Ruská armáda v bitvě u Austerlitzu v roce 1805

S laskavým svolením autora publikujeme na webu studii o ruské armádě v roce 1805 se sborníku Třetí koaliční válka 1805.

Ruská armáda v letech napoleonských válek – to bylo (a možná ještě je) pro běžného čtenáře téma utápějící se v mlhách. Zájemci o tuto problematiku čerpali (nebo byli – díky neznalosti ruštiny – nuceni čerpat) většinou z anglicky psaných pramenů. Ty se ale vyznačují (ve vztahu k ruské armádě) obdivuhodným množstvím stále opisovaných nepřesností, polopravd a chyb. Před dvěma desítkami let jsem se do téhle, mnohými opomíjené, armády zamiloval a protože mám tu možnost, čerpám co nejpodrobnější informace o ní výhradně z ruských pramenů. Údaje z nich jsou také základem popisu účinkování ruských vojsk v tažení 1805. Pokusím se v něm poskytnout sice základní, ale ucelené údaje o tom, jak vypadala ruská armáda v roce 1805 a jaká byla její role v asi nejslavnější bitvě na našem území. Budu prezentovat fakta  – zájemce o populárně-naučný popis událostí onoho roku odkazuji na „bibli“ milovníků slavkovské bitvy – knihu Dušana Uhlíře „Slunce nad Slavkovem“ (ta je mimochodem příčinou mého zájmu o ruskou armádu). Kniha byla ovšem vydána v roce 1984 a její autor byl nucen čerpat pouze z těch údajů, které měl k dispozici. Daleko novější popis oněch událostí nalezne čtenář v knize Jiřího Kovaříka „Vítězné roky“ – prvního svazku čtyřdílného cyklu „Napoleonova tažení“. Teď už ale (konečně) zvu čtenáře na návštěvu k armádě ruského cara.

Karel Klátil, 2004

Obsah:

I. Dlouhá cesta

II. Sestava ruských sil v bitvě u Slavkova

III. Ruská armáda od A do Z

Řadová pěchota

Myslivecká pěchota

Jezdectvo

Kyrysníci

Dragouni

Výzbroj a standarty těžkého jezdectva

Lehké jezdectvo

Kozácká vojska

Dělostřelectvo a ženijní vojsko

Carská garda – perla v koruně

Příloha 1. Mírová dislokace armády – inspekční systém

Příloha 2. Stupně důstojnických hodností a jejich rozlišování, pěší a myslivecký pluk v datech

Příloha 3. Jezdecký pluk v datech

Příloha 4. Dělostřelectvo v datech

Příloha 5. Garda v datech


I. Dlouhá cesta

Armáda Alexandra I. se v letech 1802 – 1805 vzpamatovávala z reforem, které jí naordinoval panovníkův otec – car Pavel I.  Už za jeho vlády však ruské pluky zažily pocit z vítězství nad armádou revoluční Francie, pod velením legendárního „potrhlého“ polního maršála Suvorova. Zároveň si však ruský voják vypěstoval pocit nedůvěry k rakouskému spojenci, který jej, kdykoliv se to vídeňskému dvoru hodilo, nechal na holičkách. A právě za rakouský dvůr měly v následujících událostech tahat ruské pluky kaštany z ohně.

