Římané mají stejně jako Řekové řadovou pěchotu a lehké oddíly. Stejně tak jako Řekové se o nich málokdy zmiňují ve svých kronikách. (1) V počátcích je bojová formace a výzbroj těžké pěchoty víceméně stejná v Itálii jako v Řecku. Ale Římané je vyvíjejí odlišným směrem. V průběhu válek proti Samnitům a Galům člení svou falangu do manipulů po 200 mužích. Ve snaze o boj tělo na tělo opouštějí kopí a bojují jen pilem a mečem, čímž kladou stále větší důraz na osobní udatnost bojovníka. Stejnou snahu nalézáme také v taktických tvarech, hloubka je omezena na deset řadů a v průběhu tažení se snižuje často na osm; legie je organizována tak, aby byla pružná a pohyblivá. Zatímco v rámci falangy zůstávají podjednotky u sebe bez rozestupů i rozchodů, manipuly jsou, až do chvíle srážky s nepřítelem, odděleny velkými rozestupy; zvlášť řídí svůj pochod i směr. Legie se tak může pohybovat i bojovat v členitém terénu, může reagovat na jakoukoli okolnost, aniž by se rozpadla. Zároveň má částečně také některé vlastnosti lehké pěchoty, které se blíží svou výzbrojí. Za možnost prorážet falangy vděčí římský voják svému oštěpu pilum, vrhanému na vzdálenost deseti kroků proti nepřátelským štítům. Právě pilum, jež je spíše metací než chladnou zbraní, dává legiím útočné vlastnosti, jež chybějí řecké či makedonské řadové pěchotě.
Tyto dispozice postačují, dokud Římané bojují s malými národy Itálie; neuspějí tváří v tvář Hanibalovým manévrům. Římští generálové zde pocítí nutnost ovládat své vojsko v poněkud větších oddílech manipulech a vytvoří kohortu o 600 vojácích, jež bude od této chvíle taktickou jednotkou. Členění do manipulů dalo legiím pružnost, členění do kohort je učinilo schopnými manévrovat. Díky tomuto hierarchickému členění může generál snadno upravit rozmístění svých sil.
Běžná bitevní sestava zprvu byla ve dvou liniích po pěti kohortách, ale brzy začnou být užívány formace ve třech i čtyřech liniích. První dvě byly pravděpodobně neoddělitelné; nasouvaly se kohorty druhé linie do rozestupů první linie, nebo zůstaly připraveny k její podpoře, zatímco kohorty první linie se rozvinuly tak, aby vytvořily souvislou frontu? Obě hypotézy mají své opodstatnění a zdá se dost těžké připustit, že by legie bojovaly v přerušované linii. Je možné, že rozestupy první linie byla doplněny lučištníky a prakovníky.
Popravdě řečeno nevíme, jak byly římské jednotky rozmístěné ani v momentě srážky s nepřítelem. Třetí a čtvrtá linie, pokud byly ustaveny, byly k dispozici vrchnímu veliteli k manévru, nebo jako záloha.
Legie, stejně jako falangy, byly vždy doprovázeny lehkými oddíly. Jaký byl jejich význam je takřka nemožné zjistit, neboť římští historikové je nijak nezmiňují.
Schneider píše (2): „Lehké oddíly zaujímají v Caesarových spisech bezvýznamné místo. Čtenář, který by neznal římské vojenství, by mohl číst stránky jeho Zápisků, aniž by zjistil, že Caesarovy armády vždy zahrnovaly významný počet lehkých oddílů, a to až do chvíle, kdy je z ničeho nic popsáno jejich nasazení; čtenář netuší, kde se vzaly. Toto ostatně není Caesarova specialita, nepočítat dost síly armády pomocné sbory, obvykle lehce vyzbrojených, je u Římanů běžné… Důsledkem je, že mlčení kronik nemůže být důkazem absence lehkých oddílů v tom či onom boji. Je třeba se tohoto závěru držet, i když čteme ty nejpodrobnější zprávy, není-li po ruce jiný průkazný moment.
