Jsem, řekl bych, jedním z aktivnějších zájemců o napoleonské

období. A čekal bych, že k takovým, jako jsem já, dorazí nějaká informace o

slavnostním zahájení mimořádné sezóny muzea ve Slavkově u Brna. Dorazila až

po jejím skončení formou ohlasu Miroslava Jandory na článek o události, který

vyšel v regionální tiskovině… Ale představím-li si, jak taková slavnostní

akce asi probíhala, přestanu se divit. Není se totiž čím chlubit. Co muzeum v

této sezóně slibuje a jak je na pro Slavkov natolik významné – nejen

symbolicky – výročí připraveno?

S historií tažení roku 1805 a bitvy u

Slavkova, napoleonských válek obecně, pobytu císaře Napoléona ve Slavkově a

na Moravě, či s napoleonikou v nejširší rovině má něco společného jen několik

málo bodů z programu muzea v tomto "mimořádném" roce. Jistě nejen já bych

čekal, že těžištěm veškeré snahy bude nová, zajímavě pojatá expozice týkající

se právě bitvy v nejširších souvislostech. Bez této historie je Slavkov u

Brna jen jedním z mnoha malebných městeček na jižní Moravě. A právě za touto

historií se tam vypravují turisté a právě za touto historií v tomto

mimořádném roce se jich tam vypraví mimořádné mnoho. Čekal bych tedy v

programu vernisáž takové expozice. Protože tam taková akce není, začínám mít

strach z toho, že se budeme muset, my zájemci všichni, spokojit s aktuální

expozicí… kde donedávna ještě nebyly například ani anglické popisky

vystavených exponátů (jsou-li tam již vůbec), kde jsou faktické chyby a z níž

návštěvník rozhodně o historii roku 1805 a o bitvě u Slavkova neodejde poučen

ani příliš zaujat.

Místo náznaku příprav významné expozice jsou v

programu muzea de facto jen doprovodné a dílčí akce. Ať už jde o Napolénovy

karikatury, "květiny za císaře Napoléona", výstavu Zemanových medailí a

grafik, nebo fotografie z uplynulých výročí bitvy. Kromě toho jsou zde

tradiční Napoleonské dny – jež by ovšem bez současné akce Projektu Austerlitz

2005 a C.E.N.S. byly jen lokální a takřka folklorní slavností, a v programu

zámku také zmíněná "vzpomínková akce 200letého výročí bitvy", na kterou zámek

slibuje (u této mimořádné příležitosti) jen to, co každý rok – tj.

"kostýmované prohlídky s Napoleonem". Toto je výčet veškerých aktivit

slavkovského zámku na rok 2005, jež mají cokoli společného s napoleonskou

tradicí. Těch ostatních je více, až to působí dojmem, že se muzeum křečovitě

snaží "nebýt jen o Napoleonovi", což je jistě v pořádku, až na to, že při té

snaze okolo se (už dávno) vytratil i ten "jen Napoleon".

Zámek se na

svých internetových stránkách dokonce pranic nerozpakuje popisovat

Napoleonské dny a prosincové vzpomínkové akce tak vágně, až z toho má člověk

dojem, že to celé zámek minimálně spoluorganizuje. Hovoří se zde o průvodech

vojáků, o výcviku v parku, pietních aktech, o bitvě pod Santonem. I z toho

mála, co muzeum tvrdí, že pro tento "mimořádný" rok připravilo, tedy značnou

část tvoří "cizí peří".

Není tedy opravdu divu, že jsem se o slavnostním

zahájení této sezóny nedozvěděl nejen já a nejen nikdo z Projektu Austerlitz

2005, ale jistě ani další případní zájemci o aktivity spojené s napoleonskou

tradicí na jižní Moravě… a to nemluvím o zahraničí. Austerlitz není "jen

náš". Zajímá v zahraničí, zejména letos, absolutně výrazně více lidí než u

nás. A až přijedou, budou z toho, co jim nabídne ve své krásné budově

slavkovské muzeum, zcela nepochybně a zcela právem zklamáni.

Úroveň

akcí, jež zámek skutečně pořádá, je diskutabilní. V lecjakém lokálním muzeu

by se za takové věci rozhodně nemusel nikdo stydět, výletníci se pobaví a

někdy příště přijedou třeba zase. Ale Austerlitz musí být přece někde úplně

jinde. Bohužel zatím není.

Úroveň například oněch kostýmovaných prohlídek

s Napoleonem, jež jsou evergreenem a "chloubou" muzea již dlouhá léta, si

můžeme ilustrovat obrázkem (foto deník Blesk).

Na první pohled je

vidět, že to není replika uniformy, ale ne moc padnoucí divadelní kostým.

Základ je správný, ale detaily velmi kulhají. Epolety jsou provizorní, třásně

vypadají jako z nějakého koberce. Tělo epolety by mělo být podšité červeným

suknem a mít dvojité obtočení. Záhadou je, jak "Napoleonovi" epoleta na

ramenou drží – chybějí mu totiž poutka… Zcela chybí nákrčník (černý,

jsme-li ve válečném stavu). Nesmyslné jsou volánky na rukávu košile, jež

navíc vykukují zpod rukávu fraku… hrůza! Takto upraveného důstojníka by

Napoléon asi potkal ve své armádě jen velmi nerad…

Tvar klobouku

není z fotografie moc možné posoudit, chybí ale knoflík a poutko kokardy,

která je příliš velká, špatně umístěná a navíc připevněná knoflíkem, což by

být neměla.

