II. Pěchota
Pěchota francouzské armády se dělila na řadovou (infanterie de ligne) a lehkou (infanterie légère). Rozdíl mezi řadovou a lehkou pěchotou spočíval ve způsobu nasazení – řadová pěchota bojovala v sevřených formacích, lehká byla nadto určena pro boj mimo formaci. Díky zkušenostem, dobrému výcviku a schopným velitelům byla však i řadová pěchota v roce 1805 schopna boje mimo formaci, jakkoli je zřejmé, že lehká pěchota ovládala tento způsob nasazení s větší jistotou. Pluky řadové a lehké pěchoty se pak kromě rozdílů v uniformách lišily zdaleka především zkušenostmi svých důstojníků: lehká pěchota byla zpravidla nasazována v předvoji, křídelním zajištění, zadním voji.
II.1 Organizace (viz také příloha B)
Organizace pěchoty vycházela z nařízení 23. fructidoru roku VII (9. září 1799), stanovujícího složení půlbrigád pěchoty (demi-brigade d’infanterie). Výnosem z 1. vendémiairu roku XII (24. září 1803) bylo označení půlbrigáda nahrazeno tradičním slovem pluk (régiment). Pluk se podle tohoto výnosu skládal ze štábu a měl dva až tři válečné (bataillon de guerre) a jeden doplňovací batalion (bataillon de dépôt), který (zpravidla) zůstával posádkou v doplňovacím departementu pluku, sloužil k výcviku nováčků a soustřeďoval služby dočasně neschopné vojáky. Jeho roty formovaly tzv. pochodové bataliony (bataillons de marche), jejichž prostřednictvím nováčkové doplňovali válečné bataliony v poli.
Batalion řadové pěchoty (i doplňovací) byl složen z devíti rot – granátnické (compagnie de grenadiers) o 83 mužích, sedmi fyzilírských (compagnies de fusiliers) a dekretem z 2. doplňkového dne roku XIII (19. září 1805) vytvořené druhé elitní roty, tzv. voltižérské (compagnie de voltigeurs), jež nahradila 2. fyzilírskou rotu[i]. Voltižérská i středové roty měly po 123 mužích. Batalion lehké pěchoty měl stejné složení, ale místo granátníků karabiníky (carabiniers), místo fyzilírů myslivce (chasseurs) a voltižérská rota vznikla již na základě výnosu z 22. ventôse roku XII (13. března 1804). Rotu tvořil štáb a dvě půlroty (demi-compagnies) po čtyřech družstvech (escouades). (viz také Napoleonovi granátníci bez granátů, karabiníci bez karabin).
Lehká pěchota (major v sedle, sapér, nižší důstojník voltižérů, tambor-major, myslivec, kornet voltižérů, bubeník karabiníků a myslivců – Alfred de Marbot)
Přepravu munice zajišťovaly povozy dělostřeleckého trénu (viz oddíl IV), přepravu proviantu a zavazadel důstojníků pak povozy vojenského vozatajstva (viz oddíl X), vlastní povoz měla mít plukovní ambulance (rovněž od vojenského vozatajstva). Jezdecké koně měli vyšší důstojníci a nižší štábní důstojníci, nižší rotní důstojníci jen byli-li starší 50 let (v sedle veleli jen vyšší důstojníci).
Kromě rozdílů v taktickém nasazení (oddíl II.2) a v uniformách lze obecně říci, že pluky lehké pěchoty odlišoval od pluků řadových výraznější esprit de corps, „duch pospolitosti“, tedy hrdost na příslušnost k jednotce a vědomí jisté výlučnosti. K doplňování lehké pěchoty byli vybíráni nováčci velmi dobré tělesné konstituce, znalí střelby a orientace v terénu.
V roce 1805 měla francouzská armáda celkem 89 pluků řadové pěchoty[ii] (2[iii] po jednom, 67 po třech, 20[iv] po čtyřech batalionech) a 27 pluků lehké pěchoty[v] (2[vi] po dvou, 20 po třech a 5[vii] po čtyřech batalionech). Tabulkově tedy měla řadová a lehká pěchota čítat ve válečném stavu 395514 mužů ve 367 batalionech. Reálné stavy v roce 1805 představovaly ke 4. srpnu 1805 (16. thermidoru roku 13) 202420 vojáků řadové a 60085 vojáků lehké pěchoty, což představuje 66,4 % tabulkového válečného stavu (z nich nadto bylo 14423 ve špitálech).
