Rozhovor maršálů Lannesa, Soulta a Murata, který proběhl na Staré poště pozořické večer 28. listopadu 1805, do něhož vstoupil Napoleon, vyvrcholil bezmála soubojem Lannesa se Soultem a je současně velmi podstatný z hlediska francouzského bitevního plánu vedoucího o čtyři dny později k francouzskému vítězství. V roce 2011 jsme ve spolupráci s muzeem Stará pošta pozořická vytvořili krátký dokument v režii Davida Bonaventury, který ztvárnil také postavu císaře Napoleona.
Císař Napoleon vjel 20. listopadu 1805 do Brna. Přestože dosud slavil prakticky jen úspěchy a obsadil dokonce protivníkovo hlavní město, nebyla jeho strategická situace vůbec dobrá. Vzdaloval se od Francie, předlouhé komunikační linie armádu oslabovaly, Francouzi byli nadto obklopeni nepřátelsky smýšlejícím obyvatelstvem. Tažení trvalo již přes dva měsíce, koaličním armádám se blížily posily, neutrální Prusko čekalo na sebemenší francouzské zaváhání. Bylo nevyhnutelné svést rozhodující bitvu, zvítězit a uzavřít výhodný mír.
Na první pohled vypadala Velká armáda na Moravě velmi nebezpečně roztažená. Ve skutečnosti je Napoleon, který má k přímé dispozici asi 48 000 vojáků, schopen shromáždit do 24 hodin příchodem Bernadottova 1. sboru od Jihlavy 56 000 mužů, do dvou dnů příchodem Davoutova 3. sboru od Vídně již 70 000 mužů, za tři dny může mít 80 000 mužů a za čtyři již 90 000 díky sborům Mortierovu a Marmontovu, ale to již by velmi oslabil své pozice v Rakousku. Musí jednat rychle a koaliční generálové musí vyrazit proti němu. Bez brzké generální bitvy převáží nevýhody současného postavení Velké armády nad výhodami, koaliční armádě přijdou posily, Napoleon bude nucen přejít do defenzívy, což změní jeho politickou situaci jak na mezinárodní scéně, tak na té domácí.
Plánem spojenců, kteří měli o francouzských silách a jejich rozmístění jen velice mlhavé představy, bylo odříznout Napoleonovy síly u Brna od Vídně, tamních francouzských sil a hlavní komunikační linie francouzské armády. Budou proto svůj úder směřovat proti pravému francouzskému křídlu, které se pokusí obchvátit. Původně však zamýšleli obchvat ze severu a podle toho uspořádali svou armádu. Zmatek, který změna uspořádání způsobí, bude jednou z hlavních příčin jejich neúspěchu.
Napoleon tento spojenecký plán nejen předpokládal, ale snažil se je k jeho provedení povzbudit, jeho vlastní plán byl takřka zrcadlový. Chtěl nepřítele vtáhnout proti svému středu, stočit čelo své armády k jihu, napadnout spojenecký pravý bok a vrhnout Rusy a Rakušany proti posilám povolaným od Vídně, případně je tlačit až k Dunaji, kde by je zničil. Nadcházející bitva se podle plánů vyvíjet zcela nebude, přesto její průběh původní rysy Napoleonova záměru mít bude. Tento plán se začal formovat v týdnu před bitvou samotnou a místem, kde se pro něj Napoleon definitivně rozhodl, byla právě tato místnost Staré pošty pozořické, stalo se tak večer 28. listopadu roku 1805, jak to popisuje ve svých pamětech generál Thiébault:
Kolem deváté hodiny večer vsedl Napoleon na koně a odjel do budovy pošty za Velešicemi, kde měl Murat svůj hlavní stan. V hlavní, velkými kamny vytopené, místnosti byl s Muratem Soult a oba spolu probírali naši pozici z hlediska nerovnováhy sil. Právě přijel také maršál Lannes, jemuž vykreslili tuto pozici s takovou vervou, že nejen, že jen přesvědčili o potřebě neodkladně bubnovat na ústup, ale přemluvili ho, aby Napoleonovi o společném názoru tří maršálu napsal, což mohl udělat nejlépe právě on, neboť si s Napoleonem zachoval otevřený a upřímný vztah.
