Slavkov-Austerlitz 2004




Letošní "Slavkov" pro mne byl poněkud hektickou záležitostí, ačkoliv se nakonec vše podařilo ku prospěchu věci, alespoň jedno auto jezdí, hodnosti snad konečně budou, už zase mluvím …

Ale vezměme to od začátku:
Asi čtrnáct dní před akcí jsem si uvědomil, že jestli si už konečně nenašiji ty desátnické štráfky, udělené asi tak před třemi lety, velitel mě zabije (nejspíš formou veřejné popravy kdesi na náměstí). Takže jsem se jal zjišťovat jak to má být udělané, velitel (Pafka) mi to všechno pěkně vysvětlil a já začal hledat již dávno nafasovanou trézu, ale ouha, ona nikde …
Po několika neúspěšných pokusech ji doma najít jsem Pafku poprosil o novou, ten ji ale také nenašel a já už jsem se pomalu začal připravovat na osud horší než smrt …

Na cvičení v Lešanech, které bylo čtrnáct dní před "Slavkovem" jsem navíc zjistil, že postrádám obal na čáko, rukavice a brýle, prostě paráda…
Trézu jsem úplnou náhodou našel dva dny před odjezdem v civilním oblečení mé přítelkyně Qačenky, asi mi tu hodnost záviděla. Začal jsem s jejím přišíváním na podklad a protože mám nějak rozštelovaný šicí stroj, dělal jsem to v ruce. Po přišití první části jsem bleskovým pohledem zkonstatoval, že takhle by to nešlo, nějak se mi to nepovedlo, a ve 3.00 ráno jsem to vzdal…

Ve čtvrtek dopoledne jsem zjistil, že Transita, kterým jsme měli v plánu do Slavkova dorazit, se spolumajiteli nepovedlo nastartovat, že dá nabít baterku a že mi zítra dá vědět jak to dopadlo. Začal jsem tušit pohromu… Na schůzi klubu jsem tedy pro jistotu rozehrál variantu "B – není Transit", tahle varianta spočívala v tom, že 7 lidí a erární věci nepojede jedním Transitem, ale Qačenčiným a Condorovým autem a k Chomáčovi se ještě musí dát spousta věcí…

V pátek ráno jsem se samozřejmě dozvěděl, že Transit opravdu nejede, jak jinak, takže jsem tedy poprosil Qačenku o půjčení její Feliciie, zavolal jsem Condorovi, že je opravdu jeho auto potřeba a aby vzal "rakev", Chomáče jsem poprosil o pomoc s převozem erárních věcí a sraz jsme si všichni dali mezi 19.30 – 20.00. Z domova jsem vyrazil k Pafkovi do Jesenice, Felicii jsem narval erárními věcmi a jel jsem pro Hadouška do Uhříněvsi. Cestou jsem zjistil, že se mi ztrácí chladící kapalina, utíkala z jedné hadice. U Hadouška jsme do auta namačkali jeho věci a jeli jsme na místo srazu, tedy na střelnici AVIM. Již cestou jsme sháněli onu hadici, celkem jsme byli ve čtyřech servisech, než jsme ji sehnali. Hadici jsme koupili a strčili do kastlíku.
Klubové a Hadouškovy věci jsme vyložili v AVIMu, majitelé střelnice z nás neměli zrovna moc radost, a vyrazili jsme ke mě domů pro moje, ještě stále nezabalené věci. Doma jsem si v rychlosti zabalil, dokonce jsem našel i potah na čáko, brýle i rukavice ani už nevím, kde to vlastně bylo. Těsně po 19.00 jsme dorazili do AVIMU, chvilku jsme poseděli, majitelé z nás byli stále víc nervozní, a kolem 20.00, kdy dorazil Chomáč jsme začali věci nakládat do aut. Ačkoliv to vypadalo beznadějně, nakonec se nám to podařilo a ve 20.30 jsme vyrazili. Moje auto bylo obsazeno třemi francouzskými vojáky a spoustou krámů včetně erárních pušek, u Condora seděli čtyři Francouzi, nějaké věci, na zahrádce prapor a v "rakvi" pušky. Chomáč vezl další tři, bagáž a spoustu čák. Cesta do Slavkova nám ubíhala v pohodě, Condora jsme ztratili ještě v Praze, jeli jsme tedy v koloně dvou vozů. Do Slavkova jsme dorazili kolem půlnoci, aspoň myslím, nějak jsem se zapomněl podívat na hodinky. Poslal jsem povinnou smsku domů, že jsme v pořádku, vybalil jsem si a šel vydávat lidem erární věci. Potom někteří nedočkavci vyrazili do města do hospody a já a několik dalších jsme se bratřili na ubikaci a balili jsme při tom kartuše na zítřejší bitvu. Letos jsme byli ubytováni v DDM (Dům Dětí a Mládeže) a bylo to docela fajn, měli jsme tu naprosté soukromí, uvnitř dvorku bylo i místo na nástupy, akorát jsem nenašel sprchy…

