Dělostřelectvo bylo Napoleonovou oblíbenou „vzdělanou“ zbraní, sám byl původní specializací dělostřelec, a z polního dělostřelectva francouzské armády, jež mělo výbornou pověst již za „Starého režimu“ a za revolučních válek ji potvrdilo, učinil moderní a ostatní zbraně velmi účinně podporující sílu. Císařský ženijní sbor se v roce 1805 skládal ze ženijního štábu, 5 batalionů sapérů a 9 rot minérů.
Jezdectvo francouzské armády se dělilo na těžké (grosse cavalerie), tvořené karabiníky (carabiniers) a kyrysníky (cuirassiers), řadové (cavalerie de ligne), tvořené dragouny (dragons) a lehké (cavalerie légère), tvořené husary (hussards) a jízdními myslivci (chasseurs à cheval).
Pěchota francouzské armády se dělila na řadovou (infanterie de ligne) a lehkou (infanterie légère). Rozdíl mezi řadovou a lehkou pěchotou spočíval ve způsobu nasazení – řadová pěchota bojovala v sevřených formacích, lehká byla nadto určena pro boj mimo formaci.
Štáby (états-majors) byly ve francouzské armádě pěti úrovní, odmyslíme-li zmíněný Císařský nejvyšší hlavní stan, byly to: Velký hlavní štáb; hlavní štáby (armád a armádních sborů); divizní štáby; plukovní štáby (případně štáby menších samostatných jednotek); a rotní štáby.
Guibertovy kolony. Zásadní 6. část II. kapitoly popisuje rodící se principy formování a smyslu nasazení kolon, které zůstanou v planosti do konce období boje pěchoty v sevřených sestavách.
Ordonance z roku 1766
Kritika předpisu z roku 1764.
Předpis z roku 1764
Instrukce maršála de Broglie
Druhá kapitola je věnována sedmileté válce, první část pak francouzské pěchotní taktice během tohoto konfliktu.