Pietní kšeft a šou dva tři… ?

Reakce na vyjádření starosty Újezda u Brna, pana Hradila v rozhovoru pro jihomoravskou MF Dnes z 9. října.

* Za humny máte slavkovské bojiště, co říkáte každoročním oslavám bitvy tří císařů?

To barevné šou dva tři? To je jeden velký pietní kšeft. Z Napoleona děláme velkou osobnost, kterou sice jistě byl – ale byl to taky grázl. Byl to z mého pohledu Hitler 19. století. Vůbec si neuvědomují dosah věcí, tady zemřelo dvacet sedm tisíc lidí. Udělali jsme si v Újezdě vlastní připomínku, v níž máme vojákům předávat klíče od radnice. Ale dáváme jim klíče od hřbitova.

Úvodem stručné odpovědi na tyto zajímavé výroky pana biskupa po tisící zopakujme, že vzpomínkové akce nejsou „oslavou“ bitvy tří císařů. Slavit lze vítězství, oslavovat lze úspěšného generála, slavit fakt, že došlo k bitvě, přirozeně nikdo netouží, nikdo to nedělá, bylo by to absurdní. Vítězství se také již neslaví, neboť po dvou stoletích již událost ztratila poněkud na aktuálnosti. Jedná se o „vzpomínkové akce“, připomínáme historii, neslavíme bitvu. Je ale dobré si uvědomit, že Slavkov byl rozhodující bitvou tažení. To znamená, že ve svém důsledku ukončil sérii srážek a bitev a válečných pochodů. A z tohoto úhlu pohledu již jako čistá tragédie a lidské neštěstí nevypadá. Mohlo být hůř a nejen napoleonské války jsou plné příkladů, kdy nedosažení „slavkovského vítězství“ vedlo k delšímu utrpení a hrůzám. Slavkov byl tragédií pro zraněné vojáky a pro blízké padlých. Pro všechny ostatní byl vysvobozením z války třetí koalice, a to jak pro Francouze, tak Rakušany, a de facto i Rusy. Poražení byli císařové a generálové, prostý voják si oddechl a vracel se „domů“. Francouzi tam nedošli, a 200. výročí dalších dvou bitev podobného významu si připomeneme o nadcházejícím víkendu.

Naše (ve smyslu všech účastníků) „šou dva tři“ je opravdu barevné, což je dáno dobovými výstrojními předpisy, a nemůže být naší snahou na barvičky přilákat více platících návštěvníků. Šou to jistě je. Napoleonské uniformy za dvě století neztratily nic ze své elegance a atraktivity, naopak získaly navíc nádech čehosi romanticky dávného. Vojáci pochodují, bubny víří, kanón hřmí, „trháme mušelín“, bajonety se lesknou ve vycházejícím Soleil d’Austerlitz. K tomu koně, dým, prach, prosincový mráz. Těžko se přít s biskupem o tom, jak by skuteční vojáci tří císařů vnímali fakt, že se i po dvou stoletích sejde na místě jejich posledního boje několik stovek lidí, kteří nejen nezapomněli, co se zde stalo, ale snaží se to také do detailu, jak jen je to dnes možné, poznat a pochopit. Označit to za „pietní kšeft“ je stejně tak možné, jako v celé věci vidět docela příjemný rozdíl od komerčních šou jiných žánrů. Pravda, způsob vyjádření určitého názoru je věc docela důležitá. Označit vzpomínkové akce za „pietní kšeft a šou dva tři“ by se asi mohlo i některých účastníků dotknout. A také návštěvníků.

Každoročně je neděle po bitevní ukázce pod Santonem věnována pietnímu aktu na Mohyle míru. Účastníci akce se přijdou poklonit památce padlých a zemřelých. Je to stejně nedílná součást akce jako bitevní ukázka. V té se účastníci snaží zájemcům předvést, jak se tehdy bojovalo, jak bitva asi mohla vypadat. Není to ani přibližně dokonalé, ba je to velice nedokonalé. Na druhou stranu neexistuje na světě nikdo, kdo by to uměl lépe. Ano, je to šou, je to hra, je to svým způsobem divadlo. Nese v sobě ale snahu poznat a nechat poznat určitý výsek historie, a „šou“ z celé věci dělá především fakt, že tato historie je zajímavá, fascinující a tragická současně. A neděle je potom návratem od představení, hry a šou k realitě. Těžko říci, proč biskup odmítá vzpomínkovým akcím přiznat malou trošku smyslu alespoň v tomto.