Řadová pěchota (čáka vz. 1806 voltižéra vlevo je zaváděna od r. 1807; nižší důstojník, granátník, fyzilír – Alfred de Marbot)
II.2 Formace a taktika pěchoty
Způsob manévrování ve formaci vycházel z předpisu z 1. srpna 1791 (Règlement Concernant l‘Exercise Et Les Manoeuvres De l‘Infanterie Du Ier. août 1791). Ten byl psán ještě pro královskou armádu a pluky o dvou batalionech o poněkud menší síle než v roce 1805. Přesto byly jím stanovené zásady užívány až do roku 1831, což svědčí o jeho účelnosti. Předpis z roku 1791 lze vnímat jako vyvrcholení vývoje francouzské malé pěchotní taktiky 18. století; v mnohém navazuje na předchozí úpravy, především na ordonanci z 1. června 1776; je však přesnější, úplnější a jednoznačnější (odkazy na všechny významné texty upravující nebo jinak se věnující francouzské pěchotní taktice od roku 1750 do roku 1831 nalezne laskavý čtenář zde Documents sur l’Exercice et les Maœuvres de l’Infanterie de France 1750-1831).
Vlastní taktika boje řadové i lehké pěchoty prošla v průběhu 18. století složitým vývojem. Složitá teorie předpisu byla v praxi zjednodušena, některé předepsané manévry se v poli neprováděly vůbec, jiné, o nichž předpis nehovořil, naopak často. Detaily a přesná povelová technika záležely do značené míry na veliteli sboru i divize, rozdíly existovaly, ale nikterak neztěžovaly společné nasazení různých jednotek. Roguet mladší k tomu velmi vhodně poznamenal: „Striktní a doslovné provádění teorie manévrů a obecně všech vojenských předpisů, pořádek, jednotnost a přesnost pohybů spíše než jejich různost a novost musí armádu v době míru zajímat po udržování morálky a disciplíny nejvíce ze všeho. Jednotky vedené podle těchto principů dokáží dlouhou dobu vzdorovat nepořádku, této věčné příčině velkých neúspěchů; ve válce, kdy se veškeré vztahy rozvolňují, tyto jednotky se dokáží držet alespoň těch nejzásadnějších pravidel.“ A generál Duhesme, podobně jako řada dalších, vyjmenoval ty nejpodstatnější pohyby batalionu: „S jakými manévry se setkáváme a jaké nasazujeme ve válce častěji? Rozklad po pelotonech a zformování se doleva do bitevní sestavy, vpřed do bitevní sestavy za pochodu proti nepříteli; sevřít batalion do masy a rozvinout jej, pochodovat v bitevní sestavě, formovat útočnou kolonu a rozvinout ji. Tedy v těchto manévrech je třeba jednotku cvičit tak, že je bude moci provádět v noci, ve dne, v zarostlých místech, nerovném terénu, zrychleným krokem i v běhu.“
Odmítneme na tomto místě tvrzení některých autorů, že politická a společenská revoluce, která vypukla v roce 1789, a následně revoluční války od roku 1792 přinesly také revoluci na poli malé pěchotní taktiky. Taková tvrzení jsou zcela nepodložená a neodpovídají skutečnosti. Pěchota raného císařství navazovala plynule na způsob nasazení pěchoty republiky, který ve všech směrech stál pevně na zásadách, jež byly formulovány v letech 1776-1791 pro královskou armádu. Nikoli revoluce, ale evoluce. Týká se to jak nasazení rozptýlených střelců, tak způsobu manévru v kolonách různého určení. Čistou teorií zůstávají různé v literatuře často popisované rigidní smíšené sestavy.