Maršálovo rozhodnutí nemohl ovlivnit nedostatek odvahy, a nebyl-li na světě nikdo odvážnější, nebyl zároveň také nikdo více loajání. Lannes vzal tedy do ruky pero a dopis právě dokončoval, když do místnosti vstoupil Císař.
„Tak pánové, jsme zde na tom dobře?“, byla první Napoleonova slova.
„To si nemyslíme a právě jsem psal Vašemu Veličenstvu, abych mu o tom řekl,“ odpověděl Lannes.
Císař bez odpovědi vzal dopis a četl. Když jej dočetl, pokračoval: „Jakže? Lannes radí ustoupit! Tak to je poprvé, co se mu taková věc stala. A vy, maršále Soulte?“ Soult vyhýbavě odpověděl: „Jakýmkoli způsobem nasadí Vaše Veličensto čtvrtý sbor, může počítat s dvojnásobkem jeho síly.“
Na to Lannes, popuzený Soultovou licoměrnou odpovědí, rozčileně vykřikl: „Nejsem tady ani čtvrt hodiny, nevím o naší pozici nic, než co mi o ní řekli tito pánové; svůj názor jsem si vytvořil podle jejich tvrzení, a na jejich naléhání jsem vám tak psal; odpověď maršála Soulta je tedy podlostí, jakou bych nikdy nečekal, beru ji za urážku, za níž se mi dostane satisfakce!“
Maršál Soult se snažil věc vyložit jinak, způsobem na něj příliš ctihodným, aby bylo možno mu uvěřit. Urazit maršála Lannesa ve věci cti ale nebylo jen tak a Lannes se Soultem nadále jednal tím nejurážlivějším způsobem.
Císař se o hádku nestaral, snad si jí ani nevšiml, a chvíli přecházel sem a tak, náhle se zastavil a řekl: „Já také považuji ústup za nezbytný…“ Otevřel prudce dveře místnosti, přes něž ze zvědavosti za takových okolností omluvitelné vše vyslechl první pobočník maršála Lannesa, šéf eskadrony Subervie, a dal tomuto vyššímu důstojníkovi rozkaz přivést maršála Berthiera, který však přijel z Brna a právě vstupoval.
Murat, Lannes a Soult místnost opustili a Císař nadiktoval rozkazy, jež spíše než rozkazy k ústupu byly již rozkazy k manévru. Podle nich se 29. listopadu sbor maršála Lannesa opře o Santon a sbor maršála Soulta postaví divizi generála Saint-Hilaira za Kobylnice, divizi generála Vandamma za Ponětovice a divizi generála Legranda za Sokolnice.
Těmito rozkazy, a zatím ještě pod tlakem spojeneckých sil, začíná Napoleon formovat svou armádu ke generální bitvě. Do bitvy zbývají tři dny, francouzské síly se soustředí včas, a tento v uvozovkách „ústup“, který mu na Staré poště bez uvozovek radili Soult s Muratem, byl klíčovým tahem, neboť upevnil spojence v přesvědčení, že Napoleonovy síly jsou nevelké a že mají možnost dobýt snadného vítězství. Napoleon odevzdal soupeři bez boje skvělou obrannou pozici, Pratecké výšiny. Sám k tomu později napsal:
„Kdybych chtěl nepříteli zabránit v postupu, zastavil bych se zde, ale získal bych jen obyčejnou bitvu. Pravda, měl bych výhodu postavení, ale kromě toho, že bychom se již od zítřka vystavovali riziku příliž vážného střetu, nepřítel by nás viděl odkryté a dopustil by se chyb jen v maličkostech. A my musíme využít zásadních chyb jeho generálů, pramálo odborně zdatných ve vedení velké války. Když naproti tomu stáhnu své pravé křídlo k Brnu a Rusové tyto výšiny opustí, aby mě obklíčili, i kdyby jich bylo 300 000, dopustí se rozhodující chyby a budou a beznadějně ztraceni.“
Ústupem, o němž se vášnivě debatovalo na Staré poště pozořické večer 28. listopadu, získal Napoleon bitvu nikoli obyčejnou, tj. čelní střed dvou rovnocenných armád, ale bitvu zcela mimořádnou. Bitvu, během níž dokázal s menšími silami rozbít protivníka způsobem, že se Rusové vrátili do Ruska, Rakušané vystoupili z protifrancouzské koalice a Prusové si nedovolili proti Francii vojensky vystoupit.
(laskavý divák promine provizoria v odění maršálů císařství)