Louis Michel August Thévenet, zvaný Danican se narodil v Paříži 28.3. 1764. Roku 1779 nastoupil službu u námořnictva a roku 1779 v řadách královniny tělesné stráže (gendarmes de la Reine). V den pádu Bastily, 14. července 1789, vstoupil do Národní gardy a roku 1792 si zvolil armádní dráhu, která ho za bojů ve Vendée vynesla v září 1793 až k hodnosti brigádního generála. Po porážce republikánských oddílů v bitvě u Entrammes a ústupu na Angers se stal politicky podezřelým a byl zbaven velení; před procesem před revolučním tribunálem ho zachránil Edmond Louis Alexis Dubois-Crancé (1746-1814), který mu v dubnu 1794 vymohl i opětné zařazení k armádě. Danican tehdy bojoval v Bretani, Dolní Normandii a Maine, ale jeho zkušenosti s brutální represí povstaleckého obyvatelstva byly takové, že se v září 1795 vzdal velení a obvinil před Konventem řadu svých kolegů, republikánských generálů, ze spáchaných zvěrstev. Při pařížském roajalistickém povstání z 13. vendémiairu roku IV (5. října 1795) přijal velení vzbouřeným sekcím.
Po porážce povstání mu nezbylo než uprchnout do německého exilu, kde se stal roajalistickým agentem. Roku 1796 tam pak vydal dílo Zpráva o 13. vendémiairu neboli pomstění Pařížané: věnováno vdovám a sirotkům Francouzů, zavražděných Konventem a všem nepřátelům zločinu a anarchie; sepsáno Augustem Danicanem, velitelem sekcí z 13. vendémiairu, a odsouzeným k trestu smrti vojenskou komisí, zasedající v Théâtre Français (Notice sur le 13 vendémiaire ou les Parisiens vengés: dédié aux veuves et orphelins des Français assassinés par la Convention, et à tous les ennemis du crime et de l´anarchie; par Auguste Danican, commandant les sections le 13 vendémiaire, et condamné à la peine de mort par la commission militaire séante au Théâtre Français). Šlo o vášnivou polemiku s Konventem i oficiální zprávou Pierre-François Réala (1757-1834), vydanou záhy po osudových událostech pod titulem Studie o dnech třináctého a čtrnáctého vendémiairu (Essai sur les journées des treize et quatorze vendémiaire). Na řadu let se tak rozpoutal osobní souboj mezi někdejším republikánským a nyní roajalistickým generálem na jedné straně, a Barrasovým chráněncem a tichým spojencem Fouchého.
Danican pronikal do Paříže tajně i z exilu a za státního převratu z 18. fructidoru jen o vlas unikl zatčení. Jeho neúnavná činnost a početné intriky, které rozvíjel ze Švýcarska, mu vynesly i podezření, že se údajně roku 1799 podílel na vraždě francouzských zplnomocněných ministrů v Rastattu. Působil i na piemontském území a v červnu roku 1800 obdržel od Ludvíka XVIII. hodnost maréchal de camp – zanechal nám, mimo jiné, velmi zajímavou zprávu o bitvě u Marenga. Pierre-François Réal prošel po pařížských událostech strmější kariérou: ministr policie Sotin mu svěřil prozkoumání kontrarevoluční korespondence, které se generál Moreau zmocnil ve vozech rakouského generála Klinglina a jež obsahovala důkazy o zradě generála Pichegruho.
Réal byl za své zásluhy jmenován komisařem direktoria départementu Seine a měl velký vliv na Centrální úřad, starající se o policii. Prostřednictvím Josefíny, se kterou se dobře znal, nabídnul své služby Bonapartovi a spolu s Fouchém kryl policejní mocí státní převrat z 18. brumairu. Jako státní rada prvního „sektoru“ všeobecné policie, pověřený vyšetřením a stíháním všech případů, dotýkajících se klidu a vnitřní bezpečnosti republiky, prokázal roku 1804 své kvality při odhalování Cadoudalova spiknutí. Na Danicana nikdy nezapomenul a podařilo se mu zmocnit jeho zprávy z července 1808, která zdrcujícím způsobem demaskovala intriky, pokrytectví a slabost londýnského emigrantského prostředí.
Réal ji se sarkastickým zadostiučiněním ještě po létech zařadil do své anonymní sbírky pikantních dokumentů a výpovědí, nazvané Indiskrétnosti 1798-1830. Anekdotické a politické vzpomínky z portfeje jednoho úředníka Císařství, uspořádané Musnierem-Desclozeauxem (Indiscrétions 1798-1830. Souvenirs anecdotiques et politiques tirés du portefeuille d´un fonctionnaire de l´Empire, mis en ordre par Musnier Desclozeaux, díl II., nakl. Dufey libraire, Paris 1835, Note du général Danican, émigré à Londres, juillet 1808, str. 46-70). Dokument, jehož český překlad přinášíme, Danicana těžce zdiskreditoval. Když se za Restaurace vrátil do Francie, byl okamžitě penzionován a nebyla mu uznána ani jeho generálská hodnost. Marně se znovu pokoušel usadit ve Velké Británii a nakonec zemřel (plných čtrnáct let po Réalovi), všemi opuštěn, v holštýnském Itzehoe 17. prosince 1848.