II.2.1 Formace batalionu
Každá rota batalionu pěchoty tvořila jeden peloton (peloton)[viii] dělený dále na dvě sekce (sections). Dva pelotony tvořily divizi (division)[ix], batalion se také dělil na pravý a levý půlbatalion (demi-bataillon). Peloton byl zformován buď v bitevní sestavě (en ordre de bataille), tedy v linii – sekce vedle sebe, nebo v koloně (en colonne) – sekce za sebou. Francouzská pěchota se standardně formovala ve třech řadech (+ řad tzv. šikovatelů – serres-files – tedy důstojníků a poddůstojníků dohlížejících na vyrovnanost řadů a provádění povelů), a klesl-li počet zástupů pelotonu pod dvanáct, stavěly se řady dva (zejména při výcviku). První řad tvořili nejvyšší vojáci, druhý řad nejmenší, což mělo dva důvody: vzhled jednotky (a tím dojem působený mj. na protivníka), a současně první řad při palbě salvou zaklekává, čímž výška vojáků jako problém pro druhý a třetí řad mizí. Rozchod mezi sevřenými řady byl 1 stopa (32,48 cm), řad šikovatelů stál dva kroky za třetím řadem.
Existovaly bitevní (útočné, obranné a manévrovací) a pochodové sestavy. Bitevními sestavami byla linie, manévrovací a útočné kolony a karé pro jezdectvu; pochodovými sestavami zejména pochodová kolona po sekcích, případně po zástupech (bokem) pochodující batalion (uspořádání pak bylo různé a podléhalo okolnostem).
A) Bitevní sestava (ordre de bataille), tedy linie (ligne), měla výhodu palebné síly, ale byla těžkopádná v manévru; vyrovnanost za pochodu se zejména v obtížnějším terénu či pod palbou neudržovala snadno, a změny směru byly pomalé a zdlouhavé. V linii stály pelotony zpravidla řazené zprava doleva, granátnický peloton byl na pravém a voltižérský na levém křídle, podle okolností bylo možné zformovat batalion v obráceném pořádku (ordre inverse). Šířku linie batalionu pěchoty v metrech lze zjednodušeně vypočítat vydělením počtu vojáků šesti (tři řady a půl metru na zástup, rozdíl pak vyrovnávají zanedbaní šikovatelé, bubeníci, apod.). Vezmeme-li průměrný batalion podle stavu ze 4. srpna 1805 (a v potaz jen u jednotek přítomné vojáky), vychází 620 mužů v batalionu, a tedy šířka 103 m; 22. listopadu bude mít 79 batalionů řadové a lehké pěchoty Velké armády, které se zúčastní bitvy u Slavkova, celkem 52677 mužů, tedy průměrně 666 mužů při šířce 111 m.
B) Kolony se dělily podle šíře na kolony po divizích (colonnes par division), kolony po pelotonech (colonnes par peloton) a kolony po sekcích (colonnes par section). Podle rozchodů se pak rozlišovaly sevřené kolony (colonnes serrées, rozchod tři kroky, řad šikovatelů je jeden krok za třetím řadem), kolony s rozchodem na šíři sekce, pelotonu a divize (colonnes à distance de section, peloton, division). Kolony s rozchodem rovnajícím se polovině (čtvrtině) šíře čela kolony se nazývaly kolony s polovičním (čtvrtinovým) rozchodem (colonnes à demi-distance, à quart de distance), kolony s rozchodem rovnajícím se šíři čela kolony byly kolonami otevřenými (colonnes ouvertes)[x].
(rozklad po pelotonech doprava, vzniká kolona po pelotonech s celým rozchodem)
(svinutí do sevřené kolony po divizích, zde na třetí divizi – lichý granátnický peloton nastupuje zprava v přímém uspořádání standardně před pravý peloton čelní divize, v nepřímém pak za levý peloton poslední divize)
Jako útočné (colonnes d’attaque) byly označovány sevřené kolony a kolony po divizích s rozchodem sekce. Standardní útočnou kolonou byla středová kolona po divizích s rozchodem sekce. Manévrování na bitevním poli probíhalo převážně v kolonách po divizích zpravidla s polovičním rozchodem (který umožňoval rychlé vytvoření karé). Sevřené kolony sloužily rovněž jako formace ve výchozích pozicích, v nichž byla pěchota soustředěna před vlastním manévrem, neboť zabíraly nejméně prostoru.
