Toto datum je v historii taktiky jedním z nejdůležitějších. Viděli jsme, jak bylo v průběhu staletí obtížné útočit na falangy vyzbrojené píkami, byly-li boky falang zajištěné. Od této chvíle, díky planým zbraním, společné nasazení dělostřelecké baterie či oddílu arkebuzírů a úderné formace umožňuje bataliony pikenýrů rozrážet.Tato proměna jde ve prospěch ofenzívy. Je toho dosaženo tím rychleji, čím se počet metacích zbraní násobí a tyto zbraně se zdokonalují. Ve švýcarských oddílech na konci 15. století počítáme pět pikenýrů nebo halapartníků na jednoho střelce z kuše. O století později bude tento poměr obrácený. Od poloviny 16. století budou na jednoho pikenýra připadat zhruba dva mušketýři či arkebuzíři.
Jiným důsledkem, původně podružným, nicméně otevírajícím moderní období pěchotní taktiky, je, že mohutná karé ustupují do šířky roztaženým batalionům. Od této chvíle každé nové vylepšení zbraně povede ke ztenčení batalionů: z dvaceti řadů se hloubka formace sníží během několika let na deset, pak pomaleji na osm, šest, pět, čtyři, tři a dva řady, aby se nakonec omezila na prostou linii tirajérů.
Kolem poloviny 16. století tvoří pikenýři stále jádro „batalionu“ o 2000 mužích ve dvaceti či čtyřiadvaceti řadech do hloubky. Arkebuzíři poskytují 500 „ztracených dětí“ (enfants perdus) ve skupinách po dvaceti rozmístěných před čelem a dva oddíly (nazývané manches) (2) o 200 mužích v pěti řadech na křídlech batalionu. K dispozici pro aktivnější úkoly zůstává malá záloha arkebuzírů.
V průběhu náboženských válek (1562-1598) se složení a taktika pěchoty rychle mění. Bataliony nejsou hluboké více než dvanáct, deset a někdy i čtyři řady, jako například v roce 1567 v armádě Condého. Počet pikenýrů se oproti arkebuzírům výrazně snižuje, arkebuzíři neváhají bojovat osamoceně, jako v roce 1568 u Jasménilu. Představují se dvě taktiky: arkebuzíři královské armády se rozptýlí jako tirajéři a úspěšně tak bojují proti pluku protestantských arkebuzírů v sevřené sestavě.
V posledních letech století se již čím dál tenčí (čtyřicet až padesát zástupů v deseti řadech) bataliony pikenýrů nepodílejí na útocích. O vítězství připraveném palbou arkebuzírů rozhoduje takřka vždy jezdectvo. Například v boji u Coutras zaujmou obě armády stejnou formaci: jezdectvo ve středu s podporou asi 250 arkebuzírů v pěti řadech, pěchota tvoří obě křídla, arkebuzíři rozptýlení před čelem, pikenýři v určité vzdálenosti ve druhé linii. Na straně protestantů, kde se pěchota uchyluje do defenzívy, obsazují arkebuzíři překážky a okraje lesa. Jejich palba zastavuje útok královské pěchoty, jež se v nepořádku stáhne, ale o vítězství rozhodne protestantské jezdectvo, jemuž úspěch připravily právě tyto pelotony arkebuzírů a jež pronásleduji královské jezdce, zamíří na křídla a boj pěchoty ukončí.