„Princové bourbonského domu, kteří nyní pobývají v Anglii, jsou:
Ludvík XVIII.[1], sídlící v Gosfieldu v Sussexu, v zámku, který patří vévodovi z Buckinghamu: má ve svém okolí hraběte d´Avaray[2], svého důvěrníka a ministra a nejlepšího přítele; vévodu de Grammont, kapitána gardy; hraběte de La Châtre, svého ministra při vládním kabinetu Saint-Jamese, o němž budeme v těchto poznámkách ještě mluvit. Větší část králova doprovodu zůstala v Mittau. Král je v nejvyšší míře vzdělaný, neúnavně pracuje a je velmi pilný: dostává se mu v nejvyšší míře daru slova; je třeba věřit, že v případě restaurace by dal přede vším přednost tomu, co by považoval za veřejný prospěch.
Jeho Královská Výsost, Monseigneur hrabě z Artois[3] bydlí v South-Adley Street, č. 72: kapitány jeho gardy jsou pan de Puységur a hrabě François d´Escars; pan du Theil má zvláštní pověření řídit jeho záležitosti a princ mu zcela důvěřuje, což mu vytvořilo, pochopitelně, mnoho nepřátel: vynikajícím teploměrem pro roajalisty z /francouzského/ vnitrozemí je posuzovat osoby, které prince obklopují, podle míry nenávisti, kterou k nim chová francouzská vláda; z hlediska tohoto vztahu musí být pan du Theil posuzován příznivě. Mezi důvěrné přátele prince je třeba zařadit vévodu de Sérans, barona de Roll, abbého de La Till, jeho almužníka, abbého de Bouvens, atd.
Jeho Královská Výsost, monseigneur vévoda z Angoulême[4], který odejel v květnu 1808, aby se vydal hledat nevěstu do Mittau a dobře se předvedl v armádě Condého[5] roku 1793, má svrchovaně mírný charakter, je velmi ohleduplný vůči svým podřízeným a velmi lne ke svému náboženství, což je v časech, v nichž žijeme, považováno za směšné: krom toho, jeho sňatek s nešťastnou dcerou Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty postačuje sám o sobě k tomu, aby byl drahým pravým Francouzům; jeho doprovod tvoří hrabě de Damas[6] a markýz de Vassé.
Jeho Královská Výsost, monseigneur vévoda z Berry[7] bydlí v Londýně v George Street Portmasquare, č. 41: stále prokazoval horlivost a odvahu a vyhledával všechny příležitosti k válčení; jeho charakteru jsou cizí všechny druhy intrik a pletich: hloubku jeho charakteru tvoří veliká upřímnost, občas smíšená s prudkostí, což obecně ukazuje k dobrému srdci. Jeho přáteli jsou vévoda z Harcourtu, hrabě Auguste de la Féronnaye e pan de Nantouillet. Vévoda z Berry zachovává absolutně principy a city svého otce, to znamená, že je věrným služebníkem svého legitimního vladaře.
Jeho Výsost pan vévoda orleánský } tito dva princové žijí
Jeho Výsost hrabě z Beaujolais } v Hamptoncourt.
Princové této větve žili vždy ve velkém ústraní; ve všem se přizpůsobili anglickým mravům a zvyklostem, což vedlo k tomu, že si je oblíbili a že je vyhledávají princové z královské (anglické) rodiny. Vévodovi orleánskému se přiznává talent a znalosti: vyvaruji se toho, abych mu je upíral, ale počkám, až je rozvine. Někteří intrikáni, lidé jako d´Antraigues[8] a Puisaye[9], si jím chtěli posloužit: proto vysunuli do popředí hraběte Starhemberga; ale to, že se vévoda orleánský choval, jak měl, dokazuje to, že si něj potom naříkali.
Jeho Výsost vévoda de Montpensier zemřel vloni (1807) v Salt-Hill; jeho bratr, hrabě de Beaujolais, je velmi špatného zdraví, a právě odplouvá na Maltu; vévoda orleánský ho doprovází a to proto, že se této cestě přisuzuje diplomatický cíl a zájmy.
Jeho Výsost vévoda de Condé žije šest mil od Londýna, ve Wanstradu v Essexu: těší se úctě všech; za jeho pobytu v Anglii ještě vzrostlo dobrého mínění, které o něm vládne. Chová se vůči králi tím nejušlechtilejším způsobem a snaží se mu dát ve Wanstradu dát zapomenout, jak byl přijat na půdě Anglie. Existují materiální důkazy toho, že Ludvík XVIII. vděčí za šikanování, kterého se mu dostalo ve věci jeho pobytu v Anglii, intrikám d´Antraiguese a de Puisaye.