(svinutí batalionu do útočné kolony, tedy do středové kolony s rozchodem sekce – granátníci nastupují za střed kolony)
C) Karé (carré), neboli čtverhran[xi], bylo klasickou obrannou formací proti jezdectvu. Výhodou karé bylo, že týl i boky (což byla místa, na něž se zaměřovalo pohyblivé jezdectvo v případě napadení nepřipravené pěchoty) byly otočené proti případnému útočníkovi a palba mohla být vedena do všech stran. Bylo-li karé správně vytvořeno a zachovali-li vojáci chladnou hlavu a vedli-li efektivní palbu, představovala tato formace pro nepřítele velmi těžko zdolatelnou překážku. Důležitou byla vzájemná podpora pokud možno šachovnicovitě nebo stupňovitě rozestavených karé. (viz také Karé francouzské pěchoty podle maršála Davouta)
Karé se stavělo buď z kolony po divizích, nebo po pelotonech, častěji ve třech řadech, ale bylo možné počet řadů zdvojením podjednotek zvýšit na šest.[xii] Nevýhodou této formace byla především zranitelnost dělostřelbou a malá manévrovací schopnost. (viz také Formez le carré! Zformujte karé!) Kromě karé mohla pěchota jezdectvu vzdorovat v sevřené koloně (a jednomu izolovanému batalionu předpis takový způsob přímo určoval).
Granátnické a karabinické pelotony byly tvořeny zkušenými vojáky vyšších postav. Buď nastupovaly na pravém křídle linie, nebo v čele, případně v týlu kolony; v rámci karé tvořily zálohu uvnitř sestavy a posilovaly ohrožená místa. Často pak byly tyto liché elitní pelotony v rámci brigády, nebo divize sloučeny do ad hoc záložních batalionů, jež pak bývaly nasazovány na kritickém úseku, nebo tvořily předvoj, či zadní voj pochodového proudu. Tyto provizorní záložní bataliony bez vlastní administrativy byly po skončení akce rozpuštěny a pelotony se vrátily ke svým mateřským batalionům.
II.2.2 Boj mimo formaci
Rozptýlení střelci – tirajéři (tirailleurs) měli za úkol krýt vlastní manévrující formaci, provádět průzkum bojem, krýt čelo, boky a týl pochodové sestavy, narušovat přesnou palbou nepřátelské řady, vést boj v obtížném terénu za využití veškerých překážek, apod. Primárně byly k takovému boji určeny bataliony lehké pěchoty, jež se roztahovaly do řetězů tirajérů před čelem nastupujících brigád řadové pěchoty. V rámci batalionů řadové pěchoty byly k takovému boji určeny voltižérské roty, ale mohly tak být podle okolností nasazovány díky svému výcviku a zkušenostem také roty granátnické a fyzilírské. (viz také Napoleonova lehká pěchota)
Způsobů nasazení lehké pěchoty a tirajérů řadové pěchoty byla celá řada a záleželo hlavně na veliteli a jeho nařízeních, francouzské předpisy o tomto způsobu boje nijak podrobně nehovořily. Je ostatně velice obtížné způsob boje vyžadující iniciativu a schopnost improvizace svázat reglementem – později přesto řada instrukcí vzniká a lze v nich s určitostí spatřovat odraz zkušeností let dřívějších (viz také Manévry pro rotu Tirajérů či Flankérů). Do tirajérského řetězu se rozvíjely většinou první dva řady rozdělené do tří sekcí, středová sekce tvořila hlavní zálohu; a třetí řad křídelních sekcí pak tvořil zálohu přímou. Řetěz tirajérů byl tvořen dvojicemi vzájemně se podporujících střelců – první střílel ve chvíli, kdy druhý nabil svou zbraň a dvojice tak byla teoreticky stále obranyschopná. Rozestupy mezi dvojicemi byly přizpůsobeny úkolu a terénním podmínkám. Vzdálenost řetězu kryjícího formaci řadové pěchoty se podle okolností pohybovala mezi 100 a 200 kroky (65-130 m).
