nejzajímavější z nich, mapa bitvy u Slavkova ve třech fázích, je znehodnocena tím, že není uveden její zdroj). Zároveň ale nelze nenapsat, že překlad knihy je horší než otřesný. Těžko říci, je-li za četnými chybami i vyslovenými nesmysly více časová nouze, nebo neschopnost překladatele, asi půjde o kombinaci obého. S horším překladem jsem se dosud nesetkal. Zákazník za své peníze dostává text, v němž se velice často překladatel vypořádal s „překladatelským oříškem“ tak, že výraz ponechal v angličtině, a to i v místech, kde by logičtější byla francouzština či jiný jazyk (za všechny a předem: Španělé asi velice těžko hovořili o Josephovi jako o „strýčku Joeovi“). Příliš značný počet chyb jde také na vrub samotného autora, který do velmi obecného textu mísí zbytečné podrobnosti, přičemž se dopouští nepřesností.

Výčet do očí nejvíce bijících hrůzností můžeme začít na obálce. Podle odstavečku shrnujícího obsah knihy Napoleon zvítězil v bitvě „o Pyramidy“. Pravděpodobně se tohoto divu světa chtěl zmocnit a podařilo se mu to. Kniha jistě není určena těm, kdo se o napoleonské války zajímají podrobněji. Kdyby byla, uvedená drobnost by byla více k smíchu než k pláči.

Některé další překladatelovy chyby:

Na str. 8 uvádí v závorce namísto francouzského výrazu pro generální stavy „Etats Généraux“ původní Holmesovo „Estates-General“. Jaký to má smysl? Ještě jednou to pak na stejné stránce zopakuje a nadto píše generální stavy jednou s malým „g“, jednou s velkým „G“.

„Soupisy stížností“ již uvádí francouzsky, ale pouze jako „cahiers“, přičemž jde samozřejmě o „cahiers de doléances“.

Překladatel či autor, ale spíše překladatel, se také pokusil osvětlit, kdo byli kordeliéři a v závorce uvádí „Cordeliers – františkáni“. A to proto, že mniši řádu založeného roku 1223 Františkem z Assisy nosili provazový opasek, ceinture de corde, a říkalo se jim tedy také, a dříve, kordeliéři. Société des amis des droits de l’homme et du citoyen, neboli Cordeliers, sídlila v klášteře kordeliérů v Paříži. Členové tohoto politického klubu ale opravdu nebyli františkány.

„Comité du Salut public“ se překládá do češtiny jako „Výbor veřejného blaha“, ne jako „Výbor pro veřejné blaho“.

Na straně 10 „propuká v Midi royalistická vzpoura“. Je překladatel přesvědčen, že český čtenář bude vědět, co a kde je ono „Midi“?

Věta ze stejné strany: „Napoleon, který byl povolán k velení dělostřelectva v italské armádě, přítel Robespierrova bratra, byl v srpnu po thermidorské reakci uvězněn,“ je dobrou ilustrací úrovně českého překladu této knihy. „Armée d“Italie“ není „italskou armádou“, ale „Italskou armádou“ a jde samozřejmě o jednu z francouzských armád. Poněkud marxistický výraz „thermidorská reakce“ zarazí neméně než sama stavba tohoto souvětí, jež není příliš česká. Podobnými se celá kniha může chlubit prakticky v každém odstavci.

Na straně 12 je první z vložených kapitol, „Dělostřelectvo“. Osobně jsem se nikdy nesetkal s tím, že by Napoleon o 12liberních (nikoli „12librových“, nestály 12 liber) kanónech hovořil jako o svých „broučcích“ (zajímal by, jistě nejen mě, anglický a francouzský originál).

Překládat „mortar“ jako „minomet“ je v kontextu vojenství 19. století dokladem jediného, překladatel si vybral první z internetovým překladačem nabídnutých výrazů. Že jsou obléhací „mortiers“ tzv. moždíři a že rozhodně nemetají nějaké miny?

Překládat „gunner“ jako „střelec“ je chybné, překládat „horse artillery“ jako „jezdecké dělostřelectvo“ je rovněž chybné. Jezdectvo je „cavalry“; „horse artillery“ a případně „mounted artillery“ znamená „jízdní“ – ne vše, co je jízdní, patří jezdectvu.

Na str. 14 překládá překladatel „Vnitřní armádu“ (Armée de l’Intérieur) jako „týlovou“, čtenáři tím znemožňuje dopátrat se toho, jaký to mohlo mít význam.

