Kterak to bylo u Austerlitzu v bitvě…

Po usilovném pochodu, podařilo se nám k večeru vystoupati na Staré vinohrady nedaleko vsi Zbýšov. Jednotky docházeli na místo jenž dispozicí určeno bylo nám k přenocování unavené ale odhodlané zasadit nepříteli krutou porážku. Zde se k nám též připojili zbytky rakouské armády, přímo vedle nás nocovala část 20. pěšího pluku Kaunitz-Rietberg, nějaký Landwehr a pár husarů. Tito vojáci připadali nám věru dobří a plně vystrojení pročež někteří z nás znovu zapochybovali, jaké velení má tato armáda, když s takovýmito vojáky kapitulovala u Ulmu. My teď máme za naše spojence tahat kaštany z ohně.

Rakouský erár nás opět nezklamal, pročež na tento den žádný chléb ni krmení pro koně dodáno nám nebylo, nezbylo mi než z několika jezdci vrátiti se do Zbýšova a žádati po jejich obyvatelích nějaké to jídlo pro naše vojáky. Ti tou dobou snažili se nahoře na polích rozdělati ohně a připraviti se na noc.

Setkání purkmistrem Zbýšova a radou obce dopadlo nad očekávání dobře. Obyvatelé této malé obce naložili na své vozy slámu, dřevo, sudy z vodou a tyto převezli do místa našeho bivaku. To ovšem nebylo vše. K mému překvapení chovali se k nám tito lidé, jako bychom zde všichni se narodili. Vítali nás s otevřeným srdcem z úsměvem ve tváři a začali na hromadu před místní hostinec nositi chléb, klobásky, soudky z vínem a pivem. Tu pochopil jsem že jsme v zemi kde doma jsou Slované naši bratři. Zapomenuta byla našimi vojáky hned příkoří, která dála se nám při ústupu horním Rakouskem, i chlad jaký skorem pokaždé vyzařoval s rakouských úředníků.

Rozjeli jsme se tedy na výšiny, abych vojákům zvěstoval novinu, že půjdou spáti s plnými žaludky, když tu ve chvíli kdy sesedl jsem s koně a přicházel ke strážním ohňům, dolehla k nám od předních hlídek věta pronesená francouzsky. Hned potom výstřel a pak druhý. Čas jakoby se zastavil. Podíval jsem se kolem, muži vstávali od ohnů a rozhlíželi se do tmy, jestli uvidí nepřítele. Jestli nás teď napadne Francouz bude to krvavá noc. Ze tmy bylo slyšet jen dusot bot a ržání koní. Naštěstí překvapení trvalo jen okamžik. Potom už vylétly z úst velitelů rozkazy a vše se odehrávalo jako již tolikrát. Za malou chvíli stála již pěchota v řadách, dělostřelci u svých děl a jízda připravena v záloze. Temnou noc prosvětlovali jen osamocené výstřely předních stráží. Zatím toho mnoho vidět nebylo, ve tmě se spíše jen dala tušiti rozptýlená rojnice nepřítele. Konečně doběhl velitel hlídek a podal mi hlášení co se to před námi vlastně děje. Dle barevného vyložení patřil k Apšeronskému pluku, což jsem přijal s potěšením, neb ti vždy službu svojí konají svědomitě.

Sotva se vydýchal, sdělil mi, že se před námi nachází jen nepočetná jednotka francouzských pěšáků která ve tmě zabloudila a vidíce na kopci táborové ohně předpokládala, že jsou to ohně francouzské. Nařídil jsem naprosté ticho. Nepřítel se domníval že je tu jen pár stráží, ale zde jen pár metru za vrcholkem čekalo ho nemilé překvapení. V domnění, že odchází od našeho postavení se jen mírně otočil a napochodoval přímo před hlavně našich děl. Byl to krátký boj a těch pár co nepadlo, okamžitě stalo se obětí našich jízdních hlídek, přidělených mi od Bugského, Donského a gardového kozáckého pluku. Potom co jsem se ujistil, že se nepřítel v naší blízkosti žádný nevyskytuje, vydali jsme se s vojáky do Zbýšova zanechajíce v bivaku jen silné stráže, abychom to malé vítězství řádně oslavili.