Výhoda boje mimo formaci spočívala zejména v odolnosti vůči palbě a dělostřelbě nepřítele. Salvou batalionu pěchoty nebo plnou dvanáctiliberní kulí bylo zasažení kryjících se, rychle se pohybujících tirajérů obtížné. Pokud však rozptýlené tirajéry zastihlo v otevřeném poli nepřátelské jezdectvo, neměli přílišnou šanci vzdorovat. Podobně rozptýlená lehká pěchota, kromě specifických situací v obtížném a pro ni výhodném terénu, nevzdorovala přímo početní převaze nepřítele v sevřené sestavě.
II.2.3 Formace pluku a brigády pěchoty
Brigáda stavěla své pluky buď vedle sebe (do linie), stupňovitě, šachovnicovitě, nebo za sebe (do kolony). Stejně tak mohly být postaveny bataliony v rámci pluku, častěji pak v rámci brigády (pluky byly spíše administrativními jednotkami) a brigáda o čtyřech batalionech, jež byla v roce 1805 nejběžnější, poskytovala svému veliteli pestrou škálu formací lišících se podle účelu rozchody i rozestupy (od těsných útočných a obranných po tzv. distance d’évolution, tedy rozchod nutný k plynulému rozvinutí kolony do linie) mezi jednotkami.
II.2.4 Palba a boj bajonetem
Francouzská pěchota střílela teoreticky několika způsoby:
1) salvou batalionu (salva všech tří řadů, první zaklekává); 2) salvou půlbatalionu (levý vystřelil, když pravý nabil zbraně); 3) salvou pelotonu (sudý vystřelil, když lichý nabil zbraně, při první salvě bylo také dbáno toho, aby pelotony nevystřelily současně a salva proto byla vedena v pořadí 1., 3., 5., 7., 2., 4., 6., voltižérský peloton); 4) salvou po řadech (v pořadí třetí, druhý, první)[xiii]; 5) palbou dvouřadu (vedená dvěma prvními řady, třetí řad nabíjí a podává zbraně druhému; palba začíná od pravého zástupu pelotonu / půlbatalionu / batalionu, po první salvě následuje volná palba).
(tři zástupy, tři řady – palba salvou)
Varianty palby salvou popsané v předpise byly vzácné, palba půlbatalionu i pelotonu se prakticky nepoužívala vůbec. Při palebném souboji s nepřítelem užívala francouzská pěchota takřka výhradně palbu dvouřadu (přičemž nepříliš praktické nabíjení pušek druhého řadu vojáky třetího řadu nahrazovala buď tím, že byl třetí řad držen čistě jako pasivní záloha, nebo naopak, dosti často, vedl palbu také – v takovém případě ovšem velmi neefektivní a do jisté míry nebezpečnou pro stojící vojáky prvního řadu).
(palba dvou řadů, při prvním výstřelu začíná pálit pravý zástup každého pelotonu, následuje druhý, třetí – odstupňování prvního výstřelu je důležité pro rozložení následující volné palby v čase)
Karé pálilo na útočící jezdectvo buď dvouřadem (na větší vzdálenost, proti jezdectvu útočícímu na sousední jednotku, apod.), nebo salvami řadů (proti přímo útočícímu jezdectvu).
Francouzský pěšák byl cvičen v mířené palbě. Podle předpisu se mířilo na 300 m (účinný dostřel pěchotní pušky) nad hlavu, na 100 a 150 metrů do pasu[xiv]. Nabití křesadlové pušky se cvičilo a provádělo osmnácti pohyby rozdělenými do dvanácti dob. Podle předpisu měl zkušený voják nabít zbraň třikrát až čtyřikrát do minuty. Důležitější než rychlost palby ovšem byla její kvalita, a přesnost je v určitém protikladu vůči rychlosti. V sumce měl voják nejvýš 35 nábojů, další mohl mít v tornistře. Munice se doplňovala z určených muničních povozů dělostřeleckého trénu.
