Pěchota v 18. století – Taktika, 8. část I. kapitoly

Do jisté míry podrobně jsme analyzovali většinu předpisů, systémů, válečných událostí, jež se nějak dotýkají pěchotní taktiky první poloviny 18. století. Byli jsme nuceni se držet především chronologického pořadí a nemohli rozdělit různá témata (palby, evoluce, bojové formace, tirajéry, atd.), jež jsou úzce svázány a bez ustání reagují jedno na druhé, čímž jsme se nemohli vyhnout jistému zmatku. Je tedy nezbytné, v kritickou dobu, k níž jsme dospěli (sedmiletá válka začne v roce 1756), podívat se zpět a shrnout v několika řádcích dosažený vývoj pěchotní taktiky, idejí a postupů, jež byly v naší armádě přijaty k roku 1755.

Na konci vlády Ludvíka XIV. jsme konstatovali především dva zásadní body: neschopnost jednotek manévrovat a mimořádný význam, takřka výhradní, přiznaný boji palbou.

Neschopnost manévrovat se týkala relativně hlubokých formací a velkým rozestupům mezi řady a zástupy, jež vznikly v čase doutnákových mušket a pík a jež současně se zavedením pušky s bajonetem, která je nahradila, nebyly ihned opuštěny. Pěchota zformormovaná v pěti řadech s rozchodem čtyř či pěti kroků mezi řady se nemohla snadno rozložit do kolony či kolonu rozvinout. Znala jen evoluce nezbytné pro běžnou službu, postavit se podél cesty, provést protipochod, atd. Je třeba celé období 1715-1755, aby zeštíhlela.

Vývoje je dosaženo v první řadě díky zdokonalení palné zbraně a časem jejího lepšího nasazení. Prvotní puška z roku 1699 je k roku 1740 zdokonalena zavedením železného nabijáku; rovněž dojde k několika jejím drobným vylepšením, jež usnadní ovládání.
Postupně si uvědomíme, že velké rozchody mezi řady nejsou třeba; palba je vedena v sevřených řadech; lze tedy nechat střílet ať už současně nebo postupně všechny čtyři řady. Jsou tedy opuštěny komplikované palby z roku 1703, při nichž vystupovaly z řadu zástupy batalionu jeden za druhým, aby vypálily a opět se vrtátily. Tento postup vymizel již během války roku 1741. Aby nebyl batalion nikdy zbaven palebné síly, nechává se pálit po pelotonech, divizích, atd., postupně, nebo po řadech.

Snahou není pálit přesně, ale rychle. Francie, jako v Prusko či Anglie, zdá se, nespoléhá na přesnost palby, ale chce vrhnout a bitevní pole nepřetržité mračno kulí.

Hledá se způsob rychlého střídání salev. Jen několik hlasů se zvedne ve prospěch přesnosti střelby a individuálního výcviku.

V praxi je dosaženo pravidelných salev jen na začátku boje. Palba na povel rychle zdegeneruje do zmatečné, volné palby. Říká se, že jsme v boji palbou hodně za Prusy a Anglo-Hanoveřany; přesto se nezdá, že by se naše palby ukázaly být méně účinné než jejich. U Fontenoy, Raucoux, Laufeldu, jsme způsobili nepříteli srovnatelné ztráty, jaké jsme sami utrpěli; ale naši generálové a naše jednotky byly ohromeny, u Dettingen, u Fontenoy, pravidelností anglických salev, tj. dojmem vyšší disciplíny a důkladnosti. Palby tak dosahují morálního účinku, který se přidává k účinkům materiálním, a možná zde je motiv, pro nějž existuje spíše snaha o pravidelnost a urychlení salev než o přesnost palby.

Výsledkem zlepšení, jichž bylo dosaženo v konstrukci a nasazení pušky, tedy je sížení počtu řadů a rozchodů mezi nimi. Mezi roky 1715 a 1754 tak mizí důvody naší neschopnosti manévrovat. Linie, jež takřka pozbyla své hloubky, se snadlo rozkládá do kolony s celým rozchodem současným obratem pelotonů, a obráceným pohybem se kolona s celým rozchodem snadno formuje doprava a doleva do linie. Je ale samo sebou, že i při tak snadném pohybu nelze naráz dosáhnout dokonalosti. Bez praktických a dobře ustavených pravidel provedení těchto pohybů a pochodu v koloně se nepodaří kolonu rozvinout okamžitě; je třeba obnovit rozchody, opravit vyrovnání, atd., a všechny tyto operace jsou v případě linie několika batalionů dosti dlouhé.

Nadto je základní pohyb obratu zdrojem obtíží: je prováděn jen obrat s pevným pivotem, a pochodující kolona je díky tomu značně zdržována pokaždé, když mění směr, neboť obrat jednoho pelotonu ještě není dokončen, když následující peloton přichází na místo, kde má točit.

A konečně, veškeré pohyby jsou nepřesné až do chvíle, kdy je zaveden pořadový krok loket na loket, tj. do roku 1754; tato nepřesnost činí evoluce linie několika batalionů velice obtížnými a pomalými. Později budou obtíže týkající se rozvinutí a manévrů armády na bitevním poli vyřešeny nasazením hustších a ovladatelnějších manévrovacích formací než jsou dlouhé linie a dlouhé kolony s celým rozchodem, o to se však před rokem 1755 nelze ani pokusit: sevřené kolony se formují jen z kolon s celým rozchodem; ještě je neumíme svinout či rozvinout přímo. Teprve v roce 1755 zavede předpis sevřenou kolonu formovanou svinutím pelotonů za základní podjednotku bočním pohybem. Bude třeba postup zdokonalit, učinit jej snadným a praktickým, a pochopit jeho uplatnění, než se z něj stane základ nové taktiky.