Ráno byl budíček nějak kolem sedmé, nástup, seznámení jednotky s programem, rozdání stravenek, kontrola vystrojenosti a odchod na snídani.
K snídani byl čaj, káva, dvě velikánské obložené housky a fasovala se 1,5 litrová láhev minerálky.
Po snídani jsme se zase sešli na našem dvorním nástupišti, tentokrát již připraveni k boji. Vystrojeni jsme byli do bojového, měli jsme tedy na sobě převlekové kalhoty, kabáty, potahy na čákách a ponpony, na sumkách taktéž potah. Křesadlovky připravené k boji, zámky zabalené proti dešti, patrony v sumce, můžeme vyrazit…

Po krátkém pochodu a nástupu na určeném místě jsme nastoupili do přistavených autobusů (s hrůzou jsem vzpomínal na nedávné roky, kdy jsme se na bojiště museli přesouvat po vlastní ose a hledat místa k parkování) a vyrazili jsme vstříc vítězství. Tedy alespoň my Francouzi…
Nezmar po prohýřené noci v autobuse na zemi okamžitě usnul. Autobusy nás ale nedovezly až k bitevnímu poli, vyložily nás přibližně 5 km od něj. Tam jsme se seřadili, velitelé zformovali batalion podle svých představ, my jsme byli 4. pelotonem a mně tak byla přiřazena funkce levého krajníka… Mrzlo, kaluže byly zamrzlé, zorané pole bylo zamrzlé, špatně se po tom chodilo, natož pochodovalo a ztratil jsem podpatek levé boty (asi je ta bota nějaká prokletá). V pochodové formaci jsme vyrazili vstříc nepříteli. Cestou probíhalo poutavé cvičení, které se mi velice líbilo, cvičily se nové prvky, tedy práce celého batalionu. Už tady jsem si uvědomil, že asi večer zase nebudu mluvit, ale když nebudu na svoje kamarády pořádně řvát, tak rozkazy v bitevní vřavě neuslyší… Cvičení se ale zřejmě líbilo nejen mně, alespoň se mi podle tváří mých spolubojovníků zdálo, že jsou v sedmém nebi, a to ještě ani jednou nevystřelili…

Tímto způsobem jsme došli až do Tvarožné, tam jsme dostali volno a sraz byl dán na určitý čas na daném místě, bohužel se stalo to, že čas na rozpisech našich velitelů se neshodoval s časem inzerovaným na plakátech, a tak jsme na bojiště odcházeli v neúplném počtu a jako poslední. Ale chybějícím vojákům není možno nic vyčítat, i když drtivá většina se po celou dobu držela pohromadě a nebo na dohled, pak věděli, že se něco děje a mohli být "nasazeni" i o tu půlhodinu dříve oproti plánu.

