Velmi problematickou oblastí překladů jsou termíny týkající se hodnostních stupňů, hodností, funkcí a titulů s nimi více či méně spjatých. Třeba armády NATO si v této věci vypomáhají od roku 1978 standardizovanými kategoriemi pro hodnostní stupně tak, aby bylo zřejmé, kdo je v mezinárodním srovnání v hierarchii na které příčce. V rámci tohoto systému zjišťujeme, že český četař je OR-3, a že mu odpovídá francouzský caporal, slovenský slobodník (a také německý Haupt- či Obergefreiter), a americký Private First Class, zatímco americký sergeant či francouzský sergent je OR-5, což je český rotmistr. Půvabné slovinské desetniky a vodniky ponecháme stranou. Jedním problémem je překlad, dalším problémem je převod a srovnání jednotlivých stupňů. A nejsou to problémy jediné.
Hodnostní stupně lze rozdělit do pěti základních kategorií: mužstvo (troupe, tedy bez hodnostního stupně), poddůstojníci (sous-officiers), nižší důstojníci (officiers subalternes), vyšší důstojníci (officiers supérieurs) a generálové (officiers généraux). Začněme s příklady pěkně zespodu. Ve francouzské armádě doby, která nás zajímá, tedy přelomu 18. a 19. století, jsou řadoví vojáci vojáky bez hodnostního stupně, sans grade, non-gradé. A těm se budeme věnovat nyní.
Takový řadový voják bez hodnosti byl nazýván/oslovován výrazem odpovídajícím specializaci jeho jednotky, abychom tak řekli, a francouzština nepoužívá ekvivalent rakouského výrazu Gemeiner, neboli „prostý“, který lze užít u všech zbraní (snad obecně simple soldat, prostý voják). Řadoví vojáci bez hodnosti obecně byli hommes de troupe (a nechceme to překládat jako „muži mužstva“, postačí nám „mužstvo“), anglicky by byli rank-and-file („řad a zástup“). U řadové pěchoty tedy mohl být fyzilírem, granátníkem, nebo voltižérem. Francouzské slovo „fusilier“ lze jistě přeložit i jako „střelec“ a hovořit pak například nikoli o „fyzilírských“, ale o „střeleckých rotách“. Nicméně za vhodné mám držet se již dříve zmíněného principu překládat (mimo beletrii) tyto (nejen) vojenské termíny způsobem, který co nejsnáze a na první pohled dovoluje zpětný překlad do původního jazyka (kde to jen trochu jde).
U lehké pěchoty to bude rovněž fyzilír, případně myslivec (chasseur), karabiník a opět voltižér, a u některých cizineckých nebo gardových jednotek také tirajér (tirailleur), což lze v literatuře vidět také jako jakýsi kompromisní česko-francouzský hybrid „tiraillér“ (v němž naznačujeme, nepřesnou, výslovnost koncovky -eur a předpokládáme znalost výslovnosti zápisu aill). Zde nastupuje jiný zmíněný princip: potřeba být konzistentní. Pokud místo počeštělého výrazu „voltižér“ budeme „česky“ psát „voltigeur“ a třeba v množném čísle „voltigeuři“ nebo v jiných tvarech „voltigeurská rota“ apod., měli bychom zřejmě zůstat také u „tirailleura“ a „tirailleurského pluku“. Pokud pro pozdější dobu přeložíme výraz „Tirailleurs sénégalais“ jako „Senegalští střelci“, můžeme při nekonzistentním přístupu dostat zpátky „Fusiliers sénégalais“, což nechceme, nicméně obecně přeložit slovo tirailleur jako střelec samozřejmě lze.
A mírná odbočka do příští kapitoly: slovo tirajér má kromě významu ve smyslu pojmenování konkrétního druhu francouzské pěchoty v různých obdobích také význam spjatý se způsobem boje těchto tirajérů, takto volných střelců. Slovo tirailleur samotné je odvozené od slovesa tirailler, a to Slovník Francouzské akademie z roku 1762 vysvětluje jako „střílet palnou zbraní špatně a často“ a v 6. vydání (1832-35) pak přidává také od skutečného způsobu nasazení odvozený význam: „akce vojáků, kteří rozptýlení před kolonou zahajují útok nepravidelnou a volnou palbou.“
Je to trochu paradoxní, protože efektivní nasazení tirajérů vyžaduje naopak střelce dobré, a palba tirajérů byla mnoha praktiky i teoretiky soudobého vojenství považována za nejúčinnější, nejefektivnější. Francouzskému výrazu tirailleur takto v angličtině odpovídá výraz skirmisher, a němčina přebírá francouzský výraz, případně užívá slovo Plänker, jež má možná také francouzský původ, minimálně podobně zní, a sice ve slově flanqueur, které obsahuje kořen flanc, tedy bok. A rozdíl mezi tirajérem a flankérem, který ve francouzštině existuje, spočívá v tom, že slovo tirajér je jednak obecnější, jednak užívané pro vojáky nasazené na čele či v týlu hlavní formace, zatímco flankéři jsou tirajéři, kteří kryjí její bok (a krátkou dobu existují v Napoleonově gardě také dva pluky flankérů, které se ovšem nespecializují na krytí nějakých boků – jde spíše o snahu rozlišovat různé formace různého původu a podporovat jejich esprit de corps, ducha pospolitosti). Přitom německý výraz „Plänker“ se ke krytí boku formace již přísně neváže a například slovo „Plankelei“ znamená přestřelka či šarvátka, a odsud se lze dostat k (ve vojenství nepoužívanému) francouzskému výrazu „escarmoucheur“, v němž bystré ucho zachytí příbuznost se zmíněným anglickým slovem „skrimisher“, „escarmouche“, „skirmish“.