Na začátku léta roku 1805 se, podle aliančních dohod, začaly v prostorech ležících těsně u rusko-rakouských hranic formovat tři armádní sbory, určené k tažení na pomoc armádě habsburské monarchie. První z nich (a právě jeho cestu budeme sledovat nejpodrobněji) se formoval v Podolsku a do obecného povědomí vešel jako Podolská armáda. Velitelem sboru byl jmenován generál pěchoty Michail Illarionovič Goleniščev-Kutuzov (správněji by se jeho příjmení mělo psát Kutuzov-Goleniščev, protože jeho předek, příslušník rozvětveného rodu Kutuzovů, dostal přezdívku Goleniščev podle své záliby ve vysokých botách), který svůj štáb rozložil v Radzwillovu. Druhý armádní sbor se, pod velením generálporučíka Leontije Leontijeviče Bennigsena formoval v Grodně[i] a měl dosáhnout plánovaného počtu 40 000 mužů. Poslední sbor byl dislokován ve Volyni a v Polesí pod velením genpor. hr. Fedora Fedoroviče Buxhöwdena a genpor. Ivana Nikolajeviče Essena-1[ii] (každý z nich velel samostatné části sboru). Jeho počty se pohybovaly také okolo 40 000 mužů, po plánovaném posílení panovníkovou Gardou měly dosáhnout 50 000. Buxhöwdenova část sboru (30 batalionů pěchoty, 15 eskadron jezdectva, 11 dělostřeleckých rot a 4 kozácké pluky) se na pochod vydala 20. října a s Kutuzovovým sborem se spojila ve Vyškově. Garda nakonec pochodovala samostatně a část Essena-1 do bitvy vůbec nezasáhla, stejně jako Bennigsenův sbor, který nedošel (vlivem různých okolností) ani za Vratislav. Hlavním aktérem následujících řádků tedy bude pouze sbor Kutuzovův.

Podolská armáda, budeme jí tak říkat i my, vyrazila na pochod 25. srpna [iii] 1805 v pěti kolonách, které se, s ohledem na způsob zásobování, dělily na dva ešelony (v prvním byly pluky pěchoty, ve druhém jezdectvo a dělostřelectvo), postupující paralelně v určené vzdálenosti za sebou. Složení kolon, jejich velitele a početní stavy upřesní následující pochodový pořádek:

Velitel Podolské armády: gen. pěchoty Michail Illarionovič Goleniščev-Kutuzov

Dozorčí generál: genmjr. Ivan Nikitič Inzov (plukovník Kyjevského gran. pluku)

Starší adjutant: štkpt. Fjodor Ivanovič von Tiesenhausen

I. kolona – genmjr. kn. Petr Ivanovič Bagration

9 batalionů pěchoty, 10 eskadron, 5 sotní, 24 děl – 7733 mužů

Kyjevský granátnický pluk, Azovský mušketýrský pluk, 6.myslivecký pluk, Pavlogradský husarský pluk, kozácký pluk (neupřesněný), 2 roty pěšího dělostřelectva

Velitelem druhého ešelonu kolony byl plk. Semen Davydovič Pančulidzev-2 (velitel Pavlogradského pluku).

II. kolona – genpor. Alexandr Alexandrovič von Essen-2 (šéf Černigovského drag. pluku)

9 batalionů pěchoty, 5 eskadron, 5 sotní, 30 děl – 8116 mužů

Maloruský granátnický, Apšeronský, Smolenský mušk., Černigovský dragounský pluk, rota jezd. dělostřelectva, 2 roty pěšího dělostřelectva, kozácký plk (neupřesněný), pionýrská rota.

Velitelem druhého ešelonu kolony byl genmjr. Michail Andrejevič Miloradovič (šéf Apšeronského mušk. pluku).

III. kolona – genpor. Dmitrij Sergejevič Dochturov (šéf Moskevského mušk.pluku)

7 batalionů pěchoty, 10 eskadron, 5 sotní, 24 děl – 6948 mužů

Butyrský, Moskevský mušketýrský, jeden batalion 8.mysliveckého pluku, Mariupolský husarský pluk, 2 dělostřelecké roty[iv], pontonová polorota.

Velitelem druhého ešelonu kolony byl plk. genmjr. Petr Christianovič Wittgenstein (šéf Mariupolského husarského pluku).

IV. kolona – genpor. Vasilij Fedotovič Šepelev (šéf Petrohradského drag.pluku. Velením kolony byl pověřen, jeho pluk se nacházel u VI. kolony)

9 batalionů pěchoty, 24 děl – 6881 mužů jako jediná neměla kolona žádné jezdectvo.

Novgorodský, Narvský, Podolský mušk. pluk, 2 roty pěšího dělostřelectva

Velitelem druhého ešelonu kolony byl genmjr. Sergej Jakovlevič Repninskij (šéf Novgorodského mušk. pluku).