Jeho Výsost, vévoda z Bourbonu, žije v Londýně v Orhard Street, Portman Square, č. 27. Je to svrchovaně jemný princ, známý jako velmi statečný ve válce, nesmělý ze skromnosti, ale nadaný solidním úsudkem a velmi rozvinutým charakterem. Ztráta jediného syna ho změnila do očí bijícím způsobem: vévoda z Bourbonu se nemíchá do žádné intriky, žije ve velkém ústraní, často navštěvuje svého otce, a lov je jedinou zábavou, jíž si dovoluje a kterou zvláště miluje.
Monsieur (králův bratr), pro nějž chtěli intrikáni vytvořit stranu a zvláštní záměry, je prvním a snad nejvěrnějším poddaným krále; prokázal to při všech příležitostech: protože je v Anglii již dlouhou dobu, je zcela přirozené, že on sám i osoby, které se těší jeho nejužší důvěře, jsou nejznámější a uznávaní více než kdokoli jiný anglickými ministry: to vedlo emigrantské pamfletisty a intrikány k šíření pomlouvačných tvrzení, kterými chtěli přesvědčit Francouze všech stran, že Jeho Královská Výsost, Monsieur, je v otevřené vzpouře proti svému vznešenému bratrovi.
Zprávy pana Méhée de la Touche[10], Vaubanovy paměti a paměti hraběte de Puisaye jsou zjevně psány s úmyslem zbavit úcty a zničit v mysli francouzského národa prince bourbonského domu, a zvláště králova bratra. Bohu žel, je až příliš pravdou, že každý jedinec, kterému se zdaří přiblížit se anglickému ministrovi, začne tím, že chce všechno dělat a všechno řídit sám; a proto si ledajaký emigrant zvyká vidět v legitimních princích jen rivaly. Mohl bych vyjmenovat deset příkladů této pravdy, ale omezím se jen na jediný, protože nejvíce bije do očí a je nejnovější: hraběte de Puisaye, jehož objemné paměti by bylo možno odmítnout ve třech řádcích slovy: „Je pravda nebo ne, že jste se znovu nalodil na fregatu La Pomone ve chvíli, kdy byli Vaši druhové ve zbrani obklíčeni?“. Řekl bych, že když hrabě de Puisaye zveřejňoval historické pravdy, zařadil do svých pamětí záměrné lži, jejichž jediným cílem bylo znovu získat důvěru anglických ministrů a vyřadit francouzské prince a jejich služebníky ze všech druhů záležitostí: náhoda mu posloužila ještě lépe než všechny jeho výpočty, protože hrabě d´Antraigues, který přijel ze Saska a z Pruska a byl zprvu spojen s Dumouriezem, protože viděl, že se těší jistému kreditu, se brzy spojil s Puisayem. „Essaïe (bojové jméno d´Antraiguese), mluvte o mně dobře na ministerstvu zahraničí a já řeknu totéž o vás na ministerstvu války“, řekl Dumouriez d´Antraiguesovi roku 1806.
Takovými prostředky se intrikáni zuby nehty derou do ministerstva. Ať už je tomu jakkoli, d´Antraigues a Dumourier se rozkmotřili a počátkem roku 1807 se Puisaye a d´Antraigues široce spojili a to způsobem, který vejde do dějin našich neštěstí! Tito dva muži, kteří se poznali na Generálních stavech, se vzájemně prokoukli a dokonale si porozuměli. Puisaye ve svých dílech rozséval rozdělení mezi roajalisty a d´Antraigues, osobní nepřítel Ludvíka XVIII., posílal do Ruska pamětní spisy, ve kterých dokazoval že hrabě de Puisaye je jediný člověk, vhodný k tomu, aby byl hlavou strany. Tlačil na cara, který byl tehdy nadějí koalice, aby trval na tom, aby jedině Puisaye byl pověřen vším, co mělo vztah k francouzskému vnitrozemí, jako chouanům, Vendée, hnutím, atd. atd. Vím o této skutečnosti od muže, který sloužil u d´Antraiguese jako opisovač. Jednou z klauzulí, které tito pánové vřadili do svých pamětí, je, že když na sebe brali všechny záležitosti roajalistů, kladli jako podmínku sine qua non, že budou francouzští princové vyloučeni z jakékoli účasti! Jistě bych sám nevěřil všemu, co zde píši, kdyby se mi toho nedostalo z vlastních úst d´Antraiguese a de Puisaye! Přerušil jsem styky s těmito pány, protože jsem nechtěl sdílet ani jejich názory, ani jejich monopolismus, a zvláště protože jsem nechtěl přispět ke zkáze Fauche[11], mého důvěrného přítele, ze kterého d´Antraigues dal udělat psance, poté co si jím posloužil, aby se dostal až k anglickým ministrům.
