Publikujeme plné znění rozhovoru pro Mladou Frontu Dnes s Jakubem Samkem, viceprezidentem Projektu Austerlitz a Středoevropské napoleonské společnosti.
U Slavkova, jejž svět zná jako Austerlitz, se 2. prosince 1805 střetl Napoleon s armádami ruského cara a rakouského císaře a na hlavu je porazil. Tato událost dodnes po celém světě fascinuje tisíce fanoušků vojenské historie, z nichž mnozí na Moravu každoročně přijíždějí. Uchovávání napoleonské tradice na našem území, jež se dotýká kromě Slavkova i Znojma nebo Chlumce na Ústecku, se věnuje Projekt Austerlitz, který v prvé řadě připravuje ukázky dobových vojenských akcí. Na jejich organizaci se podílí i Jakub Samek, sám aktivní účastník „bitev“ doma i v zahraničí. Letos však sdílel starosti mnoha jiných pořadatelů.
Jak v letošních omezených podmínkách proběhl program věnovaný 215. výročí bitvy u Slavkova a k jakým akcím směřujete příští rok?
Už na konci října jsme museli zásadním způsobem ustoupit z plánů; zrušili jsme registraci 1500 účastníků z 15 zemí světa, což by z akce Austerlitz 2020 dělalo největší program od 200. výročí v roce 2005. Naděje umírá poslední, ale finální podmínky nepřály v zásadě ani minimálnímu rozsahu akce. Nemohli jsme svolat více než šest osob. V sobotu ráno 28. listopadu se nás přesto mimo nějaký formální rámec sešlo při východu Slavkovského slunce na vrchu Žuráň několik desítek. Slunce příznačně nevyšlo. Následně jsme velmi civilně formou procházky spojili významná místa bojiště, z našeho každoročního bitevního pole pod Santonem u Tvarožné jsme po frontové linii přes Blažovice a Staré vinohrady přišli na Mohylu míru, kde jsme pak individuálně a v malých skupinách položili věnce do kaple. Paralelně na sociálních sítích běžel program opřený mj. o videa pořízená během uplynulých ročníků a zdravice zahraničních účastníků v čele s Markem Schneiderem, naším Napoleonem.
Na příští rok se pokusíme převést letošní plánovaný program. Bude to rok 200. výročí Napoleonova úmrtí, které připomene série akcí, měly by se odehrát letos zrušené akce u Marenga, u Ligny nebo u Waterloo, a v říjnu také 215. výročí bitvy u Jeny. Austerlitz 2021 bude, doufejme, epilogem další zajímavé sezóny oživované napoleonské historie v Evropě.
Co se vlastně před 215 lety dělo v těchto dnech, poté, co utichla bitevní vřava, a pak i v následujících týdnech? Eventuálně kdy přinesly první zprávu rakouské noviny?
Bezprostředně po bitvě byla zahájena jednání, která vedla k rakouskému separátnímu příměří podepsanému, po Napoleonově jednání s knížetem Liechtensteinem na Staré poště pozořické a po setkání obou panovníků u Spáleného mlýna, na zámku ve Slavkově 6. prosince. O mírové smlouvě se začalo jednat v Mikulově, poté v Brně, ale šířící se epidemie přiměla obě strany ke změně místa, a mír byl poté podepsán v Prešpurku, dnešní Bratislavě, 26. prosince, pět dní poté, kdy se ruský imperátor Alexandr neslavně vrátil do Petrohradu. Tvrdé podmínky pro poražené Rakousko byly jedním z hlavních důvodů další války, která vypukne o tři roky a několik měsíců později, a vyvrcholí bitvou u Znojma v červenci 1809. Válka s Ruskem pokračovala až do léta roku 1807, kdy byla ruská armáda po vyřazení Pruska poražena u Friedlandu a mírem užavřeným v Tylži na Němenu se pak Rusko na krátkou dobu stane francouzským spojencem.
Přimo na bojišti i v jeho širším okolí se musel vítěz vypořádat s přímými následky, obstarat raněné, pochovat padlé. Do toho bylo, také ve vlastním zájmu, ve velkém zapojeno místní obyvatelstvo. Přesto v Brně vypukla velká epidemie tyfu a obětí přibývalo. Jádro francouzské armády pronásledovalo ustupující koaliční jednotky směrem na Hodonín. Rusové se jim však dokázali i za pomoci lsti či lži vysmeknout.
Do Paříže přišla první zpráva o úspěchu díky optickému telegrafu od Rýna již 9. prosince. V Petrohradu a Moskvě se první zprávy objevují o dalších několik dní později. Publikování prvních zpráv ve Vídni měli samozřejmě pod palcem Francouzi, a informace se šířila tedy velmi rychle, byť lidé s větším přehledem o situaci neztráceli naději a věřili, že armáda arcivévody Karla ještě může věci napravit. Nemohla. A ani úspěch acivévody Ferdinanda v bitvě u Štoků, kde porazil Bavory, nemohl z pochopitelných důvodů přinést Rakousku žádný prospěch.
Dnes má svět strach z covidu… Jaké nemoci byly, kromě zranění v bitvách, postrachem vojáků napoleonských válek? Jakou péči mohli čekat? Velké rozdíly mezi jednotlivými armádami v tomto ohledu asi nebyly, ale byla francouzská válečná lékařská služba v něčem promyšlenější, přispěla něčím k budoucí moderní zdravotní péči?
Všemožné, zapříčiněné nedostatečnou hygienou, nevhodnou a nedostatečnou stravou, špatnou vodou, parazity. Již v relativně mladém věku se na vojácích projevovala zátěž, kterou podstupovali. Zjišťují to antropologové při výzkumných projektech na hromadných hrobech, a nejen samozřejmě z té doby. Vojáci vždy v dějinách nosili dlouhodobě nepřiměřenou zátěž a pochodovali dlouho.