Zastánci hluboké sestavy mají v tomto směru prospěšný vliv: to jim vděčíme za výzkum a studium sevřených kolon, jež se jednoho stanou nejlepšími a jedinými manévrovacími formacemi; nanšetěstí podřídil Folard a jeho žáci tuto otázku problému úderu, boje chladnou zbraní.

Stává se to vždy, extrém na jedné straně, který nabízí jen boj palbou a ztenčuje a přehnaně prodlužuje linie, vede k opačnému extrému. Folard chtěl omezit bitvu jen na boj chladnou zbraní. Přes lekce minulosti věřil, že je možné útočit bez palby a podstupovat palbu nepřítele s lhostejností, nadto přijal jako fakt, že hluboká masa má údernou sílu schopnou prorazit tenkou linii prostým tlakem shromážděných řadů.
„Natlačená“ kolona, kterou navrhoval, kde byly jednotky směstnané a neschopné jakéhokoli manévru, a jejíž formaci ani rozklad ostatně nevysvětloval, měla několik zastánců; ale důstojníci od jednotek, kteří měli zkušenost s manévry a bojem, na ni obecně pohlíželi jako na neuskutečnitelnou. Stejně tomu bylo s útočnými a ústupovými kolonami předepsanými ordonancemi z let 1753 a 1754: nikdy nepodstoupily zkoušku válkou a, máme-li je posuzovat podle textů současníků, nikdo by se nepokusil riskovat jejich vyzkoušení na bitevním poli. Pokaždé, kdy se během posledních válek naskytla možnost útočit v koloně, jednoduše se sevřely pelotony či divize batalionu rozloženého do kolony s celým rozchodem.

Folardovi stoupenci přesto nebyli ve vyšších sférách armády bez vlivu, neboť do každého předpisu nechali tyto útočné a ústupové kolony odpovídající zásadám hluboké sestavy včlenit. Tyto principy, odhlédneme-li od podivné formy kolon, byly dokonce přijaty většinou důstojníků. Možná bychom nenašli jediného výhradního zastánce tenké sestavy; ale rozhodně již nikdo tak jako Folard nepřipouštěl, že by bylo možné podstoupit palbu nepřítele a napadnout ho bajonetem, aniž by byl nejprve otřesen více či méně dlouhou palbou. Obecně se mělo za to, že rozvinutá linie musí zůstat běžnou bojovou formací v otevřeném terénu; ale se zdůrazněním urputného národního temperamentu a údajné podřadnosti našich jednotek ve věci palby se věřilo, že útočit chladnou zbraní je možné častěji než v minulosti. Jedni tedy chtěli, abychom formovali bataliony do sevřené kolony po pelotonech či po divizích; další, spolu s Mořicem Saským, d’Hérouvillem a Rostaingem, považovali za dostatečné zdvojit hloubku rozvinutého batalionu a stavět se do šesti či osmi řadů. Ordonance z roku 1755 umožnila nasazení všech řešení: upravila formace v linii tenké i zdvojené a v sevřené koloně. Jedny i druhé jsou během sedmileté války nasazeny.

Snaha udržovat na celém bitevním poli valivou palbu s rozvinutím veškeré pěchoty do linie vedla koncem 17. století k opuštění tirajérů, jež nasazoval Turenne a jeho předchůdci (zde se můžeme vrátit až k nehlubší antice). Znovu se objevili během války o rakouské dědictví. Mnoho vojáků soudilo, stejně jako Mořic Saský, že palba tirajérů je jediná účinná a že její materiální efekty mohou plně vyvážit, za mnoha různých okolností, vyšší morální dopad paleb na povel.

Především je konstatováno, že bitevní pole vždy poskytuje kryty, lesy, živé ploty, lokality, v nichž mohou tirajéři bojovat s výhodou; že dokáží rychle a za nízkou cenu obsadit důležité body, z nichž kryjí pohyby armády a dávají jí čas dokončit rozvinutí. Jejich nasazení, jež bylo během války roku 1741 ještě omezené, se rozšířilo během mírových cvičení v letech 1748 až 1755, a neexistuje vojeský teoretik, který by s nimi nepočítal. Rêveries, Traité des légions, projekty Rostaingovy a Mesnil-Durandovy se v tomto shodují.

Shrneme-li to, vývoj palné zbraně umožnil omezit hloubku formace v linii na tři sevřené řady, a linie zůstává běžnou bojovou sestavou. Během období 1715 až 1755 jsme viděli tenkou sestavu i kolonu podle Folarda a mezi nimi početnou skupinu zkušených vojáků, kteří připouštěli užitečnost kolony, ale chtěli, aby bylo jednoduché ji zformovat, ovládat a rozvinout. Uspějí právě tito, a předpis z roku 1755, současně s Mesnil-Durandem, chce jen sevřené kolony po pelotonech či po divizích; tyto kolony jsou ale stále těžkopádné. Umění manévrovat teprve opouští svá dětská léta. Obraty a rozvinutí kolon s celým rochodem jsou stále obtížné; bude ještě třeba řady let, než budou moci být prováděny jednoduché a praktické evoluce. A konečně se také vracíme k nasazení tirajérů. Tenká sestava, hluboká sestava a tirajéři projdou válečnou zkušeností společně.

Zpět na obsah.