(12 dob a 18 pohybů nabití křesadlové pěchotní pušky podle předpisu z 1. srpna 1791)
Hlavním úkolem bajonetového útoku bylo donutit nepřítele ustoupit a vyklidit pozici, a tím narušit a prolomit jeho linie. Otázka významu a četnosti bodákových útoků, a s ní mj. spojená otázka výcviku takového boje (který není ničím doložen až do poloviny 20. let 19. století) je dodnes atraktivní téma. V obecné představě a v důsledku průpovídek jako Suvorovovo „kule je hloupá, bodák je chlapík“ nebo Napoleonova zájmu o počet zraněných bodákem – jako důkazu udatnosti – přežívá obraz bodáku jako bezmála hlavní zbraně pěchoty napoleonských válek. Skutečnost je právě opačná. Bodáky hrály svou významnou úlohu ve specifických situacích a byly nepostradatelné – k boji chladnou zbraní pěchoty ovšem docházelo velmi vzácně. (viz také Napoleonův voják při střelbě před nepřítelem neklečel a Bodák je chlapík)
Kvůli symetrii formací a jejich plynulým změnám bylo třeba vyrovnávat stavy jednotlivých pelotonů přeřazováním odpovídajícího počtu zástupů mezi pelotony. Granátnickou rotu doplňovali vybraní vojáci středových rot, kteří se svými vlastnostmi a zkušeností blížili nárokům na službu v této elitní rotě – granátnická rota byla tímto způsobem neustále udržována na plném tabulkovém stavu.
II.2.5 Rychlost manévru a pochodu
Francouzská pěchota užívala pět druhů kroku – běžný (pas ordinaire, 76 kroků v minutě, asi 3 km/h), cestovní (pas de route, podle okolností 85 – 90 kroků v minutě, asi 3,3 – 3,5 km/h), zrychlený (pas accéléré, 100 kroků v minutě, asi 3,9 km/h), útočný krok (pas de charge, až 120 kroků v minutě, asi 4,7 km/h) a běh (pas de course, 200–250 kroků v minutě, asi 7,8–9,7 km/h). Přesuny na bojišti a manévry se prováděly zpravidla zrychleným krokem (který v praxi byl patrně spíše 110 kroků v minutě, jak byl předepsán pro jezdectvo v roce 1804 nebo později pro pěchotu Varšavského vévodství).
Běžné pochodové etapy představovaly 5 – 12 mil[xv] (20 – 48 km), probíhaly zpravidla cestovním krokem (který měl sice vyšší tempo než běžný krok, ale byl volnější, řady byly více roztažené a vojáci tak měli větší pohodlí). Schopnost francouzské pěchoty nezatížené těžkopádným trénem překonávat velké denní vzdálenosti násobila sílu francouzské armády, která tak mohla operovat na větším prostoru než srovnatelně početná armáda spojenců. Jednotlivé sbory se mohly rychle soustředit do rozhodujícího místa a svést tam generální bitvu – byl to základ Napoleonovy strategie a francouzská pěchota jej svou kvalitou dovolovala realizovat.
II.3 Výzbroj
Granátníci, karabiníci, fyzilíři a myslivci byli vyzbrojeni křesadlovou pěchotní puškou (fusil d’infanterie) vzorů An IX a An IX-An XIII, jež byly mírnými modifikacemi vzoru 1777. Voltižéři měli mít lehčí a kratší dragounské pušky (fusil de dragons) vzor An IX a An XI (upravený dragounský vzor 1777), ale některé roty byly vyzbrojeny pěchotními puškami (zejména u řadové pěchoty, kde tyto roty vznikaly za pochodu v Německu a jejich přestrojení přišlo až v první polovině roku 1806). Chladnou zbraní byl tulejový bajonet (baïonette) vzoru An XI, vedlejší pak pěchotní šavle, tzv. sabre-briquet vzorů 1767, An IV, An IX a An XI – nosili ji poddůstojníci (včetně furýrů a kaprálů), granátníci, karabiníci, voltižéři, myslivci, bubeníci a korneti voltižérských rot. (viz také O francouzských pěchotních puškách, prachu a olovu)
Sapéři byli vyzbrojeni musketonem (mousqueton)[xvi] An IX s jezdeckým bajonetem An IX, pěchotní, nebo dělostřeleckou šavlí a mohutnou sekerou, jež byla sice především pracovním nástrojem a přehlídkovým doplňkem, ale v boji zblízka mohla samozřejmě působit strašná zranění.