A možná by si také pan starosta, který je tak úspěšný v získávání dotací, že už ani neví, kdo všechno mu je dává, mohl vzpomenout, jak vstřícně a aktivně nabízel v loňském roce možnost ubytovat až tři stovky barevných šoumenů ve svém městečku. Barevná šou dva tři dva tisíce pět nabídla i panu starostovi možnost dostat Újezdu u Brna do širšího povědomí, a neváhal jí využít, na čemž není nic špatného, naopak. Horší je rok poté věcí okázale opovrhovat.

A nelze neodpovědět ani na poněkud svérázný postřeh pana biskupa o grázlech a Hitlerech 19. století. Tato nesmyslná historická paralela tu a tam zazní, a již jsme se jí na těchto stránkách věnovali, a to celkem nedávno.

Jak může vzdělaný člověk o Napoleonovi prohlásit, že byl „grázl a Hitler 19. století“? Jistě, Napoleon přece patnáct let „vraždil Evropu“. Není poněkud zbytečné stavět se po dvou stoletích na jednu ze znesvářených stran a užívat při tom slovník, který neužívala ani tehdejší propaganda? Právě 200. výročí bitev u Jeny a Auerstaedtu je vhodným momentem k zamyšlení se nad tím, kdo a proč vedl „napoleonské války“. Napoleon a Hitler byli diktátoři. Ta slova mají ovšem pro počátek 19. století a pro první polovinu 20. století zcela jiný význam. „Byl snad Napoleon méně demokratickým panovníkem než Habsburk, Romanovec či Hohenzollern?“ Tato otázka zde již byla položena. Byly snad státní zájmy Francie, legitimně definované jejím nejvyšším představitelem, objektivně světu méně prospěšné než zájmy britské? Je možné ve střetu velmocí na počátku 19. století, střetu, který jen a jen navazoval na starou tradici, protože dva mocné národy ležící příliš blízko sebe na sebe logicky narážejí, vidět jednoho hlavního viníka? Byly snad napoleonské války pro Evropu tím, čím pro ni byla 2. světová válka? Kterým státům Evropy Napoleon vyhlásil válku? Bylo to v roce 1805 snad Rakousko a Rusko? Nebo v roce 1806 Prusko? Anebo snad v roce 1809 opět Rakousko? Anebo snad chce někdo tvrdit, že tyto „nebohé“ mocnosti jen bránily spravedlivý a správný řád v Evropě proti tyranovi a uzurpátorovi? Směšné.

Historie zpravidla není černobílá. A Hitler byl v novodobých dějinách jedinečným jevem. Dokonce by bylo možné jeho srovnání s Napoleonem brát obráceně, a sice jako relativizaci Hitlerových zločinů a ospravedlňování jeho „politiky“. To v případě, že bychom si mysleli, že o Napoleonovi víme více než o Hitlerovi. „Hitler byl takovým Napoleonem 20. století.“ Zní to divně? Tyto zkratkovité paralely vypovídají především o svých vlastních autorech. Pan biskup říká, že Napoleon byl Hitlerem 19. století „z jeho vlastního pohledu“. Známe tedy pravděpodobně odpovědi pana biskupa na výše uvedené otázky. Závěr nechť si každý udělá sám.

Je snadné rozdávat nálepky. Šou dva tři, Hitler 19. století. Složitější je potom také takový „vlastní pohled“ obhájit.

Možná také není od věci připomenout některé výroky historika Hradila publikované 2. prosince 2005 v příloze Víkend Hospodářských novin. Z nich nejvíce zarážející je následující odstavec:

„V rakouské armádě – na rozdíl od francouzské – existovala totiž branná povinnost a kromě oblečení, jídla a výstroje neměli generálové vůči pěšákům žádnou další odpovědnost. Jejich motivace vítězit se tak rovnala nule. Ale i tak si myslím, že to byli hrdinové, protože ještě hodinu před koncem bitvy nebylo jasné, kdo zvítězí. Francouzům nakonec pomohla souhra náhod – mlha, slunce, ale i čerstvé síly, které dorazily krátce před koncem bitvy.“

Pánové Jourdan a Delbrel, autoři francouzského konskripčního zákona z 19. fructidoru roku 6 by se asi divili, a s nimi celá Francie, celá Velká armáda, jejíž mužstvo tvořili z drtivé většiny odvedenci. Tvrdit, že motivace rakouských vojáků vítězit se rovnala nule, je výrokem hodným vytesání do kamene.