Ve velmi podrobném popisu, který nám Caesar poskytuje například ohledně bitvy u Farsalu (48 př.n.l.), nejsou lehké oddíly zmíněny ani v samotné bitvě, ani v bitevní sestavě, přesto tam byly. Appianus to přibližuje (Bell. Civ. II, 70): Caesar měl kontingent galských jezdců a záalpských Galů v poměrně značných počtech; a podobně jako Řekové s ním byli Dolopové, Akarňané a Aitolové. A tyto pomocné sbory značně přispěly k jeho úspěchu, což přesně odhaluje Stofrel: Caesar vypráví, že po útěku Pompeiova jezdectva zůstali lučištníci a prakovníci bez podpory a byli rozdrceni (B. C., III, 93) a vypadalo by to, že tohoto úspěchu dosáhlo jen šest záložních kohort. Prakovníků a lučištníků však bylo více než 4000 a šest záložních kohort nečítalo více než 1800 legionářů. Musíme tedy připustit, abychom vysvětlili událost zmíněnou v Zápiscích, že tyto kohorty v jejich ofenzivním pohybu doprovázely Caesarovy pomocné oddíly.“
A Schneider pokračuje: „Lehké oddíly byly jistě nasazeny také při zahájení bitvy, alespoň Appianus to potvrzuje těmito slovy (B. C., II, 75): Caesar a Pompeius rozmístili oba své římské oddíly na bitevní frontě ve třech nepříliš od sebe vzdálených sborech. Na obě křídla postavili jezdectvo. Lučištníci a prakovníci byli mezi smíšeni v řadech. Taková byla formace legií, na níž oba generálové zcela spoléhali. Pokud jde o spojence, ti byli odsunuti na strany, neboť se zde byli jen ukázat.“
V Římě, stejně jako v Řecku, úloha lučištníků a prakovníků, i místo, jež bylo přidělováno, rostla ze dne na den. Za císařství již tvořili významnou část armád, v nichž se zároveň objevila čím dál početnější polní artilerie. Organizace a taktika legií byly významně upraveny. Hovořilo se o rozkladu a úpadku, což je rychlý a povrchní soud, jedná-li se o armádu, která stále měla zdatné a obratné velitele.
Poznámky.
(1) K historii římské taktiky viz mimo jiné:
SCHNEIDER, DELBRÜCK, RÜSTOW, RENARD, JAEHNS, zmíněná díla;
Triarer und Leichtbewaffnete, H. DELBRÜCK, In: Historische Zeitschrift de SYBEL. Sv. LX. Munich a
Leipzig, 1888;
Manuel des antiquités romaines, MOMMSEN a MARQUARDT, Díl. XI: De l’organisation militaire chez les
Romains, par MARQUARDT, překl. Brissaud. Paris, 1891;
Das Krieqswesen Caesars, F. FRÖHLICH. Zurich, 1891;
L’Armée romaine au temps de César, KRANER, překl. Baldy a Larroumet. Paris, 1884
(2) Strana 139.
Změny, jež nastaly v organizaci a taktice, byly, podobně jako kdysi v Makedonii, způsobeny převahou, jíž získalo jezdectvo. Již ve starších dobách se jakékoli obstojné jezdectvo ukázalo jako schopné prorážet řadovou pěchotu. Umožňovala, a to ve velkém měřítku, útoky do boků a týlu nepřítele. Sicilští Řekové, Makedonci a Kartaginci užívali jezdectvo jako hlavního činitele ofenzívy a manévru. Zvláště zmiňme Hanibalovo jezdectvo vítězící u Cannes. Římské jezdectvo bylo až do dobytí Galie podprůměrné. Ostatně nebojovalo, až na vzácné výjimky, proti početným ani nijak zdatným jezdcům, a do počátku vlády Antoninovců (1) byly legie, za podpory galského a germánského jezdectva, schopny plnit svou úlohu. Od počátku 3. století to již nebude stejné. Germáni, Hunové, Parthové se stávají běžnými nepřáteli Říma a nutí jej upravit své vojenské zřízení. (2)
Nejvýznamnější a nejobávanější mezi protivníky, s nimiž se musí císařské vojsko utkávat, mají vynikající jezdectvo. Římské armády také musí být schopny rychlého přesunu z jedné oblasti do jiné, aby odrážely nájezdníky. Jezdectvo se tedy stává nejdůležitější zbraní a, jako za časů Alexandra, přebírá ofenzivní úlohu. Aby mu řadová pěchota dokázala odolat, vzdaluje se stále více od manipulního členění; od roku 136 se Arius vrací k falanze, kterou nacházíme ještě za Caracalla a Alexandra Severa (211-217 a 222-235). Posledním úspěchem římské pěchoty je vítězství u Štrasburku roku 357, nicméně zde se jí podaří odrazit germánské jezdectvo jen díky falanze a zformování želvy ze svých štítů; umožní tím početnému římskému jezdectvu opět se seskupit a získat zpět svou převahu. Role pěchoty je tedy čistě obranná. Bitva u Drinopole o dvacet let později (378) posvětí převahu jezdectva nad pěchotou a na počátku 5. století, ve chvíli, kdy Západořímská říše klesá pod údery barbarů, je již jezdectvo rozhodně hlavní zbraní; pěchota je jen zbraní pomocnou. Ve smyslu těchto idejí také Theodosius Veliký reorganizuje síly Císařství roku 380.