V. kolona – genpor. bar. Leontij Fedorovič Maltic (Maltitz)[v] (šéf Jaroslavského mušk. pluku)

11 batalionů pěchoty, 5 eskadron, 5 sotní, 36 děl – 8572 mužů

Brjanský, Jaroslavský, Vjatský mušk. pluk, dva bataliony 8. mysliveckého pluku, Tělesný-kyrysnický Jejího Veličenstva pluk, kozácký pluk (neupřesněný), jezdecká děl. rota, 2 pěší dělostřelecké roty, pionýrská rota.

Velitelem druhého ešelonu kolony byl genmjr. Dmitrij Maximovič Jesipov-1 (šéf Tělesného-kyrysnického Jejího Veličenstva pluku).

Těchto pět kolon se v uvedený den skutečně vydalo na pochod. K Podolské armádě náležela i kolona šestá – ta však byla před zahájením pochodu odkloněna na turecké hranice. Po intervencích vídeňského dvora byla sice zastavena a odeslána za svou armádou, i přes usilovný pochod ji ale dostihla až u Hollabrunu 14. listopadu.

VI. kolona – genpor. bar. Ivan Karlovič Rozen-1 (šéf Novoingermanlandského mušk.pluku)

9 batalionů pěchoty, 10 eskadron, 36 děl – 8155 mužů

Novoingermalandský, Vladimirský, Haličský mušk. pluk, Petrohradský, Tverský dragounský pluk, jezdecká dělostřelecká rota, 2 pěší dělostřelecké roty, pontonová polorota.

Velitelem druhého ešelonu kolony byl s největší pravděpodobností genmjr. Pius Saveljevič Voropajskij (šéf Tverského drag. pluku)

Bylo třeba spěchat, vídeňský dvůr bil na poplach. Tři dny pochodu s nočním odpočinkem, jeden celý den odpočinku – tak stanovoval Polní řád ruské armády. Kolony postupovaly ve dvou liniích (po ešelonech) tak, aby do místa celodenního odpočinku dorazila druhá kolona dva dny po odchodu první. Velmi často se ale stávalo, že ešelon zadní kolony dorazil (možná vlivem nezdravé soutěživosti ruských velitelů) ještě v době, kdy v etapním místě odpočívala kolona přední. Potom vznikaly zásobovací problémy, které poměrně nepružné rakouské úřady řešily jen velmi těžko. Právě spěch byl příčinou, v ruské armádě nevídaného, opatření – Kutuzov vytvořil jakousi „motorizovanou“ pěchotu. Naložil ji na vozy – na selský povoz byly zhotoveny lavice pro deset mužů, potahy se vyměňovaly v pravidelných intervalech (poddaným byla rakouskými úřady nařízena povinnost přípřeže). Čtyři rakouské míle pěšky vedle vozu, čtyři na voze. Střelivo z nábojových brašen ven a na vozy, stejně jako torny – tak zněly rozkazy, nad kterými velitelé rot nevěřícně kroutili hlavou.

Jezdectvo a dělostřelectvo takovému tempu nestačilo, muselo šetřit vlastní koně. Došlo tedy k přeformování ešelonů tak, aby v předu postupovala pěchota na vozech a ve dvoudenním intervalu jezdectvo s dělostřelectvem a technickým vojskem.  Aby posílil počty pěchoty, nařídil velitel armády vyčlenit z Černigovského a Petrohradského dragounského pluku pěší odřady o 400 mužích, které se připojily k pěchotě. I přes  tato opatření byl vídeňským dvorem stále pobízen k rychlejšímu postupu – rakouská armáda vstoupila na území Bavorska a bylo třeba jí posílit. Kutuzov se snažil vyhovět, i když mu při pohledu na unavené pěšáky v rozedraných botách bylo jasné, že o mnoho rychleji to už nepůjde. Zrušil alespoň jednodenní odpočinky dělostřelectvu, aby ho dostal co nejrychleji k pěchotě. Vznikaly ale problémy se zásobováním. Jenom pro názornost – denně požadovala Podolská armáda kolem 50 000 dávek chleba, 3000měřic ovsa a okolo 2500 q. sena. Rakouský erár žádal spěch, ale nebyl na něj připraven. Nehledě k tomu že bylo dříve dohodnuto opatřit na Moravě, nebo v rakouských zemích palaše pro dva dragounské pluky.

