Karel Klátil: Ruská armáda v bitvě u Austerlitzu v roce 1805
Jezdectvo
Jestliže pěchota ruské armády prošla reorganizací poměrně rychle a bez vážnějších následných změn, ruské jezdectvo v prvních letech Alexandrova panování doslova tápalo. Nejprve byla, v roce 1801, vytvořena prozatímní organizace jednotlivých pluků (řada Pavlem vytvořených kyrysnických pluků se stala dragounskými, byly postaveny a následně opět rozpuštěny desetieskadronové dragounské pluky), v roce 1802 byla konečně vytvořena tabulková organizace jezdectva, aby byla už v následujícím roce přebudována. Fakta předkládaná v této práci vycházejí ze stavu, který existoval na začátku roku 1805 a který byl, už po několikáté, v následujícím roce opět změněn.
Jezdectvo se dělilo na pravidelné a nepravidelné, přičemž pravidelným jsou zde myšleny jezdecké pluky polní armády a nepravidelným jezdecké pluky kozáckých vojsk. Do první kategorie spadaly kyrysnické a dragounské pluky, které tvořily řadové (často používané je také označení těžké) jezdectvo a dále husarské pluky a pluky lehké jízdy (lehké jezdectvo). Hulánský pluk mělo v té době ruské jezdectvo pouze jeden a ten byl vlastně hulánským pouze podle jména. Jezdectvo panovnické Gardy se dělilo podle stejných principů – o něm blíže při popisu organizace Gardy.
Ruské jezdecké pluky patřily k tomu lepšímu na evropských bojištích. Dobře vycvičené a na dobrých koních – jezdectvo v té době nemnělo problém s nakupováním koní, tzv. koňské stanice v Tambovské gubernii a na Ukrajině byly nevysychající zásobárnou koní skvělých plemen. Následující řádky přinesou popis jednotlivých druhů jezdectva, jejich organizace, stejnokrojů a výzbroje. O jezdecké taktice opět pouze stručně – podrobnější informace, stejně jako u pěchoty, si ponechám na další vydání Sborníku.
Kyrysníci
(podrobněji viz Příloha čís.3)
V roce 1805 existovalo celkem 6 kyrysnických pluků (z nich se ovšem našeho tažení zúčastnil pouze jediný – Tělesný 5 kyrysnický pluk Jejího Imperátorského Veličenstva). Ruští kyrysníci byli v té době k rozeznání pouze podle barvy koletu – kyrysy by na nich čtenář hledal marně. Neschovávali je pod kabátce jako kdysi rakouští kyrysníci – oni je neměli vůbec! Tak daleko zřejmě došel Pavlův obdiv k pruskému vzoru. Byly jim odebrány 9. srpna 1801, právě z jeho příkazu a navráceny do výstroje byly až na počátku roku 1812. Jako důvod tohoto zásahu bylo uváděno, že kyrys stejně nechrání před účinkem palných zbraní (což byla pravda, ale pouze částečná) a že omezuje jezdce při boji chladnou zbraní (což sice pravda byla, ale zapomnělo se dodat, že horní část trupu zároveň před jejím účinkem dostatečně chrání).
Organizace
Kyrysnický pluk se skládal z pěti bojových (v ruském názvosloví „operujících“) a jedné záložní poloeskadrony. Celkový stav pluku, (včetně neřadových příslušníků) byl cca. 905 mužů a 685 řadových koní. Pojem „řadových“ není zvýrazněn samoúčelně – je totiž velice často zdrojem nepřesných údajů při uvádění počtů pluku. Krom těchto koní se ještě ve stavu pluku nacházelo 38 důstojnických koní. Tento fakt vyžaduje vysvětlení – relativně nedávno před popisovanými událostmi neměl důstojník jezdectva nárok na „erárního“ koně a musel si ho zaplatit ze svých peněz. Toto nařízení bylo zrušeno a důstojníci obdrželi „státní“ koně – jejich počet je ale vždy uváděn odděleně od zmíněných řadových koní. Válečné počty operující eskadrony byly 148 mužů (z toho 5 neřadových), 137 řadových a 6 důstojnických koní. K nim je nutno připočítat vždy ještě jednoho z vyšších důstojníků.[1] Záložní poloeskadrona zůstávala po odchodu pluku v místě dislokace a jejím úkolem bylo střežení majetku pluku, popřípadě formování doplňků lidí pro operující eskadrony. Její stav byl silně redukován – cca 89 mužů a původně žádné jezdecké koně (měla pouze několik tažných koní pro své zásobovací povozy). Tento stav trval až do roku 1804, kdy tyto poloeskadrony dostaly do stavu 20 řadových koní.