Snahou generálů je tedy využít pěchoty, která je nejpočetnější složkou armád, kombinací účinku píky a palných zbraní. Mušketa s doutnákovým zámkem (mousquet à mèche), jež v této době nahrazuje arkebuzu s kolečkovým zámkem (arquebuse à rouet), má vynikající dostřel 300 kroků (195 m). Aby bylo možné křížit palbu mušketýrů v dobré vzdálenosti před jednotkou pikenýrů, je třeba zúžit její čelo. Maurice de Nassau rozdělí svou pěchotu do půlpluků (demi-régiments) po 500 mužích, z nich je 250 pikenýrů v deseti řadech, jimž boky kryjí napravo i nalevo dva oddíly (manches) po 125 mušketýrech. Seskupuje šest takových jednotek následujícím způsobem: první linie tvořená dvěma půlpluky vedle sebe, tedy 12 zástupů mušketýrů, 25 pikenýrů, 25 mušketýrů, 25 pikenýrů a 12 mušketýrů. Sto metrů vzadu jsou dva půlpluky postavené vně fronty první linie a konečně o 200 metrů dále stojí třetí linie zformovaná stejně jako linie první. Tím jsou jednotlivé části, jak do šířky tak do hloubky, schopné se účinně podpořit. Nelze se přiblížit k pikenýrům, aniž bychom nebyli napadeni palbou mušketýrů, ani napadnout mušketýry bez vystavení se protiútoku pikenýrů.
Tato hluboká a poněkud komplikovaná sestava je zjednodušena během třicetileté války (1618-1648). „Brigáda“ Gustava-Adolfa v síle 1200 mužů zahrnuje jen první dvě linie předchozí formace a rozchod je snížen na patnáct kroků (10 m), zatímco šíře čela je takřka zdvojnásobena, protože jednotka je zformována v šesti řadech (3). Takto rozmístěná pěchota bojuje s úspěchem v bitvě u Breitenfeldu (17. září 1631) proti velkým císařským batalionům, ale aniž by získala rozhodující převahu. Stále je to ještě jezdectvo, smíšené s pelotony mušketýrů, jež díky jejich palbě poráží jezdectvo císařské, vrhá se na pěchotu a nakonec rozhodne o vítězství. U Lützenu (16. listopadu 1632) hraje švédská pěchota zářivější roli. Císařští postavili své mušketýry podél příkopu a dost daleko před svými pikenýry, kteří zůstali zformováni v kompaktních masách. Smíšená linie malých švédských batalionů nejprve napadne nepřátelské mušketýry, jež snadno přemůže, a následně zaútočí proti čtvercům pikenýrů. Podaří se jí je rozrazit díky průlomům vytvořeným palbou. Posila, jež císařské pěchotě dorazí, přinutí ustoupit zase Švédy, ti však nakonec získají převahu během třetího a posledního útoku.
V této bitvě uspěje smíšená formace proti odděleným jednotkám mušketýrů a pikenýrů. Francouzští generálové, stoupenci taktiky Gustava-Adolfa, postupují podle této metody, přičemž ji zjednodušují, nicméně ne vždy se stejným úspěchem. Španělská pěchota je příliš zdatná na to, aby byla její karé rozrážena podobně jako formace Císařských. U Rocroi (19. května 1643) zůstává boj pěchoty bez rozhodnutí a je to stále jezdectvo jež, podobně jako u Breitenfeldu, nebo v bitvách 16. století, rozhoduje o vítězství útokem a obrácením na útěk nepřátelských eskadron, aby se následně vrhlo na karé pěchoty a skončilo bitvu jejich rozvratem.
V této době je opouštěna praxe mísit pelotony mušketýrů s jezdectvem, jež, zbaveno zčásti své těžké zbroje, zahajuje útok salvou z pistolí.
Po tomto dlouhém válečném období se jednotky stávají obratnějšími a pohyblivějšími. Generálové, a především Turenne (4), je ovládají s větším uměním a do jejich rozmístění vnášejí více pestrosti. Bitvy let 1674 a 1675 jsou v tomto ohledu velmi pozoruhodné.
Je ustaven zvyk vybrat v plucích pikety (piquets) o 50 mužích, základ budoucích tirajérů batalionu, které jsou detašovány před armádou, buď izolovaně, častěji však po oddílech o několika stech mužích, aby plnily zvláštní úkoly, stavěly se na důležitých bodech a palbou připravily půdu pro nasazení jádra sil. Nejčastěji hrají roli tirajérů dragounské pluky bojující především pěšky.