Viděl jsem v revoluci hrozné věci, které, když si na ně vzpomínám, probodly mé srdce otrávenou ranou, ale nic mne tak nerozhořčilo a nenaplnilo mou duši větší skleslostí, než nízkost a množství intrik jistých samozvaných roajalistů! Jakobíni jsou pokryti krví a loupežemi; ostatní jsou pokryti bahnem a hnisem a hleděli v tom jen na truhlice státní pokladny. Tato pravda, zcela triviální, jak se zdá, je skutečným a jediným zdrojem věčných rozdělení, hádek, pamfletů, pomluv, ke kterým dochází a které obíhají mezi emigranty: někdejší ministr Bertrand de Molleville[12], portrétovaný Méhéem na obraze, který představil anglické vládě, si dobře zasloužil vystupovat na stejné scéně jako d´Antraigues a Puisaye, protože se široce spojil s těmito dvěma velkými muži. Tito pánové mají skutečně stranu a hle z čeho se skládá: z jistých Francouzů, kterým umožňují pobírat služné, odměny a příplatky. Většina velitelů vendejských (povstalců) a chouanů pohrdá Puisayem, ale využívají jeho kredit, aby dostali to, co od vlády požadují. Tito domnělí generálové chouanů a vendejských jsou tak bezvýznamní a bez prostředků, že by bylo ztrátou času je jen zmínit. Správný úsudek si o tom můžeme utvořit na základě chval, které jim zdarma a hojně rozděluje Puisaye ve svých rapsodiích. Jistě se ve Francii ani zdaleka nevěří, že roku 1808 je pro Angličany ještě přesvědčivé (tvrzení), že ještě v Bretagni a ve Vendée existují armády! Nic však není pravdivějšího a slyšel jsem více než desetkrát vendejské a chouanské generály, jak se hádají o své hodnosti a hierarchii svých mocí! Je skutečností, že Vendée neexistuje už od roku 1793, kdy začalo jeho zničení smrtí Charetta[13] a Stoffleta[14], a že, pokud jde o chouany, bylo třeba vědět čeho se přidržet po aféře na Quibéronu[15], kde přítomnost flotily, armády a nezměrných zásob munice vedly jen k masakru roajalistů! Když jsem od této doby plné pohrom slyšel hovořit o početných armádách chouanů, jejich jízdě, atd. atd., byl jsem na rozpacích co bych měl více obdivovat, zda francouzskou nestoudnost nebo anglickou důvěřivost.
Trvalo by příliš dlouho zmiňovat různé osobnosti, které sní o tom, jak vymámit z Angličanů peníze a vymýšlejí proto plány, přesto řeknu pár slov o Dumouriezovi[16]: jeho charakter se nezměnil a jeho sedmdesát let ho nevyléčilo z jeho prudkosti, řekl bych: nevnuklo mu jedinou výčitku svědomí. Po celou dobu dával přednost dobrodruhům a lidem špatné pověsti; posloužil si svým kreditem, aby dostal na svobodu dva Francouze, kteří byli uvězněni na Santo-Domingu, jednoho, špatného rakouského dezertéra a stupidního jakobína, jmenujícího se generál Merk, druhým je generál Morgan. Poslední, vychytralý darebák, který byl Dumouriezovým pobočníkem roku 1793, mu napsal a chlubil se mu prostředky, kterých se mu dostalo aby sloužil věci Bourbonů a aby byl užitečný britské vládě. Dumouriez, který dychtil po tom, aby něco mohl řídit, dosáhl Morganova propuštění, a přesvědčen, že s ním uspěje, mu dal šifru a připravil plány a pamětní spisy; Morgan dostal 6.000 louisdorů, odejel do Francie a když tam dorazil, pospíchal o všem povědět Talleyrandovi[17], který mu blahopřál a ponechal mu peníze, ukradené Angličanům. Tento kousek, který je pravdivý, by měl posloužit k ocenění Dumourieze podle jeho přesné hodnoty: talent ukázal jen ke konání zla; byl velkým mužem pro revoluci, proti ní je Pygmejem jak co do morálky, tak co do vzhledu. Existuje jiný druh zrádců, jejichž operace se dokonale shodují s operacemi přímých Bonapartových agentů: jsou to muži, kteří silou lží a intrik více či méně dosáhli důvěry ministrů. Tito pánové nabízejí zprávy, informace a listovní kontakt za tolik a tolik měsíčně: v této věci byla smělost darebáctví přivedena k nejvyššímu stupni. V Londýně existuje jistý kněz, jménem abbé Lemoine nebo Ratel, který si dal zaplatit za své listovní zprávy až 1.500 louisdorů měsíčně! Zcela jistě tahle korespondence nebyla ničím jiným než povídačkami nebo plody představivosti nějakých ubožáků, kterým se daly tři nebo čtyři louisdory měsíčně. Krom toho Fauche byl vloni pověřen přezkoumat účty toho darebáka abbého a ten mu dal vrátit částku tisíce liber šterlingů: to jsou důvody proč se všichni darebáci spojili proti Faucheovi a nakonec dosáhli toho, že upadl v nemilost.
