Příloha ke studii Karla Řezníčka Trafalgarská epopej ze sborníku Bitva u Slavkova a válka roku 1805, vydaného při 200. výročí nakladatelstvím Akcent.
Již pojem ŘADOVÁ LOĎ, u bitevních korábů nesoucích hlavní tíži velkých střetů námořní války, má v sobě zakódován způsob jakým měly tyto bojovat, a k čemu byly zkonstruovány. Tyto lodi měly dle tehdy zažité taktiky plout v kýlové koloně v linii s co nejmenšími rozestupy, tak aby maximalizovaly palebný potenciál svých mohutných bočních baterií, přičemž optimální bylo aby v takové formaci byla seskupena plavidla obdobné palebné síly a srovnatelných nautických vlastností. Počátkem 19. století již byly řadové lodi takřka unifikovány do několika málo tříd (zejména v jejich rámci se většina lodí lišila jen málo), rozdělených podle standardizovaného počtu palubních děl, nebo snad by bylo ještě přesnější uvést, dle počtu dělových střílen, neboť z nejrůznějších důvodů ne pokaždé byla všechna děla vskutku osazena.
Do této výzbroje byly započítána toliko děla umístěná rovnoměrně do bočních baterií, a nikoli již tzv. stíhací příďová děla a kanóny záďové, umístěné zpravidla v páru (u největších bitevních kolosů pak čtveřici) vedle kormidla, pod tzv. záďovým zrcadlem. Do tabulkové výzbroje dále nebyly započítávány palubní karonády a další event. palebné prostředky. Těchto karonád, děl s krátkou hlavní užívaných především na kartáčové výstřely v boji zblízka, bylo na britských lodích obvykle 6 až 8 (a impozantních ráží), na francouzských zpravidla 4 (6 jen na největších kolosech), zatímco Španělé je do výzbroje nezařadili, ale používali vlastní eametes, což bylo cosi jako větší otočné falkonety a nezřídka instalovali na řadové lodi i tzv. palubní houfnice (viz. Santísima Trinidad, kde byly roku 1805 kompletně užity na čtvrté dělové palubě a tento kolos tak byl u Trafalgaru ryze principově, co do počtu klasických hlavní, toliko 102dělový, ale takovou kategorizaci si jistě nezaslouží a žádný pramen tak nečiní), která ostatní námořnictva užívala spíše na plavidlech výrazně jiných kategorií.
Jestliže je tedy někdy uváděno, že na palubě Nelsonovy Victory bylo 110 hlavní není to vyslovená nepravda, ale roku 1805 měla Royal Navy toliko dvě plavidla této třídy (Ville de Paris a Hibernia) a britská vlajková loď jednoznačně patřila do kategorie 100dělových! Na prvý pohled je kuriózní, že tyto britské lodi patřily do tzv. 1. třídy, zatímco 98dělové již do druhé, ale podíváte-li se na druhou dělovou palubu a porovnáte-li kalibr tamní výzbroje, bude vám rozdíl mezi těmito trojpalubníky hned daleko zřejmější. Ve všech evropských námořnictvech nejrozšířenější a i u Trafalgaru nejpočetněji zastoupené byly řadové lodi 74dělové (64dělové řadové lodi a menší Francouzi již léta nebudovali, a užili-li je v revolučně-napoleonské epoše, šlo výhradně o kořistní plavidla a výzbrojní standardy zde tak nejspíše nebyly již stanoveny).