Pokud jde o vojenskou zdravotní péči, je třeba rozlišit polní chirurgy a ranhojiče od ostatních lékařů. Pokud bychom se zabývali nemocemi, ty byly léčeny v rámci tehdejších znalostí a podle kapacity a dostupnosti prostředků a používaných léků. K válčeným zraněním pak přistupovala každá armáda se svým systémem, jehož podobu určovalo mnoho faktorů, a především kombinace talentu nejvýše postavených odborníků a míry podpory, jaké se jim dostávalo z míst, kde byla přijímána rozhodnutí. Zřejmě lze dát za pravdu autorům, kteří popisují francouzskou zdravotní službu jako ve své době nejpokročilejší. Potýkala se v různých obdobích s obrovskými problémy a nedostakem, byla stále Popelkou mezi ostatními složkami armády, nohy jí podráželi mj. nepříliš výkonní pracovníci válečné administrativy, ale ve srovnání s protivníky na tom byla dobře, a v důsledku na tom byla relativně dobře celá armáda. Kromě ve své době moderních postupů, jako byla dodnes standardní laloková amputace, byla, a zdůrazňuji relativně, dobře zajištěna logistickou podporou.
Přes veškerou snahu ovšem bylo zranění příliš často horší možností než položit na bojišti život. Zranění podstupovali kromě často pozdě a bez narkózy prováděného zákroku nepohodlí všeho představitelného druhu. Přesto nejvíce ztrát armádě nepůsobily bitvy a činnost nepřítele. Kromě dezercí to byly především právě různé nemoci v důsledku nedostatku a vyčerpání při dlouhých pochodech a obecně náročné válečné službě. Přispěl-li něčím francouzský přístup té doby k rozvoji zdravotní služby obecně, pak především snad tím, že ostatní Evropa pochopila smysl a přínos důslednější podpory, který se projevoval kromě lidštějšího zacházení systému se zraněným či nemocným v důsledku tím, že přiváděl zpět pod prapory více uzdravených, a zvyšovala se také kvalita života invalidů. V rámci možností lidská péče o zraněné posilovala vojákovu šanci, a on to vnímal. Tak jako pak přejímaly francouzské taktické postupy, přejímaly ostatní mocnosti i zásady péče o raněné a nemocné – a samozřejmě obojí přizpůsobovaly své situaci.
Když člověk čte vzpomínky tehdejších vojáků, popisy těch dlouhých pochodů a celkových podmínek, lhostejno na jaké straně bojovali, často si nedokáže představit, jak to všechno vydrželi a přežili. Dnes existují různé návody k přežití v obtížných podmínkách, nemluvě o výcviku profesionálních vojáků, ale čím se tehdy prostí vojáci řídili? Nějakým instinktem, vzájemnou zkušeností, byli prostě otužilejší, brali to vše s nějakou odevzdaností, pomáhal jim pocit kamarádství a „vojenské rodiny“?
Návodem k přežití vojáka ve výkonu služby jsou vojenské předpisy a jejich dodržování v tom, co se v praxi osvědčilo jako účinné. Disciplína, pořádek. Napoleon prohlásil, že udatnost je až druhou vojákovou ctností. Jeho první ctností je připravenost snášet nedostatky. Obecně souvisí představa, že vojáci tehdy podstupovali něco nesnesitelného, dána mírou pohodlí, kterému je vystavena naše společnost. Lidé byli na přelomu 18. a 19. století (a ještě celkem donedávna) mnohem odolnější, otužilejší, vytrvalejší. Přirozeně se dožívali v průměru kratšího věku a intenzita služby se na nich podepisovala jak fyzicky tak psychicky. A ano, jako v každé době, kamarádství, případně u zkušenějších vojáků to, čemu se říká esprit de corps, duch pospolitosti vojenské jednotky. Tradice a hrdost. Vlastenectví. Důvěra ve své velitele a v to, že panovník a vrchní velitel ví, co a proč dělá. Ty pomáhaly. A na druhé straně více či méně podložené obavy, strach, nejistota, nedůvěra. Podle situace, podle období.
Armáda měla (a samozřejmě má dodnes) své mechanické prostředky, jak zařídit, aby voják moc nepřemýšlel, nebo přemýšlel žádoucím směrem. Vzpruhy morálky mužstva. Vrcholným příkladem jejich účinnosti může být vývoj, který podstoupily francouzské trestanecké pluky. Šlo o jednotky určené k soustředění, ale také převýchově odpíračů vojenské služby. Francie od roku 1798 doplňovala svou armádu pravidelnou konskripcí, povinnými odvody. Kdo se službě chtěl neprávem vyhnout, neměl velkou naději, a minimální naději žít klidný život. Většina v uniformě nakonec skončila – a ty horší případy prošly trestaneckými pluky. V září 1812 z nich Napoleon udělal pravidelné pluky své armády. Jejich mužstvo zažilo pod vedením přísných důstojníků a poddůstojníků takový přerod, že si tyto jednotky vydobyly na bitevních polích čestná mota jako „Lvi“ nebo „Jeden proti osmi!“
Do jaké míry se vy sami při re-enacmentech přidržujete dobových reálií? Odstřihnete se prostě od moderní doby a žijete životem vojáků 19. století, včetně oněch pochodů…?
Jak kdo, jak kde a jak kdy. Přístupů je v re-enactmentu přepestrá paleta, stejně tak motivací se tomuto hobby věnovat. Z hlediska autenticity prožitku a postupů je nejpřísnější forma označovaná často jako Living History, živá historie. Přesto i ta má samozřejmě dnešní dobou stanovené limity, které mnohé zhoubné vlivy prostředí nebo válečných situací spolehlivě eliminují, a s nimi i možnost hovořit o autentickém prožitku. Pochodovat dvacet i více kilometrů můžete. Můžete to dokonce absolvovat s odpovídající zátěží, odpovídajícím vybavením, v dobových vojenských botách. Ovšem jakákoli opatření, která armáda přijímala ať už jako prevenci dezerce, nebo nežádoucího setkání s nepřítelem, apod., budete vy aplikovat čistě na oko. Můžete vyslat předvoj, ale život si tím nezachráníte. Protože ho nikdo neohrožuje. A pokud nějaký voják z víkendového pochodu dezertuje, pak proto, aby si kamarádi-četníci také přišli na své.