Je prokázáno, že sumy, poskytované Anglií, jak vyslanectvími na kontinentu, tak vládou v Londýně, byly pro královu stranu spíše škodlivé než prospěšné, a to z úplně jednoduchého důvodu, že roajalisté, vydaní napospas své krajní nouzi, by bývali byli nebezpeční, ale když mají v rukou peníze, většina z nich se stala darebáky. Francouzské noviny jsou plny podrobností v této věci; a kdybych chtěl sepsat seznam těchto pánů, zavedlo by mne to příliš daleko. Je ještě příliš pravdou, že skoro všichni emigranti, kteří odmítli využít amnestie, udělené Bonapartem, to udělali jen proto, že pobírali penze a platy značně vyšší než to, v co mohli doufat ve své vlasti. Preláti, úředníci a vojáci, kteří utekli do Londýna po roce 1792, dostávali od 30 do 40 louisdorů měsíčně, aniž by byli nuceni k nějaké službě, k jakémukoli druhu závazku, ale jedině z důvodu podpory a jako členové staré monarchie. Francouzi všech tříd dostávali přinejmenším 25 louisdorů ročně; mají-li děti, dostávají víc. Při rozdělování těchto podpor dochází k nekonečné řadě zlořádů a intrik, ale to je neoddělitelné ode všeho, co se děje mezi Francouzi.
I když britské ministerstvo přiznává hojné podpory, pohrdá těmi, jimiž je zahrnuje, protože ví o nekonečné řadě krádeží a podvodů, páchaných lidmi, které poctilo nejvyšší důvěrou. Například všichni ti, kdo měli pluky v anglickém žoldu, dosáhli nezměrného majetku, a jen velmi málo se starali o služby, jež by mohly prokázat sbory, které formovali, kradli na lidech, koních, zbraních, atd. Tyhle pravdy a tisíc dalších podobných dovedly roajalistickou stranu tam, kde je. Bude-li vůbec legitimní král nastolen, bude za to vděčit spíše svým přátelům z vnitrozemí (Francie), než úsilí a talentům emigrantských roajalistů. Je mezi nimi několik čestných mužů a dokonce lidé ctnostní; ale nejsou mezi nimi lidé schopní a zvláště dost rozumní, aby nahlédli věci z hlediska obecného prospěchu a podstoupili oběť svého já.
Co čekat od generálů starého režimu, z nichž nejmladší bojoval v Sedmileté válce? Co čekat od úředníků, z nichž je většina dětinských, a jejichž hlava (pan de Barentin) je muž bez prostředků a bez charakteru? Někteří z nich, kteří byli před revolucí považováni za rozumné lidi, vydali o revoluci strašné hlouposti, hodné ústavu Petites-Maisons; postačí zmínit pana d´Outremont, atd., atd.
Za dvanáct let co jsem mimo Francii jsem nečetl jediné dílo emigrantů, které by nebylo plné vášní nebo deklamací! Přesto je třeba učinit výjimku v případě díla pana de Sénac de Meilhan[18], které je vzorem ducha a tolerance. Kde jsou Barruelové[19], Lallyové[20], Montlosierové[21], atd., atd., atd., neúnavní psavci proti revoluci? Ve Francii, kde okuřují idol. Pelletier, ten domnělý bojovník za dobrou věc, ten pisálek tak proslavený svým procesem z roku 1803, inu dobrá! Pelletier je dnes zplnomocněným ministrem černého císaře Kryštofa[22]! Je v této hodnosti akreditován u anglické vlády! Pelletier se jistě nestal ministrem černochů z lásky k nim, ale z náklonnosti k cukru, kávě, bavlně, atd., které mu Kryštof dodává jako honoráře.
Anglický národ hledí s rozhořčením na hrstku Francouzů v Londýně, kteří si vzájemně hází bláto do očí, naplňují noviny svými hádkami, udávají se jako zloději a na druhé straně se prohlašují za vůdce stran s drzou samolibostí. Vrcholem skandálu je příběh šejdíře, markýze de Chambonas, jenž poskytoval emigrantům 100 za 154, a prostřednictvím této šlechetnosti je připravil o všechny peníze. Tehdy byli zatčeni a usvědčeni před soudními tribunály starci, bývalí ministři, generálové a šlechtici, že půjčovali k tomuto nezměrnému lichvářství částky, kterých se jim dostalo z milosrdenství anglické vlády. Generál Villot, který byl odsouzen k pokutě 25.000 liber šterlingů, byl nucen uprchnout do New Yorku: ten ubožák dostal od anglické vlády roku 1800 milión tourských livrů, aby přivedl k povstání jižní provincie a podplatil stranu, která se chlubila, že je drží v rukou.
Neudělal nic jiného, než že kradl v Itálii a půjčoval na lichvářský úrok v Londýně. Jedním z menších nepříjemných důsledků, jež vyplynuly ze všech těchto loupeží, je to, že dnes britská vláda směšuje nadšeného člověka dobré víry s darebákem, který ji chce využít. Situace je taková, že britská vláda a roajalisté z (francouzského) vnitrozemí budou za krátký čas obětmi tohoto omylu. Anglie je zemí, kde šarlatán jakékoli profese může očekávat nejvíce šťastných příležitostí a když byla anglická vláda oklamána, nebo se zmýlila, dává se z pýchy klamat dál nebo se nechává klamat dobrovolně.
