Marie-Joseph-Emmanuel-Auguste-Dieudonné, hrabě de Las Cases se narodil 21. června 1766 v obci Blan v Tarnu, na místě zvaném Las Cases mezi Castres a Revelem. Jeho otec, François Hyacinthe, markýz de Las Cases, byl velitelem královské posádky v Revelu a Soreze, jeho matkou byla Jeanne de Naves de Ranchin. Jeho vzdálení předkové se objevovali ve Španělsku v okolí Kryštofa Kolumba, ve Francii působili v armádách Ludvíka XII. A Františka I.

Prvního vzdělání nabyl na benediktinské koleji v Soreze, pak se vypravil do Paříže, kde ho roku 1777 jeho teta, paní de Berny, poslala studovat k oratoriánům do College de Vendôme. Díky tomu byl i přes svůj malý vzrůst, měřil pouhých 159 cm, roku 1780 přijat jako šlechtický kadet do École militaire. Po dvou létech se rozhodl pro námořnictvo a na brestské Ecole d’application navale se soustředil na kartografii. Americká válka za nezávislost mu poskytla příležitost. S flotilou vice-admirála Toussainta Guillauma Picqueta de la Motte (1720-1791) se účastnil blokády Gibraltaru a boje s anglickými loděmi. V lednu 1783 se pak v Brestu nalodil na Téméraire k výpravě na Santo Domingo a Martinik, kde se seznámil s Marie-Josephe-Rose Tascher de La Pagerie (1763-1814), pozdější císařovnou Josefínou, kterou její muž, vikomt Alexandre de Beauharnais, gilotinovaný později roku 1794, opustil již roku 1786! V létě roku 1788 se Las Cases vrátil do Francie a uchýlil se ke svým přátelům de Kergariou v bretaňském Coëtilliou u Lannionu. Rok 1789 mu konečně přinesl jmenování námořním poručíkem. Jako většina námořních důstojníků se rozhodl pro emigraci a roku 1790 se vydal k armádě prince de Condé do německého Koblence. Byl však přijat s takovým přezíráním, že to v něm zanechalo trvale nepříznivý dojem vůči emigrantům. Po bitvě u Valmy (20.9. 1792) se přes Belgii a Holandsko vydal do Anglie, kde se v létě 1795 podílel na přípravě vylodění emigrantských pluků na bretaňském poloostrově Quiberonu. Las Cases doprovázel Charlese-Philippa, hraběte z Artois, jenž vyplul 25. července z Bremerlee na palubě fregaty Asia a 6. srpna se ve Spitheadu dozvěděl, že quiberonská expedice skončila naprostou katastrofou pod bodáky Hochových granátníků. Šestadvacátého srpna se přesto hrabě z Artois rozhodl vyplout na palubě Jasona, aby se pokusil proniknout na pobřeží a spojit se s ještě bojujícími chouanskými oddíly a především se Charettem de La Contrie. Desátého září již malá flotila spustila kotvy u ostrova Houat, na dohled od Quiberonu, od nějž ji dělil jen průliv Teignousse. Hrabě z Artois měl v úmyslu zamířit k Noirmoutieru, ale na cestě u Croisicu dostal Charettovu depeši, že musel rozpustit své malé vojsko v síle dvanácti tisíc mužů a bude třeba nejméně týdne, aby je znovu svolal. Čtyřiadvacátého září zakotvili před Noirmoutierem. K boji nedošlo. Z britských lodí zněly vyzývavě písně Vive Henri IV a God save the king, na něž malá, ale odhodlaná republikánská posádka, jíž velel generál Cambray, odpovídala bouřlivou Marseillaisou. Po tomto datu se již nedařilo se Charettem navázat žádné spojení. Hrabě z Artois se proto s jednotkami vylodil druhého října poblíž pobřeží na ostrově Yeu, aby vyčkal zvratu situace. Všichni, včetně věrného Las Cases, zde trpěli nedostatkem potravin, bouřemi a dešti a pod tlakem britské vlády nezbylo než nakonec šestého listopadu zvednout kotvy a vrátit se do Anglie.