Armáda v polním tažení nenocovala ve stanových táborech. Nikdo nestaví komplexní tábor na jednu noc. My v re-enactmentu ano, resp. na dvě noci zpravidla. Jde o kompromis. Mnozí jsou vyššího věku, a opravdu málokdo si bude užívat deštivé noci, když, na rozdíl od vojáka před dvěma staletími, nemusí.
Existuje jedna a dost možná jediná oblast, v níž naopak doboví být můžeme zcela, a vlastně musíme. A tou je výcvik podle dobových řádů, jejich dobových interpretací, podle předepsaných a užívaných zásad. A v tom je třeba pro mě osobně do velké míry jádro smyslu re-enactmentu vůbec – poznat v praxi právě tento rozměr tehdejšího vojenství.
Používáte většinou původní cizí slovo re-enacment. Překlad „rekonstrukce“ nevystihuje podstatu takovýchto aktivit? A co je vlastně přesným obsahem toho slova a tedy i účelem re-enactmentu? Nesetkali jste se třeba s výtkami, že si pro pobavení veřejnosti hrajete na vojáky tam, kde ti skuteční kdysi umírali…?
Slovo rekonstrukce navozuje dojem, že provedeme nějakou aktivitu přesně tak, jak byla prováděna ve své době. V případě bitvy to dost dobře nejde, ale v zásadě to nejde v žádném ohledu. Občas přesto užíváme zažitého výrazu „rekonstrukce bitvy“, a vnímavější divák nebo třeba zájemce na facebooku nám pak poučeně vysvětluje, že je to nesmysl. Ano je. Každý z nás má za sebou řadu takových „bitev“, a můžete nám věřit, víme, že to nejsou rekonstrukce.
Slovo re-enactment znamená „znovu ustavení“ či „obnovení“, obnovení něčeho, co již neexistuje. I takhle je samo o sobě neméně domýšlivé než slovo rekonstrukce. Je třeba ho vnímat jako snahu obnovit něco, co už není, a prostřednictvím té snahy lépe minulost pochopit. V libovolném směru. Při vědomí, že do důsledku obnovit nejde nic, a není to ani žádoucí.
S výtkami, že si hrajeme na válku, o které nic nevíme, že jsme rozmazlené děti, které pomyslně tančí na hrobech padlých vojáků, a utrácejí u toho nesmyslné částky na válkymilovný koníček, se pochopitelně tu a tam setkáváme. Myslím, že záleží především na skutečné motivaci se zabývat vojenskou historií, přičemž re-enactment nabízí jeden z atraktivních způsobů, jak si na některé její aspekty přes časovou propast dnes sáhnout. Když někdo přijde s takovým či podobným odsudkem, snadno se mávne rukou. Ve svých řadách máme vojáky, profesionální i aktivních záloh. Kdo se věnuje vojenské historii, dost obtížně může mít k vojenství pohrdavý nebo negativní vztah a nějakou neúctu. Většina z nás ráda čte. O životě vojáků napoleonské epochy leccos víme, zabýváme se tím dlouhodobě. Součástí akcí jsou často různé pietní akty.
Něco na tom při vnějším pohledu přecejen být může. Jsou mezi námi lidé různí. Někteří při „rekonstrukcích“ bitev z různých důvodů přehrávají, jiní, případně ti stejní, nosí svou uniformu způsobem nedůstojným, nebo se v uniformě nechovají vždy, jak se sluší a patří. Není zcela vzácné, že pro média dávají vyjádření nadšenci bez hlubších znalostí, a tak podobně.
Přesto bych řekl, že naše snaha obecně se setkává spíše s pochopením. Ať už ze strany obcí historických bojišť, nebo třeba vojáků samotných. Jedním z nejhodnotnějších ocenění posledních let pro nás bylo, když „rekonstrukci“ bitvy u Slavkova pod Santonem v roce 2017 pochválil francouzský armádní generál Gobilliard, prezident Asociace držitelů Čestné legie. Řekl, že „poprvé v žívotě viděl takto provedenou ukázku a manévry, o kterých se učil na vojenské akademii Saint Cyr.“
V čem byla slavkovská bitva jedinečná v kontextu (nejen) napoleonských válek?
V zásadě ve všech myslitelných aspektech, a ne-li jedinečná, tedy výjimečná určitě. Její velmi výstižnou a přitom stručnou charakteristiku vyslovil před lety francouzský profesor, specialista na napoleonskou epochu, Jean Tulard, který řekl, že bitva u Slavkova nebyla partií šachu, ale partií pokru. Napoleon generální bitvu ve své napínavé strategické situaci potřeboval, jeho protivníci by se bez ní byli snadno obešli. On dovedně podpořil jejich pocit drtivé převahy, a s velice odvážným bitevním plánem, který mu příliš nevyšel, a také s velkým štěstím, které přeje připraveným, se jim postavil neopakovatelným způsobem. Byla to jediná generální bitva rozhodující fáze tažení, a Napoleon během několika hodin s menšími silami způsobil početně silnějším Rusům a Rakušanům takovou porážku, že Rakušané bezprostředně přistoupili na podmínky separátního míru a Rusové vyklidili střední Evropu. Přitom svou roli v dojmu, který na ně výsledek bitvy udělal, sehrálo dovedné Napoleonovo přehánení a účelové legendy – které přežily v obecných výkladech o bitvě v podstatě dodnes.
