Sokolnický zámek



Roku 1705 koupil sokolnické panství za 154 000 zlatých a 2000 dukátů klíčného od hraběte z Lemberka hrabě Walter František (*1664) z mikulovské (mladší holennburské) větve rodu Dietrichsteinů. Toho roku se sestávalo ze vsí Sokolnice, Telnice, Kobylnice, Ponětovice, Horákov, dílu Jiříkovic a zámku v Sokolnicích (jehož jádro bylo vystavěno v polovině 16. století). Nad Sokolnicemi zavládl na půl druhého století erb dvou vinařských nožů na zlato-červeném pokosem děleném štítě, proslavený na Moravě především olomouckým biskupem kardinálem Františkem z Dietrichsteina (1570-1636). Potomek jeho bratra Walter František byl jakožto druhorozený syn předurčen také pro duchovní stav, vystudoval teologii a práva v Salzburgu a stal se kanovníkem v Olomouci a Pasově. Protože však hrozilo vymření rodu, opustil se souhlasem papeže duchovní stav.


Walter František se dvakrát oženil. Jeho první chotí byla Zuzana, vdova po Bohuši ze Zástřizl. Společně s ní získal roku 1687 boskovické panství a zpočátku se usadil na boskovickém hradě. Protože Zuzana roku 1691 zemřela, aniž mu přinesla očekávaného dědice, po šesti letech si sňatek zopakoval. Druhou ženou se mu stala Karolína Maxmiliána hraběnka z Pruskova, která v rozmezí deseti let povila devět potomků, z nichž se však pouze čtyři dožili dospělého věku. Hrabě Dietrichstein se vyznamenal ve vojsku Evžena Savojského při tažení proti Turkům v bitvě u Zenty (1697) a proti Francii u Hochstädtu a Turína (1704-6). Po smrti staršího bratra Leopolda roku 1708, jehož přežila pouze jedna dcera, převzal dietrichsteinský držitel Sokolnic celé rodové dominium, tedy souhrn panství mikulovského, boskovického, polenského, přibyslavského a sokolnického, a začal jej velice šetrně spravovat. Získal knížecí titul a nejvyšší habsburské vyznamenání – Řád Zlatého rouna, stal se tajným radou, nejvyšším moravským sudím a komorníkem. Rodovým sídlem druhého nejvýznamnějšího moravského rodu, jimiž Dietrichsteinové na počátku 18. století bezesporu byli, se stal zámek v Mikulově. Roku 1730 začal Walter František jednat o prodeji sokolnického panství, k jehož uskutečnění však nedošlo. Po smrti roku 1738 byl pohřben v mikulovském kostele sv. Anny. Majorátní statky a knížecí titul zdědil syn Karel Maxmilián (1702-1784). Sokolnické panství ale připadlo druhorozenému synu s titulem hraběte, čímž byl položen základ rodové tradice, v níž Sokolnice společně s Boskovicemi hrály roli jakési náplasti pro „pozdě“ narozené dietrichsteinské mužské potomky, vyřazené z primogeniturní dědické posloupnosti. Ani členové vedlejší větve neustavili zdejší zámek rezidenčním sídlem, nýbrž hlavní správu svého panství umístili do zvlášť postavené budovy v Boskovicích, dokončené kolem roku 1733. Nelze tedy říci, že by se sokolnický zámek honosil v souvislosti s Dietrichsteiny nějakou zvláštní významností, avšak pracovní zaneprázdněnost hrabat měla za následek, že i v Boskovicích se zdržovala pouze občasně.