Tvrdit, že hodinu před koncem bitvy nebylo jasné, kdo zvítězí, a že Francouzům přišly krátce před koncem bitvy jakési četstvé posily, může jen člověk zcela neobeznámený s jejím průběhem.
Mimořádně pozoruhodná je i následující úvaha:

„Zajímavé je, proč si Napoleon zvolil datum bitvy druhého prosince – rok předtím byl totiž korunován v Paříži císařem a případným vítězstvím si chtěl připomenout obrovské ovace, které zažil v chrámu Notre Dame. Myslím, že tento jeho ryze osobní důvod byl nejdůležitějším motivem pro vítězství u Slavkova.“

Že bitva proběhla na výroční den korunovace, je jistě pravdou, že však byla iniciativa k jejímu zahájení výhradně v rukách spojeneckého velení, to již autorovi této teorie uniklo. Nepatrný detail. Nejdůležitějším motivem pro maximální snahu o rozhodující vítězství nebyla Napleonova touha blýsknout se a oslavit své výročí. To snad nemůže tvrdit ani jeho nejzarytější odpůrce. Tento motiv spočíval čistě ve velmi riskantní strategické situaci, do níž se Napoleon na Moravě dostal.

Perla za perlou…

„Pro Moravu se nejspíš rozhodl proto, že tam mohl rychle přesunout svá vojska od Rýna a Vídně. Navíc Napoleon určitě nechtěl pustit spojenecká vojska hlouběji do Evropy.“

Představa, kterak Napoleon na Rýnu uvažuje o jakési Moravě, nebo kterak ve Vídni studuje okolí Blažovic, je opravdu úsměvná. Člověk by se měl nejprve alespoň povrchně seznámit s průběhem tažení a se základními mechanismy tehdejšího vedení války, než začne ostatní obohacovat svými postřehy. Napoleon si bojiště vybral a dokonale je prostudoval, ale až ve chvíli, kdy měl určitou jistotu, že na ně dokáže přivést svého protivníka. Jak by takovou jistotu mohl mít na Rýnu, jak by ji mohl mít ve Vídni? A co znamená „pustit spojenecká vojska hlouběji do Evropy“? Naopak, pro Napoleona by nebylo nic výhodnějšího, než utkat se s Rusy ještě v Bavorsku, nebo alespoň před Vídní.

Co si pomyslet o následujícím tvrzení?

„Ve chvíli, kdy se dalo sto šedesát tisíc vojáků proti sobě do pohybu, začalo po obloze stoupat ohnivě purpurové slunce, které doslova oslepovalo Rusy a Rakušany (…) Sluncem oslnění spojenci ztratili orientaci.“

Jak může ranní slunce oslepovat armádu, jež pochoduje na západ?

A ještě jeden nacista na scéně…

„Z jeho (Napoleonovy) strany to byla mistrovská propaganda (o tisících ruských vojácích tonoucích v rybnících), která je srovnatelná s Goebbelsem. Podobná tvrzení v podobě depeší byl Napoleon schopen dopravit do Francie nejpozději do třech dnů. V době, kdy nebyly telefony ani telegraf, to byl docela slušný výkon.“

Zajímavější jsou počty. Při vzdálenosti cca 1200 km by museli koně kurýrů jet čistou průměrnou rychlostí 17 km/h, aby byli v Paříži za tři dny, přičemž nepočítáme s časem pro redakci zprávy, přirozenými zdrženími na cestě, apod. To by jistě byl „docela slušný výkon“, pravděpodobně až nadpozemský. Pes bude zakopaný v tom, že telegraf existoval, a sice optický Chappého telegraf mezi Štrasburkem a Paříží.
„Napoleon napadl Sasko, válčil s Pruskem, obsadil Berlín, měnil hranice a choval se v Evropě jako neomezený pán.“

Napoleon „napadl Sasko“? To Sasko, jemuž Prusové vnutili spojenectví a proti zájmům saského krále nasadili jeho pluky proti Velké armádě, kterou chtěli „vypráskat za Rýn“? Zajímavý by byl názor pana biskupa na důvody války roku 1806. Chtěl Napoleon vést válku s Pruskem? Otázka pro žáka základní školy…

Tento příspěvek do diskuse, který vyrostl na sedmi větách pana biskupa z rozhovoru v MF Dnes z 9. října 2006, je univerzální odpovědí všem zavilým srovnávačům Napoleona a Hitlera, všem, kdo nám vnucují, že slavíme bitvu a neuvědomujeme si, co se zde událo. Než nám vytknete takovou věc, seznamte se s alespoň základními sekundárními prameny.