Důstojníci elitních rot nosili důstojnické šavle (sabres), důstojníci středových rot kordy (épées). Štábní důstojníci pak kordy k pěší a šavle k jízdní ústroji. Důstojníci v sedle měli sedlové pistole (pistolets), důstojníci a poddůstojníci[xvii] voltižérů měli být vyzbrojeni pěchotní karabinou (carabine d’infanterie) s drážkovanou hlavní vzoru An XII[xviii].
II.4 Záložní granátnická divize
22. listopadu 1803 byl vydán dvanácti plukům řadové a lehké pěchoty[xix] rozkaz k vytvoření elitních batalionů v síle 600 mužů, jež se měly skládat ze štábu, tří elitních (granátnických a karabinických) a tří mysliveckých rot (viz pozn. 2). Mužstvo měli tvořit vybraní nejstatečnější a nejzkušenější vojáci pluku. Těchto elitních batalionů bylo vytvořeno celkem dvanáct a na podzim roku 1804 z nich byla sestavena, pod velením generála Junota, v Arrasu tzv. divize záložních granátníků (division de grandiers de la réserve) o šesti tzv. granátnických plucích (régiments de grenadiers) po dvou batalionech.
V únoru 1805 divizi převzal divizní generál Oudinot. Namísto šesti tvořilo tři brigády divize nadále jen pět pluků po dvou batalionech[xx]. Divizní dělostřelectvo tvořila původně 8. rota 6. pluku pěšího a 2. rota 5. pluku jízdního dělostřelectva (u Slavkova to bude 1. rota 1. pluku pěšího a 5. rota 6. pluku jízdního dělostřelectva). Tabulková síla roty této divize byla zvýšena na 128 mužů (batalion měl tedy čítat 768 mužů + štáb, celkem 785). K 19. srpnu 1805 měly pluky celkem 7370 mužů, tj. 94% stav.
[i] V praxi často a podle potřeby velitelé půlbrigád (později pluků) vytvářeli z nejlepších střelců středových rot lehké elitní roty již před vytvořením voltižérských rot, aniž o tom hovořil jakýkoli předpis. Tzv. myslivecká rota (compagnie de chasseurs) byla formována jen pro válečné tažení, po jeho skončení byla rozpuštěna, „myslivci“ byli administrativně stále příslušníky své mateřské fyzilírské roty.
[ii] Číslovány od 1 do 111, nevyužita zůstala čísla 31, 38, 41, 49, 68, 71, 73, 74, 77, 78, 80, 83, 87, 89, 90, 91, 97, 98, 99, 104, 107, 109 a 110.
[iii] Čísla 66 a 82.
[iv] Čísla 2, 3, 5, 11, 15, 17, 20, 21, 23, 24, 34, 35, 37, 56, 60, 62, 79, 86, 92 a 93.
[v] Číslovány od 1 do 32, nevyužita zůstala čísla 11, 19, 20, 29 a 30; 32. pluk byl zformován 4. července 1805 z tzv. Bataillons Liguriens.
[vi] Čísla 15 a 32.
[vii] Čísla 5, 7, 16 a 25, a speciální případ 8. pluku, do něhož byl stále administrativně počítán Batalion korsických tirajérů.
[viii] V linii zprava: granátnický peloton – granátnická rota, 1. peloton – 1. fyzilírská rota, 2. peloton – 6. fyzilírská rota, 3. peloton – 3. fyzilírská rota, 4. peloton – 7. fyzilírská rota, 5. peloton – 4. fyzilírská rota, 6. peloton – 8. fyzilírská rota, 7. peloton – 5. fyzilírská rota a voltižérský peloton – voltižérská rota. U lehké pěchoty byl systém stejný. Důvod zdánlivě nelogického číslování pelotonů spočívá v tom, že podle předpisu z 1. srpna 1791 tvořily 1. divizi pelotony 1. a 5. roty, 2. divizi 2. a 6. roty, 3. divizi 3. a 7. roty a 4. divizi 4. a 8. roty. Po vytvoření voltižérů nebyly fyzilírské roty přečíslovány, číslo 2 zmizelo a s ním i symetrie v číslování pelotonů. Aby bylo vše ještě pestřejší, byly roty číslovány až do roku 1800 v rámci půlbrigády, nikoli v rámci batalionu. Dodejme, že do roku 1793 byly rota označovány jmény svých kapitánů a neoficiální číslování vycházelo jen z jejich služebního stáří.