Na str. 16 najdeme kapitolu „Pěchota“. Překladatel zde překládá anglické slovo „musket“ jako „mušketa“, přičemž však hovoří o francouzské armádě a ve francouzštině je „mousquet“ zbraň s doutnákovým zámkem, zbraní s křesadlovým zámkem a hladkou hlavní je „fusil“, tedy „puška“.

Výraz „demi-brigade“ není „polobrigáda“, ale „půlbrigáda“. Nebyly to „tak trochu brigády“, nebo „takřka brigády“, nebo „něco na způsob brigády“, původním záměrem bylo zformovat ze dvou půlbrigád jednu brigádu, odtud jejich název.

Obávám se, že „lehká jezdecká rota (voltigeur)“, jež měla být součástí batalionu pěchoty, je další chybou překladatele, ale rozepíšu se o ní ve výtkách věnovaných autorovi, protože se mi nechce věřit, že by si překladatel dovolil jít až tak daleko.

V posledním odstavci této nešťastné kapitoly překladatel užívá „pěkného“ výrazu „cvičení důstojníci“ a velice pravděpodobně si plete termín nižší důstojník (field officer) s poddůstojníkem (non-commissioned officer, NCO).

Neuvěřitelně se překladatel vypořádal s popisky k doprovodným ilustracím této kapitoly. V bitvě u Chiclany/Barossy tak staví na francouzskou stranu jakéhosi Chicanu a na anglickou pak Barossu. Že jde o dva názvy jedné bitvy, rozhodně ne o nějaké národní reky? Pod figurou karabiníka čteme „Voják 1. lehké pěchoty“, což je doslovný přepis anglického „1st Light Infantry“. V angličtině a francouzštině běžné vypouštění slova „pluk“ (v tomto případě „půlbrigáda“) v češtině není možné. Překladatel byl také zaskočen slovem „shako“ a běžný český výraz čáka či čáko se mu nepodařilo nalézt.

(…dále pokračovat je zbytečné a vyčerpávající mrhání časem, překladatel pokračuje v nastíněném stylu)

Autorovy omyly:

Na straně 10 ve druhém sloupci dole nechává autor Napoleona po jeho propuštění z vězení úspěšně dokončit „celoroční tažení do Itálie“ a posléze dokonce „znechuceného odejít“ z armády, po blíže nespecifikovaných změnách ve vojsku se měl rychle vrátit zpět, a poté znovu propuštěn. Tento podivný ping-pong vypadá jako pověstné „vaření z vody“ a nemá žádnou hodnotu. Obsahově je nepřesný („odejití z armády“ byla dovolená, atd.), nesděluje nic o důvodech, a je tedy zhola zbytečný.

V kapitole o dělostřelectvu (str. 10) autor tvrdí, že čtyřliberky byly „plukovními“ děly, jež měla ve výzbroji pěchota, a dále že byly Napoleonem v letech 1804-1805 v rámci přechodu na „systém roku XIII“ nahrazeny kořistními šestiliberkami. 4liberní kanóny skutečně byly přidělovány také pěchotě. Poslední existující roty dobrovolných dělostřelců v rámci půlbrigád pěchoty však byly zrušeny již v roce 1798 a plukovní dělostřelectvo z let 1809 a 1811-1812 bylo vyzbrojeno nejen čtyřliberkami. Většina těchto děl byla přirozeně součástí divizních dělostřeleckých parků a obsluhována jak jízdním tak pěším dělostřelectvem. Žádný „systém roku XIII“ neexistoval, autor má na mysli systém roku XI. Šestiliberní polní kanón francouzské konstrukce (nikoli tedy primárně kořistní) podle něj nahrazoval nejen čtyřliberní, ale také osmiliberní kanón. Přezbrojení nebylo před zahájením tažení roku 1805 prakticky zahájeno a Gribeauvaly nikdy zcela nezmizely. V praxi bylo zavedení systému roku XI rozšířením počtu kalibrů polních kanónů o šestiliberní, ten nahradil čtyřliberní a osmiliberní kanóny dělostřelectva až v letech 1808-1812, přičemž ve Španělsku tyto kusy přetrvaly až do roku 1814 a byly zde prakticky výhradní dělostřeleckou výzbrojí.

Plukovní dělostřelectvo nebylo nikdy zrušeno kvůli příliš „těžkým“ šestiliberkám, jak tvrdí autor. Obsluhu čtyřliberního kanónu tvořilo osm, nikoli deset mužů. Pěší dělostřelectvo nedoprovázelo jen řadovou pěchotu.