Všechno, co právě popisuji, není útěchou pro pravé roajalisty z (francouzského) vnitrozemí, kteří založili své naděje na tom, co zbývá z emigrantů mimo Francii; přesto je mnohem lepší, aby poznali skutečný stav věcí, aby ve svých plánech nepřeceňovali své zdroje a mohli vzít lidi takové, jací jsou. Byl bych nakloněn věřit, že kdyby nějaká nečekaná událost nastolila Ludvíka XVIII. na jeho trůn, neopomenul by se obklopit energickými a ctnostnými muži, kteří bojovali s revolucí a prošli jí, aniž by se poskvrnili zločiny: měl by se takto rozhodnout jak z rozumu, tak z nezbytí.
Po příjezdu krále do Anglie odhalilo chování britských ministrů lidem, kteří uměli vidět jasně, nejednu pravdu. Nejdříve byli lidé, kteří velmi lnuli ke králově věci, veřejně uvrženi v nemilost; ti, kdo se otevřeně prohlašovali za jejich nepřátele byli zahrnuti přízní a těšili se nepřetržitě největší důvěře! Puisaye dal poslat do vyhnanství všechny, kdo měli tu smůlu, že se mu nelíbili: k tomuto počtu náleží Fauche-Borel, pánové de Frotté[23], otec a syn, pan Stévenot, Labonté, abbé Guillers, atd., atd. Poslední z nich byl poslán do Londýna chouany, kteří se postavili proti Puisayovi, v jejichž čele byl Saint-Hilaire. Na tomto místě je užitečné poznamenat, že v době, kdy pan Saint-Hilaire způsobil, že se o něm mluvilo v okolí Vannes, pan Puisaye říkal v Anglii, že ho dá zabít nebo hodit do vody, kdykoli se mu zlíbí. Tato skutečnost je svrchovaně pravdivá; a jestliže tak Puisaye mluvil, bylo to proto, že byl sžírán závistí a měl podezření, že Saint-Hilaire byl vyslán do Bretaně královým bratrem.
Hlavními Puisayovými agenty v Londýně jsou jistý sieur d´Alleyre a Pierreville-Bigant, lidé zcela bez prostředků; (stanici pro svou) korespondenci zřídil na Jersey, odkud je převážena na pobřeží Bretaně a Normandie; muži, kterých užívá pro (udržování) této korespondence jsou námořníci, rolníci a jiní obskurní lidé: vláda platí za tuto korespondenci nezměrné částky a dává Puisayovi k dispozici lodě všeho druhu.
Jeden blázen, jménem Beauveau, který se prohlašuje za markýze, a jistý rytíř de Saint-Ange, přijeli před několika měsíci z (francouzského) vnitrozemí. Tito dva Puisayovi agenti neopomenuli vykreslit Vendée a Bretaň jako připravené k novému povstání a nepotřebující pro to zbraně, peníze a munici. Jistý rytíř de Céris, řečený Coriol, měl být v téhle chvíli v Paříži nebo ve Vendée; je to Puisayův agent a nejobratnější darebák, jaký existuje: získal 60.000 liber z průměrných úroků z částek, které dostal, aby rozdmýchal povstání ve Vendée. Před šesti nebo sedmi léty nakoupil v Bordeaux zbraně a další zboží, ale namísto toho, aby je poslal do Vendée, dal je po dohodě s obchodními domy dopravit do Lousiany.
Mohl bych o všech těchto zlodějnách napsat objemné svazky, ale k čemu by to bylo dobré?
Skončím tím, že řeknu, že pro to, aby se udělalo něco prospěšného pro legitimního vladaře Francouzů, je třeba jednat tak, aby byly ochromeny všechny excentrické intriky, diskreditováni a dokonce pokryti bahnem všichni ti strůjci povstání v krajích, kde už jsou jen ostatky padlých, které zbývá odklidit[24]. Rozpálit veřejné mínění v Paříži, ujasnit lidu jeho skutečné zájmy, zasadit úder až jich tam bude devět proti jednomu ve prospěch úspěchu, méně lnout k velkým talentům než k prokázané čestnosti. Jsou to lidé dvojí tváře, kteří vždy vše prohráli.
Když anglická vláda způsobila tolik obtíží než nechala vylodit Ludvíka XVIII., který připlouval ze Švédska, nedovolila mu přijet do Londýna a ministři nechtěli vůbec vidět pana d´Avaray, pan Canning[25] se dával řídit d´Antraiguesem a lord Castlereagh[26] nechal řídit roajalistickou stranu Puisayem, zdá se mi, že už toho není třeba víc, aby se stanovila míra úmyslů ministrů.