[ix] Dovolíme si trvat na českém slovu „divize“ i v tomto případě, jakkoli čeština nabízí vhodný termín „divizion“ – francouzština žádný způsobem neodlišuje termíny pro taktickou formaci typu divize pěchoty či jezdectva a podjednotku batalionu (nebo taktickou jednotku dělostřelectva), a nerozlišujme je tedy ani my. Význam vyplývá z kontextu. Více v dodatku na závěr.
[x] Rozchod je počítán od prvního řadu první k prvnímu řadu druhé podjednotky. Výjimkou je sevřená kolona, kde je rozchod tří kroků počítán mezi třetím řadem první a prvním řadem druhé podjednotky. Dodržování tempa kroku, a tím stálosti vzdáleností bylo mimořádně důležité – jen pravidelně a souměrně zformovaná jednotka mohla plynule a rychle měnit různé tvary. Jakákoli nepravidelnost vyžadovala více následného vyrovnávání, tváří v tvář nastoupenému kyrysnickému pluku nic příjemného.
[xi] Nikoli „čtverec“ – mnohá karé byla obdélníky.
[xii] Předpis z roku 1791 hovoří o karé pouze ve své čtvrté kapitole – Evolutions de ligne, kde popisuje způsob formování karé ze čtyř batalionů v koloně po pelotonech, a v hloubce šesti řadů. Formování karé z kolony po divizích, jehož užití bylo v praxi mnohem častější, předpisem popsáno nebylo, ale předepsané zásady pro něj platily stejné. Nevýhodou karé o šesti řadech, a důvodem, proč nebylo časté, byla jeho relativně nižší palebná síla.
[xiii] Tento způsob palby předpis z roku 1791 nepopisuje. Je popsán v Pěchotní příručce (Manuel d’Infanterie), jejíž první vydání je z roku 1807, ale užíval se běžně již dříve. Palba mohla být takto vedena batalionem, po půlbatalionech, nebo po pelotonech. První řad nezaklekával.
[xiv] Nová křesadlová puška měla na 100 m rozptyl 1 m, individuální palba byla tedy relativně nepřesná.
[xv] Tzv. lieue kilométrique = 4 km.
[xvi] Také bubeníci měli být vyzbrojeni musketony. Zpravidla je však nenosili, ať už proto, že jich byl nedostatek, nebo proto, že jejich využití bylo u signalistů poněkud problematické. Korneti naopak pušky, nebo musketony většinou měli.
[xvii] Včetně kaprálů? S nejvyšší pravděpodobností nikoli. Dekret sice uvádí v článku 6 stanovujícím výzbroj karabiny pro „officiers et sous-officiers“, vyzbrojit však karabinou s drážkovanou hlavní kaprála, jehož místo je v řadu a který ve formaci střílí spolu s vojáky by nebylo praktické (i pokud odhlédneme od nedostatku karabin), nabíjení karabiny je zdlouhavější. Jedná se o jeden z občasných problémů ohledně zařazení kaprálů mezi poddůstojníky (viz příloha A).
[xviii] Ve francouzské terminologii je jezdecká palná zbraň s kratší hladkou hlavní musketon (mousqueton), jako karabina (carabine) se obvykle označuje zbraň s drážkovanou hlavní.
[xix] Řadové pluky č. 9, 13, 58 a 81 a lehké pluky č. 2, 3, 4, 12, 15, 22, 28 a 31.
[xx] Od pluků řadové pěchoty číslo 58 a 13 (1. granátnický pluk), 9 a 81 (2. granátnický pluk) a pluků lehké pěchoty číslo 2 a 3 (3. granátnický pluk), 28 a 31 (4. granátnický pluk) a 12 a 15 (5. granátnický pluk).