U Zintzheimu (Sinzheim; 16. června 1674) se obě armády skládají především z jezdectva a v této zbrani nás nepřátele značně převyšují. Ale Turenne, který má více pěchoty než oni, jí využije k získání převahy. Nechá 1200 nepřátelských pěšáků, kteří obsadili Zintzheim, vypudit svými 400 dragouny a 1500 mužů od různých pluků. Tyto tirajéry podporují veškeré pikety a granátníci de la Ferté. Jakmile se stanou pány města, je třeba zajistit výjezd jezdectva na planinu, což je delikátní operace, jež musí být provedena velice úzkým průchodem. Naši dragouni a odřady pěchoty se uchytí ve vinicích, za ploty a v opatství. Zbytek pěchoty je po plucích i po odřadech rozmístěn na různých pozicích s ohledem na terénní nerovnosti, aby usnadnil jezdectvu rozvinutí a podpořil jej v jeho útoku. Granátníci de la Ferté a dragouni postoupili doprostřed pole, kde byli chráněni jen malou vyvýšeninou a na dostřel od nepřítele. Turenne, který chce zaplnit bojiště, rozvine své tři pěší pluky, jezdectvo vyrazí a zaútočí. Císařská kavalerie má zprvu převahu, ale palba našich tirajérů ji zastaví, Po třech útocích svedených za stejných podmínek zahajují zdecimovaní nepřátelé ústup. Naši jezdci útočí a jsou vítězní.
U Enzheimu (4. října 1674) posílá Turenne dva dragounské pluky pěšky dobít na nepříteli les, jenž mohl jedné i druhé armádě posloužit jako dobrý opěrný bod. Tito dragouni jsou postupně podpořeni několika bataliony a boj se protahuje, nicméně se nám nedaří získat převahu. Turenne, jehož boky ohrožuje nepřátelské jezdectvo, nechá proto poblíž okraje lesa zaútočit část svých eskadron. Po úspěšném útoku se ale na planině, kde jim nepřátelská palba působí příliš vážné ztráty, nemohou udržet a řadí se proti okraji lesa.
Jakmile se stáváme s konečnou platností pány lesa, naše pěchota může postupovat vpřed „až k první terénní vlně, ale tam se musíme zastavit a nemůžeme vyhnat nepřítele ze vsi. Abychom je donutili vesnici vyklidit, bylo třeba zaútočit proti třem vyvýšeninám ve tvaru parkánu.“ (5) Tento výraz dokazuje důležitost, jaké dosáhla palba pěchoty.
V boji u Turckheimu (5. ledna 1675) Turenne nejprve umístí první oddíly brigády de Champagne ve vinicích napravo a nalevo od města. Své pravé křídlo naopak rozvine na planině. Protože nepřítel obsadil mlýn u města 200 muži, Turenne jich pošle 300, aby jej dobili, a podpoří je dvěma bataliony. Po dobití mlýna „nicméně tyto oddíly bojují v nevýhodě. Nepřítel měl převahu v počtech, stál na rovném terénu i se svým dělostřelectvem, zatímco naši byli ve vinicích zamotaní do tyček a velkých tyčí a mohli užívat svých zbraní jen obtížně.“ (6)
Generálporučík Foucault je nechal sestoupit o něco níže na louku a podél potoka, za nímž se rozmístili. Terénní podmínky se tím vyrovnaly. Aby věc skončil, Turenne nechal postoupit zbytek své pěchoty, rozvinul jej do širší fronty, než jakou zaujímal nepřítel, napadl jej na bocích, což jej přimělo k ústupu. Jezdectva však ještě bohužel nedorazilo a nemohlo tak z výsledku bitvy učinit rozhodující úspěch.