Zajímavé by bylo vidět tento frak zezadu, kde by měly být

kapsy "a la soubise", zlatem vyšité horny na červeném sukně na ohybech šosů

(jsme-li v roce 1805, pak musí ty ohyby být volné a jen sepnuté háčky).

Knoflíky nejsou příliš dobře vidět, měly by být vypouklé a bez jakéhokoli

ornamentu.

Orel Velkokříže Čestné legie se nenosí přes revér. Zcela chybí

(jsme-li u Slavkova) stříbrný kříž Čestné legie a Železná koruna komandéra

řádu (nošená od června 1805). Bez těchto dvou atributů si lze Napoléona

představit jen obtížně…

Pravá ruka nedbale zavěšená za palec ve

vestě není v pořádku. Ruka má ve vestě zmizet celá a je třeba k tomu

rozepnout tři knoflíky. Takto nošená ruka nebyla, jak se mnohdy tvrdí,

projevem nějakých bolestí. Podle Bernarda Coppense, belgického historika, se

jednalo o slušné vychování. "Předepisuje" to kniha LES REGLES DE LA

BIENSEANCE ET DE LA CIVILITE CHRETIENNE, jejímž autorem byl Saint

Jean-Baptiste de la Salle (1651-1719). Ta říká, že je neslušné ruce křížit

přes prsa, dávat je za záda, nebo jimi volně při chůzi mávat. V levé ruce má

být vycházková hůl, pravá ruka má být na žaludku zavěšená do otevřené vesty.

Není-li hůl, má být levá ruka volně svěšena podél boku, pravá však zůstává ve

vestě. Takovou pozici považoval autor, jehož Napoléon znal, za čestnou a

decentní. (více viz http://www.1789-1815.com/main_gilet.htm)

Nenosil tak ruce ostatně zdaleka jen on sám. Nebyl rozhodně důsledný a často

dával ruce za záda nebo je křížil přes prsa, ale strkat za vestu jen palec se

zdá poněkud polovičaté a vypadá to hrozně.

Celkový dojem z tohoto

Napoléona je rozpačitý. Je to spíše jeho karikatura. Je samozřejmě velice

obtížné zrekonstruovat císařovu uniformu a najít člověka, který jej věrně

zahraje. Nicméně tímto pouťovým Napoléonem slavkovské muzeum dělá z historie

tak trochu večerníček o Trautenberkovi. Některým návštěvníkům to jistě

nepřijde, některým se to líbí, jiné to pobaví, nikdo to jistě nebere vážně.

Slavkov bez Napoléona by nebyl Slavkovem. Na druhou stranu se toho o císaři a

jeho pobytu na Moravě a ve Slavkově návštěvník muzea mnoho nedozví. Tento ochotník je "alespoň něco", to něco je však zoufale amatérské.

Zpoza

císařova ramene na fotografii vykukuje hlava dalšího ochotníka – patří mu

role maršála Berthiera. Ten je vytvořen způsobem "vezememe ochotného

a oblékneme ho do modrého kabátku s nějakým zlatým vyšíváním a na hlavu

mu dáme klobouk s nějakým bílým peřím", za další komentář

nestojí.

Někomu možná toto "rýpání" přijde zbytečně puntíčkářské. Možná

že je. Nicméně muzeum si o ně vyloženě říká, protože se svým Napoleonem jako

jednou z opravdu mála svých "napoleonských" věcí chlubí. A nebude-li v

muzeu otevřena nová expozice, pak spolu s tou starou bude tento Napoleon

tím jediným, co muzeum ve Slavkově u Brna nabídne oněm desetitícům

prosincových návštěvníkům.

Netřeba zastírat, že Projekt Austerlitz 2005

a C.E.N.S. mají se slavkovským zámkem již delší dobu problematické vztahy. Je

to proto, že zoufalá pasivita a čirý amatérismus muzea se nám velmi těžko

vysvětluje v kontaktu s našimi zahraničními partnery. Při opakovaných snahách

upozorňovat zprvu muzeum samotné a posléze i jeho zřizovatele na neutěšený

stav věcí, který je vizitkou nás všech – neboť zahraniční návštěvník nás

rozlišovat nebude – narážíme na nezájem.

Místo smysluplné a vstřícné a

dlouhodobé spolupráce, jejímž výsledkem mohla zcela reálně být například

velká akce oslavující zahájení nové (smysluplné) sezóny za účasti stovek

vojáků (bez nákladů pro muzeum) a s bohatým programem, propagovaná v

zahraničí, jsme byli jen nepřímými svědky dalšího projevu provinciální

omezenosti. Místo žádoucí koordinace aktivit při přípravách dvousetletého

výročí bitvy u Slavkova, jehož hlavním organizátorem, muzeum dovolí, bude

Projekt Austerlitz 2005, tu je program uvařený z toho, co "dům dal", navíc

bez propagace v zahraničí (tu jsme například schopni zajistit velmi účinně –

jen by o to musel někdo projevit zájem). Je to pohodlné. Desetitíce

návštěvníků stejně přijedou (kvůli akci Projektu Austerlitz 2005), do muzea

stejně přijdou a vstupné stejně zaplatí. Proč se tedy o něco snažit…

myšlenka, že by třeba atraktivní program a zajímavá expozice přiměla mnohé

návštěvníky o Slavkově byť jen hezky mluvit s přáteli, je asi pro některé

lidi příliš složitá.