Taktika
Používaná taktika se v podstatě nelišila od kyrysnické taktiky většiny evropských armád. Eskadrony nastupovaly ve dvou řadech, sestava semknutá „koleno na koleno“. Útočil-li pluk všemi eskadronami, byly zpravidla tři v prvním a zbylé dvě ve druhém sledu. Obě linie následovaly po sobě ve vzdálenosti několika desítek metrů – byla-li první linie rozbita, měla druhá možnost včas zareagovat, poněkud se stočit a mezerami pokračovat v útoku. Cílem útoku mohlo být rozražení čtverhranu pěchoty (a to byl hlavní úkol kyrysníků), nebo jezdecká srážka. K vyražení se eskadrony řadily do bojové formace mimo dostřel pěchotních pušek. Na povel „Marš“[2] vyrazily krokem, po několika desítkách metrů přišel povel pro klus, v polovině vzdálenosti od nepřítele přecházela formace do cvalu a posledních cca 100 metrů útočila tryskem. Po prvním útoku následoval povel „Apel, apel“, na který se eskadrony řadily k novému útoku.
Výstroj
30. dubna 1802 byl ustaven stejnokroj kyrysnických pluků, skládající se z klobouku, kožené přilby, koletu, kalhot, návlekových kalhot pro službu v sedle, nákrčníku, pláštěnky a pláště, jezdeckých bot a krátkých holinek pro službu pěšky, kožíšku, rukavic a obvyklého prádla.
Pokrývka hlavy
Až do poloviny roku 1803 nosili kyrysníci dvourohé klobouky s vysokými poli. Následně byla zavedena přilba s vysokým zvonem, zhotovená ze silné lakované kůže černé barvy. Na zvonu byl připevněn dřevěný hřeben držící mohutnou ozdobu z vlněných nití. Přední štítek byl opatřen mosazným kováním, ze stejného materiálu byl zhotoven i čelní štítek s vytlačeným imperátorským orlem. Uvnitř přilby, která se na hlavě přidržovala koženým podbradníkem, byly přišity dva vlněné pásy, sloužící v zimě k ochraně uší. Zavazovaly se pod bradou na tkanici. Řadoví kyrysníci měli přilbovou ozdobu černou, u poddůstojníků byla její přední část bílá, s dvěma podélnými černými pásy a oranžovým středem. Důstojníci měli ozdobu bílou, přední část černou s oranžovým pruhem na bílém pásu. Všichni hudebníci měli ozdobu červenou, poddůstojníci s výše popsaným doplněním. Tuto přilbu nosili kyrysníci pouze ve službě a v boji, mimo službu stále nosili své klobouky – důstojníci s péřovou ozdobou, jako u pěchoty.
Kolet
Z bílé kirzy, stojatý vysoký límec,v předu široce rozevřený. V každém ročním období musel být kolet zapnut na všechny knoflíky. Límec a špičaté, vzadu rozstřižené manžety byly v plukovní barvě, stejně jako široké lemy vzhůru otočených krátkých šosů. Kyrysnické kolety měly nárameník pouze na levém rameni. Na zádech, ve výši pasu, přišito poutko, které přidržovalo opasek. Označení poddůstojníků stejné, jako u pěchoty, estandart – junker měl ve středu nárameníku zlatý, nebo stříbrný pruh (podle barvy knoflíků). Důstojníci viz Příloha čís. 3. Stejnokrojové doplňky hudebníků shodné s řadovou pěchotou.
Kalhoty
Kalhoty ke služebnímu a přehlídkovému stejnokroji byly zhotoveny z losí kůže (té byl ovšem chronický nedostatek a tak se kalhoty mužstva zhotovovaly z koziny, která se upravovala do vzhledu původního materiálu). Na přesuny a do pole oblékali kyrysníci soukenné návlekové kalhoty šedé barvy, jejich sed a vnitřní strana nohavic byly zesíleny černou kůží. Zapínaly se po vnějších stranách nohavic na suknem obšité knoflíky. Stejné kalhoty patřily i k důstojnickému stejnokroji.