Druhý život bitvy u Slavkova, tedy fenomén bitvy pojímaný ať už ve světě, ve Francii, nebo na jižní Moravě, pak mimořádnost této dějinné události podtrhují. Zejména pak v ideji Mohyly míru, světově unikátního monumentu věnovaného nikoli vítězi, ale obětem a naději, že spory lze mezi civilizovanými národy řešit bez krveprolití. Nic takového na jiném napoleonském bojišti nenajdete. Strašidelný památník v Lipsku oslavuje „pruské vítězství“, padlý lev u Wagramu připomíná rakouskou porážku. Mohyla míru Aloise Slováka je jedinečná.
Ve Francii dodnes pokračuje linie Bonapartů přes Napoleonova bratra Jeroma, a také rod Walewských, neboli pokrevní potomci Napoleona. Mají zájem o Slavkov, o vaše aktivity?
Jean-Christophe Napoléon se byl podívat na Waterloo. Živí se jako finančník v Londýně, jeho konkurentem prý je potomek vévody Wellingtona, tak to média dovedně představila jako zajímavost 200. výročí v roce 2015. Jeho otec, Charles Napoléon, je prezidentem Federace evropských napoleonských měst, a občas se s ním lze během vzpomínkových akcí na různých místech Evropy setkat. Když v loňském roce ruský profesor Sokolov zavraždil svou přítelkyni a studentku, napsal Charles Napoléon otevřený dopis o tom, že je proti jakémukoli násilí, a že by při vzpomínkových akcích měla města dbát na uvedení dobového násilí napoleonské epochy v jeho kontextu. Takový absurdní můstek od nesmyslné vraždy k bezmála paušálnímu vztahování viny na re-enactory pochopitelně většinu z nás velmi pobouřil.
Studují i na současných vojenských školách budoucí profesionálové průběh velkých bitev napoleonských válek včetně Slavkova? Anebo už to nemá takový význam, protože ozbrojené konflikty v dnešním světě probíhají naprosto odlišně?
Píše se to v knihách. Slyšeli jsme to od generála Gobilliarda nebo od studentů vojenské školy v Saint-Cyr, kteří pravidelně na vzpomínkové akce Austerlitz jezdí. Slyšel jsem to o Královské akademii v Sandhurstu. Ve Vyškově působí britský výcvikový tým, a jezdí prý každoročně na bojiště a věnují se zde studiu průběhu operací přímo v terénu. Prostředky dnešních vojenských konfliktů jsou samozřejmě nesrovnatelné, ale některé válečnému umění vlastní zásady jsou neměnné po tisíciletí. Tady bychom ovšem hovořili o sférách vojenství, které zcela unikají tématu napoleonského re-enactmentu a jeho velmi omezeným možnostem. Může k nim snad pomoci pootevřít dveře, ale určitě se jich ničím nedotkne.
Ze zcela obecného úhlu pohledu: studovat vojenské dějiny vždy bylo, je a vždy také bude jedním z důležitých prvků formování nových důstojníků. Napoleon nebyl jiný, a sám zdůrazňoval význam zájmu o historii. Říkal, že taktiku zbraní se lze naučit studiem předpisů a pojednání o taktice (o což se v re-enactmentu můžeme snažit), ale k válečnému umění přistupuje vojevůdce vždy po svém, podle svého vrozeného talentu, svých zkušeností, a mj. také právě studiem způsobů vedení války, jak je předvedli velcí vojevůdcové dějin. Vojenskou vědu lze změřit, vysvětlit, naučit se. Válečné umění je uměním proto, že vyžaduje kromě technických znalostí také mnohem více z oblasti osobního přístupu. Generál Roguet to vyjádřil slovy, že vojenské předpisy jsou gramatikou taktiků. Každý cítí, že pohou znalostí pravopisu se z člověka básník nestane. A inspirace velkými postavami minulosti je v tomto ohledu důležitá – a napoleonské války takových postav nabízejí v relativně krátkém časovém úseku obrovské množství.
Slavkovské bojiště je obrovské, co jste vlastně schopni z bitvy zprostředkovat?
Během významných kulatých a půlkulatých ročníků se pokoušíme naznačit průběh celé bitvy. Podtrhuji slovo naznačit. A podle ohlasů diváků se nám to celkem daří. V roce 2005 (kdy nás bylo asi 3500) jsme dostali několik zpráv od diváků ze Santonu, kam nedoléhal zvuk komentáře, že z průběhu „bitvy“ pochopili, o co se snažíme. V takovém případě, když nás je více než každoroční tisícovka, si můžeme dovolit provést hlavní fáze bitvy, tedy úvodní boj na Zlatém potoce na francouzském pravém křídle, Napoleonův „lví skok“ na Pratecké výšiny, i paralelní bitvu podél Olomoucké silnice, se závěrečným útokem do týlu koaličních kolon v prostoru Sokolnic a Telnice. Při běžných ročnících si pro inspiraci vybíráme menší výsek historické bitvy. V roce 2018 jsme například nechali Rusy a Rakušany u Slavkova vyhrát – ukázku jsme ukončili ve chvíli, kdy spojenci vyhnali francouzské jednotky v úvodním střetnutí bitvy od Telnice. A v roce 2019 jsme pak navázali a předvedli, jak v tom místě bitva pokračovala.
Je-li nás 500-600 na francouzské straně proti 400-500 na straně spojenecké, nemůžeme se si samozřejmě dovolit znázornit nic jiného než taktické střetnutí několika základních jednotek pěchoty, jezdectva a dělostřelectva. Vzájemnými kombinacemi se pak snažíme představit vybranou fázi bitvy.
Stejnou logiku uplatňujeme během každé větší bitvy i jinde v Evropě. Takže i Waterloo 2015 naznačilo našimi skromnými prostředky (tam bylo tehdy něco přes 4000 účastníků) hlavní fáze tamní bitvy.
