Napoleonovým dekretem z 1. března 1808 byla formálně ustavena šlechta císařství, a již slovo „šlechta“, běžně užívané, je v tomto případě zjednodušující a zavádějící (žádný z předpisů, jež se „šlechty císařství“ týkají, je neužívá). V rámci císařské rodiny se tituly princů a princezen objevují již se vznikem císařství v roce 1804. Tituly vévodů v nové hierarchii vznikají v roce 1806 a v roce 1808 je systém doplněn o hrabata, barony a rytíře.

Jean-Baptiste REGNAULT: Podpis manželské smlouvy prince Jérôma Bonaparta a Frederiky Kateřiny Württemberské © Photo RMN-Grand Palais

Cílem bylo přirozeně formální ustavení nové, císařství loajální, elity. Na rozdíl od šlechty starého režimu neposkytoval titul v nové hierarchii formálně žádné výhody či privilegia, jejich zrušení v roce 1790 zůstávalo v platnosti. Naopak: titul bylo možné získat jen v případě určité výše příjmů (tomu ovšem na druhou stranu mohly pomoci různé renty). Tituly nejsou povýšením do šlechtického stavu, ale odměnou; stavějí, jak napsal Jean Tulard, „třídu titulovaných“, nikoli „řád šlechty“.

Během své vlády rozdá Napoleon na 3300 titulů, z nich bude 34 princů, resp. knížat, a vévodů, 417 hrabat, 1550 baronů a 1317 rytířů. A z nich 22,5 % pocházelo ze šlechtických rodin starého režimu (a jejich podíl byl vyšší od hrabat výše), 58 % měšťanů a 19,5 % pak byli ostatní, kteří se k titulu dostali prostřednictvím služby v armádě.

• Titul princ či kníže (prince) byl určen pro členy císařské rodiny, vybraným ministrům a maršálům (čeština prince a knížata rozlišuje; princové a princezny jsou potomky suveréna).
• Titul vévoda (duc) náležel vysokým hodnostářům, ministrům a maršálům.
• Titul hrabě (comte) pro ministry, senátory, arcibiskupy, státní rady a předsedu Zákonodárného sboru.
• Titul baron pro předsedu Účetního dvora, biskupy, poslance, starosty 37 tzv. „dobrých měst“.
• A titul rytíř (chevalier) jako první stupeň, přičemž pro jeho udělení nebylo vyžadováno předchozí jmenování členem Čestné legie.

Pro vyjmenované funkce byly příslušné tituly v zásadě automatické. Přitom největší podíl na všech titulech měli vojáci (67,9 %), tedy vyšší důstojníci a generálové, zřídka nižší důstojníci.

Knížecí tituly mohly být jak spojené s uděleným lénem (Neufchâtel pro Berthiera, Pontecorvo pro Bernadotta, Benevento pro Talleyranda), tak s válečným vítězstvím (Eckmühl, Wagram, Essling, Moskowa). Vévodství byla územím mimo císařství a vévodové v nich nevykonávali žádné pravomoce suverénů, přičemž častější byly tituly spojené s válečným vítězstvím jako u knížat, případně byl titul doplněn rodovým jménem či jménem zámku. Hrabata, baroni a rytíři byli prostě „hrabata Císařství“, atd.

Bourbonská restaurace Napoleonovu šlechtu nezrušila a nositele jejich titulů nezbavila. Dědičnost titulu byla omezena stanovenou minimální výší příjmů, a s ohledem na své složení až na výjimky „Napoleonova šlechta“ vymizela přirozenou cestou. Hierarchie titulů byla propletena s hierarchií hodnostních stupňů, dvorskými či státními fukncemi, s nimi spojenými tituly, s hierarchií v rámci řádů například Čestné legie a dalších.

Literatura: Jean Tulard. Napoléon et la noblesse d’Empire: avec la liste des membres de la noblesse impériale (1808-1815). Tallandier, 2003

Málo známý, komplikovaný, přezdobený a současně dosti logický systém napoleonské heraldiky souvisel se vznikem šlechty 1. císařství a získal definitivní podobu po Tylži. Základ celého systému najdete na blogu Jiřího Kovaříka, Napoleon a knihy: Napoleonská heraldika