A protože je válka chaotický podnik, kde se spěchá, aby se čekalo a čeká, aby se spěchalo, než jsme nastoupili do pole byli jsme zase v plném počtu. Zde musím vyslovit dík Majdě, naší kantinierce. Když sháněla opozdilce, hodně si zaběhala.
V bitevní formaci jsme byli zařazeni na levé křídlo, tedy nejblíže k divákům, i když to mi došlo až teď, nějak jsem neměl čas se dívat dokonce ani dopředu. Jediné, co si pamatuji, je jak kolem nás všechno hoří – tedy především replika vesnice. V dáli hořel kostelík, nějaká stavení, hromady slámy, křoví, to byla naše počáteční podívaná, později už nebylo moc času bojiště pozorovat. Z protějších svahů se na nás valí davy Rakušanů a vedle mne střílí francouzské dělo. S jistotou vím, že pro diváky musel být letos prostor bojiště se všemi těmi kulisami nezvyklou a hezkou podívanou, pro nás už to bylo horší. Množství překážek bylo spíše na škodu než k prospěchu věci, na zemi naházené hromady klestí sice vypadaly jako hezké křoví, ale prostoupit se, narozdíl od smrčí (to byly stromky uřezané a zapíchané do pole) nedalo. Docházelo tak k trhání řadových formací jednotek a jejich zpětné seřazování díky členitosti těchto překážek bylo poněkud problematické, ale co naplat, válka je válka…
Nutno podotknout, že v tuto chvíli byla již půda pod našima nohama bahnitá, sice byla zima, ale mráz byl ten tam. V kabátu mi bylo takové horko, že jsem se potil, to mělo za důsledek to, že když jsme někde zastavili a chvíli stáli, dala se do mě zima. Popisovat bojovou ukázku ani nebudu, oproti minulým ročníkům jsme byli na dobrém místě, formacemi se hodně hýbalo, dělaly se historické obraty a ne nějaké nesmysly, na pohled to muselo být opravdu úchvatné. Já jako levý krajník jsem si střílení moc neužil, podle aktuálního sestavení pelotonu jsem musel neustále přemísťovat svoji pozici a běhat před řadu, zpět za ni, zase dopředu, zpátky, při tom kontrolovat jak "moji" kluci stojí, kam se točí a jak rychle, jestli se řada netrhá a dodržují-li rozestupy. Ačkoliv mi křesadlovka perfektně střílela, vystřelil jsem si sedmkrát, víckrát jsem neměl příležitost. Ostatní vojáci naší jednotky vystřelili něco kolem dvaceti ran, což je na poměry této bitvy poněkud málo. Ostatně to po bitvě bylo znát i na jejich mírné rozladěnosti. Hýbání s pelotony je sice krásná věc, ale oni chtějí střílet. Po pravdě musím uznat, že i s chabými dvaceti ranami jsme na tom byli na letošní poměry dobře. Mluvil jsem s kamarády z rakouské strany a ti vystřelili třikrát!!! Tak to bych byl také naštvaný. Po několika přesunech tam a zpět po bojišti, několika bodákových útocích na nepřítelovu pěchotu, dobití jeho kanónů a rozprášení jedné, myslím, že myslivecké jednotky, byl konec bitvy.
Pak jsme se seřadili čelem k divákům, dali poctě zbraň a vzdali jsme tak čest poraženým, kteří mezi námi a diváky pochodovali pryč z bojiště. Potom ještě následoval bodákový útok na diváky, ať si také něco užijí, a to byl konec celé ukázky…
Seřazení do pochodového tvaru jsme odpochodovali zpět na náměstí v Tvarožné a po krátkém nástupu jsme měli volno. Potom jsme nasedli do autobusů a odjeli do Slavkova, kde po krátkém pochodu městem byl celý ansámbl rozpuštěn. Před ubikací jsme si dali kratičký nástup, zkontrolovali jsme škody a bylo veleno "rompe", tedy "rozchod". Po pozdním obědě se vojáci, důstojníci i kantinierky odebraly k volné zábavě, někdo čistil zbraň a výstroj, jako třeba já, jiný šel rovnou na večeři, jiní na průzkum bojem po místních občerstvovnách…
Po promasírování zničených chodidel, obzvláště toho levého (bez podpatku se špatně chodí), jsem šel na večeři, byla znamenitá. V zajištění podmínek pro účastníky se nedá organizátorům "Slavkova" vytknout ani to nejmenší, vždy je dostatek střelného prachu, v létě sláma, v zimě ubytování v tělocvičnách, dostatek kvalitního jídla, pití pro vojáky do pole. Takhle kdyby se o nás starali všude…