Tehdejší vojáci měli zbraň, aby mohli protivníka zabít, vy dbáte na to, abyste zbraněmi nikoho nezranili. V tom je samozřejmě rozpor. Jak hledáte kompromis, abyste navodili pokud možno autentický dojem z nějaké bitevní akce?
To je podobné jako s tím přežitím, ptala jste se, čím se vojáci v té době řídili, aby přežili. No a my se řídíme zákonem o zbraních a střelivu a v rámci možností zdravým rozumem, zkušenostmi a několika interními pravidly. Rozpor je v tom zcela zásadní, to máte naprostou pravdu. Pro napoleonský re-enactment (ale už i třeba sedmiletou válku, u nás také velmi populární) je výhodou, že boj byl v té době již veden převážně palbou. Nemusíme být šermíři, ostatně průměrný odvedenec přelomu 18. a 19. století také nebyl. Můžeme klást důraz na různé způsoby vedení boje nadálku, a čím lépe se nám to daří, tím jsme autentičtější. Bodákové útoky se snažíme omezovat a kontakt zkracovat, protože nemají v našich podmínkách vítěze. Stejně tak jezdectvo nemůže využít své hlavní síly – totiž součinu hmotnosti a rychlosti. Tedy mohlo by, ale ubývalo by nás, a to nechceme. V rámci možností, tedy znalostí a dovedností správně prováděné manévry, bezpečně a přitom správně prováděná palba, intenzívní dělostřelba, proložené několika na oko agresívními postupy na tělo. To je v kostce, oč se můžeme snažit, chceme-li zůstat v přijatelných mezích věrného zpodobnění bitvy svými prostředky.
Z jakých profesí a věkových kategorií se rekrutují účastníci rekonstrukcí? Máte třeba mezi sebou i profesionální vojáky? A naopak? „Verbuje“ naše armáda z vašich řad nové členy? A co paní a dívky? Mohou taky bojovat, nebo hrají markytánky?
Od 15 let nahoru, od 18 let s palnou zbraní, dokud síly stačí. Profesionální vojáky mezi sebou máme. Máme mezi sebou vojáky, kteří absentují, když jsou na misi v Afghánistánu. Jednoho císařova pobočníka jsme několik let neviděli, protože sloužil s americkou armádou v Iráku. Mezi chirurgy máme skutečnou armádní chirurgyni, která také několik měsíců v Iráku sloužila. Když vám pak takový člověk popisuje dobovou polní chirurgii, víte, že ví, o čem hovoří. Máme mezi sebou samozřejmě také policisty. A zcela nepřehlednou množinu dalších a civilních povolání, na cokoli si vzpomenete. Nováčky samozřejmě verbujeme. Není to v dnešní době a při konkurenci jiných volnočasových aktivit, jimž se mohou mladí lidé věnovat, vůbec snadné. Nabízíme pot a slzy bez krve. Ale nejen to. Osobně jsem skeptický k tvrzením o prožitku, co vojáci tehdy prožívali, ale to neznamená, že nezažíváme velmi silné okamžiky. Východ Slavkovského slunce na Prateckými výšinami před bitvou pozorovaný ze Žuráně, Napoleonova velitelského stanoviště, v půl osmé ráno před bitvou. V přítomnosti Napoleona a jeho štábu. Nebo přehlídku v Invalidovně na nádvoří. Nebo obranu zdi statku Hougoumont na bojišti u Waterloo. Nebo podzimní večer u táborového ohně někde v Sasku. Žízeň po desetikilometrovém pochodu vyprahlou maltskou krajinou.
Holky to nemají snadné. Některé jednotky je jako vojandy neberou, jiné ano. Některé pak patří k nejlepším vojákům, protože aby je „spolubojovníci“ vzali a respektovali, nemají na výběr. A další pak samozřejmě najdou zalíbení v roli markytánek, ano.
Jak se secvičujete, inspirujete se dobovými prameny? Kolik studia taková příprava obnáší?
Bez dobových pramenů to samozřejmě nejde. Bez znalosti a aplikace dobových zásad nemáte naději pohnout dvaceti vojáky způsobem současně jednotným a odpovídajícím tomu, co prováděli na bitevních polích před dvěma staletími. Natož se stovkou nebo dvěma. Správně rozmístění důstojníci a poddůstojníci, kteří znají své úkoly, povelovou techniku. Dokáží svými slovy, tak jak to od nich chtějí výcvikové předpisy, vysvětlit každý pohyb, od základního zacházení se zbraní po principy svinutí batalionu do sevřené kolony.
Studium je to neustálé. Jedním z problémů re-enactmentu, který se snaží být autentický, je ve finále nevyhnutelné poznání, že život vojenský byl život často nudný, že se některé věci donekonečna opakují. Má to ovšem své důvody. Tehdy jimi byla efektivita nasazení zbraní. Zmíněný generál Roguet je autorem výroku, který v tomto kontextu rád zmiňuji, a zkrátím ho a budu parafrázovat: při výcviku se musejí jednotky držet všech předepsaných zásad a aplikovat je bez výjimky. Díky tomu pak pod palbou nepřítele budou schopné dodržovat alespoň ty nejdůležitější. A v re-enactmentu na tom nejsme jinak v tom smyslu, že sice nestojíme pod ostrou palbou nepřítele, ale zase máme ve formaci pozdě příchozí, nováčky, a na velitele působí časový pres a stres z odpovědnosti za realizaci scénáře, nervozita a tréma. Čím pečlivěji se věnují studiu a teorii, a čím zodpovědněji vedou své skupiny při výcviku, tím snáze se jim pak působí na bojišti. To platí pro nás, jako pro naše vzory.
