K charakteristice toho, jak v Napoleonově armádě fungovala pošta, by postačila pouhá příslovce jako „dokonale“ a „skvěle“. Vynucovala si to sama válka s nutností přenosu zpráv, direktiv, rozkazů a mnohého další na velké vzdálenosti, s potřebou informovat a být informován, neboť císař Francouzů nepřestával chod svého impéria řídit ani od Dunaje, ani z polského bláta, či dokonce z daleké Moskvy. Díky poštovní a kurýrní službu pak dostával voják jedinečnou možnost podat tu a tam zprávu svým blízkým a dostat od nich lístek s pár řádky. Podstatu a význam shrnuje snad nejlépe dopis dělostřeleckého poručíka Delamonneraye, napsaný v prosinci 1812 matce do bretonského Morlaix:
„Mým jediným štěstím tu je to, že s tebou mohu zůstat ve spojení, a potrvá tak dlouho, jako bude existovat ve Francii pošta, tj. vždycky!“
Napoleonská pošta dokázala spolehlivě doručovat nejen listy, ale i zasílané peníze, a třebaže mohli z domova poslat svému synovi, sourozenci, či manželovi nanejvýš pár zlatých, v souhrnu se jednalo o velké převážené sumy. Proto bylo nařízením ze 17. února 1808 zakázáno zasílat vojákům v poli a na taženích (od roku 1812 i v posádkách) hotovost nad 100 franků. Vyšší poukazované sumy uložil poštovní pokladník odesílací civilní pošty do pokladny a vystavil směnku na pokladníka vojenského útvaru adresáta. Tu předal odesilateli, aby ji zaslal adresátovi peněz; poukázku pak proplatil příslušný vojenský pokladník po jejím předložení.
Problémem byla negramotnost vojáků, někdy úplná někdy částečná, neboť mnozí uměli číst, ale nedokázali psát a předrevoluční statistiky říkají, že jen 37 % Francouzů svedlo v roce 1780 napsat svoje jméno. Regionální statistiky jsou velmi rozporné, ta z départementu Ain ale říká, že v roce 1796 umělo číst a psát 40 % vojáků, gramotnost ale postupovala a měla motivaci, protože v časech císařství už nemohl negramotný voják získat poddůstojnické prýmky, nebo se dostat ke gardě a žandarmerii, vojenské policii.
„Bylo mi z toho náramně smutno, že se musím ve třiatřiceti učit číst a psát; proklínal jsem otce, že mi nedopřál školy,“ posteskl si granátní Coignet a vyprávěl, jak se během pruského tažení 1806 a jeho pokračování v bývalém Polsku učil malovat písmenka a luštit slabikář pro děti…
Vždy se samozřejmě našel kamarád, který tomu negramotnému přečetl dopis nahlas a napsal i odpověď. Mnozí si z toho udělali živnost, kterou si přivydělávali. Jinde se pro výuku trivia zřizovaly polní třídy; tak tomu bylo v revolučním roce XIII u 13. jízdního mysliveckého, jehož plukovník se rozhodl, že číst, psát a počítat musí umět z mužstva každý! Vzdělání, u důstojníků věc samozřejmá, navíc usnadňovalo život a skýtalo rozptýlení. Takřka každý s sebou vozil nějakou knihu, v dobytých městech objevil něco v knihovnách a krom beletrie (včetně pornografické; oblibě se těšila zejména Thérèse philosophe[1]), kde dominovali Voltaire a další osvícenci, to byly vojenské rukojeti a výcvikové příručky.
Dopisy vojáci často psali (nebo nechávali psát) na papír s tištěným obrázkem v záhlaví (většinou naivní kresbou vojáka); některé jednotky měly tyto dopisní papíry vlastní. Takovým dopisům se říkalo kantýnské (lettres de cantinières), neboť předtištěný papír prodávaly kantýnské. Napsaný list se několikrát přeložil, zalepil pečetním voskem a voják do něj nejednou místo pečetítka otiskl knoflík s plukovním symbolem.[2]
Polní pošta u Grande Armée byla organizována následovně:
-jeden poštovní úřad u hlavního stanu (tzv. Hlavní poštovní úřad – Bureau général, razítková zkratka BauGal),
-jeden u císařské gardy,
-jeden u hlavního dělostřeleckého parku,
-jeden u velitelství každého armádního sboru (rovněž Bureau général = BauGal, s uvedením sboru),
-jeden u každé divize, případně brigády.
Pro každou armádu v poli (neboť krom Grande Armée tu byly i další na jiných válčištích a územích) byl jmenován poštovní ředitel, který nabíral potřebný personál z řad civilistů. U každé nižší armádní složky (sboru, divize) se pak zřizoval poštovní úřad, jehož zaměstnanci vyzvedávali dopisy u civilních poštovních úřadů, k němuž to měl svazek nejblíže. Tyto úřady dávaly vojákům adresované dopisy stranou a předávaly je všechny poště při hlavním stanu armády. Tam její zřízenci poštu roztřídili na dopisy generálům i příslušníkům štábu, na listovní zásilky podle jednotlivých pluků a batalionů, odkud si pro ně přijížděli a kde je pak vojákům rozdíleli k tomu určení vaguemestres, nadvozní.
