Mesnil-Durandův nástup na scénu vše zpochybňuje. (1)
Tento autor sehrál v naší vojenské historii příliš významnou roli, než abychom neposkytli stejně významné místo výkladu jeho idejí.
V úvodu řekněme, že Mesnil-Durand přichází s rozvojem Foladových konceptů týkajících se organizace kolony; stejně jako předpisová kolona se skládá z pelotonů umístěných jeden za druhým, ale tyto pelotony se ve slovníku hluboké sestavy nazývají sections, sekce, slovo peloton je vyhrazeno pro sekce.
Dvě roty vedle sebe tedy formují jednu sekci o 24 zástupech v 8 řadech; tyto roty jsou tedy proti těm, jež tehdy ve francouzské armádě existovaly, zdvojené, a jsou zde jednoduše ve zdvojené sestavě, předpokládáme-li formaci v linii ve čtyřech řadech. Dvě sekce, jež se následují bez rozchodů, formují jednu plésionnette, o 24 zástupech v 16 řadech; dvě plésionnettes, jedna za druhou, formují plésion, neboli kolonu. Rozdělíme-li plésion na dvě části podélně, máme dvě manches o 12 zástupech ve 32 řadech; čtvrtina plésion, tedy polovina manche či plésionnette, se nazývá někdy demi-manche o 12 zástupech v 16 řadech; pokud rozdělíme manche na dvě části podélně, máme manchettes o 6 zástupech ve 32 řadech.
Abychom si udělali představu o tom, co může být plésion, postačí poznamenat, že má šíři čela a hloubku naší batalionní kolony ve válečném stavu. Liší se od ní zrušením rozchodů.
Mesnil-Durand shledává tuto plésion jednoduchou pro ovládání ve všech směrech, a to jistě je, ve srovnání s tenkou linií o dvou stech zástupech. Vojáci v ní mohou bez větších obtíží zaujmout větší či menší individuální rozchod podle okolností. Pochodovali by takto nějaký čas, aniž by promísili své řady a zástupy, aniž by formace zdegenerovala do podoby zmatené masy, a to především pod palbou? Takovou otázku si Mesnil-Durand nepoložil.
Plésion se může rozložit na plésionnettes, na demi-manches a na manches; rozvinout se po sekcích, rozvinout sekce do linie, jednoduchými zásuvnými pohyby. Ale jak se rozkládá do cestovní kolony, a jak se cestovní kolona formuje do plésion? Není pro zaujetí bitevní sestavy v plésions třeba více času než pro tenkou sestavu? Další důležitá otázka, kterou Mesnil-Durandovo dílo, ač obsáhlé, neumožňuje zodpovědět.
Taková je plésion z hlediska evolucí. Co se týká boje, autor opouští některé Folardovy předpoklady: nedělá si iluze o účinnosti paleb, jež může vést kolona. Pro palbu počítá výlučně s oběma pelotony granátníků (celkem devadesát šest mužů), jež plésion flankují či předcházejí. Tito granátníci se budou bít buď jako tirajéři, nebo jednoduše rozvinutí ve třech řadech. Kromě pěších granátníků zahrnuje plésion ještě rotu jízdních granátníků.
Mesnil-Durand napsal: „Pozice a uspořádání našich kolon poskytují nejen dokonalou kombinaci zbraní, tolik doporučovanou všemi mistry válečného umění, ale nadto vedou vojáka k udatnosti a disciplíně, v důsledku toho k vítězství.“
O užitečnosti malých jezdeckých odřadů přidělených legiím či plesions současníci, spolu s vévodou de Broglie, pochybovali. Kombinace zbraní jim připadala příliš hluboká, mělo-li by se sejít až na úroveň rot o padesáti mužích. Pokud jde o morální sílu kolony, je ještě více zpochybnitelná, zkušenost prokázala ve všech obdobích, že strach nejvíce ovlivňuje ty řady, jež se aktivně neúčastní boje. Ze třiceti dvou řadů plésion by třicet posledních, aniž by poskytovaly morální podporu prvním dvěma, trvalejší podporu samo potřebovalo.
Slabinou systému je autorovo opovrhování palbou. Hodlá ignorovat dějiny dvou posledních století, převahu palby, jež se tak zřetelně projevila ve všech střetech pěchoty od náboženských válek a jež dala jednotkám jejich formaci a taktiku. Autor je pokládá za umělý výsledek současných předsudků, zatímco se vyvinuly pod neustálým tlakem událostí, proti němuž nelze bojovat. Jako Folard by se i on rád vrátil k píce, ač ta byla opuštěna jednoznačnou vůlí vojska ještě předtím, že tak učinily předpisy. Žádá jedenáct pikenýrů v rotě, střídajících se v prvním řadu s fyzilíry, avšak výhody z takto rozesetých pík nejsou patrné.