Výhodou proti době před dvaceti či více lety je dostupnost pramenů. Neexistuje text, který by dnes nebylo možné velmi rychle získat. Podstatným zůstává jeho zpracování, pochopení a aplikace.
Dnes na dávné bitvy a to, co jim předcházelo, lidé nazírají vlastně z výhody ptačí perspektivy – na pokreslených mapkách, interaktivních webech, modelech v muzeích. Ale takový pohled přinejmenším do určitého momentu neměli ani tehdejší vrchní velitelé, a už vůbec ne nižší důstojníci či řadoví vojáci. Dají se pomocí re-enacmentu nějak „rekonstruovat“ i jejich pocity v okamžicích, kdy měli dělat zásadní rozhodnutí či šli jako pěšáci přímo do boje?
Pokud lze něco „rekonstruovat“, pak, kromě zmíněných zásad výcviku, jsou to, především ve velkých bitvách, právě pocity nižších důstojníků, poddůstojníků a vojáků. Nejintenzivnější situaci v tomto ohledu jsem zažil asi na Waterloo v roce 2015 během úvodního francouzského útoku proti britským liniím. Na čtyři stovky v jedné sevřené formaci nás tehdy pochodovalo vzrostlým obilím, podobná formace byla vlevo a vpravo. Neviděl jsem mnoho, děla hřměla z obou stran, a po několika chybách nám do sestavy vjelo protivníkovo jezdectvo. Teprve později a po srovnání zpráv od dalších účastníků jsem získal lepší obrázek toho, co se dělo. Ze svého místa jsem viděl jen velmi malý výsek. Mnohokrát jsem zažil i v jiných bitvách pocit vyvolaný potřebou improvizovat v situaci, v níž zaběhnuté postupy selhávají, protože se neslyšíte, nerozumíte si, uděláte vy nebo lidé kolem vás chybu, kterou je třeba v krátkém čase napravit. Byť zmíněná britská kavalerie do nás šla skutečně velice ostře, nejde nám o život. To na druhou stranu neznamná, že je to procházka růžovým sadem.
Kanón v životní velikosti v těžkém terénu neváží méně než vážil tehdy. Po deseti ranách vypálených z pušky v rychlém sledu se vám hlaveň rozpálí tak, že na ni nelze sáhnout. A křičet hodinu povely tak, aby je přes děla pokud možno slyšelo 100 lidí, vede někdy k tak ukrutné bolesti hlavy, že byste nejradši dezertovala. Ale copak smíte, když jste císařský důstojník?
A když pak po dvouhodinové bitvě, do níž jste pochodovali tři, pět kilometrů, během cesty jste spěchali, abyste čekali, a čekali, abyste spěchali, aniž byste tušili proč, ujdete další tři nebo pět kilometrů, není těžké pochopit, proč chce voják sedět, když nemusí stát, ležet, když nemusí sedět, a spát, když nemusí bdít.
Co a kdy vás osobně přivedlo k tomuto koníčku?
Zájem o vojenskou historii v kombinaci se vztahem k Francii a francouzštině. Literatura a postupně přátelé, kteří se tomu hobby věnovali přede mnou.
Jaké největší či nejobtížnější, nejnamáhavější rekonstrukce jste se dosud zúčastnil?
200. výročí bitvy u Waterloo bylo největší; 200. výročí bitvy u Slavkova bylo pro mě nejnáročnější, protože jsem se podílel na organizaci. Namáhavost si nevybavím, únava přichází vždy. Mezi skvělé zážitky patří absolvování pochodu od Olomouce (v ruské uniformě koňmo) nebo velení asi dvousethlavému batalionu při přípravných manévrech na 200. výročí bitvy u Montmirail v roce 2014. Každoročně pak pravoslavná modlitba během pietního aktu na Mohyle míru. Aniž bych měl osobní vztah k pravoslaví (nejsem věřící), je to chvíle opravdu mimořádná.
Jak si vlastně pořizujete kostýmy, zbraně, jsou to originály či repliky? A co děla?
Jsou to samozřejmě repliky; v každé skupině jsou kontakty na zručné a prověřené švadleny, na prodejce vhodných materiálů. Zbraně lze koupit, existuje řada výrobců historických zbraní, palných i chladných. Dělo je velmi nákladný projekt. A existují u nás i výrobci děl. Jedním z nich je například pan František Kopeček z Viničných Šumic. A dnešní napoleonští dělostřelci se zpravidla ruční práce nebojí – se dřevem si poradí, jsou mezi nimi kováři schopní vyrobit všechny železné prvky lafet, kolesen a další výstroje. Nejnákladnější je odlít hlaveň. Re-enactment je rozhodně nákladné hobby. Na druhou stranu jsou ty náklady nakonec rozložené do mnoha let.
V napoleonských válkách se nosily krásné uniformy, zvlášť ty francouzské, a zvlášť ty maršálské. Nesvádí to některé zájemce o re-enacment k představě, že se budou účastnit spíš módní přehlídky než nápodoby tehdejšího drilu? Co s takovými lidmi děláte?
To je velký problém posledních několika let. Je relativně snadné objednat přes internet v Pákistánu dracounové výšivky, nebo dokonce koupit, za skutečně nemalé peníze, hotovou uniformu generála, nebo maršála, jakkoli takto nakoupená hotová uniforma člověku nemusí padnout a zpravidla nepadne. Lidí ochotných si bez jakékoli minulosti v rámci nějaké skupiny re-enactmentu pořídit kostým vysoce postavené osobnosti, často si hned přivlastnit její jméno, je nezdravě mnoho a čím dál více. Stát se fyzilírem obnáší srovnatelné náklady, ale k tomu jsou také povinnosti, cvičení, a to vyšívaným pánům, kterým říkáme květináče (francouzsky pot-de-fleurs), nevoní. Formují pak „holubí letky“, mají pocit, že je díky „hodnosti“ všude pustíme, a že mají nárok na chlebíčky na rautu. Je to velmi nezdravá větev re-enactmentu, s níž se musíme vypořádat. Na akcích Austerlitz s nimi velkou potíž nemáme: zimní bitva v blátě, manévry a pochody je neoslovují. Oni raději zámek a kaviár. I kdyby je oslovovaly, díky ustavenému systému nemají naději se stát účastníky, a z prostoru bojiště by byli vykázáni. Parazitují třeba na programu během velkých akcí ve francouzském Rueil-Malmaison u Paříže a na mnoha dalších místech. Nosí se jako pávi parkem, dožadují se audience u císaře. Prezentují se před médii jako účastníci a vykládají jim nepodložené hlouposti, které pak vrhají nedobré světlo na skutečné re-enactory.