Ludvík XVIII. vyplul z Göteborgu, aniž by na to předem Anglii upozornil: připlul do Yarmouthu, kde čekal pět dní, než dostal povolení k vylodění.
Vévoda z Angoulême odejel za svou ženou a královou manželkou.
Manželka Monsieura, hraběte z Artois, zemřela ve Štýrsku před dvěma roky“.
[1] Louis-Stanislas Xavier, hrabě de Provence (1755-1824), mladší bratr Ludvíka XVI, od 21.6. 1795, kdy se ve Veroně dozvěděl, že 8. června v Templu zemřel dauphin Ludvík Karel, vévoda normandský, začal užívat titul Ludvík XVIII.
[2] Antoine Louis François de Bésiade, hrabě, později vévoda d´Avaray (1759-1811).
[3] Charles Philippe, hrabě z Artois (* Versailles 9.10. 1757 – + Gorice 6.11. 1836), nejmladší bratr Ludvíka XVI.
[4] Louis-Antoine de Bourbon, vévoda z Angoulême (1775-1844), nejstarší syn Charlese Philippa, hraběte z Artois a Marie Terezie Savojské.
[5] Louis Joseph de Bourbon, kníže de Condé (1736-1818), do exilu odešel ihned po pádu Bastily a v okolí Wormsu zformoval emigrantskou armádu, zatímco královi bratři se usadili v Koblenci. Rakušané a Prusové mu však nedovolili roku 1792 zasáhnout do vojenských operací a roku 1793 ho podřídili velení rakouského generála. Bojové nasazení zintenzivnělo teprve v létech 1794-1795, kdy byla Condého armáda pod společnou kontrolou Velké Británie, Rakouska a Ruska. Po uzavření míru v Campo-Formiu přešel Condé roku 1797 do ruských služeb a posléze, roku 1801, rozpustil svou armádu a odešel do anglického exilu.
[6] Charles César, hrabě de Damas (1758-1829), v americké osovobozenecké válce byl pobočníkem Rochambeaua, od roku 1788 byl plukovníkem dragounského pluku hraběte de Provence, podílel se na zajištění útěku krále Ludvíka XVI. do Varennes, emigroval v říjnu 1791, v říjnu 1796 ho Ludvík XVIII. povýšil do hodnosti maréchal de camp.
[7] Charles Ferdinand de Bourbon, vévoda z Berry (1778-1820), druhorozený syn Charlese Philippa, hraběte z Artois a Marie-Terezie Savojské.
[8] Louis Emmanuel Henri Alexandre de Launay, hrabě d´Antraigues (1753-1812), řídil rozsáhlou roajalistickou tajnou síť, zavražděn i s manželkou v Barnesu u Londýna 22. července 1812.
[9] Joseph Geneviève, hrabě de Puisaye (1755-1827) dosáhl roku 1791 hodnosti maréchal de camp a roku 1793 se jako náčelník Wimpfenova štábu zapletl do federalistické vzpoury. Po její porážce u Pacy-sur-Eure 13.7. 1793 se uchýlil do Bretaně, kde organizoval odboj chouanů. Od září 1794 působil v Londýně, odkud připravil neúspěšné vylodění emigrantských pluků na bretaňském poloostrově Quiberon.
[10] Jean-Claude Hippolyte Méhée de la Touche (1760-1826), za Starého režimu byl agentem tajné policie a prošel řadou misí v Rusku a Polsku. Do Francie se vrátil roku 1792 a podílel se na zářijových pařížských masakrech. Následně z londýnského působiště informoval revoluční vládu o záměrech roajalistů.
[11] Louis Fauche, řečený Fauche-Borel (1762-1829), švýcarský knihtiskař pruského krále z Neuchâtelu, svobodný zednář a kalvinista, v červnu a v srpnu 1796 dokázal z roajalistické strany navázat kontakt s republikánským generálem Pichegrum, roku 1801 přispěl ke smíření Pichegruho s Moreauem a získal je oba pro službu Ludvíkovi XVIII. V červenci 1802 byl v Paříži zatčen, uprchnul 1. ledna 1804, ale již po pouhých osmi dnech byl znovu zatčen – v únoru 1806 byl propuštěn zato, že bude pracovat jako dvojitý agent pro francouzskou vládu.
[12] Antoine François, hrabě Bertrand de Moleville (1744-1818) začínal svou kariéru jako referendář Státní rady a v letech 1784-1788 působil jako královský intendant Bretaně. Vůči Generálním stavům zaujímal od počátku nepřátelský postoj a radil králi, aby je rozpustil. V říjnu 1791 mu král svěřil úřad ministra námořnictva, ale námořní výbor Národního shromáždění ho napadal, takže musel v březnu 1792 podat demisi; král mu tehdy svěřil vedení tajné policie, která měla sledovat jakobíny. Jean Louis Carra (1742-1793) ho obviňoval, že inspiroval vznik kontrarevolučního „rakouského výboru“. Ještě po 10. srpnu 1792 se pokoušel zorganizovat vysvobození krále a před následnou represí musel uprchnout do Anglie.