Když se setmělo byl ještě jeden slavnostní pochod městem, někteří vojáci nafasovali louče. Po jeho ukončení jsme všichni společně shlédli ohňostroj, ten byl opět jako každý rok velmi krásný. Všiml jsem si, že vojákovi vedle mne tekly slzy, ale kdybych ho jmenoval, jistě by tvrdil, že to bylo z toho, jak koukal do těch vybuchujících a oslňujících světel rachejtlí.

Noční veselí a hýření po barech, samozřejmostí je mít na sobě uniformu, ani popisovat nemusím, snad jen to, že když jsme odcházeli z jednoho báru, kde se naše mužstvo spřátelilo s místní kantinierkou, no ona to vlastně byla servírka, a jeden z nás ji při odchodu požádal jestli si ji může pohladit, s úsměvem a větou "No jestli ti to udělá radost…", mu svolila. Takhle se to opakovalo ještě u několika našich vojáků. Veselé bylo, že když jsme odcházeli, zaslechl jsem jak se jí ptá jeden místní štamgast na totéž. Její odpověď ale zněla velmi stroze: "ZAPOMEŇ!!!".

V neděli byl budíček o něco později. Zase jsme nastoupili před naším "pensionem", tentokrát v habitech (to jsou saka), kabáty jsme měli smotané na telatech. Tak nějak nám přišlo líto si je na sebe nevzít, když jsme v nich takoví fešáci… Zase jsme nasedli do autobusů a vyrazili jsme k Mohyle míru na pietní akt. Tentokrát ale oproti minulým ročníkům byla plánována změna, k pomníku se mělo dojít bojem… To, jak se ukázalo, ačkoliv se neúčastnily všechny jednotky, snad aby se nezablátily, byl od organizátorů výborný nápad. Naprosto nezáživný pochod nahoru k mohyle, který všichni již roky nenávidíme, se tak stal naprosto luxusní záležitostí. Jednotky secvičené ještě ze včerejší bitvy naprosto ukázkově fungovaly a bylo vidět, že to všechny ohromně baví.
Pohled na bojovou kolonu, která se po sekcích valila vpřed a prakticky neustávaly salvy z pušek byl úchvatný. Vždycky jedna sekce vystřelila salvu vstříc ustupujícímu nepřiteli, odpochodovala na konec kolony a byla nahrazena další sekcí, která postoupila vpřed, vystřelila salvu a opět uvolnila místo sekci za sebou. Takhle se sekce různých jednotek střídaly, až jsme došli k otevřenějšímu prostoru, kde se dalo rozvinout do stran. Zde velitel zariskoval a poslal první nechráněnou sekci vstříc nepříteli, opět to myslím byli myslivci. No a první sekce se na dně dva metry hlubokého koryta stala nebojeschopným terčem pro ostrostřelecké pušky nepřítelovy. Druhá sekce v rychlosti přispěchala na pomoc ohrožené sekci první, část druhé sekce přes koryto ostřelovala myslivce a druhá její část krytá palbou svých kamarádů zachraňovala zdecimované zbytky sekce první.
Po opětovném zformování před korytem jsme podnikli další protiútok, tentokrát již silou třiceti mužů, nyní to proběhlo beze ztrát a myslivci před námi prchali oranicí, ale všemu neštěstí nebyl ještě zdaleka konec. Jakmile jsme vylezli z koryta a ocitli se na nechráněném poli napadla nás kavalerie. Bylo to tak rychlé a po překonání překážky, kterou koryto tvořilo jsme byli tak rozházení, že nás jezdci na koních doslova rozprášili a nejedna puška utrpěla šrám od jejich šavle. Nakonec se nám v menších hloučcích podařilo jejich nápor odrazit, za vydatné pomoci pískání, které jejich koně očividně vyvádělo z míry, a opět se zformovat do bojového postavení. Tohoto našeho zakolísání opět využili myslivci a zaútočili na nás, nás ale byla přesila a pomocí tirailleurského způsobu boje (vždy dva vojáci za sebou v rozestupu podle potřeby – jeden střílí, druhý nabíjí) jsme se s nimi rychle vypořádali a postupovali jsme vpřed. Po vyčištění pole od zbytků rozprchnuvších se jednotek nepřátel jsme se opět zformovali na cestě a pochodová bitva byla nedaleko od Mohyly míru ukončena. Podle nálady a povídání mých druhů se dalo usoudit, že se jim tato bojůvka líbila mnohem více než samotná bitva v sobotu, ale každé má své…