Účastní-li se největší pravidelně konané akce, tedy akce Austerlitz, na tisíc účastníků každý rok, tím zřejmější je nepotřeba přemrštěného počtu generálů nebo maršálů. Nota bene takových, kteří neumějí jezdit na koni a nejsou schopní plnit roli alespoň vzdáleně odpovídající jejich uniformě, tedy velet vojákům, které neznají, a kteří jimi opovrhují.
Napoleonovi vojíni nosili v torně maršálskou hůl. A jak je to u vás, kdo a podle čeho rozhoduje o tom, kdo se stane maršálem či zkrátka bude povýšen?
Tento známý výrok je Napoleonovi pouze připisován. Ve skutečnosti je jeho autorem král Ludvík XVIII., a dopustil se ho v roce 1817. Nadto neřekl v torně (havre-sac), ale v patrontašce (giberne) – ve smyslu, že voják si musí svou maršálskou hůl vystřílet na bojišti.
U nižších hodnostních stupňů je to celkem snadné. Poddůstojnické hodnosti jsou, jak s oblibou říkám, „za trest“ – kaprálové a seržanti se musejí starat. Cvičí nováčky, cvičí staré a tím línější kníry. Vyřizují často různou administrativu. Musejí jít příkladem. Předpisy pro ně neznají úlevy – i v největším horku musí poddůstojník nosit frak. Odměnou jim není nic než prýmek na rukávu a tvrdě vydřený respekt a vděk mužstva. Fronta se tedy na takové posty nestojí a často je třeba zkušené vojáky přemlouvat, aby se nechali povýšit.
S nižšími důstojníky je to podobné. Mají svou mechanickou funkci při velení podjednotek batalionu, nebo pelotonu kavalerie, nebo jednotky dělostřelectva, a důstojník, který neovlává povelovou techniku a neumí vysvětlit svým vojákům, co přesně od nich chce, je jen nepotřebný paňáca do počtu. Podobně jako v době, které se věnujeme, jsou „lidské zdroje“ pro tyto hodnosti dva: jednak zasloužilí poddůstojníci, jednak, tu a tam, nováček, který oslní vhledem do tématu, a kterého si například přivede výkonný generál (tedy nikoli květináč) v roli pobočníka. Podstatné vždy je, aby dotyčný měl o hodnost zájem, aby měl znalosti a dovednosti, a aby ho také vojáci přijali.
Generálů a maršálů, kteří jsou všeobecně akceptováni, je velmi málo. Mnozí jsou soustředěni ve štábu kolem Marka Schneidera, našeho slavkovského Napoleona. Ne všichni jsou polními veliteli, a ani to od všech není třeba žádat – plní jiné funkce v rámci „císařova domu“, jako Nejvyšší podkoní nebo Velkomaršál paláce, případně císařovi pobočníci. V českém prostředí jsou generálové dva. Zasloužilý gardový granátník a veterán mnoha tažení Jiří Ješina, a nově také vrchní velitel „rekonstrukcí bitvy“ pod Santonem Tomáš Doležal. Ten roky jezdil jako gardový myslivec, byl poručíkem, pak kapitánem kyrysníků, postavil jezdeckou jednotku, roky organizuje u Slavkova kavalerii, několik akcí absolvoval jako pěšák, aby zkusil, zač je mezi blátošlapy krajíc. Jsme s jeho přístupem spokojeni, domluvili jsme se, investoval do uniformy a výstroje a je z něj generál. Přesně takhle bychom si to představovali: zkušený, aktivní, respektovaný.
Existuje v prostředí re-enactmentu mezi jednotlivými skupinami nějaká konkurence, rivalita?
Mnoho, odvždy a navždy. Ostatně jako v jakémkoli oboru lidské činnosti. Bylo by vlastně zvláštní a nepřirozené, kdyby to v re-enactmentu bylo jinak. Tyto rivality existují napříč Evropou, mezi Napoleony, mezi jednotkami, mezi pořadateli. Případně mezi pořadateli a snaživci, kteří by také chtěli pořádat významné akce, ale nedostává se jim schopností. O poznání méně pak napříč uniformami, resp. „armádami“ jednotlivých mocností, chcete-li. A to je věc, kterou bych na re-enactmentu vyzvdihl. Jednak mnohonárodní složení historických armád – ve francouzské uniformě potkáte dnes snadno Angličana, Rusa, Němce, Itala, samozřejmě Čecha, Argentince nebo třeba Litevce. A jednak dobré přátelské vztahy mezi dávnými „nepřáteli“ – s „Rakušany“ (ať už jsou to Češi, Rakušané, Italové, Slováci nebo Maďaři), s Prusy (odkudkoli z Německa nebo třeba z Polska) nebo Brity (třeba z Itálie) se vzájemně potřebujeme, a více než to – musíme a chceme spolupracovat, mají-li naše „rekonstrukce“ nějak vypadat. Fascinující historické události, jež ve své době přinesly smrt, utrpení, potupu i slávu, moc a nadšení svým účastníkům, přinášejí dnes v první řadě rozvíjející se přátelské vztahy.