Popis cesty Podolské armády by zabral příliš mnoho místa. Podstatné je, že 14. října 1805 byl Kutuzov v Braunau. Pravda, pouze s pěchotou a malou částí dělostřelectva. Jeho zbytek, stejně jako jezdectvo a plukovní trény (tedy to, co z nich zbylo – podle rozkazu velitele sboru byla většina zavazadel, stejně jako rodiny důstojníků, zanechána v Těšíně), přicházely postupně tak, jak dovolovaly rozmoklé a rozježděné cesty. 22. října stála Podolská armáda připravena k boji. O den později navštívil velitele sboru rakouský polní zbrojmistr Mack a vše bylo rázem jinak – kapitulace Ulmu, rakouská vojska dílem zajata, dílem na útěku – Kutuzovovi bylo jasné, že tady je zbytečný. Jediným řešením bylo ustoupit za Dunaj, spojit se s dalšími ruskými sbory a s nepřítelem se, bude-li třeba, utkat až tam. Jestliže zatím nepadl ani výstřel a jediné ztráty tvořili opozdilci a nemocní, kteří se ale postupně ke svým plukům navraceli (odhaduje se, že Podolská armáda při svém rychlém pochodu zanechala na cestě kolem 5000 mužů), cesta zpět už tak snadná nebyla. Podolská armáda byla jediným spojeneckým sborem (čas od času posíleným několika rakouskými pluky), který byl schopen když už ne zadržet, tak alespoň přibrzdit nepřítele tak, aby rakouská armáda dostala čas k reorganizaci.

Nehodlám popisovat jednotlivé bojové epizody ústupu k Olomouci, zde znovu odkazuji čtenáře na výše zmíněné práce obou pánů (já bych byl pouhým plagiátorem). Za datem střetnutí bude vždy následovat stručný přehled ruských pluků, které se srážky zúčastnily. Jejich jména jsou důležitá – v závěrečné bitvě patřila převážná většina z nich k tomu nejlepšímu, co byla ruská armáda schopna na bojišti postavit.

Lambach 31. října 1805

Jednotky vyslané od I. kolony na pomoc čtyřem rakouským batalionům, bránícím nepříteli překročit řeku Traun: dva bataliony 8.mysliveckého pluku, dva bataliony 6.mysliveckého pluku, eskadrona rtm. Ostrogradského od Pavlogradského hus.pluku, část lehké děl. roty štkpt. Sudakova /4 děla/, část jezdecké děl. roty plk. Ignatěva /4 děla – ppor. Ovečkin/. Velel zpočátku plk. hr. Gavrila Gavrilovič Golovkin /šéf 8. mysl. pluku/, po jeho těžkém zranění velení převzal genmjr. Karl Karlovič Ulanius /šéf 6. mysl. pluku/.

Mrtví: 1 důstojník a 90 mužů, zajatí: 1 důstojník a 24 mužů /všichni ranění/, ranění ale u jednotek: 1 důstojník a 43 mužů.

řeka Enns 3. listopadu 1805

Pokus o zabránění nepříteli v opravě poničeného mostu u Steyeru: 6.myslivecký pluk, 8.myslivecký pluk, Pavlogradský husarský pluk, sotňa kozáckého pluku (pravděpodobně Chanženkova-1), jezdecká rota plk. G.A. Ignatěva /12/, polorota lehké děl. roty štkpt. Sudakova /6/, polorota baterijní děl. roty pplk. A.A. Boguslavského /6 děl/. Velel od počátku genmjr. kn. Bagration, v průběhu boje se na místo dostavil velitel sboru Kutuzov.