Tak či onak, Mesnil-Durand přepokládá, že plésion musí díky své hloubce v boji chladnout zbraní snadno prorazit tenkou linii. Víme, že toto tvrzení, prezentované jako nezpochybnitelné, bylo odmítáno již dlouho před zavedením palných zbraní. Ze třiceti dvou řadů plésion bude ve chvíli střetu třicet neužitečných, stejně jako v útocích Epaminonda. Bude však plésion samotná sto dostat se do boje zblízka v dobrém stavu poté, kdy projde palbou nepřítele? Bude moci dojít až k nepříteli? Mesnil-Durand o tomto nepochybuje. (2)
„Že je možné, aby takřka ve všech bitvách došlo na chladné zbraně, alespoň na části čela armády, na tom se nelze neshodnout. Ve všech bitvách, kde jsme se takto utkávali nejvytrvaleji, u Malplaquet, u Cassana, a jinde, se generálové obou stran snažili střet zkrátit. Toto by bylo ještě více možné, kdyby se francouzští generálové zpravidla nesnažili, jak to potvrdil jeden z nejslavnějších z nich, omezit bitvy na střety o pozice (3), protože věděli, že v tom máme výhodu oproti boji v rovině. Nicméně, řekne se, budeme-li mít plésions a píky, bude to nepřítel, kdo se bude snažit vyhnout rovinám. Tím lépe; bude to znamenat, že jsme jej zbavili jediné výhody, jíž proti nám měl. Není ostatně snadné, máme-li co do činění s plésions, vyhnout se rovinám. Najdeme je všude, kde potřebujeme.
Je-li takřka vždy možné jít do útoku, bude to pro plésions ještě častější. V nevhodném terénu, kamenitém, jedním slovem obtížném, nebudou mít obavu, jako bataliony, že nebudou schopny zachovat pořádek a stát se neschopnými účinného postupu. Jakkoli by bylo bitevní pole rozdělené živými ploty, příkopy či úvozy, vždy bude dost volných průchodů v dostatečné šíři pro čelo několika plésions. Pokud ne, nebude obtížné je připravit… Ale bylo-li by možné armádu plésions porazit, ptám se, jaká sestava by uspěla lépe. Předpokládat nepřítele takto opevněného nepřekonatelnými překážkami, na takřka celé šíři jeho čela, neznamená to předpokládat jej v nenapadnutelné pozici?
Proti tolika důvodům, proč nasazovat chladné zbraně, je třeba postavit nějaký jiný, protože se k této metodě nechceme vrátit. Toto je důvod, který je uváděn nejčastěji: ‚Je omyl myslet si, že palba nepřispívá k vítězství v bitvě; nevídáme již takřka žádné, jež by byly rozhodnuty jinak.‘ A jak by byly rozhodnuty, jestliže neděláme nic jiného, než že střílíme? Palba jen tu a tam vyřazuje muže v nepřátelských řadech; ty se svírají, více se neděje… Ale když nějakou jednotku vyřadí chladná zbraň ve chvíli, kdy vítěz vniká do linie a stáčí se proti jejím sousedům, kteří se nemohou udržet, jde o vítězství rozhodné a opravdové.“
Přes své opovrhování palbou se jí Mesnil-Durand neodvažuje zcela zbavit. Místo aby plésions vrhl do útoku navzdory kulkám, jež považuje za tak málo nebezpečné, zahajuje boj granátníky.
„Jakmile budeme v dostřelu pěchotních zbraní, jízdní granátníci ihned zastaví. Pěší granátníci budou pochodovat a vést neustálou živou palbu, neboť budou samozřejmě dobře vycvičení a nezlomní. Budou mít náboje o třech kulkách vážících dohromady tolik, co běžná kulka podle ráže, a budou pálit na vzdálenost od padesáti do pětadvaceti sáhů od nepřítele, a další o pěti či šesti malých kulkách, jimiž budou pálit za touto vzdáleností. Jakmile budou mít granátníci trochu náskok, plésion vypochoduje, aniž by běžela. Vyběhne teprve v určité vzdálenosti, kterou bych určil až na základě zkušenosti. Granátníci vedoucí palbu nepůjdou tak rychle, čímž je plésion dostihne a projde mezi jejich dvěma oddíly, aby napadla batalion. Granátníci tedy nadále budou moci pálit jen na tu jeho část, jež plésion přesahuje, což budou bez ustání činit, a to za postupu, ale ne na menší vzdálenost od nepřítele než šedesát kroků, až do chvíle, kdy bude plésion připravena zaútočit. Lehce postoupí; a stejně jízdní granátníci, aby byli schopni také zaútočit, budeme-li chtít, a aby byli v dosahu alespoň k tomu, aby napadli zbytky batalionu, jakmile ten bude rozbit.
