Finckenstein 2004



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



Zámeček, ze kterého na jaře 1807 řídil císař Francouzů Napoléon I. nejen přípravy na pokračování polského tažení, ale také záležitosti celého císařství bohužel na konci druhé světové války vyhořel a zachovaly se jen zbytky nosných zdí. Přesto, či snad právě proto, je pocit přítomnosti historie velice silný. V rohové místnosti v prvním patře zámku, kde byla Napoléonova ložnice, lze rozeznat zbytky krbu, reliéf nad hlavním vchodem je zachovalý, okolí zámečku není poznamenáno jakoukoli moderní stavbou, jež by rušila dobový ráz místa. (Vyhoření zámku na konci války bylo ničím ve srovnání se ztrátami, které utrpěly ve stejné době polské archivy – dokumenty nezměrné hodnoty, zdaleka nejen pro dnešní reenactement, definitivně zmizely, aniž by byly zpracovány…)



V rozlehlé zahradě za zámkem vyrostl vojenský tábor. Akce se zúčastnilo cca 50 vojáků v dobových uniformách – zastoupeny byly polské a francouzské jednotky – 2. pluk pěchoty armády Varšavského velkovévodství, 1. pluk pěchoty Viselské legie (proslulá cizinecká jednotka francouzké armády), pluk fyzilírů-granátníků Císařské gardy (jednotka z Lotyšska). Organizátor akce Piotr Czerepak měl uniformu varšavského dělostřelce a obsluhoval malý moždíř, v sobotu dorazili také tři polští gardoví švališéři – i s koňmi… „Nepřítel“ se, bohužel, nedostavil. Carovy vojáky z Běloruska velice pravděpodobně potkal nějaký problém na hranicích Běloruska a EU. Původní program akce se tedy rozpadl, byl však duchapřítomně vypracován nový.



Hlavním zájemem „delegace“ CENS bylo navázat osobní kontakt s polskými a lotyšskými reenactory, podívat se, jak si reenactement představují oni a pozvat je případně na akce pořádané CENSem u nás. Podle fotografií jsme věděli, že i v Polsku a Lotyšsku jsou kvalitní jednotky, jejich výstroj odpovídá slušnému evropskému průměru a nezaostává za jednotkami, které jsou pravidelně k vidění na Slavkově, u Lipska, v Itálii a jinde.





 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 na foto před hlavním vchodem do zámečku zleva: kapitán hulánů Piotr M. Zalewski, kustod polského Národního muzea ; jízdní myslivec Císařské gardy Zdeněk Pelikán ; štábní adjunkt Jakub Samek ; aide-de-camp Ivan Vystrčil, president CENS ; poručík jízdních myslivců Císařské gardy Petr Kolejka.



Jedním z problémů polského reenactementu byl fakt, že až do prosince 2003 nebylo držení repliky křesadlové zbraně v Polsku legální (!). Napoleonský reenactement je v Polsku v podstatě na svém počátku. Zanedlouho bude nejstarší tamní jednotka slavit deset let své existence – nejstarší klub z ČR (KVH Ostrava) nedávno oslavil třicítku… Přesto je na všech vidět velké nadšení pro věc, snaha a píle.



Akce začala v pátek odpoledne, ale to my jsme byli ještě na cestě kdesi mezi Katowicemi a Finckensteinem. Kdo kdy jel Polskem, ví, v čem je problém. Rozbité silnice, neexistence dálnic, desítky semaforů na rychlostních komunikacích. Zácpy způsobené výstavbou mostů, rozšiřováním vozovek, jejich opravami a k tomu „ne zcela praktické“ značení. Stádo ovcí jsme potkali také, naštěstí se neprocházelo v našem jízdním pruhu.



Přijeli jsme proto až po půlnoci, připili si na zdraví s těmi, kdo „přežili“ páteční výcvik, postavili stany. Prvním příjemným překvapením pro nás byla samozřejmost, s jakou byly postaveny a střídány hlídky. Hlídka poctivě obcházela tábor, zdravila „nadřízené“ – a to i ve dne, o své věci jsme se nemuseli bát.



Budíček v osm hodin (na našich akcích je o hodinu dříve, nemohli jsme dospat), příjemná snídaně, prohlídka místa, pozdravení se s vojáky. Dopolední program začal výcvikem. Ne něj jsme byli velice zvědaví – jednak proto, že nás zajímala kvalita tamní pěchoty, jednak proto, že v polských jednotkách se velelo podle francouzských zásad, ovšem polsky. Nebyli jsme zklamáni. Oba „pluky“ pěchoty i k nim přiřazení členové jiných, méně početných jednotek manévrovaly v rámci na akci procvičované školy vojáka slušně. Stejně jako u nás byly na akci lepší a horší skupiny a jednotlivci, stejně jako u nás potřebují vojáci další intenzivní výcvik. Podklady mají, schopné poddůstojníky také, chuť k mechanickému drillu, bez něhož je „válčení“ této doby nemožné, jim nechybí.



Vzhledem k naší neznalosti polské povelové techniky a k jejich neznalosti té francouzské jsme byli odsouzeni do role pasivních pozorovatelů. Nebylo ani naším cílem je něco učit.





 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



Pozvali jsme tyto polské jednotky na naší akci Letní Slavkov (13.-15. srpna). Určitě přijedou alespoň někteří. Naši vojáci jim, i vzhledem k neexistenci jazykové bariéry (je třeba mluvit pomalu, nabídnout posluchači několik synonym a rozumíme si prakticky vše), mohou předvést manévry vyšších škol ve větších počtech, dohodnout společná cvičení, atp.



Poláci i Lotyši mimochodem vědí o nešťastném záměru našeho ministerstva obrany vystavět na Prateckém návrší radar. Nelíbí se jim to stejně jako nám.



Nebude to jistě dlouho trvat a polské jednotky se stanou pravidelnými účastníky evropských akcí. A naopak – CENS jistě podpoří přípravy akcí na dvousetletá výročí polského tažení v roce 1807. Poláci patřili k nejloajálnějším a nejlepším oddílům Napoléovy Grande Armée – polský reenactement má rozhodně potenciál stát se podobně důležitou součástí reenactementu evropského. Rozlehlé Polsko se svými zachovalými pevnostmi, dostatkem koní a prostoru se zdá být pro reenactement zemí zaslíbenou.



Další fotografie najdete zde :



http://www.szable.pl/felietony_pokaz.php?kat=1&i=50
http://www.szable.pl/felietony_pokaz.php?kat=1&i=49



————————————–



…v průběhu dlouhé cesty do Polska přišla řeč na kdeco. A také na polský seriál Čtyři v tanku a pes. V sobotu večer nad sklenkou dobrého červeného jsme s polskými vojáky mluvili také o mnohém – nejen o reenactementu, ale i o filmech a seriálech, ať české či polské provenience, které byly vysílány v Polsku i u nás. Moc jsme se nasmáli – les Rzaholec, Rumburak, Motýl Emanuel – máme hodně společného. „Czterej pancerni i pies“ nechyběli. Mělo nás snad překvapit, že cestou zpět jsme narazili u jednoho motorestu na tank T-34 s číslem 102, jménem Rudy a otisky čtyř dlaní a psí tlapy na korbě??? Asi ne…