Srovnání znepřátelených loďstev právě v této nejobvyklejší kategorii je zde velice žádoucí a mírně menší kalibr britských děl oproti francouzským byl Admiralitou (i praktickými výsledky v boji) snadno odůvodněn snazší obslužností při srovnatelné účinnosti, ovšem španělské lodi zde se svými pouhými čtyřiadvacetiliberkami již svým palebným potenciálem zjevně zaostávaly, když oproti 802 librám boční salvy protivníka (a 928 librám salvy francouzské!) vypálily projektily toliko o hmotnosti 660 liber (tato „váhová jednotka“ sice nebyla, přepočítána na gramy, u všech tří námořnictev identická, ale ne natolik aby došlo k podstatnějšímu zkreslení), čímž byla účinnost palby výrazně nižší a kratší byl i dostřel. Připočteme-li fakt, že britské osádky střílely výrazně rychleji, nejen díky lepší secvičenosti, ale i lepšímu odpalovacímu mechanismu, pro Armadu vždy tristní výsledky bitevních střetů s Royal Navy nemohou překvapovat.
Byť „výjimky potvrzující pravidlo“ nepochybně existovaly, z obvyklých standardů (viz. tabulky) pochopitelně vybočovala zejména kořistní plavidla, jež užívali jak Britové, tak Francouzi a Španělé (počet střílen zůstal pochopitelně zachován původní, ale lze předpokládat, že při prvé příležitosti došlo k přezbrojení na v tom kterém námořnictvu obvyklé kalibry) – v Gravinově Armadě se však takové nevyskytovalo a rovněž žádná ex-španělská loď u Trafalgaru nenesla cizí vlajku (nebo respektive ano, Intrépide byla spuštěna na vodu v galicijském Ferrolu, ale zde šlo o odkup!). Na francouzské straně zde byly kořistními britskými loděmi toliko Berwick (1795 zajata u italského mysu Noli) a Swiftsure (1800 u severoafrické Derny zajata Ganteaumem); na britské Belleisle (ex. fr. Formidable zajatá 1795 Hoodem u lorientského Île de Groix), Spartiate a Tonnant (obě zajaty 1798 Nelsonem u Abúkiru). Téméraire (obdobně jako Ville de Paris), v rozporu s některými prameny, byla ryze britskou lodí, jejíž francouzský název byl kořistní lodí z roku 1782 toliko inspirován.
Jak z předeslaného vyplývá, tak španělské Rayo (Blesk), nemohlo být britskou kořistní lodí, třebaže 100dělové lodi stavěli toliko Britové (a Rusové). V tomto případě šlo o loď přes půl století starou, původně postavenou na Kubě jako 80dělovou, jež byla takto experimentálně přebudována až při její pozdější havanské rekonstrukci. Nešlo tedy o žádný „standard“, a jelikož navíc o modifikované výzbroji této lodi nevím nic bližšího, tak Rayo v tabulkové části nikterak nefiguruje. Ne už tak Santísima Trinidad, třebaže toto plavidlo rovněž představuje naprostý unikát, když taktéž v Havaně tamní lodní inženýři v prestižním souboji s metropolitními loděnicemi významně pozměnili původní projekt 112dělové lodi a výsledkem byl bezkonkurenčně největší bitevní kolos své doby a fakticky jediný koráb realizovaný jako čtyřpalubník (britský Duke of York, zůstal jen ve fázi projektu, a největší britskou lodí napoleonské éry tak zůstala „toliko“ 120dělová Caledonia, na vodu spuštěná však až tři roky po Trafalgaru, a její tři mladší sestřičky Nelson, Howe a St.Vincent, které ovšem vstoupily do služby až po roce 1815).
Skoro dva a půl tisíce tun vážící španělský kolos (oproti asi 1.500 až 1.600 tun vážícím lodím 74dělovým), nesoucí v překladu jméno Nejsvětější Trojice, měl jako jedná loď své doby posádku početnější než tisíc mužů. Četnost posádek řadových lodi 1. třídy se pohybovala mezi 700 až 900 muži, 80dělové mezi 600 až 700, 74dělové mezi 500 až 600 a fregaty pak dle velikosti od 150 do 300. Osádky teoreticky srovnatelných lodí byly zpravidla četnější na francouzských palubách, nežli britských, naopak Španělé počtem spíše zaostávali. Nebyl by problém uvést předepsané tabulkové stavy, ale praxe byla často velice odlišná, například pro Victory by to bylo 837 mužů (bez admirála), přičemž u Trafalgaru (i s Nelsonovou suitou) čítala posádka lodi jen něco málo přes 600 (údaje se pramen od pramene liší) námořníků, vojáků a dělostřelců.