V kapitole o pěchotě (str. 16) autor tvrdí, že nabití „křesadlové muškety“ znal voják jako sled 21 pohybů. Tři pohyby navíc jsou patrně trojí poklepání na čelo. Nabití sestávalo z 12 dob a 18 pohybů (viz Škola vojáka předpisu z 1. srpna 1791). Při roztržení náboje zuby vojákovi samozřejmě kule v ústech nezůstala, autor ostatně o nějakém „vplivnutí“ kule do hlavně dále nic nepíše. Voják natahuje kohout před zamířením, nikoli až poté, kdy opře pažbu o rameno.

V knize se několikrát objeví výraz „po revoluci“ („Po revoluci se pluky začaly číslovat“), přičemž „revolucí“ jsou pravděpodobně myšleny jen události roku 1789, což je velice neobvyklý přístup, který čtenáře může mást. Revoluce podle různých názorů skončila s popravou Robespierra, nebo s Bonapartovým brumairovým převratem, s doživotním konzulátem, s vyhlášením císařství, případně až s první bourbonskou restaurací roku 1814, nebo dokonce až porážkou u Waterloo. Bez bližšího vysvětlení je užití tohoto výrazu zavádějící.

V žádném případě nebyly pluky roku 1793 nahrazeny 198 půlbrigádami, reorganizace probíhala déle, z teoretických 198 bitevních půlbrigád některé nevznikly vůbec. Autor pomíjí lehkou pěchotu, kromě toho vznikly různé nepravidelné půlbrigády a přetrvala řada nepravidelných i pravidelných dobrovolnických útvarů, což rovněž není zmíněno.

Půlbrigádu tvořily tři bataliony, jeden pravidelný a dva dobrovolnické, jak uvádí autor, v jejím rámci však byli vojáci bývalé řadové armády a dobrovolníci národní gardy „přetaveni“ ve vojáky francouzské republiky a rovnoměrně přiděleni všem třem batalionům.

Půlbrigády z roku 1793 nebyly „v roce 1803 vystřídány číslovanými pluky“, neboť bylo třeba provést ještě jednu reorganizaci, zbytečně vysoký počet nekompletních bitevních půlbrigád bylo třeba redukovat jejich vzájemným sloučením a do pravidelných jednotek včlenit zbývající nepravidelné útvary. Tento tzv. second amalgame probíhal v letech 1796-1799. V roce 1803 pak nedošlo k žádnému „vystřídání“, ale pouhému přeznačení půlbrigád na pluky.

Těžko říci, co autor myslí „přímým bojem“, jemuž měla lehká pěchota věnovat „zvýšenou pozornost“, což ji mělo odlišovat od pěchoty řadové, možná tento „termín“ zavádí pan překladatel. Rozdíl mezi pluky lehké a řadové pěchoty spočíval jednak v jejich původu (což nelze pominout, neboť zkušenost důstojnického sboru je určujícím faktorem kvality a schopností jednotky), jednak v jejich obvyklém zařazení v bitevní sestavě armády (lehká pěchota zpravidla kryla čelo či boky své brigády, případně jí byla svěřována obrana důležité pozice, boj v obtížném terénu, apod.). V důsledku toho byla lehká pěchota také více cvičena pro boj v rozptýlené sestavě. Výstrojí či výzbrojí se v zásadě nelišily, u lehké pěchoty však panoval výraznější „esprit de corps“, duch jednotky, vědomí výlučnosti.

Skladba pěšího pluku, jíž podává autor, je velice nepřesná. Zaráží především věta „jeden prapor měl zpravidla šest rot a dvě elitní roty“. Slovo „zpravidla“ (případně „typický“) je oblíbeným slovem anglosaských vojenských historiků, přičemž čtenář by pravděpodobně dal přednost uvedení určitých období, pro něž popisované složení platilo, ideálně pak i data předpisu, jenž je zaváděl. Hovoříme-li o revolučních a napoleonských válkách, měl francouzský batalion devět rot od roku 1791 do roku 1808 a šest rot od roku 1808 do roku 1815. Jedna z těchto rot byla granátnická (u lehké pěchoty byla elitní rota zřízena až v rámci půlbrigád v letech 1793 a 1794, a sice karabinická). V roce 1804 u lehké a 1805 u řadové pěchoty byly zřízeny voltižérské roty, neboli roty složené z nejhbitějších vojáků nejmenšího vzrůstu schopných přesné střelby, jež byly určené především ke krytí batalionu v roli rozptýlených střelců před jeho čelem či po jeho bocích (do té doby tak byly nasazováni vybraní vojáci středových rot a/nebo granátníci).