Zpívajíc pochodové písně dorazili jsme zanedlouho na náves, kde už bylo plno lidu. Místní obyvatelé ke kterým se již donesli zvěsti o tom, jak si Francouzové počínají v obcích kde, ložírují a že snad vypálili i Jiříkovice děkovali nám převelice že uchránili jsme je od těchto. Všeho dosti bylo, že vojákům našim se zpátky do bivaku ani nechtělo, ale jsouce dobrými všichni, do půlnoci se odebrali k spánku neb na zítřejší boj každý chtěl míti dosti sil. Dej bože, aby obcí takovýchto jako je Zbýšov a též Tvarožná, o které ještě psáti budu bylo více, neb přijetí, jaké se nám v těchto obcích dostalo, zaslouží si hluboké poděkování.

Ještě o dvou věcech napsati musím, které se toho dne staly. V podvečer projížděl v kočáře kolem našeho ležení rakouský plukovník Fojtů, jenž vždy byl nám na pochodu rakouskými zeměmi oporou. Pozdravil jsem ho a pozval na malou chvíli k ohni. Tento starý muž sužován nemocí a zanechán zcela bez osobní stráže, jenž by mu vzhledem k jeho důležitosti v nadcházející bitvě náležeti měla, vyjádřil se k zítřejším dispozicím se stejným despektem, jako náš vrchní velitel Michail Illjarionovič Kutuzov. Proč jen ten prokletý Bonapart nezůstává ve své vlasti, je li tam snad všechno v nejlepším pořádku? Nu což postesknouti si snad mohu neb platné mi to však není ničeho.
Nyní však vrátím se ve svém vyprávění ještě do Zbýšova. V rozhovoru s panem purkmistrem Zbýšova nebylo mi, než postěžovati si nad tímž, jak nekteří vojáci jízdních pluků jsouce již naprosto odkázáni na dobrodiní lidí neb rakouský erár neposkytnul jim ničeho a oni z vlastních peněz musí si všechno hraditi, což při dnešní drahotě jest věcí stejně smrtící jako srážka s nepřítelem. Pan purkmistr dal mi za pravdu, ale zdělil mi že víc než jídlo nám dáti nemůže. Já sním zcela souhlasil, neb i tak ves tato poskytla nám všeho více než bych byl očekával. To co však následovalo, vehnalo mi skorem až slzy do očí. Pan purkmistr přivedl ke mne muže, který představil se jako továrník z Austerlitzu. Tento dobrý člověk pak vyplatil nám ze své pokladny tolik zlatých že to stačilo na nejnutnější výdaje pro všechny jezdce naší kolony kteří byli v nouzi (jinak snad své koně museli by utratit, což by byla tragédie neb jak je známo většinou tito své koně milují na de vše)Tento šlechetný čin zasluhuje si uznání neb nebývá jich v těchto časech mnoho. Noc na výšinách byla teplá a vojáci kteří jen s hromádkou slámy pod sebou u ohňů přespávali přesto při budíčku vypadali odpočatě.

Vstávali jsme ještě za tmy kolem 6 hodiny neb jsme museli připraviti se k bitvě a dispozice nás odkazovala k vesnici Tvarožná, což bylo skorem 2 hodiny pochodem. Cesta nebyla zlá postupně se k nám přidávali myslivci z 6 pluku, donští kozáci, baškirové a granátníci z tělesného granátnického pluku kteří tábořili dle svých dispozic jinde. U Tvarožné byla již kolem 10 hodiny dopolední kolona seřazena a připravena k bitvě. Jelikož nepřítele nebylo nikde vidět rozhodli jsme se s pány důstojníky že obsadíme ves Tvarožná a připravíme si zde nocležiště po vyhrané bitvě.

Táhlo již na jedenáctou hodinou dopolední když přiřítil se rakouský štábní důstojník s tím že nejnovější dispozice nám nařizují pochodovat neprodleně na ves Sokolnice tu dobít a zde počkat na ostatní ruské a rakouské kolony.