Současně s jezdectvem roste význam také lehké pěchoty, a to jak díky její pohyblivosti, tak účinkům střelby. V útoku a pro provedení manévrů, k nimž se řadová pěchota nehodí, musejí lučištníci bojující na dálku kombinovat své akce s obrněným jezdectvem. Pokud jde o řadovou pěchotu, nikdo ji počínaje Urbiciem (kolem r. 500) již nenasazuje jinak než defenzivně ve falanze, nebo ji přímo ruší.
V 7. století nechávají Justiniánovy armády dostat nepřátelské jezdce se do kontaktu s pěchotou, jež je přijme krupobitím střel. Následně útočí byzantské jezdectvo a rozhoduje o vítězství. Svému úspěchu vděčí za fakt, že barbaři nedokáží propojit nasazení obou zbraní.
Frankové, kteří přijali takřka beze změn výzbroj bývalých legií a jsou schopni jen boje zblízka a pěšmo, nemohou odolávat eskadronám Gótů či Byzantinců. Stanou se tady také, na konci 6. století, sami jezdci. Jejich vývoj v tomto směru není zatím dostatečně rychlý na to, aby bojovali v sedle proti Saracénům; v roce 732 se omezí na vyčkávání ve falanze na útok nevěřících. Spokojeni s tím, že jej odrazili, střeží se ohrozit svůj úspěch při pronásledování.
V průběhu první století feudalismu taktika neprojde žádnými významnějšími změnami; vzrůstající síla zbroje je samozřejmě posiluje převahu jezdectva. U Hastingsu, stejně jako u Bouvines (1066 a 1214) je pěchota rozdrcena rytíři. Pěší jednotky přesto postupně získávají určitou převahu, ale podobně jako v posledních stoletích římského císařství je to podmíněno omezením se zprvu na defenzivní úlohu.
U Kresčaku (Crécy, 1346) si Angličané vybrali velmi silné obranné postavení. Francouzi, kterých bylo více, se nepokoušejí o žádný manévr a útočí čelně. Naši rytíři tak, ostatně pod krupobitím střel, odpor nepřátelské falangy nemohou zlomit. U Courtai (1302) způsobí naši střelci z kuší Vlámům obrovské ztráty, podaří se jim je napadnout a časem by jejich odpor zdolali. Nicméně naši rytíři, místo aby zaměřili své úsilí do boků nepřítele, chtějí útočit čelně, způsobí zmatek v řadách naší pěchoty, Vlámové se postaví za mokřady a náš útok neuspěje.
Nepřátelští pikenýři napadnou naše do bahna zapadlé jezdce a nastane hrozivý masakr. U Cocherel (1364) zaujmou Angličané, podobně jako u Kresčaku, silnou obrannou pozici, ale Duguesclin je vyláká vpřed předstíraje po svém prvním útoku urychlený ústup. Naši rytíři, sestoupení z koní a v dobrém pořádku se znenadání otočí, zaútočí s převahou na nepřítele a porazí jej, neboť střelba anglických lučištníků nemá na tento druh obrněné pěchoty účinek. U Rosebeeke (Rosebeque, 1382) zformovali Vlámové úzce sevřenou falangu, s níž zaútočili. Naši střelci z kuší jim způsobili těžké ztráty a ve chvíli, kdy ústup zraněných a padání zabitých působí v této kompaktní mase nepořádek, zaútočí jí do boku naši rytíři. Z 50 000 Vlámů unikne s bídou jedna třetina.