Hrabě Jan Leopold (*1703) nastoupil souběžně s převzetím sokolnického panství do úřadu nejvyššího moravského zemského komořího, který zastával do roku 1747. Roku 1750 tvořilo sokolnické panství stále necelých šest vesnic a rozprostíralo se na něm 2066 měřic polí, 57 měřic zahrad, 18,5 měřice vinic, lesní majetek tvořila zcela zarostlá bažantnice za zámkem o rozloze 156 měřic a les u Horákova o1500 měřicích a ve čtyřech rybnících se chovali především kapři a štiky. Poplatky od poddaných z panství činily 1565 zlatých, 329 slepic, 3 110 vajec, 12,5 kop a 77 měřic obilí a 130 vozů sena a otavy. V Sokolnicích se nacházela kovárna, pivovar, mlýn, hospoda a mohutná barokní sýpka. Z celého panství byli nejvíce robotně zatíženi právě Sokolničtí: sedláci robotovali s potahem tři dny, půlláníci s koňmi také tři dny, stejně jako čtvrtláníci pěšky, chalupníci pěšky jeden den, rychtář byl osvobozen. Za vlády hraběte Jana Leopolda došlo na všech panstvích ke stavebnímu rozmachu, prioritu dostala sakrální architektura. Kromě sokolnického panství držel ještě panství boskovické, lysické, drnovické, hradíštské a židlochovické, aby však výstavbu finančně zvládl, většinu z nich prodal.

Hrabě měl v úmyslu zbudovat v Sokolnicích zcela nové sídlo, ale kvůli nedostatku financí došlo pouze k přestavbě stávajícího areálu. Před zamýšlenou přestavbou stálo kromě původní renesanční budovy i jižní křídlo, kterým se zřejmě vcházelo do hlavní budovy. Zastavěna byla také přibližná polovina současného severního a západního křídla, sloužících k hospodářským účelům a komplexu dávala jednolitý vzhled obvodová zeď, uzavírající západní a severní stranu. Architektonické plány vytvořil před rokem 1750 dietrichsteinský dvorní architekt a geometr, hlavní moravský představitel klasicizujícího baroka František Antonín Grimm (*1710). Ten koncem třicátých let uskutečnil cestu do Říma, Boloně, Turína a Paříže, krátce působil ve Vídni a v rozmezí let 1743-45 se přestěhoval do Brna. V téže době se stal architektem bratrů Karla Maxmiliána a Jana Leopolda z Dietrichsteina, z jejichž služeb odešel kolem roku 1769. Grimm zemřel roku 1784 a nechal se pochovat v brněnské kapucínské hrobce pod kostelem Nalezení sv. Kříže, která je dnes veřejnosti přístupná (rakev s architektovými ostatky v ní lze najít). Přestože Grimmovo dílo nepřesáhlo moravské hranice, je rozsáhlé, pro příklad snad stačí uvést Dietrichsteinský palác a klášter Milosrdných bratří v Brně, zámek ve Vizovicích, Bystřici pod Hostýnem či Napajedlech.

Stavbu sokolnického zámku projektoval ve francouzském stylu. Navrhl zahradní průčelí, v jehož ose měl vystupovat dvouposchoďový pavilón o třech okenních osách. Tento pavilón se konkávně zvlněnými úseky připínal ke křídlům jednoposchoďovým, na jejichž koncích měly být dvouposchoďové rizality s věžemi. Projekt byl zřejmě ideálním plánem, pouze částečně uskutečněným. V provedeném stavu se stal sokolnický zámek na moravské půdě neobvyklým architektonickým typem. Tvořila jej hlavní stavba, tj. téměř netknutý renesanční blok a před ním se otevírající cour d`honneur (čestný dvůr), uzavřený třemi nižšími symetrickými křídly s vchody. Tato křídla nebyla opatřena současnými sedlovými střechami, nýbrž krytými pultovými, jež nerušily klasicizující dojem. Korunní římsu završovalo kamenné zábradlí s vázami. Nad vchodem jižního křídla byla vztyčena věž zdobená dietrichsteinským erbem a nesoucí kopuli, z níž vyrůstala hodinová věžička zakončená latinským křížem.

