Norbert Brassinne – poutník míru.
(*18.9.1907, +28.9.1988)
Původní jméno tohoto belgického hostinského z městečka Waterloo bylo Robert. „N“ si dal na začátek svého křestního jména z obdivu k císaři Napoleonovi. Jeho předek údajně bojoval v bitvě u Slavkova. Říkal si,že je posledním vojákem Napoleonovy armády,příslušníkem Staré gardy a také „Poutníkem míru“ (Pélerin de la Paix).
Patřil k zakladatelům mezinárodního „Spolku přátel bojiště u Waterloo“, společnosti „Poslední čtverec“ a „Mezinárodního napoleonského výboru přátelství k uctění pamětních bitevních polí u Waterloo a Slavkova“.
V jeho restauraci Bivouac de l´Empereur v Braine-l´Alleud nedaleko pahorku Saint Jean jedli hosté na porcelánu s výjevy z napoleonských bitev a z císařova života,na stěnách visely císařovy obrazy a zbraně napoleonské armády.
Měl malé muzeum a malý biograf,v němž promítal starý němý film o bitvě u Waterloo.
Poprvé k nám přijel v listopadu 1966 v uniformě francouzského granátníka,kterou pietně uchovával po předkovi, vojákovi staré císařské gardy. Uniformu si oblékal s hrdostí a rád se v ní nechával fotografovat. Měl i pušku s bodákem,brašnu na náboje a tornu.Objevil se v Telnici. Při 161.výročí bitvy Tří císařů byl také hostem města Slavkova.Jeho návštěvu zprostředkovala Čsl.společnost pro mezinárodní styky v Praze.
V předvečer 1.prosince zapálil před nemnohými diváky symbolickou vatru na Žuráni a připomenul tak vypálení Jiříkovic francouzskou armádou večer před bitvou. Tak začala tradice Jiříkovických ohňů.
Ve čtvrtek 1.prosince byl hostem JZD v Křenovicích,kde si prohlédl hospodářské objekty a na poli rozhodil pšenici z Belgie. Večer ulehl v plné zbroji na otep slámy neumytý a neoholený tak, jako kdysi Napoleonovi vojáci.Byl středem pozornosti křenovických občanů a vše natáčela i brněnská televize a rozhlas. Provázeli ho dva tlumočníci,protože mluvil jen francouzsky.
2.prosince v den výročí bitvy bylo v poledních hodinách vypuštěno z nádvoří slavkovského zámku 13 bílých holubů jako symbol míru a přátelství. Potom se Norbert Brassinne vydal v doprovodu slavkovské městské rady na Mohylu míru. Jeli v kočárech,taženými koňmi. Při
průjezdu Křenovicemi byli všichni pohoštěni. Na kopci nad Křenovicemi je „Krchůvek“. Zde u pomníků uctil památku padlých z bitvy u Slavkova i obětí cholery z let 1836 a 1866.Bylo přítomno mnoho lidí. MNV Křenovice zastupovala úřednice Ludmila Němečková,která jej doprovázela i na Mohylu míru.
Zde stanul ,držel zde čestnou stráž a symbolicky rozhodil prsť z bojiště u Waterloo. Předseda MěNV ve Slavkově Ladislav Pour a předseda MNV v Praci pan Pokorný smíchali půdu ze Slavkovského bojiště a z bojiště u Waterloo, kterou Brassinne dovezl ve zvláštní dřevěné skříňce.
Z Práce odeslal telegramy s mírovým poselstvím představitelům Francie,USA a SSSR. Z jeho popudu bylo jednáno o navázání družby mezi Slavkovem a Waterloo.
V noci v plné zbroji a s pochodní v ruce vzdal poctu padlým u hrobky v kapli Mohyly míru.
Silným hlasem zazpíval Marseillaisu.