Jedním z největších překvapení knihy je tvrzení, že pěší batalion francouzské armády měl „lehkou jízdní rotu (voltigeur)“. Pan překladatel prokazuje, že je člověkem tvořivým, pročež by mě vůbec nepřekvapilo, kdyby tento nebetyčný nesmysl pocházel z jeho pera. Pokud autor skutečně v originále uvedl cosi jako „light cavalry company“, panu překladateli se v tomto omlouvám, na věci to však nic nemění. Původem tohoto nesmyslu bude francouzské slovo „voltigeur“, což je , mj., akrobat na koni, „voltige“ je, mj., skok přes či na koně. Odsud je pak k lehkému jezdectvu pro některé „znalce“ jistě jen malý krůček. Jeden ze způsobů nasazení voltižérů měl spočívat v tom, že by naskočili za projíždějícího jezdce a byli následně vysazeni v určeném místě, kde by svedli pěší boj s nepřítelem. Odsud pak jejich název, byť v praxi nic podobného voltižéři neprováděli a jednalo se o elitní lehké pěšáky.

Autor tvrdí, že rota měla teoreticky mít 120 mužů. Z řady předpisů si vybral jeden, zaokrouhlil tabulkový stav a chtěl by jej aplikovat pravděpodobně na všechny roty pěchoty. Přitom ani zde není výčet relevantních přepisů nijak dlouhý. V letech 1791-1793 měla fyzilírská rota tabulkově a ve válečném stavu 89 mužů, granátnická 64. Od roku 1793 do roku 1808 pak fyzilírská (a později i voltižérská) 123 a granátnická 81 mužů. Od roku 1808 pak všechny roty 140 mužů.

Hovoří-li autor o teoreticích 18. století v knize o napoleonských válkách, čtenář by pravděpodobně čekal nějaké shrnutí výsledku tohoto sporu a jeho vlivu na způsob nasazení pěchoty ve válkách let 1792-1815. Nedočkal by se. Namísto toho je zavalen nesmysly ve smyslu, že francouzská pěchota neměla v 90. letech „téměř žádnou šanci splnit předepsaný výcvik“, a že „na druhé straně prokázala přirozenou schopnost postupu v koloně“. Jak by něco podobného bylo bez dostatečného výcviku možné se již od autora, který „nařízení z roku 1791″ ani onu teorii 18. století nestudoval, nedozvíme. Formování kolon, manévr v koloně a formování batalionu do bitevní sestavy, to je základní látka předpisu z 1. srpna 1791, o němž se od autora dozvíme pouze to, že „zdůrazňoval metodické provádění drilu“, jako by se v tomto jakkoli lišil od předpisů dřívějších, zahraničních, nebo následujících.

Autor dále říká, že „později se používaly různé smíšené formy“ (překladatelův výraz pro slovo „ordre“, zde „sestava“). Kdy „později“, ptá se pozorný čtenář. Smíšené sestavy nebyly objevem revoluce. Další odstavec přináší šokující informaci, že podle Stendhala prošlo řadami jednoho pluku za tři roky 36000 mužů. To by znamenalo čistou ztrátu tisíce mužů za měsíc, což je svrchovaně absurdní.

Nesmyslné jsou i popisky k obrázkům. Na plátně zachycujícím boj pěších gardových granátníků u Montmirail rozhodně není „kolona složená z praporů v linii“ a tím méně pak je na obraze vidět, jakých taková kolona „dosahovala výsledků“. Jedná se o sevřenou kolonu po pelotonech jediného batalionu. Výsledek střetnutí s ruskou pěchotou není z obrazu odhadnutelný a za pozornost z čistě vojenského hlediska zde stojí spíše krytí boku této kolony několika pěšími myslivci. Výjev z bitvy u Jílového pak neukazuje „jen asi dva pluky v linii“, vidíme dva bataliony v linii za sebou. Pod vyobrazením karabiníka se dočítáme, že čáky nahradily klobouky (překladatelovy „dvourohé čepice“) v letech 1804-1808. Lehká pěchota přitom čáky dostávala již od roku 1801 a řadová pak až od roku 1806.

Shrnu-li tuto kapitolu, nenacházím slov, abych vyjádřil své rozčarování. Autor i překladatel předvedli, že o francouzské pěchotě napoleonských válek lze napsat cokoli, a vydavatel pak to, že je také možné to následně vydat a za značnou sumu i prodávat.