Výrazná barokní úprava na renesančním křídle byla provedena v zámecké kapli. K roku 1740 se dochovala zmínka o tom, že kaple je zasvěcena Povýšení sv. Kříže a sváteční mše v ní slouží telnický farář, o osm let později je zmiňován první zámecký kaplan Johann Brunn. Je nutné zdůraznit, že v Sokolnicích nebyl nikdy postaven samostatný kostel, jeho funkci zastávala právě kaple v zámku. Vedle hlavního oltáře Povýšení sv. Kříže přibyly dva boční: matky Boží a sv. Františka Xaverského. Nad vchodem byla barokně vyzdobena panská oratoř s přístupem z prvního patra obytných prostor a nad sakristií kruchta. Nástěnnou a nástropní malířskou výzdobu provedl Josef Stern (1716-1775), zařazovaný podobně jako Grimm do tzv. Dietrichsteinova brněnského salónu, podle místních údajů se na ní podílel i František Antonín Maulbertsch a sochařskou výzdobu zhotovil Ignác Langelacher, známý svými pracemi především v Mikulově. Velice zajímavou se jeví starší nástropní malba v kapli, snad z roku 1690, která byla odkryta pod erby ve čtyřech rohových medailóncích.

Roku 1750 byla kaple vysvěcena, což potvrzuje do kamene vytesaný nápis nad barokním vstupním portálem. Je psán latinsky a hojně se v něm vyskytují zkratky, komplikující jeho pochopení. Český překlad zní: „Kostel Povýšení svatého kříže Pána našeho Ježíše Krista, za vlády nejvyššího velekněze Benedikta XIV. a za panování nejvznešenějšího císaře Františka I. a nejvznešenější císařovny královny uherské i české Marie Terezie, vysvěcený 13. září od olomouckého světícího biskupa Jana Karla Leopolda hraběte ze Scherfenberku za účasti 2 000 biřmovanců, 4 000 zpovídajících se a přitom svěcených tří kněží a jednoho podjáhena, byl postaven a vybaven Leopoldem, hrabětem Svaté říše římské z Dietrichsteina 1750.“ Hrabě Jan Leopold zajistil přímo na zámku pro kaplana bydlení a založil pro něj rentu s ročním příjmem 182 zlatých. Jeho úkolem bylo sloužit mše svaté, vyučovat panské děti a kázat pro personál zámku. Barokní zásahy zvýšily reprezentativnost sokolnického sídla, které v porovnání s jednoduchou rezidencí v Boskovicích snad mohlo vybízet k přesunu správy panství. K tomu však nedošlo a roku 1760 zhotovil Grimm projekt na přestavbu i této rezidence.

Jan Leopold zemřel roku 1773 a byl pohřben v kryptě brněnského jezuitského kostela, ve kterém později kázal Alois Slovák. Poněvadž se neoženil a neměl legitimního dědice, získal sokolnické panství jeho synovec hrabě František Karel (*1731), který patřil mezi osobnosti dietrichsteinského rodu, jež prožily vzrušené období střídající nejisté mírové pauzy s válkami proti Francii, a vlastnil panství i roku 1805, kdy se přes něj přehnala třícísařská bitevní vřava a tečku na mapě, německy označenou Sokolnitz, připsala do dějin především vojenských.

Roku 1790 čítala ves Sokolnice 75 domů, obývaných 574 lidmi. Hrabě zdědil po strýci kromě sokolnického a boskovického panství také dluh ve výši 471 777 zlatých. Přesto se svými pozemky odhadnutými na 650 000 zlatých patřil mezi patnáct nejmajetnějších moravských aristokratů. Pro srovnání, jeho knížecí bratr, nejbohatší moravský šlechtic vůbec, disponoval majetkem ve výši 7 380 000 zlatých, s poloviční hodnotou se mohl pochlubit olomoucký arcibiskup. Roku 1806 odstoupila Františku Karlovi bzenecké panství Arnoštka, vdova po hraběti Salmovi. Choť Karolína, rozená svobodná paní Reischachová porodila Františku Karlovi jediného syna a dvě dcery. Hrabě zemřel roku 1813, aniž se dočkal definitivní porážky císaře Francouzů, který přivedl na jeho panství desetitisícové zástupy a s nimi zkázu. Proslavit jméno Dietrichstein na přelomu 18. a 19. století však bylo dáno jeho bratru Janu Karlovi (1728-1808), jenž jako nejstarší ze sedmi dětí se mohl honosit knížecím titulem a později Řádem Zlatého rouna.