Jezdili s ním dva řidiči. Na první setkání vzpomíná kronikář Jiříkovic pan Václav Štěpánek: „Pracoval jsem tehdy v JZD. Přišel za mnou předseda MNV Miroslav Mazálek. Že přijel nějaký Belgičan a co prý s ním? Řekl jsem mu vezmi ho do hospody k Vojtovi Dvořáčkovi, dokončím práci a přijdu. Měli jsme po zabíjačce a tak jsem vzal pár škvarků
a šel jsem do hospody. To bylo moje první setkání s Norbertem Brassinnem.“
Jednou zpíval Marseillaisu na Mohyle míru společně s Janem Florianem ze Staré Říše. Znělo prý to velkolepě. A jak začalo přátelství s rodinou Florianů ze Staré Říše? Na počátku byla zpráva v novinách o Brassinnově příjezdu. Následoval dopis a pozvání do Staré Říše. Ale již předtím zaslal výtvarník a grafik Michael Florian, který uměl francouzsky, Brassinnovi jako dar k dvoustému výročí narození velkého císaře Napoleonův portrét (1969).
Do Florianova domu číslo 69 přijel Brassinne svým bílým Mercedesem poprvé v roce 1969 nebo 1970. Dle informací Jana Floriana (*25.12.1921) přijel Brassinne poprvé do Československa ve věku 63 let. U nich býval před výročím slavkovské bitvy i po něm. Někdy se zdržel i celý týden. Od roku 1979 jezdil do nového domu č.209.
V rodině jsou uchovávány fotografie,na kterých je Florianova rodina s vzácným hostem doma i na Mohyle míru. Brassinne posílal i četné pohlednice. Na jedné z nich je i zámek jeho velkého vzoru de Gaulla. Florianovi mají i magnetofonoou pásku s nahrávkou Brassinnova přednesu básně o Waterloo.
Jan Florian zpíval na Mohyle míru i píseň „Dva granátníci“. Na hudbu Franze Schumanna k ní složil slova Heinrich Heine. Český text je dílem kdysi slavného pěvce Pavla Ludikara, který tuto baladu měl jako parádní číslo ve svém uměleckém repertoáru. Svého času ji přeložila i významná pěvkyně Ema Destinová.
Text zní takto:
Do Francie z ruského zajetí zpět
tam dva granátníci se vrací.
Ti dva tak mnoho již zažili běd,
jich poslední naděj se ztrácí,
neb v Německu zaslechli truchlivou zvěst
jež srdce jim sevřela mukou,
že Francie vítězný voj zničen jest
a že císař je v nepřátel rukou.
Tu oběma polily slzy líc,
když zlá tato zpráva jim dána.
Z nich jeden dí:“Co chceme tu víc,
jak pálí mne stará rána.“
A druhý rce:“Jak rád i já bych zemřel s tebou spolu,
však doma ženu,dítě mám,jež po mně touží v bolu.
Co žena mi co dítě je,
jim nikdy víc nechci být vrácen.
Ať si žebrají,hlad když mučí je,
Náš císař,náš císař je ztracen!“
Ty své mi slovo bratře dej,
zde já-li zemřít měl bych,
že vezmeš mé tělo do Francie zpět
tam ve vlasti své spát chtěl bych.
Ty připni pak na srdce mé
čestný můj kříž a stužku
a vtiskni zbraně v ruce mé
můj věrný meč i pušku.
Já budu pod zemí tiše bdít
co mrtvá hlídka na stráži,
až počne pochodem země se chvít,
to vojska se k útoku sráží.
To velký náš vládce,
přes můj jede hrob,
on chvátá zem naši chránit.
Tak ozbrojen z hrobu já vstanu též,
Chci císaře a vlast svou bránit!
První dva roky(1966,1967) zde byl Brassinne sám. V roce 1968 na protest proti sovětské okupaci nepřijel vůbec. Potom přivezl a autobus svých přátel a další rok znovu hned ve dvou autobusech přijeli přátelé vojenské historie z belgických měst Soignies a Vitrivalu.
„Pouť ke Slavkovu, na niž se vydám v uniformě granátníka staré gardy při příležitosti dvoustého výročí narození Napoleona je pro mne vrcholem tohoto napoleonského roku. Rok
1969 je rovněž výročím francouzské revoluce, která byla úvodem ke zrovnoprávnění lidu, je rovněž 25. výročím našeho osvobození a 50.výročím udělení kříže Čestné legie městu Lutychu.
Já, poutník míru, bych chtěl uvidět tohoto 2. prosince na slavkovských pláních sluneční paprsky,
které by přinesly tomuto zjitřenému světu, v němž žijeme světlo naděje.“
U nás vždy rozhodil hrst obilí z valonských polí a totéž udělal při návratu s obilím od Slavkova. Odvážel si i prsť z bitevního pole. Měl rád škvarky, slivovici a líbily se mu i naše ženy.