Podstoupí několik výstřelů z pušek; ale jen na chvíli, což mnoho neznamená. Ostatně v tuto chvíli se nemůže batalion dobře držet a nemůže než vést palbu přednostně proti granátníkům, kteří ho ostřelují, a proti plésion, jež se na něj valí. Plésion, jež dorazí k nepřátelskému batalionu, jej v mžiku úderem rozrazí.“ (4)
Celý tento popis boje mezi plésion a batalionem v linii bude pravdivý či falešný závisle na efektu palby batalionu. Ten bylo možné posoudit u Dettingenu a u Fontenoy, stejně jako u Raucoux a Laufeldu (abychom citovali jen srážky, jichž se účastnily naše jednotky), zdrcující účinek palby je dosti skutečným prkem, s nímž Mesnil-Durand nepočítá a o němž se nelze nijak přesvědčit během zkoušek v čase míru.
Podle autora plésion nebude trpět soustředěnou palbou batalionu, jež by se ohnula kolem jejích rohů, ale výhradně palbou čelní.
Po tomto úvodu není nutné sledovat, jak Mesnil-Durand dále rozvíjí nasazení plésion v různých druzích boje a válečných operacích; je snadné představit si a pochopit, jak se veškerá střetnutí otočí ve prospěch plésion, protože předpokládáme tyto dvě zásady: 1) že kolona o třiceti dvou řadech hloubky musí nutně prorazit tenkou linii, jakmile se k ní dostane, a 2) že palba je neschopná účinně zastavit její pochod. Tato dvojí hypotéza činí jakékoli závěry možné, je to však jen hypotéza!
Přejdeme také kapitolu, v níž Mesnil-Durand prokazuje, kterak hluboká sestava odpovídá géniu francouzského národa a zasluhuje si tak jméno, které jí dává. Tento druh argumentů je příliš známý na to, aby bylo třeba je zdůrazňovat.
O tři roky později, a zatímco naše armády bojovaly v Německu, Mesnil-Durand vydal Suite du projet de l’ordre français en tactique (Pokračování projektu francouzské sestavy v taktice). Upřesnil tam některé body a učinil v plésion několik detailních změn.
Granátnická rota byla zmenšena na polovina a byla vytvořena rota lehce ozbrojených.
Plésionnette byla sama rozdělena na sekce, manchettes a manipuly a určena k častému samostatnému nasazení.
Byly určeny tři způsoby formování plésion podle toho, jak byly řady a podjednotky více či méně sevřené.
„Plésion bude v bitevní sestavě (tři kroky rozchodu mezi sekcemi) pokaždé, když se dostane na pole, po manévrech ji tak opět zformujeme, než bude odeslána pryč. Bude to její běžný stav. V tomto stavu, a ne jinak, bude také pochodovat zdvojeným krokem.
Ustaví se en phalange v momentě útoku, a jen několik kroků od nepřítele.
Otevřené řady bude mít jen při pochodu daleko od nepřítele nebo při běhu.“
Granátníci a lehce ozbrojení jsou ve dvou řadech, ne již ve třech či čtyřech.
Plésion tím získává významně na pohyblivosti a pružnosti. Již není ani zdaleka Folardem kdysi navrhovanou masou; ale můžeme poznamenat, že čím více v tomto směru činí pokroky, ustavením rozchodů mezi řady a sekcemi, tím více pozbývá smyslu své existence. V den, kdy se stane dost lehkou a flexibilní, aby byla prakticky využitelná, bude nijak hustou běžnou kolonou.
Poznámky:
(1) Mesnil-Durand se narodil v roce 1729. V patnácti letech byl královým pážetem, zúčastnil se tažení roku 1747 a obdržel během něj épée d’honneur, čestný kordík. Vstupuje do ženijního vojska, byť je mu nabídnuta rota jezdectva, a poté se stahuje na svá panství, kde píše svůj Projet d’un ordre français en tactique, Projekt francouzské sestavy v taktice.
(2) S. 98 a následující.
(3) Jde o Mořice Saského.
(4) S. 222 a následující.