Každý armádní sbor a každá divize měly poštovní úřad, označený poštovním číslem; nejvyšší známé je 94.
Poštovné platil v časech revoluce i císařství většinou adresát (dopis byl označen jako PORT DÛ, dlužná donáška), což byl pro mnohého vojáka bez peněz velký problém a jemu nezbylo než psát, aby rodina psaní ofrankovala (zaplatila; označení pak bylo PORT PAYÉ, zaplacená donáška) předem místo něj. Vojenské osoby v poli nicméně platily jen vnitrostátní poštovné pro území Francie, porto za jejími hranicemi měly zdarma a na válečném tažení se neplatilo vůbec žádné[3].
Vlastní poštovní službu organizovali sice civilisté, vojenská část ale byla pod kontrolou vojenských osob, vrchních intendantů, komisařů ordonátorů a válečných komisařů. Přeprava, tj. kurýrní služba zásilek, byla věcí profesionálních postilionů a kurýrů na koních, či v poštovních dostavnících, doprovázených vždy ozbrojenou eskortou. U pluků sbírali dopisy vojáků a přiváželi ty doručené vozmistři (vaguemestres).
Mezi dopisy byly velké pauzy, způsobené přesuny a vším, co k vojenskému řemeslu patřilo: voják mohl psát jen občas a za tažení čekal i dlouho na odpověď. Jednotky věděly, kam napsané dopisy odevzdat a kdy bude pošta odjíždět, přesto v mnoha listech zaznívají omluvy, že o sobě nedal dotyčný dlouho (někdy i pár měsíců) vědět. Stejně tak tu jsou obavy z toho, že o sobě rodina doma nedala dlouho vědět. Nejčastěji se psalo rodičům a sourozencům, manželky figurují v korespondenci mnohem méně, neboť ženatí byli většinou jen vyšší důstojníci, jimž sňatek (ke kterému uděloval povolení císař, či ministr války) zajišťoval existenci skrze věno nevěsty. Výměna korespondence mezi přáteli se omezovala jen na část důstojníků.
Pokud o sobě voják nedával dlouho vědět, neklidní příbuzní se obraceli na starostu, nebo na prefekta s prosbou, aby získal zprávu od ministerstva války, nebo z nemocnic. Vyřízení žádosti se vleklo řadu měsíců, někdy i roky a výsledky se daly předpokládat nejisté, nebo žádné.
Z formulací dopisů je jasné, jak moc vojákům záleželo, aby o nich měli jejich blízcí zprávy.
„Tou nejlepší věcí, kterou mohu udělat, je chopit se brku a dát vám o sobě zprávy,“ tak a podobně zní jedna z velmi častých formulací.
Jiné zní:
„Láska, kterou k vám cítím, mě zavazuje, abych vám dal na vědomí, že se mám dobře.“
„Myslím, že po pozdravu na důkaz synovské úcty, je mou hlavní povinností zpravit vás, že jsem zdráv.“
I závěry dopisů si jsou podobné a mnohé listy tvoří svědectví o synovské lásce i úctě:
„Pozdravy všem ve vsi odshora dolů.“
„Končím s psaním, moje láska k vám je ale nekonečná.“
„Prosím, abyste nezapomněli na svého syna.“
„Celý život si budu připomínat vaše dobré rady a zásady, které jste mi v dětství vštípili.“[4]
Jiří Kovařík
[1] Česky vydáno 2009 jako Filosofka Tereza aneb Vzpomínky na příběh otce Dirraga a slečny Éradice; autorem je Jean-Baptiste de Boyer d’Argens. Elzéar Blaze vzpomínal, jak se toto dílko četlo pod lavicemi ve Vojenské škole.
[2] Viz Fairon, Émile-Heuse, Henri: Lettres des grognards. Liège 1936. Z této antologie vojenské korespondence napoleonských dob jsou i obrazové ukázky.
[3] K organizaci polní pošty viz např. Pigeard, Alain: Armée de Napoléon. Paris 2000.
[4] Podrobněji analyzovali strukturu, styl a určité druhy vojenských dopisů i poštovní službu u armády Fairon a Heuse v už citovaných Lettres des grognards. Dalšími (a jedinými) antologiemi dopisů napoleonských vojáků jsou ve francouzštině Paroles de grognards 1792–1815. Lettres inédits de la Grande Armée recueillies par Jérôme Croyet (Gaussen, Marseille 2016) a v angličtině Wilkin, Bernard: Fighting for Napoleon: French Soldiers’ Letters 1799–1815 (Pen and Sword Military 2016).