Zklamaný Las Cases si v Londýně najal malý byt poblíž Britského muzea a vrhnul se do sepisování historického a zeměpisného atlasu, na živobytí si přivydělával lekcemi z astronomie pro manželku baroneta Thomase Claveringa. Odvaha mu nechyběla. V srpnu 1799 ho z Jersey roajalističtí agenti převezli do Bretaně, kde se tajně oženil s Henriette de Kergaroiu de Coëtilliou – svou těhotnou manželku ovšem zanechal v Bretani a vrátil se do Londýna. Tři roky ho neviděla a jejich manželství, stejně jako narozený syn Emmanuel, bylo legitimováno až v říjnu roku 1808. Las Cases mezitím dokončil a roku 1802 vydal svůj Historický, genealogický, chronologický a zeměpisný atlas (Atlas historique, généalogique, chronologique et géographique), kterými si získal značnou proslulost. Amnestie z roku 1802 mu otevřela cestu do vlasti, kde byl i přes svou roajalistickou minulost vítaným hostem v salonech Josefíny, admirála Decrese, Clarka i vlivného Cambacérese. Byl okouzlujícím vypravěčem a jeho Atlas vycházel v každoročních nových vydáních. Příznivé přijetí ze strany nejbližších Napoleonových spolupracovníků vykonalo své, ale teprve bitva u Slavkova v něm probudila hluboký obdiv a horoucí oddanost k císaři. Napoléon ho pak zahrnul poctami. Las Cases byl 28. ledna 1809 jmenován baronem Císařství, a jen o málo později, 16. prosince 1810, i hrabětem Císařství. Tváří v tvář anglickému ohrožení se dokonce navrátil k vojenské službě a od počátku září 1809 sloužil jako capitaine adjoint provisoire ve štábu generála d’Hartrel, náčelníka Bernadottova hlavního štábu v Antverpách. To však nebylo jeho definitivní poslání. Již 21. prosince 1809 byl jmenován císařovým komořím (Chambellan de S.M. l’Empereur et Roi) a při Napoleonově svatbě s Marií-Louisou roku 1810 nesl císařův plášť a korunu. Las Cases se účastnil i osudového plesu, který uspořádal 1. července 1810 rakouský vyslanec v Paříži, Karel ze Schwarzenberka, v zahradě přilehlé k budově rakouského vyslanectví v ulici Montblanc, kde byl pro tento účel postaven zvláštní sál. Slavnosti se účastnil i Napoléon, jeho ministři, generálové a diplomatičtí zástupci, včetně rakouského státního ministra Metternicha s chotí. Od hořící svíčky v chodbě, spojující budovu vyslanectví s tanečním sálem se vzňaly závěsy a oheň se bleskově rozšířil dřevěnou kostrou sálu, jež celá vzplanula. Na těžké popáleniny zemřelo celkem devatenáct osob, pod hořícím trámem nalezla smrt i Schwarzenbergova manželka Pavlína, rozená kněžna z Arenbergu, která v nastalém zmatku hledala svou dceru Pavlínu, a škody na zničených klenotech dosahovaly výše několika milionů franků. Las Cases se lehce zranil, když hledal a zachraňoval svou ženu.

Sedmadvacátého června 1810 se mu dostalo úřadu maître des requetes při Státní radě a následně byl vyslán do Holandska (10.7.-13.11. 1810) a Ilýrie (duben 1811-srpen 1812). Roku 1812 se zabýval návrhy reforem v oblasti vězeňské služby. Na podzim roku 1814 se dobrovolně přihlásil k obraně Paříže proti spojeneckým vojskům a sloužil pod Monceyem jako velitel praporu 10. legie. Po císařově abdikaci odmítl sloužit provizorní vládě a raději odešel do londýnského exilu. Den po Napoleonově návratu z Elby ho již ráno očekával v Tuileries, v salónu komořích. Sám popsal setkání vzrušenými slovy: „Dveře se otevírají, vidím předmět našich nadějí, tečou mi slzy; věřím, že jsou všechna naše neštěstí smazána, že znovu přišla naše sláva“! Již 24. března 1815 byl jmenován komořím prince Luciena Bonaparta a členem Státní rady v sekci námořnictva. Ještě po Waterloo se hlásil ke své službě a prohlašoval, že chce s císařem sdílet těžké zkoušky exilu. Napoleon se ho tehdy překvapeně zeptal: „Víte kam až Vás to může dovést?“. „Vůbec jsem o tom neuvažoval“, odpověděl Las Cases. Domníval se, že bude císaře následovat do Spojených států. Horečně nakoupil dostatečné zásoby papíru, inkoustu a brků a odvolal svého patnáctiletého syna Emmanuela z gymnázia, aby ho mohl vzít s sebou. Devětadvacátého června 1815 se dva vozy vydaly z Malmaisonu na cestu. V prvním jel Bonaparte s generály Beckerem, Bertrandem a Savarym přes Rambouillet, Tours a Niort do přístavu Rochefort. Stejným směrem, ale přes Orléans, Limoges a Jarnac mířil i druhý vůz, v němž cestoval Las Cases se synem, generálové Montholon, Planat a Résigny, k nimž se v Rambouilletu přidal Gourgaud.