V českém prostředí se lze setkat s různými synonymy pro výraz tirajér. Volný střelec i libozvučné harcovník. Harc je staré české slovo znamenající rychlý výpad a opět například potyčku či šarvátku, a slovo harcovník jako takové skvěle odpovídá anglickému slovu skirmisher. Tirajéři harcují, harcovníci bojují ve volné sestavě. Nejen maršál Mořic Saský říkal tirajérům „ztracené děti“ (enfants perdus).
Vrátíme-li se k termínům užívaným pro francouzské vojáky bez hodnosti, podle specializace najdeme jen u pěchoty také například sapéra (sapeur), bubeníka (tambour), můžeme najít i pištce (fifre) – tedy v době, kdy pro ně existuje tabulkové místo v každé rotě (v průběhu 18. století). U voltižérů, a je trochu s podivem, že nikoli kdykoli dříve u myslivců, najdeme korneta (cornet), tj. trubače na malý lesní roh (cor de chasse). Bubeníci (a pištci) a korneti (a trubači u jezdectva) nejsou „hudebníky“ (musicien), ale signalisty, kteří sice mohou spolu s hudebníky hrát hudbu, ale jejich hlavním smyslem je hrát předepsané i nepředepsané bubenické baterie (batterie de tambour) či trubačské signály (sonnerie) a vyluzovat tzv. bruit de guerre, válečný lomoz.
Podobně to funguje u jezdectva, kde je řadový voják kyrysníkem, karabiníkem, dragounem, husarem, jízdním myslivcem, švališérem… à propos, chevau-léger. Cheval, kůň, léger, lehký. Ovšem pozor, od zřízení řadových pluků švališérů-kopiníků z vybraných pluků dragounských jde o řadové či střední jezdectvo, nikoli ve francouzské armádě o jezdectvo lehké. Tedy švališér, případně švališér-kopiník, švališér-karabiník, nebo jen kopiník (lancier).
Určitým problémem u jezdectva jsou tradiční tzv. régiments de cavalerie, tedy jezdecké pluky v užším významu pluky těžkého, bitevního jezdectva, jak existovaly v královské armádě a v armádě Francouzské republiky, a jež budou v letech 1801-1803 postupně reorganizovány jako kyrysnické, nebo dragounské. Problémem proto, že jezdectvem, cavalerie, v době jejich existence rozumíme právě je jako jednu ze složek tzv. jízdních jednotek, troupes à cheval, a voják bez hodnosti je zde jezdcem, cavalier.
U dělostřelectva vidíme kanonýry (canonnier), a to ve dvou třídách (což stále nejsou hodnostní stupně), a nechceme jim říkat „dělostřelec“, protože artilleur (jemuž navzdory výrazu tirajér nechceme říkat artijér) je jakýkoli příslušník dělostřeleckého sboru, včetně nejen příslušníků pěších i jízdních dělostřeleckých pluků, ale také pontonýrů (pontonnier), zbrojířů (armurier), kanonýrů pobřežní stráže (canonnier garde-côte) a posádkových kanonýrů (canonnier sédentaire), a také tzv. ouvriers d’artillerie, tedy vojáků pracovních rot dělostřelectva (slovo „dělník“ mi zde nejde přes prsty), a také vojáků dělostřeleckého trénu (soldat du train d’artillerie).
Po určitou krátkou dobu existuje přitom během revolučních válek u pěchoty i u jezdectva voják bez hodnosti, který je přitom nadřízeným ostatním vojákům bez hodnosti svého družstva. Jde o tzv. appointé (od slova appointement, služné). Post zaniká v roce 1793. Není poddůstojníkem, ale zastupuje kaprála či brigadýra v jeho nepřítomnosti, jde o služebně nejstaršího vojáka družstva, budoucího kaprála, a slovo snad lze „přeložit“ bez velkých výčitek jako „svobodník“. Do roku 1762 šlo o tzv. anspessade (z italského lancia spezzata, zlomené kopí, odkud se můžeme přiblížit k anglickému výrazu lance corporal). Zpravidla nejsou řazeni mezi poddůstojníky, ale na rukávu nosí hodnostní označení (jeden kaprálský prýmek na každém předloktí).
Mimochodem, starý režim nepoužíval výraz „sous-officier“, tedy „poddůstojník“, ale „bas-officier“, tedy „nízký/spodní důstojník“, ale česky zřejmě cítíme, že zůstaneme raději u poddůstojníka. O těch ovšem příště.