Vydával upomínkové pohlednice,na něž nechával tisknout svoje provolání.
Podporoval výrobu příležitostných poštovních razítek a cenin s heslem .“Filatelisté celého světa spojme se-vytvořme Evropu-a dosáhněme míru propagací poštovních známek.“
Z iniciativy Stanislava Bajera navštívil v roce 1971 i Sivice a Pozořice. V sivické kronice je zapsáno: „V neděli 28. listopadu navštívil naši obec belgický občan, jinak hoteliér Norbert Brassinne, který již po několik roků přijíždí navštívit památná místa Napoleonova tažení. Při návštěvě u nás měl v doprovodu svoji družku a synovce.Všichni byli oblečení ve stejnokrojích Napoleonových granátníků a markytánky. Při svých návštěvách s oblibou říká, že je posel míru a bojuje proti válce. Spíš bude pravda ta, že mu jde o reklamu pro jeho restauraci ve Waterloo.“
Pochytil několik českých slov a mezi nimi byly i „svoboda“ a „pravda“, která se objevila i v textu provolání při příležitosti návštěvy slavkovského bojiště v roce 1976.
V roce 1979 napsal: „A tak jako každým rokem, ve dnech 1. a 2. prosince se vydávám na pouť, bez ohledu na chlad zimy, k Mohyle míru,postavené roku 1912 díky iniciativě kněze Aloise Slováka a věnované vojákům všech národností, kteří zde odpočívají svým posledním spánkem,zahalení slávou. Jdu, vždy v uniformě francouzského granátníka, beze zbraně, v bílých rukavicích, abych dal svůj příspěvek věci míru a varoval své bratry, lidi před nebezpečím, jež hrozí světu.“
V roce 1980 položil květiny ke hrobu prezidenta Ludvíka Svobody.
Ve svých prohlášeních často uváděl větu: „Mým hlasem hovoří mrtví z bojiště u Waterloo k živým.“ Měl prý na srdci dvě věci. Trvalý světový mír a svobodné Valonsko jako součást Francie. Obdivoval generála de Gaulla, „to velké srdce, které tluče valonsky“.
Svoje prohlášení končil slovy: „přeji vše nejlepší v roce 1981 v očekávání „valonského probuzení“. Také kdysi napsal: „Posílám má přání konečně i mému Valonsku, tolik trýzněnému, tak zrazenému, avšak probouzejícímu se a blížícímu se k naplnění svého národního osudu. Myslím naň a na jeho lid, přemáhající ustavičná soužení.“ Jindy napsal: „Zachraňte naše Valonsko,zachraňme naši rodnou vesnici, kde ve stínu kostelní věže odpočívají naši předkové. Ať žije Valonsko, mírové, tolerantní a pohostinné. Byl tedy více „Poslem míru“, vlastencem nebo nacionalistou, za kterého jej mnozí pokládali?
Naposledy zde byl v roce 1984. To už jej sužovaly zdravotní potíže, které mu znemožňovaly cestování. Za necelé čtyři roky zemřel.
Tento článek vzhledem k rozsahu neuvádí mnohé další zajímavosti o životě a činnosti Norberta
Brassinna a možná obsahuje některé nepřesnosti. Za připomínky předem děkuji.
Na závěr jen pár informací o předcích Norberta Brassinna, kde vycházím z rodokmenu rodiny. Guillaume-Joseph vyžadoval náhradu za utrpěné škody a vydané zásoby při přechodu spojeneckých vojsk v červnu roku 1815. Pierre-Joseph, bratr Guillauma (*1762), byl již v roce 1789 důstojníkem a zúčastnil se všech válek císařství. V bitvě u Waterloo utrpěl zranění, ale nalezl a ponechal si orla, který upadl ze dveří císařova kočáru. Byl penzionován k 31. 12. 1815.
Guillaumův bratranec Joseph-Pierre sloužil u 112. řadového pluku a potom dosáhl hodnosti kapitána v belgické armádě. Jeho potomek Jacques byl generálporučíkem, pobočníkem Leopolda II. a ministra války.