Nu což nezbylo než skorem po stejné cestě vraceti se nám bylo nutno. Celou dobu nám přicházeli zprávy o postupu nepřítele. Jaký se však plán bitvy a co je zámyslem štábu nám sděleno nebylo. Dispozice pro tuto bitvu se několikráte měnili, stejně tak jako místo ložírování hlavního stanu, což jen zvyšovalo zmatek mezi důstojnictvem. Někdy v tu dobu ztratili jsme také naše rakouské spojence z 20. pluku, kteří zřejmě odveleni byli do jiné části bojiště.

Naštěstí jsem se zde setkal s hlídkou rakouského Sekelského husarského pluku kteráž s námi trávila noc na Starých vinohradech. Ti gentlemani byli té dobroty a po celý den mě provázeli a jim vděčím za to, že kolona přesouvala se rychle a naše dělostřelectvo po dobrých cestách. Jejich pomoc zdála se mi tolik významnou že požádal jsem písaře gardy zda by nebylo možné, aby co nejzdvořileji požádal samotného imperátora o to zda by tyto muže nevyžádal si od našeho rakouského spojence. V ruské gardě by je jistě rádi přivítali, neb jsou to muži čestní chrabří a veselého ducha.

Po jedné hodině sestupovala už naše kolona k Sokolnicím. Na dohled od vsi nechal jsem rozvinouti pluky do linie s jízdou na křídlech. Dělostřelectvo jehož větší část byla tvořena veterány 27. lehké dělostřelecké roty bylo postaveno přímo proti prvním stavením kde se to jen modralo francouzskými uniformami. Původní můj záměr byl napadnouti čelně ves a jízdou ji obchvátit z křídel leč na první pohled bylo jasné že francouzi udělají vše pro to aby obec udrželi. Při zkoumání postavení nepřítele uviděl jsem na našem pravém křídle silné dělostřelecké baterie které stály kousek za vesnicí a byly zcela beze jakékoli ochrany. Musel jsem se zasmát takovému troufalství, tohle že je ta armáda, která nás má porazit? To snad ví i kadet že dělostřelectvo bez pěší ochrany je snadná kořist jak pro pěchotu tak pro jízdu. A té jsme měli v naší koloně dosti.

Nařídil jsem tedy našemu dělostřelectvu aby vedlo palbu na ves. Jízda potom skryta za dýmem našich děl, celá se přeformovala na pravé křídlo a vedla ataku na francouzské baterie. Byla to krásná podívaná, sotňa za sotní vyrazili kozáci vstříc nepříteli. Dobré francouzské dělostřelectvo, kterého jsme se obávali (neb ten proklatý Bonapart ví kde a jak jej nasadit)bylo zcela zaskočeno prudkostí a silou našeho útoku. Věru nechtěl bych býti na místě těch můžů. Po jízdním poslu ještě dal jsem jízdě rozkaz ať nepolevuje v atace – ty děla nesmí střílet pokud se naše pěchota nedostane přes holá pole ku prvním obydlím. Zvedl jsem k oku dalekohled. Ve vesnici bylo boží dopuštění dělostřelba zde páchala těžké škody a bylo vidět spousty mrtvých a raněných nepřátel. Zaměřil jsem tedy svůj pohled na pravo, ano i kozáci odvádějí svoji práci skvěle. Dělostřelci nepřítele tiskli se k dělům a jen velmi těžce odráželi šavlemi a nabijáky nepolevující nápor jízdy. Tu padne jeden, tu druhý s ránou přes obličej. Ano to byla ta chvíle, kdy vydal jsem rozkaz naší pěchotě k postupu. Skoro v uplném tichu vydávali se vojáci v sevřených řadách do pohybu směrem kde začínali se shromaždovat dělostřelbou rozptýlené jednotky nepřítele.

Mezitím již dorazil na dostřel nepřítele 6. myslivecký pluk který vyrazil o něco dříve aby se vklínil mezi francouzké pěšáky ve vsi a dělostřelce kdyby se jim snad někdo rozhodl pomoci. Na dostřel od vesnice se jednotky zastavili, vypálili salvu a zaútočili na bodák. Útok byl zdrcující Francouzi couvli a hledali záchranu mezi domy.