O konexích dietrichsteinského rodu a jejich odrazu v návštěvnosti sokolnického zámku svědčí příběh hluchého hajného L. Muselíka, správce bažantnice, doživšího se věku 106 let. Pamětníci zachovali vzpomínky na jeho posunky, kterými ukazoval, jak mu císařův bratr, arcivévoda Karel Rakouský, generální guvernér Čech a vítěz nad Napoleonem u Aspern, daroval odměnu a poklepal ho na rameno po honu na bažanty za správné a hbité nabíjení pušky.

Roku 1813 se sokolnického panství ujal František Xaver (1774-1850). O čtyři roky později výhodně pojal za choť Růženu hraběnku Wallisovou. Důkladně se věnoval polnímu hospodářství a manufakturnímu podnikání, takže roku 1824 mohl přikoupit panství Blažovice s osmi vesnicemi, spravované náboženským fondem po zrušení brněnského kláštera sv. Anny a roku 1840 Tuřany, patřící původně jezuitům, dále Šlapanice, Zábrdovice, a Hradisko. Bzenecké panství naopak prodal. Finančně podporoval sociálně slabé, založil např. nadaci, z jejíchž úroků se získávaly peníze na pomoc neštěstím zchudlým či na nákupy knih. V Boskovicích na základech bývalého dominikánského kláštera nechal vystavět v letech 1819-1825 empírový zámek, do nějž přesunul správu panství z nedaleké rezidence. Z jeho další hojné stavební činnosti vyniká především budování nových silnic.

Významným bratrancem Františka Wavera byl hrabě Mořic (1775-1864), který se roku 1815 stal vychovatelem pětiletého Napoleona (II.) Františka Karla, zvaného Orlík, syna vyhnaného Napoleona a rakouské princezny Marie Louisy, drženého na vídeňském dvoře. Mořic patřil mezi nadprůměrně vzdělané šlechtice a dělal pobočníka generálům Alvinczymu a Mackovi, byl zajat Francouzi a propuštěn roku 1800. Splňoval Metternichovu představu o „německém kavalírovi, jenž bude míti schopnost udržeti princovo francouzské okolí na uzdě“, a vedl přísně jeho výchovu až do roku 1831, kdy byla oficiálně vyhlášena emancipace vévody Zákupského (jemuž však zbýval necelý rok života). Po smrti stejnojmenného syna a bratra se stal posledním mužským potomkem celého rodu, jehož majetek byl zděděn po ženské linii. Císařským kabinetním listem a majestátem z roku 1869 byl přenesen název rodu Dietrichstein i knížecí titul na rod Mensdorffů.

Sokolnický zámek zvěčnil kolorovanou kresbou v květnu 1831 moravský malíř a kreslíř František Richter. Vedle Grimmových plánů jde o dosud jediný doklad vzhledu stavby před romantizující přestavbou. Kresba potvrzuje uskutečnění barokního návrhu, nejvýraznější změnou proti němu je chybějící hodinová věžička nad kopulí. Zda se na její výstavbu nedostalo již finančních prostředků či se stala obětí bitvy, je možné se pouze domýšlet. Všechna zámecká křídla již kryje klasická sedlová střecha. Roku 1834 bylo v Sokolnicích napočítáno 73 domů a 588 obyvatel. Topograf Řehoř Wolný popisuje roku 1837 zámek v podobě čtyřkřídlého čtyřúhelníku, jehož východní křídlo mělo dvě poschodí a bylo určeno k obývání panstvem, zbývající tři křídla jako jednopatrová. V nich byly umístěny kanceláře a ubytovací prostory pro úřednictvo. Zámecký kaplan měl k dispozici tři pokoje, kuchyň, sklep, spižírnu a malou zahradu.