Ze všech těchto příkladů vychází, že kolem poloviny 17. století ještě palná zbraň není dostatečně silná na to, aby jezdectvu vzala jeho rozhodující roli. A není to překvapující, uvědomíme-li si, že mušketýr může vystřelit nanejvýš sedmkrát za bitvu a že ovládání muškety je tak složité, že ji voják může jen ztěží užít ve vinicích. Bataliony či pikety mušketýrů nicméně vedou palbu dostatečně účinnou na to, aby zastavili jakékoli jezdectvo pokoušející se o útok na ně, či na sousední jednotky. To je zásadní rozdíl oproti tomu, co se dělo v předchozím století, kdy palba působila nepříteli citelné ztráty, občas zajistila i částečné úspěchy, ale na výsledek bitvy měla jen druhořadý vliv. Tento vývoj je dán odlehčením a zdokonalením muškety.
Poznámky.
(1) K této části viz kromě RÜSTOWA, JAEHNSE, HARDYHO:
Histoire de l’infanterie en France, colonel BELHOMME. Paris, s. d.;
Vorlesungen über die Taktik, GRIESHEIM. 3. Auflage. Berlin, 1872;
Manuel historique de la technologie des armes ŕ feu, M. MEYER, překl. RIEFFEL Paris, 1837;
Histoire de Gustave-Adolphe, roi de Suède, D. M. Amsterdam, 1764;
Essai historique sur l’art de la guerre pendant la guerre de Trente ans, J. MAUVILLON. Cassel, 1784;
Histoire du vicomte de Turenne, RAMSAY. Paris, 1735;
Mémoires des deux dernières campagnes de M. de Turenne, DESCHAMPS. Paris, 1678;
Histoire des princes de Condé, duc d‘ AUMALE. Paris, 1896;
Batailles françaises, général HARDY DE PERINI. Paris, s. d.;
Pratique et Maximes de la guerre, chevalier DE LA VALLIÈRE, 1675;
Les Fonctions de tous les officiers de l’infanterie, M. de LAMONT. Paris, 1675.
(2) Výraz manche (rukávec, pražec, rukojeť) je v této souvislosti těžko přeložitelný. Setkáme se s ním ještě několikrát ve smyslu taktické podjednotky batalionu na přelomu 17. a 18. století a v první polovině 18. století. Manche se bude dělit do dvou demi-manches či pelotonů a čtyř quart-de-manche či sekcí, podobně, jako se bude později dělit divize (division) na dva pelotony a čtyři sekce (pozn. překl.).
(3) Montecuculli velmi jasně ve svých Pamětech uvádí důvod v polovině 17. století přijaté sestavy: „Pouhá palba z mušket, bez podpory pikenýrů, nedokáže učinit oddíl schopný vydržet prudký nájezd jezdectva, jež jej obkličuje, ani úder a střetnutí s pikenýry… Mušketýři nesmějí být zformováni s příliš širokým čelem, jako 70, 80 či 100 mužů, neboť v případě útoku nepřátelského jezdectva, nebo napadení pikenýry a potřebě ustoupit, zanechali by po sobě široký volný prostor, jímž by mohl proniknout nepřítel, napadnout z boku ostatní oddíly a rozrazit je. Aby se této nepříjemnosti předešlo, nesmí se oněch 500 mušketýrů na křídlech roztáhnout do jedné linie.
Mušketýři se řadí do šesti řadů, neboť se tak mohou řídit tím, aby měl první řad znovu nabito, když poslední vystřelil, a aby ihned začal střílet tak, že nepřítel bude pod stálou palbou.“
Montecuculli staví muže do otevřených řadů, aby mohli cvičit, aniž by jeden druhému svými zbraněmi překážel, nebo sevřených, kde mají volnost pohybu pouze paže. Tuto sestavu mušketýři, mezi nimiž zůstávají rozestupy 4 či 5 stop (1,3-1,6 m), přirozeně nemohou zaujmout.
(4) Henri de la Tour d’Auvergne-Bouillon, vikomt de Turenne (1611-1675), maršál Francie (1643) a maréchal général des camps et armées du Roi, jeden z nejschopnějších vojevůdců Ludvíka XIII. i Ludvíka XIV.
(5) DESCHAMPS, strana 96.
(6) IDEM, strana 166.