Před ostrovem Aix pověřil Napoleon desátého července na palubě fregaty Saale Las Casese, který hovořil plynně anglicky, a Savaryho, aby vyjednávali s kapitánem Bellerophonu Maitlandem. Když se Las Cases objevil v uniformě před císařem, zeptal se ho Napoléon proč si nepřipne nějaké vyznamenání! „Ale Sire, vůbec žádné nemám“, odpověděl Las Cases. „Nemáte přinejmenším Čestnou legii?“, vyhrkl Bonaparte. „Ne Sire“. „Jak je to možné? Jděte a požádejte Marchanda o jednu z těch mých!“. Důstojníkem Čestné legie pak mnohem později jmenoval Las Casese Ludvík Filip Orléanský 19. října 1831.

Čtrnáctého července 1815 byl Las Cases vyslán na palubu Bellerophonu znovu s generálem Lallemandem a o den později na ni vstoupil i Napoléon v zelené uniformě plukovníka gardových jízdních myslivců s prohlášením: „Přicházím se uchýlit pod ochranu zákonů Anglie“. Bellerophon zamířil k Torbay a šestadvacátého července zakotvil v Plymouthu. Čtvrtého srpna vyplul k setkání s Northumberlandem a sedmého srpna Napoléon se svým doprovodem přestoupil na jeho palubu. Již na této lodi, jež zamířila k ostrovu Svaté Heleny, začal Las Cases zapisovat císařovy myšlenky, jež každého večera uspořádával jeho syn Emmanuel. Aby se Napoléon nenudil, daroval mu i svůj Atlas, který Bonaparte velmi ocenil. Devátého srpna císař poprvé přistoupil na ideu diktování svých vzpomínek, z níž se zrodil Mémorial de Sainte-Hélene. Krom toho se s pomocí Las Casese začal učit anglicky, ovšem s hroznou výslovností. Napoléon si taktního a zábavného společníka brzy oblíbil, jednou mu daroval krásný cestovní necesér se slovy: „Je to už hodně dlouho, co ho mám, posloužil mi ráno před bitvou u Slavkova. Bude náležet malému Emmanuelovi. Bude ho ukazovat a říkat: „Císař Napoléon ho daroval mému otci na Svaté Heleně“. Ostatní členové doprovodu začali na Las Casese žárlit a říkali mu za zády jezuita (Le Jésuite) nebo extáze (L’Extase). Diktáty pokračovaly až do listopadu 1816, kdy se Las Cases dopustil osudové chyby. Svěřil totiž sluhovi Jamesi Scottovi tajný dopis pro lady Claveringovou, v němž pranýřoval hanebné podmínky žalářování císaře. Scott ovšem ihned informoval Hudsona Lawa, který dal jednadvacátého listopadu zatknout Las Casese i se synem a zkonfiskoval 925 stran rukopisu vzpomínek.

Napoléon mu nechal tajně doručit dopis, napsaný v Longwoodu 11. prosince 1816: „Vaše chování na Svaté Heleně bylo, stejně jako Váš život, čestné a bez výtky, rád Vám to říkám… Vaše společnost mi byla nezbytnou, Vy jediný čtete a hovoříte anglicky a rozumíte angličtině. Kolik nocí jste strávil v mé blízkosti za mých nemocí! Přesto Vás zavazuji a je-li to nutné, nařizuji Vám, abyste požádal velitele tohoto ostrova, aby Vás odeslal na kontinent… Až přijedete do Evropy, ať již pojedete do Anglie nebo se vrátíte do vlasti, zapomeňte na zla, která Vám dali vytrpět; buďte hrdý na věrnost, kterou jste mi prokázal a na všechnu náklonnost, kterou k Vám chovám“.

