„Velkolepá historická freska“, jak nazvala ČT toto otřesné čtyřdílné neštěstí, je skončena. Rok stará recenze Jiřího Kovaříka je balzámem na duši všech, kdo po čtyři úterní večery trpěli, sledovali pokřivené osudy, poslouchali jalové rozhovory karikatur velikánů své doby vyšperkované zajímavým českým překladem, obdivovali plnovous gardových granátníků, nebo nevěřili vlastním uším, když se v závěru doposlechli, že do Paříže se vrátil císařův „popel“. Dnes již také víme, že bitva u Waterloo proběhla nejen podle ZDF, ale také podle francouzské televize skutečně 18. dubna 1815… Uvítáme vaše názory na tuto fresku. Byla velkolepá? Nebyla velkolepá?
Poslední díl seriálu NAPOLEON, aneb Waterloo francouzské televize Také 4. díl francouzského televizního seriálu pokračoval v intencích dílů předchozích a já zapínal televizní obrazovku s pocitem, že mě už nic nepřekvapí. Překvapilo, režisér Yves Simoneau a scénárista Didier Decoin, jako kdyby předem slyšeli mé výhradu k závěru 3. dílu, provedli zálud. Hned na začátku se konal ústup z Ruska, rafinovaně vložený jako reminiscence noční můra, která Napoleona budí ze sna v prachových peřinách paláce Tuilerií. Pak následoval děj podle klišé předchozích částí.
Opět převládaly sladkobolné scény typu Marie-Louisa zahání Napoleonovy zlé sny, smutně zpívá ukolébavku malému Orlíkovi, Napoleon je zdrcen zprávou o Josefínině úmrtí, hraběnka Walewská posílá císaři své diamanty, anglická dívenka naslouchá na Svaté Heleně nábožně Napoleonovým slovům… Po dramaturgické stránce by mohl být závěrečný díl nejméně hrozný z celé čtveřice; dějově je poměrně sevřený (zahrnuje období od jara 1813 do Napoleonovy smrti) a na laického diváka, který zapomněl to málo, co mu vlili do hlavy ve školních škamnech, působí nejdramatičtěji. Ano, jsou tu scény, s nimiž bych hluboce nesouhlasil.
V kampani 1814 odmítá jedna francouzská selka dán Napoleonovi trochu mléka, a když se jeho inkognito prozradí, chce jej probodnout vidlemi; ve válkách padli její dva synové. Je to hodně netypická situace, neznám podobnou reálnou historiku, leč budiž, scénárista chtěl asi ilustrovat vyčerpanost Francie a obrovské oběti, které v napoleonských válkách přinesla. Nechci znovu rozvádět, že bitvy vypadají jak boj o lesní paseku a terén je u všech stejný. Nezlobil bych se ani na detaily, jakými je nepředpisové vytváření karé staré gardy kolem Napoleona u Waterloo (britské je naopak docela povedené, i když nedosahuje kvalit karé ruského v skvělém polském „Panu Tadeášovi“).
Minimalizoval bych výtky, odpustil bych mnoho, ale i tak se v závěrečném dílu objevily věci, nad nimiž zůstává rozum stát. Zde je jejich neúplný výčet: -vyslanec Metternich vyhlásí Napoleonovi jménem rakouského císaře válku hned na jaře 1813 a na nějaký Pražský kongres nečeká… -Lützen, Budyšín a další bitvy jarní fáze tažení nejsou ani zmíněny, válečný rok naznačuje scéna boje na řece (říčce), v níž jsou kromě Francouzů vidět rakouští granátníci a rakouské i ruské prapory. Z výbuchu dřevěného mostu, po němž Francouzi přecházejí, lze soudit, že řeka má být Elstera a boj představuje závěrečnou fázi bitvy u Lipska. -k abdikaci na jaře 1814 přemluví (bez velké námahy) Napoleona vrchní štolba Caulaincourt, k žádné bouřlivé scéně mezi maršály a císařem tudíž nedojde… -v období 1. restaurace (tj. v době, kdy, kdy je Napoleon v exilu na Elbě a Francii vládně Ludvích XVIII.) se Talleyrand neustále pohybuje kolem krále v Paříži; ve skutečnosti byl na Vídeňském kongresu. -při Napoleonově triumfálním návratu z Elby se uplatnilo klišé, kritizované už v Bondarčukově „Waterloo“ před třiceti lety: vojáky 5. pluku, kteří odmítnou na císaře střílet a přejdou na jeho stranu, vede místo plukovníka Labédoyera maršál Ney. -do Tuilerií, z nichž Napoleon opět vládne, přijde neapolského trůnu zbavený maršál Murat a nabízí Napoleonovi svoje služby. Ve skutečnosti zůstal z císařova rozkazu na jihu Francie; Napoleon jej odmítl jako zrádce a nevděčníka vůbec spatřit. -maršál Ney, ve skutečnosti zhruba stejně starý jako Napoleon a nazrzlý, je ztělesněn Alainem Douteyem jako šedovlasý a značně starý; kdyby měl knír, mohl by hrát bez problémů o téměř třicet let staršího sedmdesátníka Blüchera. -generál Cambronne (Serge Dupire) neklesne ve čtverci s legendárním (by‘ sporným) vzdorovitým výkřikem, vrhne se na bodák s gardou proti Britům…
A pak je tu vrchol, koruna, kterou nasadil seriálu německý překlad (alespoň doufám, že to ve francouzském originálu není!!!). Na počátku bitvy u Waterloo, poté, co šipka projede mapou z Paříže až k této belgické lokalitě, se objeví přes první záběr budoucího bojiště veliké datum „18. April 1815“. Takže Němci, Rakušané a všichni, kdo ZDF sledovali, teď vědí, že k bitvě u Waterloo nedošlo 18. června, ale o dva měsíce dřív, 18. dubna! To bude práce, tolik knih a učebnic přepsat…
Jiří Kovařík