V té chvíli již dorazilo k vesnici i naše levé křídlo, složené ponejvíce z jezdců, kteří v minulých šarvátkách přišli o své koně, byli to části donského kozáckého vojska a baškirů. Trochu jsem se obával jak si povedou tito vojáci uvyklí obvykle bojovat v sedle v pěším boji a proto jsem toto křídlo podpořil ještě půlbaterií kozáckého dělostřelectva. Mé obavy však v žádném případě nebyli namístě. Nepřítel byl v tomto místě nevýhodně rozestaven a jeho vojáci rozhodně nevypadali jako veteráni. Kozáci a baškirové několika útoky dobili kraje vesnice a ukořistili i která děla menších ráží která zde nepřítel umístil.

Boj se vyvíjel dobře, jen mě mátlo, kdeže má nepřítel zálohy. Vojáci, kteří proti nám stáli, byli přeci jen poněkud početně slabší, nežli jsem očekával. Zatím šlo vše až příliš hladce. Jakmile se naše pěchota dostala mezi stavení, nepřítel využil každého plotu kůlny nebo převráceného vozu aby zpomalil náš postup.
Vydal jsem povel dělostřelcům z 27. lehké dělostřelecké roty, aby nakolesili svá děla a rychle je přemístili do ulice jenž se táhla k návsi.

Zvláštní bylo, že po celou dobu bitvy neviděl jsem kromě našich ruských žádné dělostřelecké koně jak u rakouského tak u francouzského dělostřelectva ani kolesny či nábojové vozíky viděti nebylo. S toho usuzuji že jim koně budto pomřeli hladem nebo je vojáci hlady snědli. Zda tomu bylo v jiných místech bojů stejně, říci však nemohu, neb nechci se zde pouštěti do žádných spekulací a psáti zde budu jen to co jsem sám viděl.
Právě ve chvíli, kdy jsem popojel blíže k vesnici, abych uspořádal jednotky k dalšímu postupu, zbloudilá kule trefila mého koně tak nešťastně, že se šílený bolestí vzepjal a já jen tak tak seskočiti jsem z něho stačil než ten starý můj přítel padl k zemi a vydechl naposledy. Nebylo kdy truchliti nad jeho ztrátou.

Usednuv na svého náhradního koně který byl mi v malé chvíli přiveden odjel jsem zpět do toho bezuzdného vraždění. Při cestě ku vsi míjeli mne jezdci vracející se z ataky na dělostřelecké postavení. Jejich koně se leskli potem, avšak na tvářích kozáků vracejících se sotní byl vidět úsměv – věru lehký boj. Velitel Bugských kozáků po té co jsem mu poděkoval za skvěle provedený jezdecký útok mi položil otázku – "Co nyní Vaše blahorodí? Zajeďte se ze sotní podívat nad obci Prace," pokynul jsem mu do míst, kde se nacházely rakouské pluky, podívejte se z toho kopce co uvidíte Vaše blahorodí a podejte mi o tom zprávu. Stejně si Vaši muži musí oddechnout.

Při příjezdu do vsi upoutalo mě množství těl ležících přes sebe v naprosto roztodivných pózách. Bylo vidět že ani jeda strana zde nebrala zajatce. Naše pěchota pobouřená urputností nepřítele, který jak bylo vidět podle uniforem na tělech mrtvých vojáků patřil k a Bonapartově gardě, vyrážela na jeden bodákový útok za druhým Apšeronský pluk chtěje se před imperátorem blýsknout a býti lepším než pluk Tělesných granátníků který bojoval po jeho pravici vystupňoval tvrdost a četnost svých bodákových útoků na maximum. Jediná francouzská jednotka se ještě držela na kraji obce. V tu chvíli byly již všechna děla seskupena na hlavní cestě vedoucí k Brnu, a vedla zničující palbu z bezprostřední blízkosti kartáči.