(…dále pokračovat je zbytečné a vyčerpávající mrhání časem, autor pokračuje v nastíném stylu)

Polemika s autorem:

Na straně 4 v úvodní kapitole „Napoleonská doba“ autor píše o popravě vévody d’Enghien a píše, že se díky studiu archivů ve Vincennes dostal „na dostřel“ příkopu, v němž byla poprava provedena a že jeho do té doby idol měl najednou na rukou krev. Těžko říci, jaké dokumenty autor ve Vincennes studoval, nicméně tato „justiční vražda“ je tématem na samostatnou práci, skýtá mnohá „ale“ a mnohá „protože“ a závěr, že se První konzul, dosud „idol“, díky ní stává „vrahem“, je více než zkratkovitý a vytržený z kontextu doby.

V stejné kapitole píše o Prusku roku 1806 jako o „vojenském gigantovi“ své doby, jehož Napoleon „rozprášil“ u Jeny. Jedna věta a tolik nesmyslů. Bylo-li Prusko někým v roce 1806 považováno za „vojenského giganta“, rozhodně jím fakticky již několik desetiletí nebylo. „Rozprášil-li“ tohoto „giganta“ pod velením knížete Hohenloheho u Jeny Napoleon, čeho dosáhl u Auersteadtu maršál Davout proti Brunšvikovi? Může historik, který se označuje za objektivního a k „Napoleonovi-vrahovi“ nadto velice kritického, převzít mýtus z Napoleonovy propagandy a prezentovat jej za svůj názor? Napoleonovu velikost je třeba hledat a vidět v tom, čeho skutečně dosáhl.

Odmítnout musím závěr Holmesovy úvodní kapitoly, kde píše o třech milionech zmařených životů v „jeho“ válkách. Kolik z těchto životů bylo zmařeno ve válkách, jež Napoleon nezačal? Napoleonské války nejsou „Napoleonovými válkami“, mnoho z nich si nepřál. Nehledě na to, válka byla ve své době krajním, ale zcela běžným nástrojem zahraniční politiky všech mocností. A počet zmařených lidských životů v jakékoli válce je dán především objektivními skutečnostmi – především úrovní výzbroje a taktiky, jež s touto výzbrojí „pracuje“. Desetitisíce a statisíce obětí starověkých a středověkých konfliktů nejsou z tohoto úhlu pohledu menší tragédií než miliony obětí „napoleonských“.

Na straně 8 autor v kapitole „Revoluční pozadí“ tvrdí, že Direktorium přineslo Francii na „celých šest let“ stabilitu. Má tím na mysli pravděpodobně stabilitu vnitropolitickou. V jiných ohledech období Direktoria za „stabilní“ rozhodně označit nelze. Pokud to však učiníme, snáze pak z generála Bonaparta a jeho brumairového převratu učiníme akt spíše negativní, vedený především osobními zájmy, atd.

(… další polemika by byla zbytečná).

Závěrem ocituji dvě věty, které samy o sobě dokonale vypovídají o úrovni překladu a redakce této drahé a „luxusní“ publikace.

Na straně 22 se dozvídáme šokující věc…: „Protože Napoleon potřeboval uznání také od papeže, uzavřel s Josefínou v soukromí také církevní sňatek a když byl 2. prosince korunován, papež mu požehnal, ale korunu si na hlavu nasadil sám.“ Pěkně Napoleona vypekl, papež jeden, liška podšitá a všemi mastmi mazaná.

Na straně 60 je kapitola o „bitvě národů 1813″ zahájena vskutku mimořádně:

„V dubnu 1812 uzavřel car dohodu o vzájemné pomoci s Bernadotte, která v té době vládla ve Švédsku.“ Panu překladateli asi jméno maršála císařství zní jako značka dámského spodního prádla. Že je o NĚM, nikoli o prádle, hovořeno v předchozích kapitolách, překladateli uniklo. Že je asi 10 cm od této krásné věty švédský korunní princ, nikoli princezna, vyobrazen v uniformě maršála císařství, a že o další centimetr napravo je i odstaveček potvrzující, že se skutečně jedná o muže, to uniklo nejen překladateli, ale také jistě početnému týmu lektorů, korektorů a odpovědných redaktorů.

Mezi svátky jsem se nad knihou nejprve lehce pohoršil, následně královsky bavil, posléze mě to již začalo nudit, protože opakované vtipy přestávají být vtipné. Nešťastný je již originál, český překlad je mu mocnou ranou z milosti. Ježíšek je hodný a nemohl vědět. My všichni ostatní nyní již víme.