[13] François Athanase de Charette de la Contrie, řečený Charette (1763-1796), roajalistický generál.
[14] Nicolas Stofflet (1751-1796), roajalistický generál.
[15] Z Portsmouthu vyplula k bretaňským břehům 16.6. 1795 britská flotila s francouzskými roajalistickými emigrantskými pluky, které se v první vlně vylodily 27. června na pobřeží u bretaňského poloostrova Quiberon; přes počáteční úspěchy, příjezd druhé vlny posil a podporu místních chouanských oddílů byly v noci z 19. na 20. července 1795 rozdrceny republikánskými oddíly pod velením generála Hoche.
[16] Charles François du Périer du Mouriez, řečený Dumouriez (1739-1823); roku 1788 byl povýšen do hodnosti maréchal de camp, s počátkem revoluce si získal podporu La Fayetta, Mirabeaua, Gensonného a jakobínského klubu a 15.3. 1792 se stal ministrem zahraničí – právě on podpořil Brissotovu agresivní rétoriku, která vedla k vyhlášení války Rakousku. Jako vrchní velitel Severní a Ardennské armády zvítězil s Kellermannem 20. září 1792 v bitvě u Valmy nad pruským vojskem vévody brunšvického, 6. listopadu zvítězil v bitvě u Jemmapes, obsadil Belgii a 29.12. 1792 vstoupil triumfálně do Paříže. Po návratu k Severní armádě (2.2. 1793) obsadil Nizozemí a z belgického Bruselu vydal prohlášení, nepřátelsky namířené proti politice Konventu, který ho vyzval, aby se před něj okamžitě dostavil. Poté, co byl Rakušany poražen v bitvě u Neerwinden, 18. března 1793, s nimi navázal tajná jednání, v nichž přislíbil evakuaci Belgie za pomoc při společném tažení na Paříž. Rakušanům vydal ministra války Beurnonvilla a čtyři poslance, kteří byli vysláni ho zatknout, ale před Lille a Valenciennes musel své tažení zastavit, protože republikánské jednotky ho odmítly následovat. Přešel proto se svým štábem 5. dubna 1793 na rakouskou stranu.
[17] Charles-Maurice de Talleyrand-Périgord (1754-1838).
[18] Gabriel Sénac de Meilhan (1736-1803).
[19] Abbé Augustin Barruel (1741-1820).
[20] Trophime Gérard, markýz de Lally-Tollendal (1751-1830).
[21] François Dominique de Reynaud, hrabě de Montlosier (1755-1838), z londýnského exilu, kde vydával noviny, přešel překvapivě po 18 brumairu na Bonapartovu stranu.
[22] Henri Christophe, který se na Haiti prohlásil králem po zavraždění „císaře“ Jakuba I. Dessalinese (1804-1806).
[23] Marie Pierre Louis de Frotté (1766-1800), emigroval roku 1791, sloužil v armádě Condého a do londýnského exilu se uchýlil roku 1794. V lednu 1795 byl Puisayem pověřen vyvolat povstání v Normandii; 19. února 1800 padl do léčky a byl zastřelen i se svými pobočníky ve Verneuil.
[24] Danican má spíše než spáleniště na mysli ostatky padlých, ponechávané, nehrozila-li pro odlehlost místa epidemie, po léta v celých hromadách na bojišti, jak tomu bylo například po bitvě u Savenay, kde ve dnech 22.-23. prosince 1793 republikánští generálové François Séverin Marceau-Desgraviers (1769-1796) Jean Baptiste Kléber (1753-1800) porazili vendejské povstalce; srv. R. SAINT-HÉLIER, Le prince meurt à Malagra (jde o Antoina-Philippa de la Trémoille, knížete de Talmond, *Paříž 27.9.1765,zajat v Malagře 30.12.1793, guilotinován v Lavalu 24.1.1794), v: „Historia“, č. 362, (Paris, nakl. Librairie Jules Tallandier), leden 1977, str. 68-79; to také více odpovídá Danicanově otřesné zkušenosti z Vendée, která ho vedla k dezerci a dává větě „dans des pays où il n´y a plus que des cendres à remuer“ sarkastický podtext, v němž odklizení ostatků splývá s rušením klidu mrtvých! Tuto praxi dokládá ve svých Pamětech i chouanský důstojník Pierre-Michel Gourlet (* Paříž 1771 – + Avranches 18.2. 1853), srv. Révolution – Vendée – Chouannerie. Mémoires inédits (1789-1824), předmluva Prof. François LEBRUN, úvod A. RACINEUX, Cholet, nakl. Les Éditions du Choletais – Pierre Rabjeau éditeur, 1989.
[25] George Canning (* Londýn 11.4. 1770 – + Chiswick 8.8. 1827).
[26] Henry Robert Stewart, vikomt Castlereagh, markýz z Londonderry (* Down 18.6. 1769 – + Londýn 12.8. 1822).