Jednoznačně nejstarší lodí na bojišti byla již roku 1749 na vodu spuštěné Rayo, a obecně všechny lodi Gravinovy Armady byly již dosti zánovní, když nejmladší ze španělských korábů bylo roku 1798 postavená Argonauta. Většina však pocházela ze 60 a 70tých let 18. století. Přesto jen dvě z nich, se mohly pyšnit alespoň dvěma „battle honuours“. Vedle Santísimy Trinidad (z roku 1769) nad níž zavlály vlajky již 3 admirálů a bila se u mysů Spartel a São Vincente, to bylo San Justo, ale to naposledy bojovalo roku 1782. Bitvy u portugalského mysu Svatého Vincenta se roku 1797 vedle někdejší Cordóvovy vlajkové lodi zúčastnily z trafalgarské „15“ ještě Bahama, Neptuno, San Ildefenso a San Juan de Nepomuceno, v němž správně tušíte Sv. Jana z Nepomuku, ale Britové tento „ryze český přídomek“ později odbourají.
Nejstarší z francouzských lodí byla trošku ironicky Argonaute z roku 1755, ale většina ostatních plavidel Villeneuveovy eskadry byla relativně zánovních a roku 1805 vyplouvala do boje ponejprv. To neplatí o dvojici kořistních, když Berwick z roku 1775 byl i druhou nejstarší lodí. Kupříkladu vlajkový Bucentaure z roku 1804 se do historie dosud zapsal jen úmrtím admirála LaTouche-Trévilla na jeho takřka zbrusu nové palubě. Za zmínku však stojí Mont-Blanc, jenž svou kariéru (mj. za „amienského příměří“ eskortoval jednotky na Haiti) započínal v Rochefortu roku 1791 jako Pyrrhos, roku 1793 byl již několik měsíců Mont-Blancem, ale 1794 byl překřtěn na Trente-et-un-Mai a pod tímto názvem (odkazujícím na jeden z historických úspěchů francouzských zbraní), se jako jediný z trafalgarských korábů bije 13. prairialu s Howem. Roku 1795 vyplouvá s Villaretem do akce znovu (mj. boj u St.Groix), tentokrát jako Républicain a teprve za další rok se vrátila k názvu, který pak této lodi zůstane i v britském zajetí.
Nejstarší z Nelsonových lodí byla Britannia z roku 1762, naopak Revenge vstoupila do služby až na jaře 1805. Nejvíce bitev podstoupila Defence, jež se bila po dvakráte již v letech 1780 a 1782, bojovala i Slavného 1. června 1794, u Abúkiru a Kodaně – aby posléze v prosinci 1811 ztroskotala u Jutska. Tři velké bitvy revoluční epochy vybojoval i Orion (1. červen, Sv.Vincent a Abúkir) a alespoň jeden významnější střet měla na kontě většina Nelsonových plavidel. Jednoznačně nejslavnější je však Victory, admirálova vlajková loď, zachovaná do dnešních dnů. Spuštěna na vodu byla 7. května 1765, ale plných 13 let čekala na první plavbu. Roku 1781 sloužila jako vlajková již admirálu Kempenfeldtovi a jako taková se bila ještě s Jervisem u Sv.Vincenta, ale když rok nato počala být užívána jako plovoucí vězeňská nemocnice byla již fakticky ve výsluze. Přesto politická situace vedla k tomu, že prošla renovací a vedle Trafalgarské kampaně sloužila ještě do roku 1812 jako vlajková loď Saumarezovy Baltské eskadry.
Karel Řezníček