Wurmser, polní maršál Dagobert Siegmund hrabě von
(* 7. května 1724 Štrasburk–† 21. dubna 1797 Vídeň)
Polní maršál a nositel velkokříže Vojenského řádu Marie Terezie (MTO), potomek jednoho z nejstarších alsaských rodů. Jako poddaný francouzského krále zahájil svou vojenskou kariéru u husarského pluku Berchény. Pod velením maršála de Soubise se pak zúčastnil počátečních tažení sedmileté války. Po uzavření míru mezi Francií a Anglií v roce 1762 pak přešel do císařsko-královské armády, již s pověstí známého a schopného velitele, specialisty na tzv. nepravidelnou válku. Již v roce 1763 byl povýšen na generálmajora a v roce 1778 na polního podmaršála. Ještě předtím, v roce 1775, se stal plukovníkem-majitelem husarského pluk č. 8, který nesl jeho jméno až do jeho smrti. Během války o bavorské dědictví (1778–1779) velel nejprve v červenci 1778 menšímu sboru, který kryl hlavní armádu, nacházející se v opevněném táboře u Jaroměře. V zimě 1778–1779 vedl větší sbor o pěti kolonách, se kterým obsadil kladské hrabství. Úspěšné vystoupení ve válce mu vyneslo udělení velkokříže MTO. Hned po těšínském míru z 22. února 1779 jej císař Josef II. jmenoval velícím generálem (Kommandierender General) v Haliči, z důvodu těsného sousedství s Osmanskou říší, odkud hrozilo nebezpečí vyhlášení války. Do války s Turky (1788–1790) nicméně nezasáhnul. Od roku 1787 působil již v hodnosti generála jezdectva (General der Cavallerie).
Na jaře 1793 obdržel velení nad císařsko-královskou armádou na Dolním Rýně a zaútočil na armádu generála Custina. Postupně jej porazil u Rohrbachu (29. června), Gemersheimu (19. a 22. července) a Essingenu (27. července), čímž zabránil francouzskému pokusu o vyproštění obležené Mohuče. Poté vytlačil Francouze z pozic v Bienwaldu a u Lauterburgu a Weissenburgu (23. srpna). Za tyto akce byl vyznamenán velkokřížem Řádu Marie Terezie 25. října 1793. V prosinci 1793 však musel nařídit své armádě ústup za Rýn pod tlakem francouzské protiofenzívy. V lednu 1794 jej ve funkci vrchního velitele hornorýnské armády nahradil kníže Waldeck. V srpnu 1795 však velení obdržel zpět a podniknul úspěšnou ofenzívu, která skončila dobytím Mannheimu (23. listopadu). Poté překročil Rýn a obsadil Falc. V červnu 1796 převzal, nyní již v hodnosti polního maršála, od polního zbrojmistra Jean-Pierra hraběte de Beaulieu velení nad císařsko-královskou Lombardskou armádou (k. k. Lombardische Armee). Ve věku 72 let a 3 měsíců ještě zdaleka nebyl takovým symbolem vojenské neschopnosti, jak se tomu stane v budoucnu, ale známým a úspěšným velitelem. Evropská veřejnost od něj očekávala krátký proces s Napoleonovou Italskou armádou (Armée d’Italie). Nakonec se o to musel pokoušet dvakrát a ani jednou neuspěl. Poprvé byl Napoleonem poražen u Castiglione 5. srpna 1796, při druhém pokusu o vyproštění obležené Mantovy u Rovereta (4. září) a Bassana (8. září) a musel se stáhnout do pevnosti. Poté co selhaly i dva následné pokusy o vyproštění pevnosti z obklíčení, musel se 7. února 1797 vzdát. Napoleon mu zaručil kapitulaci s nejvyššími poctami. Hrabě Wurmser se poté uchýlil do Vídně a měl převzít funkci vojenského velitele v Uhrách. Dlouhé obléhání a zřejmě i velké psychické vyčerpání však měly značný vliv na jeho zdraví. Polní maršál zemřel ve Vídni 22. srpna 1797.
Literatura:
- VOYKOWITSCH, Bernhard, Castiglione 1796. Napoleon repulses Wurmser’s first attack. Helmet Feldzug Series 1. Helmet Military Publications: Maria Enzersdorf 1998, s. 23.
- WURZBACH, C. von, Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich. Svazek 59. Wien 1856–1891, s. 1–5.