Potom následoval dvojitý nástup pod mohylou, panu režisérovi se to poprvé nějak nezamlouvalo, tak jsme si tam třičtvrtě hodiny postáli, za neustálého lamentování všech přítomných, vyslechli jsme si proslovy a modlitby a po položení věnců jsme zaútočili na stánek s jídlem. Jak byla, nepočítáme-li ty nástupy, pieta rychlá a stručná, což všichni ocenili, obsluha u stánku byla pomalá, což neocenil nikdo.

Počkali jsme na autobusy a vyrazili zase do Slavkova. Před odchodem na barák jsme ještě absolvovali poslední nástup, kde nám velitel poděkoval, pochválil nebo pokáral několik jedinců a pak už jenom balit, cesta domů (po výměně té zlobivé hadice), vyčistit boty, vyčistit pušku, koupel a mrtvolný spánek.

Celkově se mi na Slavkově opět líbilo. Zajištění akce, jak jsem již řekl na začátku, a to nepřeháním, bylo jako vždy nejlepší jaké nám kdo kdy poskytl. Bitva byla podle mého moc pěkná, nebylo to jen pohybování pár partiček po oraništi, snažili jsme se udělat dojem celé armády a jejích specifických pohybů, což se nám myslím povedlo. Za to se sluší vyslovit dík velitelům akce – děkuji!!! Moje působení v naší jednotce si netroufám hodnotit, ale snažil jsem se to dělat co nejlépe a se vší vervou, o čemž svědčí můj vychraptělý hlas. Přesun pod mohylu bojem byl super nápad a doufám, že se to ujme i pro roky příští – děkujeme.
Mohyla: nebýt těch zmatků s nástupy, tak to bylo také super, krátké, stručné, nevyčerpávající…

Vyslovuji tímto ještě jednou své díky organizátorům akce Slavkov 2004 za pěkný zážitek, všem kamarádům "nepřátelům" za pěknou bitvu a že na mne byli hodní, svým kamarádům spolubojovníkům za tolerování mých mocenských choutek – ale já na vás opravdu musím řvát, svým velitelům za tolerování mé neschopnosti dodělat si uniformu a za nějaké ty chybičky co se vyskytly – DÍKY VÁM VŠEM.

P.S.: k těm hodnostem – Chomáč mi slíbil, že mi je jeho maminka ušije …

Martin Fabian – M a r c e l
místopředseda KVH Gardekorps-Praha
Caporal 1er Regt. des Tirailleurs de la Garde Imperiale