Před 237 lety se narodil Napoleon Bonaparte.

„Proč oslavujete někoho, kdo nejen ve zdejším kraji způsobil tolik utrpení?“ Tak zní častý dotaz na organizátory vzpomínkových akcí. Politik by asi řekl, že ta otázka je špatně položená. Neoslavujeme ani Napoleona, ani bitvu (což by bylo mimořádně zvláštní, protože slavit lze vítězství, nikoli skutečnost, že k bitvě došlo), a utrpení nezpůsobil Napoleon, přinejmenším rozhodně nikoli on sám. Válku Rakousku a Rusku přece nevyhlásil on. A i na konfliktu, který stál u kořenů války 3. koalice, tedy konfliktu mezi Anglií a Francií, měl nanejvýš poloviční podíl, spíše však menší než „smrtelně ohrožená“ Anglie sama. A i kdyby byl býval válku vyhlásil, jakože to neučinil ani v roce 1806, ani v roce 1809, hledět na historii dvě století starou očima pacifisty počátku 21. století je pochopitelně velice zkreslující.

Napoleona jako tyrana, diktátora a lidožrouta charakterizovala především propaganda jeho protivníků, zejména Angličanů. Byl snad císař Francouzů „méně demokratickým“ panovníkem než Habsburk, Romanovec či Hohenzollern? Jeho oslnivá vítězství proti Rakousku, Rusku a Prusku a následné tvrdé mírové podmínky, jež jim diktoval, učinily z těchto mocností „oběti“ Napoleonovy „zvůle“. Jeho drtivé porážky z let 1813, 1814 a 1815 zase umožnily vítězům psát historii. Teze, že „Napoleon byl Hitlerem 19. století“, jež tu a tam od některých historiků zní, si rozhodně nezaslouží zvláštní pozornost. Je, spolu s v roce 2004 oživenou kauzou obnoveného otroctví, dokonalým příkladem neschopnosti vnímat historické souvislosti. Pár povrchních shodných znaků lze najít i mezi orlem a slepicí, nebo mezi lvem a prasetem. Snad postačí uvědomit si rozdíl mezi umírajícím Napoleonem, který si přál být pohřben „uprostřed francouzského národa, který tolik miloval“, a Hitlerem, který v posledních okamžicích své zrůdné vlády Němce pro jejich „slabost“ zavrhl.

Jakub Samek