Mrtví: více než 20 vojáků (z toho 3 husaři), ranění: okolo 50 mužů

Klášter Sv.Floriána  4. listopadu 1805

Odřad zanechaný pro krytí ústupu k Amstettenu – jeho úkolem bylo nedovolit napadení ustupujícího ruského sboru z levého boku. Odřad úkol splnil – udržel klášter do tmy, poté se stáhl:

7 batalionů pěchoty brigády genmjr. F.B.Štrika (Butyrský a Jaroslavský mušk. pluk, batalion 8. mysliveckého pluku), lehká děl. rota mjr. F.I.Mitrofanova /12/, polorota baterijní děl. roty pplk. A.A.Boguslavského /6/, 5 eskadron (pravděpodobně Černigovský drag. pluk). Velel genmjr. Fedor Borisovič Štrik ( šéf Butyrského mušk. pluku)

Mrtví: cca 100 mužů, ranění: cca 300 mužů

Amstetten 5. listopadu 1803

Vzhledem k tomu, že trény, postupující před jednotkami sboru, nedosahovaly potřebného náskoku před hlavními silami, bylo třeba postup nepřítele zdržet. Tento úkol připadl zadnímu voji genmjr. Bagrationa, v záloze stál odřad genmjr. Miloradoviče:

Bagration:

9 batalionů pěchoty (6.myslivecký pluk, Azovský mušk. pluk, Kyjevský gran. pluk), Pavlogradský husarský pluk, jezdecká děl. rota plk. Ignatěva /12/, polorota baterijní děl. roty pplk. Boguslavského /6/, polorota lehké děl. roty štkpt. Sudakova /6/. Spolu s tím rakouský odřad gen. Nostitze.

Miloradovič:

12 batalionů pěchoty (8.myslivecký pluk, Maloruský gran. pluk, Apšeronský a Smolenský mušk. pluk), Mariupolský husarský pluk, jezdecká děl. rota pplk. Jermolova /12/, polorota baterijní děl. roty mjr. Bellingshausena /6 děl – štkpt. Děgtěrev/, kozácké pluky Chanženkova-1 a Sysojeva-1.

Mrtví: 5 důstojníků a 270 mužů, ranění: 24 důstojníků a 509 mužů, nezvěstní :(pravděpodobně mrtví) 221 mužů.

Po této srážce se úkoly na zádi ruského sboru změnily. Místo vyčerpaných jednotek Bagrationových převzal úlohu zadního voje sboru genmjr. Miloradovič se svým odřadem (viz výše).

Melk 7. listopadu 1805

Úkolem zadního voje bylo krýt ústup hlavních sil sboru směrem ke Kremži. Francouzským generálům se podařilo oklamat Miloradoviče uzavřením příměří, které následně porušili. Miloradovičův odřad však chybu svého velitele napravil a umožnil tak sboru přejít nerušeně Dunaj ke Kremži. Po příchodu zadního voje byl jediný most v okolí zničen. Miloradovičův odřad ve stejném složení jako výše.

Mrtví: cca 200, ranění: cca 500

Kremže (Dürnstein) 11. listopadu 1805

První velká bitva ruského sboru. Kutuzov se rozhodl zničit francouzskou divizi, postupující po levém břehu Dunaje směrem ke Kremži. K tomu účelu byly postaveny tři kolony a jeden záložní odřad. Dochturovova kolona se během noci přesunovala přes horský hřeben s úkolem vpadnout nepříteli do zad. Krvavé vítězství ruského sboru – do jeho rukou padli tři plukovní orli francouzských pluků.

Dochturov:

16 batalionů pěchoty (6. myslivecký pluk, Moskevský, Vjatský a Jaroslavský mušk. pluk, dva bataliony Brjanského a po jednom batalionu od Novgorodského a Narvského mušk. pluku), 2 eskadrony Mariupolského hus. pluku.

Miloradovič:

12 batalionů pěchoty (8. myslivecký pluk, Maloruský gran. pluk, Apšeronský a Smolenský mušk. pluk), dvě eskadrony Mariupolského hus. pluku.

Essen-2 (záložní odřad u Steinu):

3 bataliony pěchoty (po jednom od Brjanského, Narvského a Novgorodského mušk. pluku).

Štrik (křídelní odřad u Egelsee):

3 bataliony pěchoty (Butyrský mušk. pluk).