Ani snaha francouzů zpomalit náš postup zapálením některých stodol nás nezastavila. Musím ovšem přiznat, že ona nepřátelská jednotka v hnědých převlečníkových kalhotách podle kterých jsme ji vždy dobře poznali měla dobrého velitele. Tito francouzové vypadali jako veteráni prošlí nejedním bojem a jejich velitel manévroval proti nám velmi účelně. Několikráte se dokonce stalo že v některé z bočních ulic zaútočil dobře vedeným protiútokem a naše ztráty by byli jistě o mnoho větší nebýt gardových kozáků kteří objeli ves a donutili se nepřítele stáhnout.

Neustále jsem očekával podle dispozic další kolony které měli scházet z výšin za námi ale nebylo po nich ani vidu ani slechu. Na pravém křídle donci spolu z baškiry tvrdými útoky zcela rozvrátili nepřítele který se chvatně stahoval zpět. Cesta na Brno byla otevřená.

Pomalu se za námi vynořovaly rakouské myslivecké prapory – konečně. Vypadaly sice lechce neuspořádaně jako by šly již z tuhého boje, ale řadily se podle dispozic na našem křídle. Začali s námi dorážet vyčerpaného nepřítele, tak jsem tomu přestal věnovat pozornosti. Trošku mi boj kolem Sokolnic začal připadat jako vraždění neviňátek. V té chvíli kdy jsem již nepochyboval o našem vítězství v této bitvě dorazili konečně kozáci které jsem poslal nad Prace. Z mnohých prýštila krev a jejich řady byli prořídlé. "Francouzi jsou za námi". Ohlédl jsem se na pratecké výšiny za sestupujícími dobře se bránícími rakouskými pěšáky bylo vidět les modrých uniforem. To přeci nebylo možné. Na tvářích Bugských a donských ba i gardových kozáků bylo vidět vztek. "Vaše blahorodí ta přesila je příliž velká jakmile sem dorazí ani mi se tu neudržíme." Musel jsem těm chrabrým ruským orlům dáti za pravdu. Vydali ze sebe maximum mnozí položili životy za matičku rus více po nich žádati nemohu. Rychle jsem vydal pokyny velitelům- museli jsme ustoupit. Ovšem vyveď prosté vojáky z boje který oni sami mají za vyhraný a řekni jim že je to přesně obráceně, věru těžké to bylo. Nakonec dal jsem na jejich naléhání a povolil ještě jeden útok na zbytky francouzů zformovaných za vsí. Dělostřelectvo však již nechal jsem přpraviti na ústup.

Poslední ataka všech mě podřízených praporů byla ještě důraznější než ty předešlé. Všichni cítili že to je poslední možnost pobít nepřítele. Francouzi byli vrženi dobrých 100m zpět a jejich řady zcela rozvráceny. Nechali jsme je rakouským myslivcům a sami se vydali v naprostém pořádku po silnici směrem k Tvarožné kde jsem nechali svůj trén. Za námi ustupovaly vyčerpané ale bojeschopné prapory rakouských granátníků. Tito vojáci v chlupatých čepicích dnes jistě byli nám v boji oporou, když zadrželi nepřítele na svazích prateckých výšin po dobu nutnou k tomu, aby naše kolona mohla ustoupiti v relativním poklidu z dostřelu nepřítele. Kolony ustupující za námi již takové štěstí neměli.

Co se dálo na jiných místech bojiště vím už jen z doslechu, ale pokud vezmu v úvahu to že se v rybnících u Žatčan utopilo jen několik vojáků a Bonapart prý na vlastní oči viděl jak se tam utopilo nejméně 30 000 (alespoň to nechal napsat do svého bulletinu) Pak je třeba si jen postesknouti nad tím že historii tohoto střetnutí tří armád budou psáti jen její vítězové. Budou li francouzové chtít, klidně at se přijdou podívat k nám do Pitěru nebo do Moskvy jak to u toho Austěrlicu bylo a my jim potom příjdeme opravit ty jejich knihy klidně až do Paříže a dá li bůh i imperátor pak i přehlídku si tam uděláme nejen s našimi rakouskými spojenci.