První snahy o vzpomínkové akce na slavkovském bojišti spadají do počátku 20. století a první republiky. Jak se k tomuto tématu a k případným pokusům vyvíjet v tomto směru vlastní aktivitu stavěl komunistický režim? Měl vůbec zájem nějak Napoleona připomínat nebo to z jeho pohledu bylo příliš ošemetné (napřed dítě revoluce, pak samojediný vládce…)? Vyvíjelo se to nějak od 50. do 80. let? Máte v tomto ohledu nějaké informace od pamětníků?
Na toto téma měl velmi zajímavou přednášku kolega Karel Sáček, vedoucí projektu PrimaPlana.cz, na našem loňském semináři ve Znojemské besedě při 210. výročí bitvy u Znojma – věnoval se re-enactmentu, resp. snaze představit dávnou vojenskou historii, již od období středověku. Pokud jde o období komunistického režimu, od konce 60. let přijížděl na slavkovské bojiště „poutník míru“ Norbert Brassinne z Waterloo. Postupně nadchl místní následovníky. Mezi jinými dnes bitevní ukázky pod Santonem komentujícího Leonida Křížka, účastníka slavkovských bitev od 70. let. Nebylo to snadné, naráželi přirozeně na nedůvěru režimu – zájemci o zbraně, zájemci o historii „doby temna“, „buržoazní revoluce“ a kapitalistické Francie. Organizované spolky vznikly pod Svazarmem. Někdo to měl díky kontaktům s mocí snazší, někdo obtížnější. V roce 1985 dokonce někteří českoslovenští re-enactoři vyjeli k Waterloo na 170. výročí. Pamětníci mezi námi stále jsou a publikují, informace jsou dostupné. Svým způsobem je na přísném přístupu normalizačního režimu k něčemu tak neškodnému jako je napoleonský re-enactment celkem dobře vidět, co to bylo zač, v čem jsme to žili. V době, kdy nám evropská směrnice o zbraních ukládá paušální povinnost si z důvodů boje proti terorismu a organizovanému zločinu pořizovat pro cesty po Evropě s replikami křesadlových pušek zastaralých již ve druhé polovině století páry tzv. evropský zbrojní pas, není bez zajímavosti tuto relativně nedávnou minulost připomenout.
Názory na Napoleona se ostatně dodnes pohybují v podstatě od A do Z a podobně jako u husitství je tendence sklouzávat do extrémů. Jakou s tím máte zkušenost? Setkáváte se třeba s názorem, že se Napoleon na podzim 1805 jen tak rozhodl, že si prostě pojede zabojovat na Moravu?
To je celkem běžné. Dost možná za to může i Abel Gance a jeho populární film Austerlitz z roku 1960, kde vidíme Napoleona v paláci v Tuileries, jak zapichuje špendlík do místa na mapě a kamera odhalí slovo Austerlitz. Je to samozřejmě absurdní. Napoleon pochodoval do Bavorska a netušil vůbec nic o tom, jak se bude chovat generál Kutuzov, jestli a kudy bude ustupovat, jestli bude, nebo nebude bránit Vídeň, a kam až jej případně bude Napoleonova armáda pronásledovat. Že došlo ke generální bitvě u Slavkova, to bylo čistě technickým výsledkem válečných operací během dunajského tažení. Ještě ve Vídni Napoleon o Slavkovu nic nevěděl, a ještě v Brně zvažoval i další možnosti.
Dá se ale o některé ze stran, které vstupovaly do evropských válek od 90.let 18. století do roku 1815, s klidem říct, že vedla spravedlivou válku? Španělé za Poloostrovní války? Poláci, když chtěli obnovit svůj stát…?
To je vždy věcí subjektivního názoru. Ano, Španělům bych to směle přiznal. Jakkoli metody, ke kterým sahali, a to včetně pravidelné armády, byly necivilizované. Polákům jistě také. Je běžné setkat se s názorem, že Napoleon Poláky a jejich zájem zneužíval pro zájmy své. Polský historik Andrzej Nieuwazny tomu odpovídá jednoznačně: „ať tomu, kdo chce, věří, ale Poláci, kterých se to nejvíce týká, tomu neuvěří nikdy.“ A mají Bonaparta ve státní hymně dodnes.
Otázkou je, co je spravedlivá válka. Francii byla válka vyhlášena v roce 1798, 1803, 1805, 1806, 1809, 1813 opakovaně, 1815. Naprosto to neznamená, že by zahrančiní politika republiky nebo Napoleonova neměla na neblahém vývoji vztahů svůj podíl. Ale faktem je, že napoleonské války nejsou Napoleonovými válkami. Ve Španělsku šlo spíše o zcela nezamýšlený tragický důsledek nevkusné politické diplomacie, kterou inicioval Talleyrand (a Napoleon za ni nese plnou odpovědnost). Ostatně udělat ze Španělska věrného a vděčného spojence Velké Británie, to byl opravdu výkon. Ale narativ, že Napoleon narušoval rovnováhu a mír v Evropě, tváří v tvář faktům nemůže obstát. Ostatní panovníci neváhali pokračovat v politice jinými prostředky, kdykoli to pokládali za pro sebe výhodné.
Projekt Austerlitz se nevěnuje pouze bitvám, co dalšího zájemcům o historii nabízíte?
Věnujeme se primárně vojenským dějinám. Ale nepořádáme jen bitevní „rekonstrukce“ – pořádáme konference, semináře, publikujeme sborníky, podílíme se na přípravě filmových dokumentů. Provozujeme webový portál austerlitz.org, kde jsou publikvány člány na různá témata vztažená k napoleonské historii. Za tento dlouhodobý přístup k popularizaci mj. francouzských dějin byl také prezident a zakladatel Projektu Austerlitz Miroslav Jandora loni oceněn francouzským státním vyznamenáním Ordre national du Mérite.
Věra Drápelová