Las Cases se svým synem opustili ostrov 30. prosince 1816 na palubě lodi Griffon, která mířila do kapského města, kde prošli karanténou, než se mohli vrátit do Evropy. V listopadu 1817 dorazili do Anglie, odkud byli odvezeni do Ostende. Francie, Nizozemí i Rakousko je odmítly přijmout. Las Cases se tedy usadil s rodinou v prosinci 1817 ve Frankfurtu nad Mohanem a od počátku roku 1818 v Bádensku a opakovaně psal členům bonapartovské rodiny prosby o částky, které chtěl odeslat Napoléonovi a pokrýt jimi i náklady na své rukopisy. V Antverpách byl 10. července 1821 informován o Napoléonově smrti, k níž došlo na Svaté Heleně 5. května 1821. Následně se dozvěděl, že jeho jméno bylo čtyřikrát zmíněno v Napoléonově poslední vůli a v jejích dovětcích. Okamžitě požádal o autorizaci k návratu do Francie, který mu byl povolen na konci července 1821. Patnáctého srpna dorazil do Paříže a zakoupil malý domek se zahradou v Passy, v Rue de la Pompe 7.

Roku 1822 mu byly vráceny jeho rukopisy a osm svazků jeho Mémorial de Sainte-Hélene ou journal ou se trouve consigné jour par jour tout ce qu’il a dit et fait Napoléon durant dixhuit mois, du 20 juin 1815 au 25 novembre 1816 bylo postupně vydáváno od roku 1823. Úspěch díla byl ohromný a přispěl ke zformování napoleonské legendy i k budoucímu nástupu druhého Císařství. Nová vydání následovala jedno za druhým: 1824, 1830, 1835, 1840, 1841-42. Las Casesovi přineslo dílo velké jmění ve výši více než tří milionů franků, bylo to vlastně nejvýnosnější dílo devatenáctého století.

Las Cases byl roku 1831 zvolen poslancem za Saint-Denis a v poslanecké komoře zasedal na krajní levici, znovu pak byl zvolen roku 1839. Protože oslepl, nemohl doprovázet prince de Joinville na Svatou Helenu a musel ho nahradit jeho syn Emmanuel. Roku 1840 tak došlo k návratu Napoléonových ostatků (Retour des Cendres) do Paříže – Las Cases byl 15. prosince v Invalidovně. Zemřel v Passy 14. května 1842 ve věku šestasedmdesáti let a je pohřben na tamním hřbitově, po boku své ženy, která zemřela roku 1832. Od roku 1830 nese jeho jméno i jedna pařížská ulice. S Henriette de Kergaroiu de Coëtilliou (1770-1832) měl celkem čtyři děti: Emmanuela Pons Dieudonné (narozen 8.6. 1800 v Saint-Méen/ Finistere – zemřel v Passy 8.7. 1854); když se Hudson Lowe vrátil v červenci 1821 do Londýna, Emmanuel ho napadnul, sešlehal jezdeckým bičíkem a dokázal uniknout policii. Roku 1830 byl zvolen poslancem za département Finistere a působil v poslanecké komoře až do roku 1848. Byl svobodným zednářem (Grand maître adjoint du Grand Orient, 1842-1846), za druhého Císařství senátorem a 31.12. 1852 byl jmenován komandérem Čestné legie. Jeho manželkou byla Élise Poudret de Sevret (1819-1882). Druhým Las Casesovým dítětem byla dcera Emma (1809-1814). Třetím byl syn Charles Joseph Auguste Pons Barthélemy (narozen v Paříži 1.8. 1811 – zemřel v Passy 29.11. 1877), jako námořní poručík byl pobočníkem admirálů Duperrého a Roussina. Roku 1844 se oženil s Rosalie Isaure Bigot de La Presle (1815-1903), se kterou měl sedm dětí, a následně se stal komořím Napoléona III. Posledním dítětem Las Casese byla dcera Ofrésie Marie Louise Napoléone (narozena v Paříži 21.9. 1813 – zemřela v Paříži 7.5. 1865), podílela se na vydáních Mémorialu a roku 1853 se vdala za Gustave-Adolpha, hraběte de Chanailles.

Lit.: Marc Allégret, Las Cases, marie Joseph Emmanuel Aguste Dieudonné, v: Revue du Souvenir Napoléonien, roč. 65, č. 442, srpen-září 2002, s. 57-58.