Vychází z toho, že v tomto období nemůže v čelním útoku uspět ani jezdectvo ani pěchota. Pěchota proto, že jí v útoku brání její těžkopádnost, jezdectvo proto, že řady pěchoty ježící se píkami je snadno zastaví. Vítězství náleží tomu, kdo odolal a odrazil úder protivníka a napadl jej, jakmile byl tento rozražen. Ještě s větší jistotou pak patří vítězství vojsku, jež znenadání vrazí do boku či týlu nepřítele (toto ale platí ve všech obdobích).
Ve stejné době jako měšťané ve Flandrech také švýcarští horalé oživují falangu, aby odolali německé šlechtě. Jsou prvními, kdo si stanovil pravidla pro rozmístění své pěchoty, jíž podporuje nepatrný počet jezdců. Střelci z kuší představují zhruba pětinu celkového stanu a na pět pikenýrů připadá průměrně třináct halapartníků. Halapartníci tvoří jádro oddílu. Charakterizuje je krátká a snadno ovladatelná zbraň, halapartna, nebo oštěp, zatímco píky jsou dlouhé 5 až 6 metrů. V bitevním sboru, jehož hloubka je dvacet řadů, je šest halapartníků na jednoho pikenýra. Pikenýři stojí na křídlech, v předvoji a v zadním voji; všichni střelci z kuší jsou v předvoji a zahajují bitvu. Halapartníci, chránění ze všech stran pikenýry, svádějí rozhodující boj. Stejně jako spartští hoplíté mohou zúročit zápal a zdatnost bojovníků.
Tak vypadá falanga Švýcarů během jejich válek za nezávislost. S touto výzbrojí a v této formaci odrazí německé a burgundské rytířstvo; ale na počátku 16. století vyměnili své halapartny za píky a v řadách francouzské armády v Itálii formují těžkopádné masy neschopné jakéhokoli manévru.
Jejich úspěchy vedly k napodobení jejich organizace i taktiky. Naše pěchota, jež se formovala za Ludvíka XI. (1461-1483) do čtverců (carré) o 500 mužích s pikenýry ve středu a lučištníky po obvodu, přijala za Ludvíka XII. (1498-1515) uspořádání podobné Švýcarům. Houf (bande) o 1000 mužích má 200 pikenýrů a 50 střelců z kuší v předvoji, 400 pikenýrů a 100 střelců z kuší v „šiku“ (bataille), 200 pikenýrů a 50 střelců z kuší v zadním voji.
Pro boj tvoří předvoj pravé křídlo, šik střed a zadní voj levé křídlo. Pikenýři stojí ve čtvercovém batalionu (bataillon carré) v rámci každé ze tří částí, střelci z kuší, namísto aby kryli všechny strany čtverců, jsou umístěni v rozích po skupinách o dvaceti čtyřech mužích (šest zástupů a čtyři řady). Armáda tvořená více houfy zformovala z každého jedno karé pikenýrů se střelci z kuší v rozích.
Úspěchy Švýcarů, landsknechtů a pěchoty organizované podle jejich vzoru jsou přesto mnohem vzácnější, jakmile se utkávají namísto s neuspořádaně útočícími rytíři s pravidelnými uspořádanými oddíly. U Ravenne (1512) se jezdectvo ukáže být naprostým pánem bojiště.
Poznámky.
(1) 96-192 n.l.; císařové Nerva, Traianus, Hadrianus, Antonius Pius, Marcus Aurelius a Commodus (pozn. překl.)
(2) K této části viz již zmíněná díla RÜSTOWA, JAEHNSE a DELBRÜCKA;
A history of the Art of War: the Middle ages from the fourth to the fourteenth century, Ch. OMAN. London,
1905, 2. vydání;
Origines de la tactique française, E. HARDY. 1881;
DELBRÜCK. Geschichte der Kriegskunst im Rahmen der politischen Geschichte; 3e Teil : « Das Mitelalter ».
Berlin, 1907.