Plášť
Zhotovený ze silného sukna tmavě, nebo světlešedé barvy (pláště v pluku musely být jednotné barvy). Límec a manžety stejného střihu jako na koletu, ale v barvě materiálu. Kabát byl tak široký, že jej bylo možno oblékat i přes kožíšek a nesměl vojáka omezovat ani při jízdě v sedle. Důstojníci nosili kabáty stejného provedení, jako v pěchotě.
Pláštěnka
Do deště a ve strážní službě nosil kyrysník pláštěnku z nebarveného impregnovaného plátna. Zavazovala se na tkanici pod krkem a nenesla žádné rozlišovací znaky, ani ozdoby.
Táborová čapka
Mimo službu a při práci mohli příslušníci mužstva a poddůstojníci nosit táborovou čapku stejného vzhledu, jako v řadové pěchotě. Okolek čapky a lemy švů pytlovitého dýnka byly v barvě pluku, střapec ukončující dýnko v barvě eskadrony (viz Příloha čís. 3).
Boty
Ke služebnímu a přehlídkovému stejnokroji patřily těžké tuponosé jezdecké boty sahající pod koleno, které chránila vysoká tuhá manžeta. Na zadní části byly boty široce vykrojené a pro službu v sedle se k nim připínaly železné ostruhy. Pod návlekové kalhoty obouvali kyrysníci polovysoké holínky pěchotního vzoru, samozřejmě také s ostruhami.
Ostatní součásti výstroje
K výstroji každého muže náležely dále semišové rukavice s manžetou, polokožíšek (jeho vzhled nebyl předpisem určen, předpokládal se ale jednotný vzhled v celém pluku – vydával se pouze v zimních měsících, jinak byl uložen v plukovních skladech), souprava prádla (rubachy a vlněné spodky), pletené punčochy, pytlovité pracovní kalhoty. Poddůstojníkům dále náležela hůl stejného vzhledu jako u pěchoty, stejným způsobem se také ke koletu přivěšovala. Důstojníci mimo službu oblékali tzv „vicmundury“ – společenskou formu stejnokroje. Součástí jejich uniformy byla také šerpa stanoveného vzoru, náhrudní znaky, obvyklé u důstojníků pěchoty, jezdečtí důstojníci nenosili. Generálové (šéfové, nebo plukovníci kyrysnických pluků) nosili stejnokroj svého pluku, jejich jediným rozlišovacím znakem byla výzdoba klobouku (viz Příloha čís. 2).
Sedlová výstroj
Kyrysníci používali těžká sedla „německého“ vzoru s dvěma pistolovými holstry vpředu a krátkou obdélníkovou čabrakou – ta byla v plukovní barvě (viz Příloha čís. 3). Plášť a další součásti výstroje se převážely v sedlovém „kufru“ – dlouhém vaku, u kyrysníků válcového tvaru, zapínaném nahoře na tři přezky. Další osobní věci byly v boční sedlové brašně, připínané k sedlu po pravé straně vzadu. Na levou stranu se připínal tzv. „furážní vak“ ve kterém se přepravovala předepsaná dávka obroku pro koně a bylo možno k němu přivázat i otep slámy, nebo sena. K sedlu byl také připevněn kolík sloužící k uvázání koně. U sedla nosiče standarty bylo možno najít závěs s koženou tulejí – zasunoval se do ní spodní konec žerdě. Kovové části udidel a postroje, pocházející z pavlovské doby, byly zdobeny carským znakem. Samotný kyrysnický kůň musel mít v kohoutku max. 159cm (2 aršíny, 4 veršky), min. 154cm (2 aršíny, 2 veršky) a armádu přišel na 100 rublů.
5 nešlo o gardový pluk (viz Tělesný-granátnický pluk u řadové pěchoty)
[1] podrobný rozklad početního stavu najde čtenář v Příloze čís.3
[2] od pavlovských dob byla povelová technika převzata z německého jazyka a poruštěna. Tak například původní povel k přechodu do trysku zněl „Stupaj, stupaj“, po změně pak „Marš,marš“.