Dělostřelectvo v kolonách a odřadech:

četa lehké děl. roty mjr. E.E. Štadena /2/, lehká děl. rota mjr. Ja. J. Ginje /12/, polorota lehké děl. roty mjr. Steina /6/, lehká děl. rota štkpt. Sudakova /12/, četa lehké děl. roty mjr. Mitrofanova /2/, jezdecké roty plk. Ignatěva /12/ a pplk. Jermolova /12/.

Mrtví: 611 mužů (z toho 22 důstojníků), ranění: 1800, nezvěstní: 550 (z toho 1 důstojník).

Schöngrabern 16. listopadu 1805

Asi nejslavnější boj Kutuzovova sboru před příchodem na Moravu. Kutuzov nehodlal nasadit proti dotírajícímu předvoji Francouzské armády (Murat) veškeré síly sboru a úkol zpomalit nepřítelův postup opět plnil zadní voj, do kterého znovu nastoupily jednotky Bagrationovy kolony. Kníže Bagration úkol splnil, ruský sbor nerušeně postupoval k hranicím Moravy. Ztráty nedosáhly počtů z Dürnsteinu, Bagration a jeho pluky se však zapsaly do vojenských dějin Ruska. Rozdělovala-li se  roku 1806 vyznamenání za tažení roku minulého, bylo to vždy za Schöngrabern (s jednou kuriozní výjimkou, ale o tom na konci celé práce).

Bagration:

14 batalionů pěchoty (6.myslivecký pluk, Kyjevský gran. pluk, Azovský a Podolský mušk. pluk, po jednom batalionu od Novgorodského a Narvského mušk. pluku), Černigovský drag. pluk, Pavlogradský hus. pluk, kozácké pluky Sysojeva-1 a Chanženkova-1, baterijní děl. rota  pplk. Boguslavského /12/, lehká děl. rota štkpt. Sudakova /12/. Z rakouské strany 2 pluky lehkého jezdectva (Nostitz).

Mrtví: 768 mužů (z toho 4 důstojníci), ranění: 929 mužů (z toho 3 důstojníci) – 737 z nich zanecháno na bit. poli, nezvěstní: 711 mužů (z toho 3 důstojníci).

Ještě před touto bitvou, 14. listopadu, se v Hollabrunnu ke sboru připojila jeho netrpělivě očekávaná Rozenova VI. kolona. Vyčerpaná, ale bojeschopná. Cesta na Moravu byla volná. Neuplynul sice ani den, aby nedošlo k nějaké srážce zadního voje s nepřítelem, k významnějšímu boji už ale nedošlo. Ve Vyškově se Kutuzovův sbor spojil s třicetitisícovou Volyňskou armádou genpor. Buxhöwdena a ruské síly se tak rozrostly na zhruba 67000 mužů ( ihned po příchodu na Moravu se Kutuzov rozhodl odeslat velkou část vozatajstva k Hodonínu a dále k ruským hranicím. Doprovázelo ho 3000 tzv. „neřadových“[vi] příslušníků sboru pod velením genmjr. Jesipova-1). 24. listopadu 1805 se v Olomouci k těmto sborům  připojilo cca 10000 mužů panovníkovy Gardy a počty ruské armády byly pro následující dny kompletní. I kdyby k žádné další bitvě nedošlo, jména Kutuzov, Bagration, Dochturov a další, skloňovala v ty dny celá vojenská Evropa. Kutuzovův ústup od Braunau k Olomouci se ještě dnes zmiňuje v učebnicích taktiky jako ukázka taktického mistrovství.


[i] Obě města dnes leží na území Polska

[ii] Číslice za jménem rozděluje v ruských služebních dokladech důstojníky stejného příjmení, nebo stejné rodiny.

[iii] 13. srpna podle starého ruského kalendáře.

[iv] U pěšího dělostřelectva prameny bohužel nerozlišují baterijní a lehké roty (viz Dělostřelectvo) a tak není možno přesně zjistit, jakého typu dělostřelecké roty byly.

[v] Ruština svou fonetickou gramatikou dokáže s neruskými jmény „zamávat“ stejně, jako angličtina s ruskými. Výhodou je, že jsou sice napsána špatně, ale vyslovována dobře. Angličan dělá s ruskými špatně oboje.

[vi] Vysvětlení pojmu v kapitole o organizaci ruských vojsk.