Na plánu areálu zámku z roku 1825 již zřetelně existuje bažantnice v dnešních hranicích. Ostatní okolí zámku není upraveno, je patrné pouze prostorové vymezení budoucího parku. Wolný popisuje zahradu osázenou vinnou révou, broskvoněmi a ovocnými stromy, bažantnici s cestami a skupinami stromů, kterou zvláště díky kaštanové aleji a protékajícímu potoku nazývá líbezným místem.

Přestože hraběnka Wallisová přinesla Františku Xaverovi značné věno, porodila mu pouze tři dcery: Marii Terezii (*1819), Antonii Josefu (*1821) a Terezii Františku (*1823). Jak pokračovalo vymírání jednotlivých rodových větví, význam Dietrichsteinů stále více upadal. Roku 1843 žilo z celé mikulovské větve kromě Františka Xavera pouze pět mužů, jejichž vyhlídky na dědice byly mizivé. Proto hrabě rozdělil panství mezi své dcery, Sokolnice byly intabulovány druhorozené Antonii, která již následujícího roku přijala společně se snubním prstenem predikát hraběnky Mitrovské z Mitrovic a svobodné paní z Nemyšle. Vláda erbu dvou vinařských nožů na Sokolnicích tak roku 1844 skončila.

Vladimíru, příslušníku starší moravské větve hrabat Mitrovských z Mitrovic, svobodných pánů z Nemyšle (*1814) povila choť Antonie rozená z Dietrichsteina dva potomky: Františka Alfonse (*1845) a Arnošta Vladimíra (*1847). Stejného roku, kdy Antonie porodila druhého syna, nečekaně zemřela a protože stále žil její otec, František Xaver z Dietrichsteina, vyvstaly v souvislosti s držbou Sokolnic nejasnosti. Hrabě Vladimír, kterému jinak patřilo panství Dolní Rožínka, Bystřice nad Pernštejnem i hrad Pernštejn, musel řešit nastalou situaci v poněkud zvláštním prostředí, neboť byl jako rytmistr císařských kyrysníků povolán po vypuknutí revoluce roku 1848 k obléhání Vídně a tažení do Uher. K pozměnění dědických listin došlo roku 1849 v tom smyslu, že Sokolnice se statkem Blažovice, lénem Tuřany a se Šlapanicemi připadly Františku a Arnoštovi, avšak s výhradou, že budou svému otci odvádět čtvrtinu příjmů z nabytého dědictví.

V zámku byla zřízena ústřední kancelář statků a v letech 1851-1853 provedena historizující novogotická přestavba, jež změnila vzhled zámku. Sestávala se z úpravy věže nad průjezdem, zhotovení nového vstupního portálu, zimní zahrady v prvním poschodí části jižního křídla, výstavby panské oratoře pro úředníky, přestavby renesančního křídla, kamenného dláždění kuchyně, zřízení koupelny, vybílení a vymalování všech čtyř traktů, úřednické kanceláře byly přestavěny na pokoje pro hosty, do kaple byla vsazena gotizující litinová okna s barevnou vitráží a interiér dostal reprezentační formu.

V letech 1884-85 vypracoval brněnský stavitel Karel Friem návrh na vztyčení malé zvoničky nad průchodem severního křídla, úpravu saly terreny, několika místností vnitřního dvoru a přestavbu zimní zahrady nad jižním křídlem na další obytné prostory. Jeho zásahem vznikl rohový palác a křídlo dostalo svoji dnešní podobu.



Literatura:
SÁČEK, Karel – UHLÍŘ, Dušan – KOŘALNÍK, Ladislav, Sokolnice a Slavkovská bitva. Brno, 2000.